28 Cdo 4758/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce J. H., P., zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se
sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Revoluční 1044/23, proti žalované České
republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
IČ 013 12 774, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 38/2015, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2016, č. j. 53
Co 465/2015-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2.952,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1 - Starém Městě,
Revoluční 1044/23.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 9. 2015, č. j. 60 C 38/2015-73 [jímž
rozhodl, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o
bezúplatném převodu pozemku p. č. 2574/73 v k. ú. K., obci P. ve vlastnictví
státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku v tam uvedeném znění (výrok I.), a žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 20.666,80 Kč (výrok
II.)] (výrok I.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech
odvolacího řízení částku 7.562,50 Kč (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím
odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto a byla mu přiznána
náhrada nákladů řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu je - v relevantních
otázkách hmotného práva, vymezených dovoláním - v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), přičemž není
důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi vyslovil právní názor, že
v situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako
pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující
územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední
realizace výstavby), je třeba pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve
smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28
Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci je přitom
založeno na závěru, že ačkoliv byly pozemky, jež nebylo možné oprávněným osobám
vydat pro zákonnou překážku, vedeny v době přechodu na stát v evidenci jako
zemědělské, žalobce prokázal, že pozemky, které jeho právní předchůdci převedli
na stát kupní smlouvou ze dne 18. 7. 1975, byly určeny pro stavbu sídliště
L.-L. (již 5. 3. 1971 byl Ministerstvem zemědělství a výživy ČSR vydán souhlas
s trvalým odnětím pozemků zemědělské výrobě pro výstavbu sídliště „L.-L.“, dne
27. 8. 1973 bylo Odborem územního plánování a architektury NPV rozhodnuto o
umístění stavby sídliště, dne 6. 2. 1974 bylo rozhodnuto o trvalém odnětí
pozemků zemědělskému půdnímu fondu ke dni 31. 10. 1974, směrný plán z roku 1969
i 1975 pozemky zahrnul do plochy souvislé obytné výstavby; viz též závěry
uvedené ve znaleckém posudku znalce z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady
nemovitostí, Doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., č.
2245/23/2014, obsahujícím
doložku podle ustanovení § 127a o. s. ř., jímž soud prvního stupně provedl
důkaz), a proto je namístě - v souladu s judikaturou shora citovanou - ocenit
pozemky jako stavební. K samotné problematice poskytování náhradních pozemků oprávněným
osobám se Nejvyšší soud vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo
3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
v němž formuloval a odůvodnil závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti
Pozemkovému fondu ČR [jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a
povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.)] uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních
pozemků není třeba - při liknavém postupu Pozemkového fondu - vázat na podmínku
předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného“. V citovaném
rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní úpravy při převodu
náhradních pozemků oprávněným osobám, ke které došlo s účinností od 14. 4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení
§ 11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám
na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného
plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků. Odkazuje též
na rozhodovací praxi Ústavního soudu - v prvé řadě na nález ze dne 4. 3. 2004,
sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 -
Nejvyšší soud připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám
patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky
musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla
poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných
osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR
(předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o
bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto
nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám
oprávněným pokládat za diskriminující, a že takové rozhodnutí je v souladu s
principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva
(vigilantibus iura scripta sunt). Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze
dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015) je uspokojení nároku oprávněné osoby
způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o
půdě), považováno za výjimečné, uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány
okolnosti, na jejichž podkladě lze postup Pozemkového fondu ČR (resp. žalované)
kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, a kdy se oprávněná osoba
přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že
zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby,
jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (resp. žalované), je především otázkou
skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při
přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího
soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační,
nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve
vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly
zformulovány též citovanou judikaturou (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1540/2015). V dané věci bylo zjištěno, že restituční nárok žalobce (uplatněný
v roce 1992), jež činí 1.152.968,75 Kč (viz závěry znaleckého posudku znalce
Doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc.), na vydání náhradních pozemků byl deklarován
rozhodnutím pozemkového úřadu vydaným v roce 2008, že žalovaná (Pozemkový fond
ČR) evidovala (evidoval) restituční nárok žalobce v částce zcela nepřiměřeně
nízké (ve výši 17.986,31 Kč), že při stanovení hodnoty restitučních nároků
nepředložila znalci ani kupní smlouvu, na základě níž nevydané pozemky přešly
na stát (přičemž v této bylo výslovně uvedeno, že pozemky jsou vykupovány pro
výstavbu sídliště L.-L.), a neakceptovala podklady předložené žalobcem
(znalecký posudek Doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., jehož přílohami byly mimo
jiné Souhlas k trvalému odnětí zemědělské půdy MZV ČSR ze dne 5. 3. 1971,
Rozhodnutí o umístění stavby sídliště L. -L. OÚPA NVP ze dne 27. 8. 1973 a směrný územní plán hlavního města Prahy
platný v roce 1975), že neučinila žádné kroky k odstranění této spornosti,
přičemž její „odlišný názor na výši nároku“ se ukázal později jako evidentně
nesprávný (viz závěry znaleckého posudku znalce Doc. Ing. Jaromíra Rysky,
CSc.), a že žalovaná upřednostňuje převody pozemků na třetí osoby podle
zvláštních právních předpisů (zák. č. 95/1999 Sb.) před uspokojením nároků
oprávněných osob, kdy toto vyplynulo ze srovnání počtu pozemků, které jsou
nabízeny v rámci nabídek podle zákona o půdě a podle zák. č. 95/1999 Sb., kdy
žalovaná v rámci prodeje pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. nabízí v rámci
veřejných nabídek podstatně větší množství pozemků, než podle § 11 zákona o
půdě, kdy tento rozdíl je markantní zejména na území hlavního města Prahy (řada
nabízených pozemků je navíc v nájmu třetích osob a nelze ani učinit závěr, že
by se jednalo o pozemky kvalitativně a kvantitativně vhodné k uspokojení nároku
žalobce).
Za takto zjištěného skutkového stavu věci nevybočuje právní závěr
odvolacího soudu v otázce uspokojení restitučních nároků žalobce převodem
náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku žalované z ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, když žalovaná (Pozemkový fond ČR) uvedeným (svévolným)
postupem, který je v rozporu se zákonem o půdě, fakticky ztížila (ztížil),
ne-li znemožnila (znemožnil) žalobci uspokojení jeho restitučního nároku,
pakliže neuznala (neuznal) správnou výši těchto nároků. (Na svém názoru, že
nevydané pozemky je třeba ohodnotit nikoliv jako stavební, přitom žalovaná
setrvává nadále, navzdory výsledkům tohoto řízení - srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno za
zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně
Pozemkového fondu „nebyla doložena“. Zpochybňuje-li dovolatelka též skutkové okolnosti věci (a z nich
dovozované závěry o jejím svévolném postupu, resp. postupu ze strany
Pozemkového fondu ČR), jde již o námitky v rovině kritiky skutkových zjištění
odvolacího soudu, jíž nelze přípustnost dovolání založit (srov. § 241a odst. 1
o. s. ř.). Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o
náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatnila
žádnou dovolací argumentaci. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci,
kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce tvoří odměna
advokáta za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání, z tarifní
hodnoty 25.620,- Kč) ve výši 2.140,- Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8
odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených
paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže
vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]
ve výši 512,40 Kč; žalobci tak náleží náhrada nákladů dovolacího řízení celkem
ve výši 2.952,40 Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.