ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České
pojišťovny a. s., IČ 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, s adresou
pro doručování: Česká pojišťovna a. s., referát právní - regresy Brno, Rašínova
7, proti žalované Mgr. L. M., zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se
sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, o zaplacení částky 210.177,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 304/2007, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci ze dne 7. února 2012, č. j. 29 Co 450/2011-168, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částku 296.109,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky II. a III.). Žalobkyně vymezila žalovanou částku jako bezdůvodné
obohacení spočívající v nepřiměřeně vysokém pojistném plnění vyplaceném
žalované. Žalobkyně zaplatila za odcizení vozidla žalované částku 632.709,- Kč,
následným šetřením pojistné události však zjistila, že cena vozidla byla pouze
340.000,- Kč, pročež se po žalované domáhá (při zohlednění sjednané
spoluúčasti) vrácení rozdílu mezi částkou vyplacenou a tou, na niž měla
žalovaná nárok. Okresní soud zdůraznil, že žalobkyně sama škodu likvidovala a
sama určila výši pojistného plnění na základě smlouvy. Pokud později nabyla
dojmu, že došlo k přeplatku, nejde o pochybení žalované, ale žalobkyně,
respektive pracovníka, který pojistnou událost likvidoval. Tato úvaha jej vedla
k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 7. 2. 2012, č. j. 29 Co
450/2011-168, ve výroku I. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit
žalobkyni částku 210.177,- Kč s úrokem z prodlení od 1. 11. 2010 do zaplacení,
co do částky 85.932,- Kč s příslušenstvím a co do příslušenství z částky
210.177,- Kč od 31. 8. 2006 do 31. 10. 2010 je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II., III. a IV.). Odvolací soud zdůraznil, že s
ohledem na datum uzavření pojistné smlouvy (17. 8. 2004) je třeba věc posoudit
podle § 788 a násl. obč. zák. V souladu s ustanovením § 788 odst. 2 obč. zák. a
účastníky uzavřenou pojistnou smlouvou pak musí pojistné plnění, na něž měla
žalovaná nárok, odpovídat Všeobecným pojistným podmínkám VPPH 2000 (dále jen
pojistné podmínky). Dle čl. 11 bodu 11 písm. b) pojistných podmínek je
pojišťovna povinna vyplatit na plnění z pojistné události částku ve výši
obvyklé ceny, kterou věc měla bezprostředně před pojistnou událostí, stanovené
způsobem vymezeným v čl. 17 bodu 4 pojistných podmínek. Žalovaná tak měla nárok
na plnění pouze v rozsahu daném pojistnou smlouvou a pojistnými podmínkami
představujícími její nedílnou část. V souladu s těmito ujednáními tedy soud
vyšel ze znalcem vyčíslené časové ceny, tj. ceny, za kterou by bylo možné
srovnatelné vozidlo koupit ke dni 8. 10. 2004 (kdy došlo k odcizení vozidla), a
dovodil, že žalovaná měla (po zohlednění 1% spoluúčasti) právo na vyplacení
částky 422.532,- Kč. Byla-li žalované vyplacena částka 632.709,- Kč, je povinna
vrátit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení částku 210.177,- Kč s
příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu podání proti jeho měnící části)
podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost pokládá za danou ustanovením § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost nesprávným právním posouzením věci, vadou
ohrožující správnost rozhodnutí ve věci a skutečností, že rozhodnutí vychází ze
skutkových zjištění postrádajících oporu v provedeném dokazování. Na
rekapitulaci dosavadního průběhu řízení dovolatelka navázala výtkou proti
postupu odvolacího soudu, jenž dle jejího mínění nezohlednil význam
skutečnosti, že na základě pojistné události žalobkyně stanovila a poskytla
žalované pojistné plnění, jež žalovaná přijala a jehož výši akceptovala.
Dovolatelka má za to, že faktické jednání žalobkyně a jí samé lze právně
kvalifikovat jako soluční ujednání s tím, že poskytnutím plnění žalobkyní
žalované došlo ke splnění dluhu. Odkázala v tomto na ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu (příkladmo uvedla jeho rozsudek ze dne 21. 10. 2010, sp. zn.
33 Cdo 1598/2009, a usnesení ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1091/2011), dle
níž splnění dluhu nastává na základě jednostranného právního úkonu účastníka
občanskoprávního vztahu, jenž poskytuje druhému účastníkovi tohoto vztahu
předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo
jiného občanskoprávního vztahu. Poskytnutím pojistného plnění tedy žalobkyně
splnila svůj dluh vůči dovolatelce, přičemž splnění dluhu nemůže být
bezdůvodným obohacením. Stanovila-li žalobkyně výši pojistného plnění omylem,
který žalovaná nevyvolala, a na základě toho pak i plnila, nelze tento
jednostranný právní úkon považovat za neplatný.
Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že nepřihlédl k její námitce
poukazující na nepřezkoumatelnost v řízení použitého znaleckého posudku, v
jehož bodě „3.2 Výchozí cena“ je uveden jako pramen „Ceník vozidel Eurotax,
konzultace u prodejců vozidel zn. Škoda“, přičemž není zřejmé, jaký ceník a
jaká jeho položka byly použity, s jakými prodejci byla věc konzultována a s
jakým výsledkem. Tyto skutečnosti přitom zůstaly neobjasněny i po výslechu
znalce. Je na soudu, aby při hodnocení znaleckého posudku zkoumal, zda jeho
závěr má oporu v podkladových materiálech. Dovolatelka podpořila svá tvrzení
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo
1561/2010, a zdůraznila, že v daném případě soud této povinnosti nemohl dostát,
nebyly-li údaje, z nichž měl znalec vycházet, ani v příloze posudku, ani je
znalec nebyl schopen identifikovat při znaleckém výslechu. Za pochybení
odvolacího soudu dovolatelka rovněž považuje, že nebylo přihlédnuto k důkazu jí
předloženému, a to výtahu z Katalogu osobních automobilů vydanému IBS expert,
jehož uživatelem je i žalobkyně. Dle tohoto katalogu by pořizovací cena
odcizeného vozu ve výbavě potvrzené žalovanou v pojistné smlouvě činila
1,006.907,- Kč. Krajský soud se dle dovolatelky měl snažit o odstranění rozporu
tohoto důkazu se znaleckým závěrem. Pochybení znalce přitom dovolatelka
spatřuje i v tom, že nepřihlédl k vybavení vozidla navigačním systémem TMC,
rádiem a CD měničem v pořizovací ceně 90.000,- Kč, jež nebyly v původní výbavě
vozidla. S ohledem na uvedené tedy navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu
odvolacího zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání přitakala závěrům odvolacího soudu a
navrhla, aby bylo dovolání žalované zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání,
které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a
včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností. Argumentům dovolatelky směřujícím proti závěru odvolacího soudu, dle nějž se na
úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila přijetím plnění, jež přesahovalo její nárok
vyplývající z pojistné smlouvy, však přisvědčit nelze. Má-li poskytnuté plnění
představovat splnění dluhu, je třeba, aby daný dluh právně existoval, což
implicitně předpokládají i dovolatelkou zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu. V
daném případě byl dle skutkových zjištění odvolacího soudu (jež v tomto
dovolatelka nikterak nesporuje) pojistnou smlouvou a pojistnými podmínkami,
představujícími její součást, stanoven způsob určující výši nároku na pojistné
plnění v případě pojistné události. Žalobkyně měla tedy vůči dovolatelce dluh
právě a pouze ve výši odpovídající smluvním ujednáním mezi účastnicemi. Bylo-li
ze strany žalobkyně plněno nad rámec toho, na co měla dovolatelka dle smluvních
ujednání právo, pak byl plněn v podstatě „nedluh“, a přijetím částky
přesahující její pohledávku vůči žalobkyni se dovolatelka bezdůvodně obohatila. Je na místě zdůraznit, že v řízení nebylo tvrzeno, a tedy ani prokazováno, že
by mezi účastnicemi byla uzavřena dohoda směřující k vypořádání nároků z
pojistné smlouvy, jíž by případně mohl být na základě souhlasného projevu vůle
obou stran pozměněn dopad ustanovení obsažených v pojistné smlouvě. Má-li snad
dovolatelka za to, že k takovéto dohodě došlo v podstatě již poskytnutím a
přijetím plnění, přehlíží, že nebylo doloženo, že by tímto žalobkyně projevila
vůli odchýlit se od smluvních ujednání, ale v řízení bylo zjištěno pouze to, že
žalobkyně pochybila při aplikaci smluvních ujednání, a nemohlo tak z její
strany jít o řádný právní úkon směřující ke změně práv a povinností
vyplývajících ze smlouvy, tedy konkrétně k modifikaci smluvené výše pojistného
plnění. Za dané situace je tedy možno přisvědčit odvolacímu soudu, že pojistné
vyplacené v částce přesahující nárok vyčíslený dle pojistné smlouvy lze
pokládat za bezdůvodné obohacení. Opodstatněnými nemohou být ani výtky dovolatelky směřující proti znaleckému
posudku, jimiž dovolatelka v podstatě zpochybňuje správnost skutkových zjištění
odvolacího soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09), a směřuje tak k naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že dovolací důvod
uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému
skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž
obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí
vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou
způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno,
eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích
úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková
podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě
podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly,
ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů,
popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly
jinak najevo, je – z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či
věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna
2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 8, svazek 1/2001). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze přitom napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není pro skutkové
zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění
apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho
výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně
napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25
Cdo 5266/2008).
K námitkám dovolatelky vůči znaleckému posudku lze především uvést, že ač by
důslednější vypořádání se s posuzovanou problematikou a podklady, na základě
nichž byl posudek vypracován, bylo jistě vhodnější a přispělo by k
přesvědčivosti posudku, a tím i závěrů na základě něj dovozených, není na místě
usuzovat, že by skutkové zjištění z něj učiněné odvolacím soudem bylo
nepřiměřené či nepodložené. Dovolatelkou zmiňovaná povšechná specifikace ceníku
Eurotax je zjevně odrazem skutečnosti, že s jeho vydáváním společností
zaměřenou na oceňování aut byly soudy obou stupňů i strany sporu obeznámeny,
pročež se nad jeho použitím v řízení nepozastavovaly a nežádaly bližší
vysvětlení toho, o jaký ceník se má jednat. Rovněž okolnost, že v posudku není
uvedena příslušná položka zmíněného ceníku, je patrně logickou reflexí
skutečnosti, že z ceníku byl použit údaj vztahující se k předmětnému typu
vozidla. Nejvyšší soud sice opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil (mimo
jiné i v dovolatelkou uváděném rozsudku ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo
1561/2010), že řádné hodnocení znaleckého posudku soudem si žádá, aby z posudku
bylo seznatelné, ze kterých zjištění znalec v posudku vycházel a jakou cestou k
těmto zjištěním dospěl, aniž by však stanovil jakékoliv kategorické podmínky
způsobu, jímž má být této seznatelnosti dosaženo. Dle konkrétních okolností
případu přitom nelze vyloučit, že postačující bude pouze stručné označení
podkladů znaleckého posudku, bude-li v kontextu posuzované věci zřejmé, jaké
údaje (a z jakého dostatečně specifikovaného zdroje) byly výchozí pro
posuzovanou věc. Jak již bylo výše naznačeno, není důvodu se domnívat, že by
tomu tak v projednávané věci nebylo, nevznikly-li v průběhu řízení před soudy
nižších stupňů pochyby o identifikaci ceníku a jeho konkrétní položce.
Dále je možno zmínit, že jakékoliv nejasnosti dovolatelky v tomto směru mohly
být odstraněny dotazem učiněným při výslechu znalce na jednání před odvolacím
soudem dne 2. 2. 2012, z protokolu o jednání se ovšem nepodává, že by se na
tomto jednání dovolatelka či její zástupce důsledně domáhali objasnění výše
uvedených údajů.
Namítá-li dovolatelka, že nebylo ozřejmeno, s jakými prodejci a s jakým
výsledkem znalec věc konzultoval, přehlíží, že k tomuto se znalec vyjadřoval
při výslechu před odvolacím soudem, na němž označil oslovené prodejce a uvedl,
že se „všechny tyto zdroje v podstatě shodovaly“, z čehož je zřejmé, že se
oslovení prodejci přiklonili k ceně stanovené dle ceníku Eurotax. Vytýká-li
dovolatelka znalci i to, že nezohlednil vybavení vozidla navigačním systémem
TMC, rádiem a CD měničem, pak je možno uvést, že dle soupisu výbavy vozidla,
převzatého do znaleckého posudku z pojistné smlouvy, si znalec byl vědom toho,
že se uvedené předměty ve vozidle nacházely. Třebaže je v soupisu výbavy
obsaženého v posudku uvedena pouze položka „navigační systém“, dle označení,
uvedené ceny i toho, že jde o seznam převzatý z přílohy pojistné smlouvy a
zachovávající její systematiku, je zřetelné, že je výbava vozidla zahrnovala.
Stanovení, jak tato výbava ovlivnila výslednou cenu vozidla k danému časovému
okamžiku, je pak věcí odborného posouzení, jehož správnost v řízení před
Nejvyšším soudem již s ohledem na výše předestřené limity není možno
přezkoumávat. Je však záhodno podotknout, že žalovaná ani v předcházejícím
řízení relevantním způsobem (tj. především v důkazní rovině) správnost
znaleckých závěrů v tomto směru nezpochybnila.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že z námitek dovolatelky nelze dovozovat pochybení
odvolacího soudu, založil-li svá skutková zjištění na závěrech obsažených v
uvedeném znaleckém posudku.
K výtce dovolatelky, že odvolací soud měl přihlédnout k předloženému výtahu z
Katalogu osobních automobilů vydaného IBS expert, je možno uvést, že tento byl
žalovanou v řízení předložen ke sporování údajů o ceně vozidla stanovené
žalobkyní. K odstranění rozpornosti ceny vyplývající z uvedeného katalogu
(mající obecný ráz) s cenou stanovenou žalobkyní mělo vést soudem uložené
vypracování znaleckého posudku, jehož prostřednictvím byla stanovena cena
předmětného vozidla. Přidržel-li se pak odvolací soud ve svých úvahách ceny
stanovené znaleckým posudkem, majícím za úkol vypořádat se s odlišnými
tvrzeními i důkazy stran ohledně ceny konkrétního vozidla, za něž bylo
poskytnuto pojistné plnění, lze jeho postup pokládat za procesně korektní a
směřující k dosažení věcné správnosti rozhodnutí.
Dovoláním tedy nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozsudku odvolacího soudu,
pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle § 243b odst. 2, části věty před
středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst.
1 o. s. ř. s tím, že na straně žalobkyně, jež by na jejich náhradu měla v
zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu