28 Cdo 773/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Hradčanské nám. 9, proti žalovaným: 1) V. B., zastoupené Mgr. Jiřím Havránkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, a 2) ALBAFIN, a. s., se sídlem v
Praze 1, Na Příkopě 957/23, zastoupené JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem v Praze
1, Vodičkova 28, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 313/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009, č. j. 30 Co 263/2007-382, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009, č. j. 30 Co 263/2007-382,
jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 1. 2007, č. j. 9 C
313/2005-280, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu
řízení.
Odvolací soud nyní ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž
tento soud zamítl žalobu, jejímž prostřednictvím se žalobce domáhal, aby bylo
určeno, že Česká republika je vlastnicí a Pozemkový fond správcem pozemků parc.
č. 617/2 a dalších v kat. úz. B., obec P., jak jsou blíže identifikovány ve
výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Ve výrocích II. a III. rozhodl
odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Stalo se tak poté, co Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č. j. 28
Cdo 170/2008-361, zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 26. 7.
2007, č. j. 30 Co 263/2007-313, jímž tento soud změnil výše uvedený rozsudek
soudu prvního stupně tak, že určil, že Česká republika je vlastnicí předmětných
pozemků a žalobce jejich správcem.
Žalobce dne 1. 7. 2005 uzavřel se žalovanou 1) smlouvu o převodu vlastnického
práva k předmětným pozemkům, čímž měl být uspokojen nárok žalované 1) na vydání
náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o půdě“). Kupní smlouvou ze dne 11. 7. 2005 pak převedla žalovaná 1) na
žalovanou 2) jednu ideální polovinu vlastnictví předmětných pozemků. Žalobce
opíral důvodnost svého žalobního požadavku o tvrzení, že smlouva ze dne 1. 7.
2005 je neplatná pro rozpor se zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu
zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (název
zkrácen).
Ve svém původním rozsudku (zrušeném Nejvyšším soudem) vycházel odvolací soud z
právního názoru, že nebyl dodržen postup podle § 7 zákona č. 95/1999 Sb.; proto
považoval smlouvu ze dne 1. 7. 2005 za absolutně neplatnou. Poté, co mu byla
věc vrácena Nejvyšším soudem k dalšímu řízení, byl odvolací soud vázán právními
závěry tohoto soudu - tedy že je třeba vycházet z přednosti řešení vztahů v
restitučních věcech, že při uzavření smlouvy mezi žalobcem a žalovanou 1) došlo
k naplnění smyslu a účelu zákona č. 229/1991 Sb., a že je třeba respektovat
postavení žalované 1) coby „přímé“ restituentky. Dovolací soud vyloučil poměr
obecnosti a speciality mezi zákonem o půdě a zákonem č. 95/1999 Sb. – na něm
postavil své dřívější rozhodnutí odvolací soud – a vyvodil z toho, že je
vyloučen závěr o absolutní neplatnosti smlouvy mezi žalobcem a žalovanou 1).
Proti nynějšímu rozsudku odvolací instance podal žalobce dovolání. Jeho
přípustnost postavil na tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozsudku.
Za určující právní otázku považoval, zda nedodržení postupu podle § 7 odst. 2
zákona č. 95/1999 Sb. při uzavření smlouvy ze dne 1. 7. 2005 (uzavření smlouvy
bez veřejné nabídky) způsobuje neplatnost smlouvy – i za stavu, kdy je
účastnicí smlouvy oprávněná osoba z restituce. Žalobce žádal, aby byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
První i druhá žalovaná se k dovolání písemně vyjádřily a navrhly, aby bylo
odmítnuto či zamítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno za žalobce advokátem a v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť
dovolací soud přiznává rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam ve
vztahu k otázce položené dovolatelem (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s.
ř.); tento procesní aspekt věci bude ještě níže vysvětlen.
Dovolání je též důvodné.
Zákon o půdě upravuje proces přidělování náhradních pozemků oprávněným osobám v
ustanoveních § 11 odst. 2 a § 11a – posledně zmíněné ustanovení má
bezprostřední návaznost na zákon č. 95/1999 Sb. Tento zákon pak stanoví mj.
postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby (§
1 odst. 2 písm. a/, § 7 odst. 1 písm. a/ a další ustanovení). Z jednotlivých
norem zákona č. 95/1999 Sb. je zřejmé, že je tu konkretizován postup
Pozemkového fondu při převodu náhradních pozemků restituentům; jde tedy o
realizaci příslušných ustanovení zákona o půdě o téže problematice.
Převádí-li Pozemkový fond zemědělský pozemek na osobu oprávněnou z restituce,
pak se náležitosti tohoto převodu musí posuzovat především podle relevantních
ustanovení zákona č. 95/1999 Sb. Převod musí být samozřejmě v souladu i se
zákonem o půdě. Jde-li však o takové náležitosti převodu, které se z hlediska
jejich existence či (ne)splnění bezprostředně dotýkají obecných zákonných
následků – výsledkem úvahy soudu může být závěr o platnosti nebo neplatnosti
převodu -, pak je třeba, aby byla aplikována příslušná ustanovení občanského
zákoníku. Předmětný právní úkon, tedy smlouva ze dne 1. 7. 2005, je totiž ve
své podstatě vztahem občanskoprávním.
Jestliže byl tento právní aspekt věci v průběhu řízení z okruhu potenciálně
aplikovatelných hmotněprávních norem vyřazen, pak došlo k pochybení, jež je
třeba napravit. Nižší instance přihlédnou v dalším průběhu řízení i k těm
rozhodným skutečnostem a právním předpisům, které zohledňovaly dosud. Jsou
zajisté oprávněny též znovu zvážit, nakolik dopadá v této věci již opakovaně
citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/2005 (o prioritě přiznané
oprávněným osobám při uspokojování nároků na náhradní pozemky) na nyní
rekapitulovaný právní stav a zda je způsobilý zvrátit závěr o žádoucí aplikaci
ustanovení občanského zákoníku, včetně eventuálního použití jeho § 39 o
neplatnosti právních úkonů.
Z hlediska judikatury Nejvyššího soudu to znamená, že je třeba vzít v úvahu
především rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2008. Lze zohlednit i nedávný rozsudek
velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 ze dne 9. 12. 2009 –
ten ovšem směřuje (z hlediska dodržení podmínky veřejné nabídky) primárně k
situaci, při níž je žalováno oprávněnou osobou na uložení povinnosti
Pozemkovému fondu převést náhradní pozemek, zatímco v této posuzované věci
došlo k uzavření smlouvy bez soudního přímusu.
Nyní je třeba se vrátit k otázce přípustnosti dovolání, která je tu úzce
svázána s hmotněprávním posouzením věci. Dovolací soud je toho názoru, že
dovolání je tu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (ve
znění zákona č. 7/2009 Sb., neboť odvolací soud rozhodl dne 8. 9. 2009, viz čl.
II bod 12 a contrario téhož zákona), a to proto, že jde o právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatel se v bodě 1. svého dovolání táže po oprávněnosti aplikace ustanovení
§ 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. (o postupu Pozemkového fondu při publikaci
veřejné nabídky prodeje zemědělských pozemků) ve spojení s potenciální
neplatností smlouvy o převodu náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o
půdě oprávněné osobě.
Ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. aplikoval ve svém předchozím
rozsudku v této věci ze dne 26. 7. 2007 (č.l. 313) odvolací soud, když
deklaroval mezi zákonem o půdě a zákonem č. 95/1999 Sb. vztah zákona obecného a
zvláštního. Z toho odvolacímu soudu vyplynulo, že je-li na posuzovanou věc
aplikovatelný zákon o půdě, může být použito i ustanovení občanského zákoníku.
Uvedený závěr však negoval dovolací soud ve svém předchozím zrušujícím rozsudku
v této věci ze dne 30. 4. 2009, č. j. 28 Cdo 170/2008. Podává se, že (s odkazem
na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/2005) „… zákon č. 95/1999 Sb. není
normou speciální povahy ve vztahu k zákonu o půdě č. 229/1991 Sb. S tím ovšem
souvisí důsledek, který vylučuje závěr o vyslovení absolutní neplatnosti výše
citované smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a první dovolatelkou (první žalovanou,
pozn. NS).“
Dovolací soud již v řadě rozhodnutí použil ustanovení občanského zákoníku o
absolutní neplatnosti smlouvy ve spojitosti s posuzováním zákonných podmínek
smlouvy o převodu pozemků mezi Pozemkovým fondem a jinou osobou (včetně § 7).
Posuzované situace však vykazovaly výrazné rysy odlišnosti po stránce skutkové
i právní, včetně statusu nabyvatelů (byli jimi postupníci restitučních nároků,
ale ve značném počtu i jiné – v relaci k restitucím „třetí“ - osoby). Situace,
při nichž hrozí deklarování neplatnosti smlouvy o převodu pozemků oprávněné
osobě podle zákona o půdě, je naprosto minoritní. Navíc, i v těch případech, v
nichž byl shledán na straně Pozemkového fondu postup v rozporu se zákonem podle
§ 39 obč. zák. v důsledku porušení § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., se takto
popsaný závěr vyslovuje jen zcela stroze, aniž by byla vzájemná vazba
relevantních zákonných ustanovení jakkoli blíže vysvětlena. Za příklad zde může
sloužit stručný závěr jinak hojně citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn.
28 Cdo 3042/2006.
Je tedy třeba explicitně vyjasnit vztah mezi zákonem o půdě, zákonem č. 95/1999
Sb. a občanským zákoníkem, resp. přesněji tou výsečí jeho obecných ustanovení
(o subjektech právních vztahů, právních úkonech), jež může být v souvislosti s
problematikou uspokojování restitučních nároků k pozemkům použita.
Velký senát Nejvyššího soudu judikoval v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, že
z povahy zákona o půdě vyplývá jeho specialita vůči obecným předpisům (lex
specialis derogat generali). Stanoví-li zákon o půdě určité podmínky a postup
pro uplatnění nároku, pak nelze hledat řešení v obecném právním předpise (např.
formou požadavku na vydání věci ve smyslu § 126 obč. zák.).
Vztah zákona o půdě a zákona č. 95/1999 Sb. je naznačen už ve shora vyslovených
kasačních důvodech. Jde o svébytný poměr dvou právních předpisů, majících
obsahově shodné, ale i rozdílné znaky. Stejně jako zákon o půdě (zahrnující
např. i normy o statusu Pozemkového fondu nebo nájmu půdy), ani zákon č.
95/1999 Sb. neřeší jen uspokojení pozemkových nároků oprávněných osob (v
posledně zmíněném zákoně jsou regulovány např. též převody lesních pozemků na
obce). Naproti tomu právě při úpravě naturálního uspokojování nároků
oprávněných osob na sebe oba předpisy přímo navazují. Nelze-li ze zákonných
důvodů vydat v rozhodném období odňatý pozemek, pak nastupuje v intencích § 11
odst. 2 a § 11a zákona o půdě postup cestou převodu náhradního pozemku od
Pozemkového fondu, podrobně zakotvený v zákoně č. 95/1999 Sb. Zákon č. 95/1999
Sb. tedy – jak též dříve vystihl odvolací soud – představuje ve svých
relevantních pasážích „realizační nástroj“, konkretizující postup při
uspokojení restitučních nároků náhradním způsobem – jak předvídá zákon o půdě.
Aplikační linie mezi zákonem č. 95/1999 Sb., zákonem o půdě a obecnými
ustanoveními občanského zákoníku o právních úkonech tedy není přerušena.
Občanskoprávní kodex je tu ovšem použitelný pouze subsidiárně – tehdy, když
právní důsledky plynoucí z použití předchozích dvou právních předpisů vykazují
takový stupeň obecnosti, který tyto předpisy nemohou postihnout.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. tedy
umožnila vyřešit i dovoláním nastolenou právní otázku a dovolání bylo též
důvodné, neboť podle jeho obsahu a odpovědi na dovolatelova tvrzení byl naplněn
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní
posouzení věci). Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek
soudu prvního stupně (tam došlo ke stejnému pochybení) zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst.
3 o. s. ř.). V dalším průběhu řízení, v němž bude rozhodnuto též o nákladech
řízení o dovolání, jsou nižší instance vázány právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. května 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu