U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr.
Petra Krause ve věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, IČ: 45797072,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 9/63, proti žalovaným 1)
PETROSUN, a. s., IČ: 27930700, se sídlem v Praze 3, Vinohrady, Chrudimská
1418/2, 2) TIRESIA, a. s., IČ: 28206819, se sídlem v Praze 3, Chrudimská
1418/2, 3) DAINTY a. s., IČ: 27758133, se sídlem v Brně, Trnitá, Dornych
129/57, 4) BANDENIA REAL, a. s., IČ: 28211201, se sídlem v Praze 3, Chrudimská
1418/2, a 5) LIERIA a. s., IČ: 27760171, se sídlem v Brně, Trnitá, Dornych
129/57, všem zastoupeným Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem se sídlem v Praze 4,
Vápencová 569/13, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 127/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2010, č. j. 20 Co 459/2007-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci k
rukám advokáta JUDr. Petra Zderčíka na náhradě nákladů dovolacího řízení částku
6.360,- Kč do tří dnů do právní moci tohoto usnesení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též „odvolací
soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též „soud prvního
stupně“) ze dne 7. března 2007, č. j. 13 C 127/2006-108, jímž bylo určeno, že
Česká republika je vlastníkem a žalobce správcem pozemku parc. č. 694/12 v kat.
území B., a dále pozemků parc. č. 149/1, 211/1, 250/1, 254, 793/5 a 190/1 v
kat. území Š. M. (výrok I); současně bylo žalovaným uloženo nahradit žalobci
náklady odvolacího řízení v částce 81.420,- Kč (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky dne 7. 6.
2005 žalobce smluvně převedl na předchůdce žalovaných T. G. k uspokojení jeho
nároku na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jež získal
převážně shromážděním nároků jiných (původních) oprávněných osob. Při smluvním
převodu pozemků nebyl Pozemkovým fondem ČR dodržen postup vyplývající z
ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských
a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění pozdějších
předpisů, jež vyžaduje publikaci záměru žalobce o prodeji konkrétních pozemků.
Vycházeje z předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října
2009, sp. zn. 28 Cdo 2161/2008, odvolací soud korigoval dříve vyslovený
právní názor a uzavřel nyní, že nedodržení zákonem stanoveného postupu při
převodu pozemků má za následek absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“). Na základě neplatné smlouvy se T. G. nestal vlastníkem pozemků (jež
zůstaly ve vlastnictví státu) a pozemky nemohl platně převést na žalované, jež
jsou (na základě taktéž neplatných smluv) zapsáni v katastru nemovitostí jako
vlastníci pozemků a vůči nimž má proto žalobce naléhavý právní zájem na
požadovaném určení vlastnického práva (§ 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu, oběma jeho výrokům, podali
žalovaní dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., co do důvodů mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.). S odkazem na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 a v něm citované nálezy
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a Pl. ÚS 6/05 považují právní názor o
absolutní neplatnosti smlouvy o převodu náhradního pozemku při nedodržení
postupu vyplývajícího z ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. za
překonaný. Dovozují, že při uspokojování restitučních nároků podle zákona o
půdě není Pozemkový fond vázán podmínkou předchozí publikace záměru prodeje
konkrétních pozemků, vyplývající z citovaného ustanovení zákona č. 95/1999 Sb.
Navrhují, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání odkázal na konstantní judikaturu
Nejvyššího soudu, s níž podle jeho názoru napadený rozsudek nekoliduje a není
proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným. Navrhl, aby dovolání
bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.
7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení),
zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených
v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.
Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího
soudu uplatněnými dovolacími důvody).
V posuzované věci Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. října
2009, č. j. 28 Cdo 2161/2008-166 (jímž pro nesprávné právní posouzení věci
zrušil dříve vydaný rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. února 2008, č.j. 20 Co
459/2007-145) – vyložil, že podle konstantní judikatury (srov. například
rozsudek ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, ročník 2008, č. C 5293) postup
Pozemkového fondu ČR i po 1. 1. 2003 (po zrušení zákona č. 284/1991 Sb., o
pozemkových úpravách a pozemkových úřadech) při poskytování náhradních pozemků
byl právně regulován též zákonem č. 95/1999 Sb., který poskytování náhradních
pozemků začlenil do systému převodů v zákoně uvedených. Jedním z předpokladů
pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu oprávněných osob, jež projevily
o pozemek zájem; zákon proto ukládal v ustanovení § 7 odst. 2 Pozemkovému fondu
publikační povinnost záměru prodeje (převodu) konkrétních pozemků. Nedodržení
zákonem stanoveného postupu při převodu pozemků má za následek absolutní
neplatnost smlouvy (dvoustranného právního úkonu) podle § 39 obč. zák.
Řešenou otázkou se zabýval i Ústavní soud, který výklad právních
předpisů podaný Nejvyšším soudem o této právní otázce shledal ústavně
konformním (z mnohých rozhodnutí Ústavního soudu řešících uvedenou problematiku
srov. například usnesení ze dne 11. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 606/08, ve kterém
současně Ústavní soud označil odkazy stěžovatele na nálezy sp. zn. III. ÚS
495/02 a Pl. ÚS 6/05 za nepřípadné).
K odklonu od dosavadní judikatury, jde-li o řešení dovolatelem
nastolené právní otázky platnosti smluvního převodu, nedošlo ani rozhodnutím
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009. V něm dovolací soud výjimečně – při
liknavém a svévolném postupu Pozemkového fondu při uspokojování nároku původní
oprávněné osoby – připustil realizaci práva žalobou na uložení povinnosti
Pozemkovému fondu uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních
(náhradních) pozemků i bez podmínky jejich předchozího zahrnutí do veřejné
nabídky. Zdůraznil ovšem, že tím neslevuje z požadavku veřejné nabídky při
smluvním převodu pozemků. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu reflektujících označený
rozsudek velkého senátu ve vazbě na požadavek podmínky publikace záměru převodu
pozemku podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., lze pak odkázat též
na usnesení ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3377/2008 (všechna rozhodnutí
uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Z výše řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu
s konstantní a nerozpornou judikaturou, od níž není důvodu odchýlit se ani v
nyní posuzované věci. Nejde proto o rozsudek po právní stránce zásadně významný
a dovolání proti němu přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Pro úplnost sluší se uvést, že dovolání není přípustné ani proti
(akcesorickému) rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (které žalovaní taktéž
dovoláním výslovně napadají), jež není rozhodnutím ve věci samé (§ 237 o. s.
ř.) a nejde ani o rozhodnutí podřaditelné pod ustanovení § 238, 238a a § 239
o. s. ř. (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4,
ročník 2003).
Nejvyšší soud proto - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm.
c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b
odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž jsou
žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit žalobci náklady
řízení v plné výši. K těmto nákladům patří odměna advokáta stanovená paušální
sazbou 20.000,- Kč (§ 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), dvakráte krácená o 50 % na částku 5.000,- Kč (§ 14 odst. 1, § 15 a §
18 odst. 1 téže vyhlášky), dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,-
Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a
částka 1.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad
(§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Jan
Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu