28 Cdo 1964/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobců a) Mgr. J. J., P., a b) Mgr. M. K., P., zastoupených Mgr. Lukášem
Hegnerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4 proti žalované:
Česká republika – Státním pozemkový úřad, IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem, se
sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle a uzavření
smlouvy o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C
76/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3.
listopadu 2016, č. j. 14 Co 302/2016-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, každému rovným dílem, na náhradě
nákladů dovolacího řízení 5 203,- Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek
odvolacího soudu, kterým byl v odvoláním napadených výrocích I. a II. potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 18. července 2016, č. j. 3 C
76/2016-63, jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření
smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaných
pozemků v k. ú. S. u T. a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům na
náhradě nákladů řízení částku 16.911 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům náklady
odvolacího řízení ve výši 10.406 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování liknavosti či
svévole, k níž mělo dojít v souvislosti s uspokojováním restitučních nároků
žalobců ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“). Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2673/2012, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 či sp. zn. 28 Cdo 1787/2015. Předestřela současně k řešení otázku, zda je možné
uspokojit nárok oprávněné osoby převodem konkrétního náhradního pozemku mimo
veřejnou nabídku v situaci, kdy se oprávněná osoba se svým restitučním nárokem
veřejných nabídek dovolatelky neúčastní vůbec, případně jen ve velmi omezeném
rozsahu. Dovolávajíc se rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3631/2013,
dovolatelka taktéž namítala, že odňaté (a oprávněné osobě pro zákonnou překážku
nevydané) zemědělské pozemky, které byly zastavěny až po jejich převzetí
státem, měly být oceněny jako pozemky zemědělské a nikoliv stavební. Poukazovala přitom, odkazujíc na ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., rovněž na
okolnost, že jakožto příslušný správní orgán, nevyhověla žádosti žalobců o
přecenění jejich restitučních nároků. Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
občanského soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Předpoklady přípustnosti dovolání v posuzované věci naplněny nejsou. Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu –
srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10.
2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena
v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu
dovolatelky (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba
nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by
důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné
nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta
sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu
srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod
č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou
skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při
přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu
– o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle
či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1540/2015). Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze
a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat
toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř.). Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za
přinejmenším liknavý, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem
věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobců (urgence,
dvojnásobná účast žalobkyně b/ ve veřejné nabídce) bez ospravedlnitelného
důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučních
nároků (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem v řízení před soudy
nižších stupňů více než pětadvaceti násobně převyšuje ocenění provedené
dovolatelkou; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního
nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28
Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení (restituční
nároky žalobců byly deklarovány již rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2007),
odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem
liknavého (až svévolného či diskriminujícího) postupu dovolatelky nebylo lze po
žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo
namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku.
Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují ani od dovolatelkou
citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou liknavosti dovolatelky
při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou
judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem
jednotlivých posuzovaných případů. Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu – v situaci, kdy ze skutkových
zjištění soudů obou stupňů jednoznačně vyplynulo, že část odňatých pozemků byla
již v době přechodu na stát určena k zastavění dle stavebních plánů z třicátých
let minulého století – koresponduje rozhodnutí odvolacího soudu i ve svých
závěrech o výši uplatněných restitučních nároků, respektujících východisko, dle
něhož pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky
zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně
plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace
výstavby), je třeba (bez ohledu na postup dovolatelky, jakožto příslušného
správního orgánu) ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §
14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014,
ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo
3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Potud nejsou závěry
odvolacího soudu nikterak v rozporu ani s dovolatelkou taktéž citovanou
judikaturou Ústavního soudu, akcentující smysl a účel restitučních zákonů
(srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS
1088/12, jímž bylo – se zřetelem na vyjádřený princip rovnosti – aprobováno
pravidlo, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který
byl oprávněné osobě odebrán). Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů
řízení, pak ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku žádnou dovolací
argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání
podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní
otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena
přípustnost dovolání. Ostatně, proti tomuto výroku, jímž bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, by byla přípustnost dovolání tak či
onak vyloučena již ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo
odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců patří odměna advokáta za
každou z jím zastupovaných osob ve výši 2 000 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5,
§ 9 odst. 3 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových
výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby
(§ 13 odst.
3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3
písm. a/ o. s. ř.) ve výši 903 Kč. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.