ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně V. B., zastoupené Mgr. Jiřím Havránkem, advokátem se sídlem v Praze
1, Revoluční 24, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se
sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o
převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C
226/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. srpna 2012, č. j. 25 Co 175/2009-509, takto:
I. V řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou – Státním
pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, č. j. 23 C
226/2005-329, ve znění opravných usnesení ze dne 8. 1. 2009, č. j. 23 C
226/2005-348, a ze dne 2. 3. 2009, č. j. 23 C 226/2005-370, zamítl žalobu, jíž
se žalobkyně domáhala, aby bylo Pozemkovému fondu České republiky uloženo
uzavřít s ní smlouvu o převodu ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí
(výrok I.), uložil Pozemkovému fondu České republiky uzavřít se žalobkyní
smlouvu o převodu dalších nemovitostí ve výroku blíže specifikovaných (výrok
II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se domáhala po
právním předchůdci žalované – Pozemkovém fondu České republiky (dále též jen
„žalovaný“ či „Pozemkový fond“), aby na ni převedl v žalobě blíže specifikované
pozemky, a to částečně z titulu jejích vlastních restitučních nároků a částečně
z titulu restitučních nároků postoupených žalobkyni jejím bratrem, a bylo tak
učiněno zadost jejímu nároku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku. Po provedeném dokazování, instruován rozhodnutím odvolacího soudu
rušícím jeho předchozí rozhodnutí v projednávaném sporu o nezbytnosti posuzovat
odděleně vlastní a postoupený nárok žalobkyně, dospěl obvodní soud k
následujícím závěrům. Nárok žalobkyně na převod náhradních pozemků za pozemky
nevydané, jenž žalobkyně nabyla postoupením od svého bratra, zanikl v souladu s
§ 13 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb., kterým se
mění zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků
z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o
Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č.
357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve
znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 253/2001 Sb., a některé další
zákony, uplynutím lhůty, již zákonodárce stanovil pro převod náhradních
pozemků, neboť nálezem Ústavního soudu č. 531/2005 Sb. bylo toto ustanovení
zrušeno toliko ve vztahu k původním restituentům, a nikoliv postupníkům, jímž
je v uvedeném rozsahu i žalobkyně, pročež její žalobě nelze v naznačené části
vyhovět. Jinak je ovšem nutno nahlížet na nárok žalobkyně jako původní
restituentky. Hodnota pozemků, o jejichž převod žalobkyně v daném rozsahu
usiluje, odpovídá výši jejího restitučního nároku a nebylo zjištěno, že by ve
vztahu k nim byly dány okolnosti, jež by v souladu s § 2 odst. 1 a 2 zákona č.
95/1999 Sb. vylučovaly převod těchto pozemků žalovaným. Byť ustanovení § 11a
zákona č. 229/1991 Sb. změněné zákonem č. 131/2006 Sb. předpokládá převádění
pozemků na základě veřejných nabídek, nejeví se v dané situaci, v níž žalovaný
po několik let neplnil svou povinnost převést náhradní pozemky za pozemky
nevydané, namístě držet se doslovného znění zákona. Soud tedy shledal, že je
třeba se odchýlit od postupu dle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. a uložil
žalovanému vydat předmětné pozemky.
K odvolání obou účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze,
jenž je rozsudkem ze dne 21. 8. 2012, č. j. 25 Co 175/2009-509, zrušil v
zamítavém výroku I. a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), změnil je ve
výroku II. tak, že se žaloba na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu
blíže specifikovaných nemovitostí zamítá (výrok II.), a rozhodl o náhradě
nákladů před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud zohlednil
zpětvzetí žaloby žalobkyní v rozsahu odpovídajícím nároku získanému postoupením
a přistoupil k částečnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení
řízení. Zdůraznil dále, že zákon č. 95/1999 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb. jsou
vzájemně provázány, aniž by zákon č. 95/1999 Sb. byl speciálním předpisem k
zákonu č. 229/1991 Sb. Při uspokojování restitučních nároků naturální povahy na
sebe uvedené zákony navazují, nelze-li ze zákonných důvodů vydat pozemek odňatý
v rozhodném období, nastupuje v intencích § 11 odst. 2 a § 11a zákona č.
229/1991 Sb. převod náhradního pozemku od Pozemkového fondu České republiky
postupem dle zákona č. 95/1999 Sb. Konstantní judikatura Ústavního soudu i
Nejvyššího soudu zastává názor, že právo na vydání náhradních pozemků osobám
oprávněným podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. lze úspěšně realizovat i žalobou
na vydání konkrétních pozemků, a to i těch, které doposud nebyly zahrnuty do
veřejné nabídky, ovšem pouze tehdy, je-li prokázán liknavý, diskriminační či
svévolný postup Pozemkového fondu České republiky vůči oprávněné osobě a
jsou-li předmětem žalobního žádání pozemky, jejichž vydání jako pozemků
náhradních je přípustné. Vzhledem k tomu, že jeden ze žalobkyní požadovaných
pozemků (pozemek parc. č. 789 v k. ú. B., obec P.) byl vlastněn církví, brání
úspěšnosti žaloby ve vztahu k němu blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991
Sb. zapovídající převod původního majetku církví před přijetím zvláštního
zákona. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně část svých restitučních nároků
postoupila před zahájením tohoto řízení jiným osobám, k vypořádání části svých
restitučních nároků se pak zúčastnila veřejné nabídky a získala pozemky, o
které projevila zájem. Žalobkyně netvrdila, že by se zúčastnila veřejné nabídky
bezúspěšně. Postoupení části nároku třetím osobám bylo rozhodnutím žalobkyně a
bez jejího souhlasu by nebylo možno uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků
z veřejné nabídky k vypořádání jejího restitučního nároku, i zde tedy šlo o
postup dle její vůle. Z řízení současně nevyplynuly žádné okolnosti, jež by
svědčily o liknavém, diskriminačním či svévolném postupu žalovaného vůči
žalobkyni, z čehož je zřejmé, že nebylo důvodu žalobě vyhovět, pročež odvolací
soud přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí žaloby ve
zbývajícím rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně jeho výrokům II. a IV., podala
dovolání žalobkyně, jež je označila za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. a za důvodné dle § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Dovolatelka
připomněla, že v předchozím rozsudku soudu prvního stupně, později zrušeném
soudem odvolacím, bylo vyhověno nároku na vydání náhradních pozemků na pokrytí
originárních restitučních nároků žalobkyně, a to v důsledku liknavého a
svévolného postupu žalovaného. Závěr vyslovený odvolacím soudem se pak jeví o
to překvapivějším. Nezbytnost prioritně uspokojovat nároky oprávněných osob dle
zákona č. 229/1991 Sb. žalovaným a možnost oprávněných osob domáhat se žalobou
převodu konkrétních pozemků se podává z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
495/2002, jakož i na něj navazujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28
Cdo 4180/2009 reflektujícího současně závěry již dříve vyjádřené v rozhodnutí
téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 1847/2001. Napadený rozsudek odvolacího soudu přitom
odporuje zejména tezím vysloveným v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu
sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 i v dalších po něm vydaných rozhodnutích.
Dovolatelka označila za nesprávný závěr odvolacího soudu, dle nějž,
projevila-li zájem o pozemky z veřejné nabídky, byla žalovaným uspokojena,
jakož i jeho tezi, že tím, že část svých nároků postoupila třetím osobám, se de
facto zbavila možnosti žádat vydání náhradních pozemků po žalovaném.
Zdůraznila, že opakovaně žádala žalovaného o vydání konkrétních pozemků a
podaná žaloba byla poslední možností, jak získat náhradní pozemky za své
originární nároky. Nárok jí vznikl v roce 2002, předmětné pozemky byly právně
volné i převoditelné a neexistoval jediný důvod, pro který by neměl žalovaný
jejímu nároku vyhovět. Za žádost lze přitom mít i žalobu podanou v roce 2005, a
minimálně od této doby měla žalobkyně nárok na vydání pozemků dle vlastního
výběru. Konstatování odvolacího soudu, že postup žalovaného není zatížen
diskriminací, pak vyvrací skutečnost, že nárok postoupený žalobkyní třetí osobě
– JUDr. Č. byl uspokojen přednostně před nárokem žalobkyně, jež má jako původní
restituentka přednostní právo na uspokojení nároků. Liknavost postupu
žalovaného dokládá okolnost, že ani po pěti letech po získání nároků nebyly na
žalobkyni převedeny žádné náhradní pozemky, přičemž liknavý postup žalovaného
shledal i ve výše citovaném nálezu Ústavní soud. Při posuzování řádnosti
postupu žalovaného vůči žalobkyni není namístě přihlížet ke zmíněnému
postoupení části nároků, neboť to nikterak neovlivňuje existenci jejího nároku
vůči žalovanému, navíc předmětné postupní smlouvy nebyly v řízení provedeny k
důkazům. Důvodem zamítnutí žaloby nemůže být ani fakt, že získala tři pozemky
ve veřejné nabídce. V tomto případě šlo o získání pozemků dle zákona č. 95/1999
Sb., nikoliv dle zákona č. 229/1991 Sb., tedy o prodej pozemků, za něž bylo
třeba zaplatit kupní cenu, což vylučuje, aby se jednalo o převod pozemků dle
zákona č. 229/1991 Sb., jenž je bezúplatný. Cena těchto pozemků je pak tvořena
odlišně od ceny pozemků určené dle zákona č. 229/1991 Sb. Navíc těmito
smlouvami došlo k uspokojení pouze nepatrné části nároků žalobkyně. Podstatná
část ceny za pozemky při jejich převodu dle zákona č. 95/1999 Sb. přitom byla
placena v penězích. Získání pozemků dle zákona č. 95/1999 Sb., řešícího prodej
státní půdy v situaci, v níž jsou pozemky prodávány, a nikoliv převáděny na
úhradu restitučních nároků, nelze považovat za uspokojení nároků dle zákona č.
229/1991 Sb. Skutečnosti stran existence kupních smluv byly nadto v řízení
žalobkyní řádně tvrzeny a dokládány.
Dle dovolatelky je třeba mít na paměti odlišný účel zákona č. 95/1999 Sb. -
prodej státní půdy a zákona č. 229/1991 Sb., jímž je zmírnění majetkových
křivd, přičemž účast na veřejné nabídce dle zákona č. 95/1999 Sb. nepředstavuje
důvod pro omezení převodu náhradních pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb.
Liknavost postupu žalovaného je dána již tím, že po dobu dvanácti let (ode dne
nabytí právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, z něhož vyplývá právo
žalobkyně) neuspokojil nároky žalobkyně. O svévolnosti jeho postupu svědčí
okolnost, že nejprve v roce 2005 převedl na žalobkyni pozemky, aby následně
označil předmětnou smlouvu za neplatnou, a s tímto tvrzením uspěl i v soudním
řízení, na základě nějž byly pozemky žalobkyni opět „odňaty“. Nezohlednil-li
odvolací soud tuto zjevnou svévolnost a liknavost, nemůže jeho rozhodnutí
obstát, pročež dovolatelka navrhla, aby bylo dovolacím soudem přistoupeno ke
zrušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil argumentaci žalobkyně, odmítl,
že by z jeho strany docházelo k liknavému postupu při uspokojování jejích
nároků a poukázal na to, že restituční nároky žalobkyně byly v podstatě
vyčerpány postoupením třetí osobě, pročež navrhl, aby podané dovolání bylo
zamítnuto.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond
České republiky zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně
některých souvisejících zákonů, zrušen (§ 23 zákona č. 503/2012 Sb.), do jeho
práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení,
jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a
povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad
(§ 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.). Nejvyšší soud proto podle § 107 odst. 1
a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno jako se žalovanou s Českou
republikou - Státním pozemkovým úřadem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a
řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.
Argumentaci dovolatelky je především záhodno poněkud usměrnit v tom, že zákon
č. 229/1991 Sb. a zákon č. 95/1999 Sb. nestojí při uspokojování restitučních
nároků na vydání náhradních pozemků proti sobě. Naopak, jak již dříve zdůraznil
Nejvyšší soud (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 773/2010), při úpravě naturálního uspokojování nároků
oprávněných osob na sebe oba předpisy navazují. Nelze-li ze zákonných důvodů
vydat v rozhodném období odňatý pozemek, nastupuje v intencích § 11 odst. 2 a §
11a zákona o půdě převod náhradního pozemku, podrobně zakotvený v zákoně č.
95/1999 Sb., jenž představuje ve svých relevantních pasážích „realizační
nástroj“, konkretizující postup při uspokojení restitučních nároků náhradním
způsobem – jak předvídá zákon o půdě. Za pochybení při řešení vzájemných vztahů
těchto předpisů ze strany Pozemkového fondu by bylo možno pokládat, pokud by
při převodu pozemků (způsobem upravovaným v zákoně č. 95/1999 Sb.) byly
upřednostňovány převody nemovitostí na třetí osoby podle zvláštních právních
předpisů před nároky oprávněných osob dle zákona č. 229/1991 Sb. (srov.
například odůvodnění rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12.
2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009). Mezi naposledy uvedené osoby bylo až do
účinnosti takzvané restituční tečky dle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. možno
řadit i ty, jež nabyly nárok postoupením, a proto v obecné rovině nelze vytýkat
Pozemkovému fondu, že převedl pozemek na postupníka restitučního nároku.
Případné konkrétní pochybení při dovolatelkou zmiňovaném uspokojení nároku
postupníka by současně jen obtížně mohlo být samo o sobě dostatečným důvodem,
aby na postup Pozemkového fondu bylo možno pohlížet ve vztahu k žalobkyni jako
na diskriminační.
Dovolatelce by bylo možno přisvědčit v tom, že judikatura již dříve dovodila,
že ze zákonem předvídaného postupu vypořádání nároků oprávněných osob na
náhradní pozemky prostřednictvím veřejných nabídek pozemků lze slevit, dochází-
li ze strany Pozemkového fondu ke zbytečným průtahům a postupu, jejž by bylo
možno označit za liknavý či svévolný. V těchto případech pak je možno vyhovět
žalobě oprávněné osoby domáhající se, aby byla Pozemkovému fondu uložena
povinnost uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k
pozemkům, i když tyto nebyly uvedeny ve veřejné nabídce (srov. například
rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo
3767/2009, navazující na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3654/2008). Ustoupení od zákonem předpokládaného způsobu uspokojení
restitučních nároků je však třeba mít za výjimečné a vázané na zjištěný
svévolný a liknavý postup Pozemkového fondu (k tomu srov. například přiměřeně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3613/2010). V
projednávané věci ovšem liknavost či svévolnost postupu Pozemkového fondu
nebyla dle závěrů odvolacího soudu zjištěna, pročež zde nebylo prostoru pro
aplikaci uvedených judikatorních závěrů. Zjišťování a hodnocení kroků žalovaného i žalobkyně je přitom především otázkou
skutkových zjištění, jež je možno v dovolacím řízení přezkoumávat toliko v
intencích § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud opakovaně
zdůraznil, že dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou
významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné
části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co
bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z
logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné)
skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které
vyšly jinak najevo, je – z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či
věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 8, svazek 1/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 328/2013). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze přitom napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož
nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen
ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat,
že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý
důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné
skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové
zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze
dovoláním úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5266/2008). Dovolatelka svou akcentací dílčích skutečností, jež dle ní nasvědčují
závadnosti postupu žalovaného, nepředestírá takové argumenty, v jejichž světle
by v souladu s předestřenými limity přezkumu skutkových zjištění dovolacím
soudem bylo možno pohlížet na rozhodnutí odvolacího soudu jako na vycházející
ze skutkových zjištění postrádajících oporu v provedeném dokazování. Zmiňuje-li
dovolatelka odlišný závěr vyslovený ve zrušeném rozhodnutí soudu prvního stupně
vyneseném v této věci, pak je třeba uvést, že soudu nelze vytýkat, doznají-li v
řízení učiněná zjištění změn v důsledku řádně uplatněných tvrzení účastníků a
provedení jimi navržených důkazů následně zhodnocených soudem. Delší doba, po
niž její nárok nebyl uspokojen, byť jinak jistě nežádoucí, nedokládá přitom
sama o sobě, že by postup vůči žalobkyni byl nekorektní a bránící úspěšnému
uplatnění jejích nároků postupem dle § 7 zákona č. 95/1999 Sb. Rovněž tvrzení,
že žalobkyně od státu nabyla pozemky jinak než způsobem zaměřeným na uspokojení
jejích restitučních nároků (jež je nadto poněkud rozporné, neboť žalobkyně na
jednu stranu tvrdí, že nešlo o uspokojení nároků dle zákona č. 229/1991 Sb.,
současně však připouští, že tím byla určitá část jejích restitučních nároků
vypořádána), nevyvrací závěr o absenci pochybení při uspokojování restitučních
nároků ze strany žalovaného.
Uvádí-li dovolatelka, že žalovaný na ni převedl pozemky neplatnou smlouvou, jak
bylo posléze zjištěno v soudním řízení, nevypovídá ani tato skutečnost o tom,
že by žalobkyni bylo bráněno domoci se svého nároku, ale nasvědčuje tomu, že ze
strany žalovaného byla ochota pozemky převést, pro pochybení při tomto postupu
však zjevně převod nebyl úspěšný. Neplatnost právního úkonu se samozřejmě může
negativně projevit v právním postavení účastníka, pročež zákon předpokládá
samostatný způsob zhojení těchto škod (srov. § 42 obč. zák.), aniž by však
zmíněné pochybení bylo možno vnímat jako jednoznačný projev svévole dokládající
směřování žalovaného k tomu, aby nároky žalobkyně nebyly uspokojeny. Žalobkyně
ostatně sama netvrdí, že by uzavření neplatné smlouvy snad mělo cíleně vést ke
zmaření uspokojení jejích restitučních nároků. Poukazuje-li dále dovolatelka na
nelogičnost úvahy, dle níž by částečné postoupení jejích restitučních nároků
mělo bránit úspěšnosti projednávané žaloby, pak poněkud nepřesně interpretuje
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, z nějž se takovýto závěr nepodává.
Odvolací soud patrně jen zamýšlel připomenout, že žalobkyně postoupením části
svých nároků realizovala své právo oprávněné osoby dle zákona č. 229/1991 Sb.,
aniž by tím však mínil modifikovat stěžejní závěr, jenž ho vedl k zamítnutí
žaloby, a to ten, že žalovaný se ve vztahu k žalobkyni nedopustil liknavého,
svévolného či diskriminačního postupu.
Přiléhavé je rovněž podotknout, že ve vztahu k pozemku parc. č. 789 v k. ú.
Bohnice, obec Praha, bránilo dle odvolacího soudu úspěšnému uplatnění nároku
žalobkyně i takzvané blokační ustanovení obsažené v § 29 zákona č. 229/1991
Sb., přičemž tento závěr dovolatelka nikterak nezpochybnila, pročež i z tohoto
důvodu by nebylo možno uvažovat o důvodnosti dovolání v rozsahu odpovídajícím
žalobnímu žádání o převod tohoto pozemku.
Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost
rozhodnutí odvolacího soudu, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné dle §
243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst.
1 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 14. ledna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu