U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) J. N., b) J. N., proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, se
sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČO: 44992785, zastoupenému JUDr.
Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelené
Předměstí, Teplého 2786, o zdržení se imisí hlukem, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 34 C 103/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 21. září 2016, č. j. 49 Co 2/2016-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze
dne 11. 8. 2015, č. j. 34 C 103/2015-175, uložil žalovanému povinnost zdržet se
imisí ve formě hluku (akustického tlaku) pocházejících z kulturních,
sportovních, politických a jiných akcí pořádaných na „parcele v k. ú. M. B.,
obec B.“ (dále jen „předmětný pozemek“) tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny
akustického tlaku pro chráněné vnitřní prostory stavby, která je součástí
pozemku v k. ú. M. B., obec B., nepřesáhla pro chráněné venkovní prostory
stavby hodnoty 50 dB v době od 6 do 22 hodin a 40 dB v době od 22 do 6 hodin a
pro chráněné vnitřní prostory stavby nepřesáhla 40 dB v době od 6 do 22 hodin a
30 dB v době od 22 do 6 hodin (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 21. 9. 2016, č. j. 49 Co 2/2016-220, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a
III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř. K řešení předkládá zaprvé otázku, zda může soud
vydat kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř. jako první úkon vůči
žalovanému, aniž by současně vydal platební rozkaz, nebo by ze spisu plynulo,
že se žalovaný snažil protahovat řízení nebo jinak mařit jeho průběh a účel;
při řešení této otázky se přitom odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Protože vydání kvalifikované výzvy zásadním způsobem
zasahuje do procesního postavení žalovaného, musí být využití tohoto procesního
prostředku proporcionální ve vztahu k účelu a cíli, který soud sleduje. Žalovaný má za to, že podmínky pro kvalifikovanou výzvu v tomto případě nebyly
splněny, neboť se jednalo vůči němu o první úkon. Poukazuje na nález Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15, jakož i na judikaturu Nejvyššího soudu
zdůrazňující, že kvalifikovaná výzva nemá místo „vždy a všude“. S poukazem na
rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1038/2013 má za to, že vydání kvalifikované výzvy
brání i skutečnost, že v daném případě nešlo žalobě vyhovět v plném rozsahu. Poměry na n. S. v B. nejsou v míře nepřiměřené místním poměrům, které by
podstatně omezovaly obvyklé užívání pozemku, nýbrž z listin založených žalobci
do spisu vyplývá, že „překračování limitů“ bylo kontinuální a místním poměrům
vlastní. Zadruhé předkládá otázku, zda v řízení o negatorní žalobě, jehož
předmětem je obrana před hlukovými imisemi vycházejícími z místní komunikace,
jsoucí od nepaměti též veřejným prostranstvím, sloužícím i k jiným účelům než,
jak jsou vymezeny v zákoně o pozemních komunikacích (např. k výkonu politických
práv a svobod), lze či nelze uzavřít a schválit smír ve smyslu § 99 odst. 1 a 2
o. s. ř.; tato otázka přitom doposud v judikatuře dovolacího soudu nebyla
vyřešena. Žalovaný má za to, že „se nejedná o nárok, s nímž má možnost
disponovat“, neboť se jedná o věc, v níž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci
dohodou účastníků právního vztahu. Poukazuje na skutečnost, že vydal obecně
závaznou vyhlášku č. 20/2009 o stanovení podmínek pro pořádání, průběh a
ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků k zajištění
veřejného pořádku. Odpovědnost za nepřekročení hygienických limitů hluku
pocházejících z veřejné produkce hudby byla upravena v § 32 zákona o ochraně
veřejného zdraví a město není oprávněno odpovědnost upravit odchylně obecně
závaznou vyhláškou. Soukromoprávní žalobou se pak nelze v žádném případě
domáhat toho, aby byl jakkoliv omezen provoz na pozemní komunikaci či obecné
užívání veřejného prostranství, neboť jde jednoznačně o veřejnoprávní
záležitost; soukromoprávním institutem, jímž by uzavřený smír nepochybně byl,
nelze zavazovat žalovaného jako vlastníka v soukromoprávním postavení k výkonu
jeho vrchnostenské pravomoci v rámci jeho působnosti jako orgánu veřejné
správy. Žalovaný rovněž zdůrazňuje, že pozemek je veřejným prostranstvím a
veřejně přístupnou pozemní komunikací, a poukazuje na problematiku imisí z
těchto prostor, zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 451/11 a na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 636/2014. Zatřetí předkládá otázku
ohledně vykonatelnosti rozsudku, jestliže dovolateli s ohledem na jeho
postavení a povinnosti plynoucí z veřejnoprávních předpisů není umožněno splnit
soudem uloženou povinnost ukládající zdržení se hlukových imisí pocházejících z
kulturních, sportovních, politických a jiných akcí na veřejném prostranství,
jakož i s přihlédnutím k tomu, že má jít o aktivity pořádané na „parcele v k. ú. M. B., obec B.“, přičemž „parcela č. p.“ není způsobilý identifikátor věci v
právním smyslu; při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od
judikatury dovolacího soudu. Poukazuje na skutečnost, že na náměstí Svobody
mající povahu veřejného prostranství se tradičně koná značné množství nejen
kulturních a sportovních akcí, ale též politických a jiných shromáždění podle
zákona o právu shromažďovacím, přičemž ta jsou Úřadu městské části Brno-střed
pouze oznamována a úřad má pravomoc takováto shromáždění zakázat pouze ze
zákonem vymezených důvodů. Právo pokojně se shromažďovat je pak ústavně
zaručeno. Omezení či zákaz shromáždění z důvodů výše uvedených ve výroku
rozsudku tak nemá oporu v zákoně a žalovaný nemůže ukládat povinnosti či
stanovovat zákazy nad rámec zákona. Nevykonatelnost pak dovozuje i z rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, v němž bylo uvedeno, že vlastník
komunikace nemá v zásadě možnost ovlivnit provoz na ní. S ohledem na uvedené
navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož nárok žalobců vyplývá z úpravy tzv. sousedských práv a jelikož o tomto
nároku bylo pravomocně rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při
posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.
(dále „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 5264/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud předně zdůrazňuje, že v dané věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro
uznání, a proto dovolací soud byl oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumávat toliko v tom ohledu, zdali odvolací soud ve shodě s § 205b o. s.
ř. správně posoudil, že byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.
Dále Nejvyšší soud připomíná, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5.
2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (dostupného na http://nalus.usoud.cz), není úprava
rozsudku vydaného na základě fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř.
protiústavní.
Dovolatel v první řadě předkládá otázku, zda může soud vydat kvalifikovanou
výzvu podle § 114b o. s. ř. jako první úkon vůči žalovanému, aniž by současně
vydal platební rozkaz, nebo by ze spisu plynulo, že se žalovaný snažil
protahovat řízení nebo jinak mařit jeho průběh a účel.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí je v
souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož
i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním
rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy
podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas
vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v
případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil
listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých
tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99
odst. 1 a 2) – (odstavec 1). K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda
senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.
Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem
nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k
podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo
evropskému platebnímu rozkazu (odstavec 2). Usnesení podle odstavce 1 nelze
vydat nebo doručit po přípravném jednání podle § 114c nebo po prvním jednání ve
věci (odstavec 3). Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do
vlastních rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se
prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být
žalovanému doručeno dříve než žaloba (odstavec 4). Jestliže se žalovaný bez
vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve
stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že
nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a
odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení
řízení nebo odmítnutí žaloby (odstavec 5).
Smyslem výzvy podle § 114b o. s. ř. je zjistit, které právně významné skutkové
okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování a které jsou
nesporné a zůstanou stranou dokazování, aby tak bylo možno věc rozhodnout
zpravidla při jediném jednání (§ 114a odst. 1 o. s. ř.) – [srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, a ze dne 26. 10.
2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Tzv. kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř. lze vydat ve 4 situacích: a)
vyžaduje-li to povaha věci, b) vyžadují-li to okolnosti případu, c) bylo-li o
věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo
evropským platebním rozkazem, d) nebylo-li řádně a včas vyhověno výzvě podle §
114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V daném případě přicházela do úvahy v zásadě jen
první varianta, jak ostatně dovodil i odvolací soud; povaha věci přitom oproti
mínění dovolatele umožňuje, aby kvalifikovaná výzva byla prvním úkonem vůči
žalovanému.
Podle judikatury se povahou věci rozumí skutková či právní obtížnost věci,
která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Povaha věci vyžaduje vydání
usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu
věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a
navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze
první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1924/2010 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 4, str. 146), či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004
(uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, č. 9, str. 705)].
Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší
přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. vyloučeno [srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004
(uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, č. 9, str. 705)]. Rovněž v
případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní
obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, které žalobce k žalobě
připojil, zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, i kdyby všechna tvrzení
obsažená v žalobě byla prokázána, tedy že žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné
uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po
žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci
samé bude možné rozhodnout – protože není potřebné provádět dokazování – vždy
při jediném (prvním) jednání [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10.
2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003 (uveřejněný pod č. 41/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura,
2004, č. 9, str. 705)].
Kvalifikovaná příprava jednání je judikaturou pojímána jako pravidlo a případy,
kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc zcela jednoduchá, takže nevyžaduje
přípravu jednání postupem podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., budou spíše
výjimečné [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo
779/2004, ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2054/2008, ze dne 26. 2. 2013, sp.
zn. 32 Cdo 612/2011, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016 (všechny
dostupné na www.nsoud.cz)].
Otázka, zdali povaha věci vyžaduje vydání tzv. kvalifikované výzvy, záleží na
úvaze nalézacího soudu, přičemž dovolací soud je oprávněn správnost postupu
nalézacích soudů přezkoumat toliko z hlediska jejich zjevné nepřiměřenosti.
V dané věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že
uvedená žalobní tvrzení odůvodňují závěr, že postup podle § 114b o. s. ř.
vyžadovala povaha věci, neboť jde o věc typově, skutkově i právně obtížnou,
která vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Sousedské spory lze považovat
za typově obtížné, v konkrétním případě přitom již z obsahu žaloby vyplývá, že
v řízení lze očekávat značnou obtížnost zjišťování skutkového stavu věci, kdy
bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při
něm bylo možné věc rozhodnout; právní složitost věci je potvrzována samotným
obsahem námitek žalovaného odkazujících mimo jiné na související právní úpravu
obsaženou v normách veřejného práva.
Z právní úpravy ani z výše uvedené judikatury se nepodává, že by tzv.
kvalifikované výzvě musela předcházet tzv. prostá výzva podle § 114a odst. 2
písm. a) o. s. ř. Dovolací soud dále souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
danou imisní žalobu již ze samotného obsahu žaloby lze označit za skutkově
obtížnou, vyžadující řádnou přípravu věci. Z žaloby se nepodává, že by
uplatněnému procesnímu nároku nemohlo být zjevně vyhověno. Postup soudu prvního
stupně, který v rámci přípravy jednání přistoupil rovnou k tzv. kvalifikované
výzvě podle § 114b o. s. ř., se nevyznačuje ani svévolí či přepjatým
formalismem, ani jiným ústavněprávním deficitem, nýbrž byl naopak zřejmou
snahou o řádnou přípravu věci, aby mohlo být pokud možno rozhodnuto při jediném
jednání, jak předpokládá § 114a odst. 1 o. s. ř. Zvolený prostředek rovněž
nelze považovat za neproporcionální. Je vhodné zdůraznit, že předpokládá-li
občanský soudní řád více prostředků přípravy jednání, musí být soudům poskytnut
prostor pro vlastní uvážení, jaký postup shledá v dané procesní situaci jako
nejvhodnější; zvolil-li v daném případě soud prvního stupně kvalifikovanou
výzvu, nelze tak při zvážení všech konkrétních okolností případu jeho postupu
čeho vytknout.
Žalovaný zadruhé namítá, že nebylo možné vydat rozsudek pro uznání, neboť se
jedná o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír, jelikož „se nejedná o nárok,
s nímž má žalovaný možnost disponovat“.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle § 153a o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo
základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem
podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen
zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce
(odstavec 1). Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít
a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2) – (odstavec 2). Rozsudkem pro uznání
rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti
němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6) – (odstavec
3). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání (odstavec 4).
Soudní smír nelze uzavřít ohledně těch práv a povinností, s nimiž strany
nemohou volně disponovat (§ 99 odst. 1 o. s. ř.). Povaha věci připouští
uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém
dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si mezi sebou
upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Judikatura již dříve dovodila, že
povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze
zahájit řízení i bez návrhu, b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním
stavu, nebo c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci
dohodou účastníků právního vztahu [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2462/2009 (uveřejněné pod č. C 7 521 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen
„Soubor“)]. Judikatura naopak dospěla k závěru, že uzavření soudního smíru není
vyloučeno ani skutečností, že žalobce se domáhá vydání konstitutivního
rozhodnutí [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp.
zn. 22 Cdo 4272/2007 (uveřejněný pod č. 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp.
zn. 22 Cdo 3446/2012 (uveřejněné pod č. C 14 256 v Souboru)].
Ačkoliv určitý nárok spadá do kategorie nároků, v nichž lze typově uzavřít
soudní smír, nemůže uzavřený smír soud schválit, je-li v rozporu s právními
předpisy (§ 99 odst. 2 o. s. ř.). Judikatura Nejvyššího soudu v této
souvislosti dospěla k závěru, že pokud by byl rozsudek pro uznání v rozporu s
kogentními právními předpisy, nelze jej vydat [srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013 (uveřejněný pod č. 106/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 994/97 (uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, 1998, č. 15, str. 340)].
Odvolací soud se neztotožnil s odvolací námitkou, že v dané věci nelze uzavřít
soudní smír, když s odkazem na judikaturu dovolacího soudu dovodil, že nic
nebránilo tomu, aby i v případě hlukových imisí byl uzavřen soudní smír, a to
ani judikatura týkající se imisí pocházejících z provozu na pozemní komunikaci
ve vlastnictví obce.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že dohodě mezi vlastníky sousedních
nemovitostí o nárocích vyplývajících z tzv. sousedského práva, kam se řadí i
imisní žaloby, jakož i uzavření a schválení soudního smíru nebrání žádná
zákonná překážka; dohoda s takovým obsahem (úpravou sousedských práv)
nepochybně může být platná; právní úprava mimo jiné sousedských práv ostatně
přímo možnost smluvní úpravy v § 978 o. z. předpokládá (k tomu srovnej Eliáš,
K. Sousedská práva v novém občanském zákoníku, Zpravodaj Jednoty českých
právníků, 2013, č. 2, str. 17 – 32). Na uvedeném ničeho nemění ani judikatura
týkající se imisí pocházejících z komunikací, neboť ani ta nevylučuje, že
vlastník komunikace může být za určitých podmínek, které jsou v řešené věci
naplněny, shledán zavázaným zdržet se imisí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), a ze dne 7. 2. 2017, sp.
zn. 22 Cdo 1313/2016 (dostupný na www.nsoud.cz); tato rozhodnutí reagují rovněž
na dovolatelem zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS
451/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
Dovolací soud dále neshledal důvod, proč by uplatněný procesní nárok, s nímž se
pro absenci vyjádření konstruuje ve shodě s § 114b odst. 5 o. s. ř. souhlas
žalovaného, měl být v daném případě v rozporu s kogentními právními předpisy.
Žalovaný se totiž může bezpochyby dohodou zavázat k tomu, že učiní patřičná
opatření, jimiž se zdrží imisí ve formě hluku (akustického tlaku) pocházejících
z kulturních, sportovních, politických a jiných akcí pořádaných na předmětném
pozemku, jaké prostředky k tomu zvolí, je pak zcela na jeho uvážení. Pokud
žalovaný nyní s tímto nesouhlasí, pomíjí, že měl zcela adekvátní možnost
reagovat na žalobní nárok, a to řádným a včasným vyjádřením, k němuž mu byla
poskytnuta lhůta 30 dnů. Rovněž byl žalovaný poučen o následcích, nevyjádří-li
se řádně a včas a nesdělí ani jaký vážný důvod žalovanému ve vyjádření brání.
Na uvedeném ničeho nemění skutečnost, že žalovaný nemusí mít s ohledem na
povahu předmětného pozemku jakožto pozemní komunikace a veřejného prostranství
přímou možnost regulovat „provoz“ na něm. Judikatura dovolacího soudu ostatně v
těchto případech dovodila možnost pasivní legitimace tzv. nepřímého rušitele v
řízení o negatorní žalobě [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 374/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Nelze totiž
vyloučit, že žalovaný může učinit jiná opatření, jimiž bude snížen hluk tak,
aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku pro chráněné vnitřní a
vnější prostory stavby odpovídala výroku soudního rozhodnutí. Pokud se žalovaný
nyní domnívá, že toho není schopen, měl proti uplatněnému nároku uplatnit ve
stanovené lhůtě adekvátní námitky.
Ostatně ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11
(dostupný na http://nalus.usoud.cz), nevyloučil vyhovění negatorní žalobě, když
uložil soudům, aby vážily reálné možnosti vlastníka komunikace snížit hluk, což
judikatura Nejvyššího soudu již v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. následně právě
s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 451/11 formulovala výslovně i s precizací
podmínek umožňujících vyhovění žalobě. Zde však soudy pro nečinnost žalovaného
a z toho důvodu jeho konstruovaný souhlas nemohly k vážení práv vůbec
přistoupit.
Poukaz žalovaného na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS
1024/15 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 9, str. 279), je
rovněž v dané věci zcela nepřiléhavý, neboť žalovaný pomíjí, že na tzv.
kvalifikovanou výzvu reagoval opožděně, tedy po uplynutí třicetidenní
soudcovské procesní lhůty k vyjádření, aniž by přitom uvedl důvod, proč se
nemohl vyjádřit dříve, nadto jeho vyjádření bylo strohé, zcela zjevně
neodpovídající požadavku na vyjádření podle § 114b o. s. ř., neboť jeho
vyjádření obsahovalo toliko: „V této věci sdělujeme, že nárok uvedený v žalobě
neuznáváme v celém rozsahu.“ Rovněž žalovaného nelze považovat za právního
laika ve smyslu uvedeného nálezu, neboť – jak je Nejvyššímu soudu známo z
úřední činnosti – žalovaný se neúčastní civilního sporného řízení prvně a nadto
má své vlastní právní oddělení.
Pro úplnost lze uvést, že soudní praxe Nejvyššího soudu [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004 (uveřejněný pod
č. C 3 363 v Souboru), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 33
Cdo 965/2009, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2112/2010, a ze dne 8. 9.
2010, sp. zn. 25 Cdo 3396/2008 (dostupná na www.nsoud.cz)] je ustálena v
závěru, že uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se
žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. včas
nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v
tom brání, bez ohledu na to, zda za řízení uplatnil (mohl uplatnit) námitky jen
procesní povahy; žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně
vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání),
jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti
němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech
vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě; pouhý
nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé
zabránit následkům předvídaným v § 114b odst. 5 o. s. ř. [srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008 (uveřejněné pod č.
C 6 379 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn.
21 Cdo 3597/2007 (uveřejněný pod č. C 7 472 v Souboru)]; kvalifikovaným
vyjádřením nejsou ani pouhé procesní námitky [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007 (uveřejněný pod č. C 7 681 v
Souboru)]. Jestliže tedy marně uplyne lhůta pro vyjádření žalovaného stanovená
v usnesení podle § 114b o. s. ř., nastává fikce, že žalovaný nárok, který byl
proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud
rozhodne (musí rozhodnout) v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§ 153a
odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky, jestliže opravdu nastala, nelze za řízení
vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné ustanovení totiž
nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovaným ve
skutečnosti nedošlo [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp.
zn. 21 Cdo 1951/2004 (uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.)].
V neposlední řadě Nejvyšší soud neshledal pak důvodu, proč by žalobnímu návrhu
nemohlo být v dané věci vyhověno v celém rozsahu. Opět je třeba zdůraznit (byť
fingovaný) souhlas žalovaného s procesním nárokem, čímž žalovaný ve své
podstatě rovněž souhlasil s tím, že hluk pocházející z akcí konaných na
předmětném pozemku přesahuje míru přiměřenou poměrům. Dovolací soud pak shodně
jako soud prvního stupně není s ohledem na vyřešení sporu rozsudkem pro uznání
oprávněn přezkoumávat věcnou správnost nároku, tedy zda skutečně uznaný
procesní nárok by korespondoval se skutečným rozhodnutím nalézacího soudu.
Zatřetí dovolatel předkládá otázku obsahu výroku a jeho vykonatelnosti, jakož i
dopadů na výkon veřejné správy žalovaným.
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu musí být výrok rozsudku
přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo
1855/99 (dostupný na www.nsoud.cz), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2989/2006 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2008,
č. 12, str. 445)]. Obdobně v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo
4467/2014 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2015, č. 3, str. 91),
Nejvyšší soud zdůraznil, že „esenciální náležitostí meritorního výroku je, že v
něm vymezený obsah rozhodnutí (stanovení ukládaných povinností nebo právního
vztahu či práva atd.) je formulován určitě a srozumitelně.“
V dané věci sice ve výroku rozhodnutí použité spojení „parcela č. p.“ zcela
přesně nekoresponduje běžně užívanému označení „pozemek parc. č.“, ovšem podle
Nejvyššího soudu zde není sebemenších pochyb o tom, že má jít právě o pozemek
parc. č. 537 v k. ú. M. B., obec B., v reálu tvořící náměstí S. v B., takže
výrok rozhodnutí lze považovat za dostatečně určitý a zrušení napadeného
rozhodnutí toliko z tohoto důvodu by pak zjevně bylo toliko nepřípustným
projevem přepjatého formalismu. Ostatně ani sám žalovaný nemá pochyb o tom, o
jaký konkrétní pozemek se jedná, když v dovolání opakovaně poukazuje na
skutečnost, že se jedná o zmíněné náměstí. Z výroku rozhodnutí rovněž vyplývá,
jaké hlukové limity mají být ze strany žalovaného dodržovány a že se jedná
toliko o dodržování limitů v době konání kulturních, sportovních, politických a
jiných akcí, pročež nelze obsahu výroku čeho vytknout.
Na překážku vydání rozsudku pro uznání pak není ani případná skutečnost, že
žalovaný není subjektivně schopný dostát obsahu výroku rozhodnutí, který uznal.
Samotná otázka faktické vykonatelnosti soudního rozhodnutí je pro posouzení
správnosti napadeného rozhodnutí irelevantní, stejně jako i interpretace dopadů
soudního rozhodnutí do praxe, neboť tyto otázky se budou řešit až v případném
vykonávacím či exekučním řízení.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že uvedené rozhodnutí samozřejmě nijak
žalovaného neváže k určitým konkrétním činnostem při výkonu veřejné správy,
nenutí tedy žalovaného vydávat konkrétní obecně závazné vyhlášky, správní
rozhodnutí či jiné formy realizace správního práva, pouze žalovanému ukládá
povinnost coby vlastníkovi předmětného pozemku zdržet se obtěžování hlukem
žalobce nad míru stanovenou výrokem soudního rozhodnutí.
Soudní rozhodnutí pak činí žalovaného odpovědného především za akce konané jím
samotným a osobami, které užívají náměstí Svobody na základě práva od něj
odvozeného (například výpůjčky či nájmu), bez dalšího naopak nedopadá na hluk
pocházející od osob užívajících předmětný pozemek na základě obecného užívání
veřejného prostranství či na základě ústavně zaručeného práva shromažďovacího,
obzvláště pokud žalovaný nemůže užívání předmětného pozemku jimi jakkoliv
ovlivnit. I zde dovolací soud odkazuje na svou judikaturu vymezující
odpovědnost tzv. nepřímého rušitele v řízení o negatorní žalobě [k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 374/2015 (dostupný
na www.nsoud.cz)].
Nepřípadný je rovněž poukaz žalovaného na velké množství akcí, které se na
náměstí Svobody konají. Pokud skutečně je předmětná nemovitost pro žalovaného
natolik klíčová, jak naznačuje, tím spíše měl řádně a včas reagovat na tzv.
kvalifikovanou výzvu a tím odvrátit nepříznivé rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud v této souvislosti závěrem shrnuje, že odvolací soud při své
přezkumné činnosti ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně posuzoval toliko
splnění zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání na základě žaloby,
žalobních tvrzení a obsahu spisu. Jestliže dovolatel v dovolání naznačuje s
rozsáhlou argumentací nemožnost vydání rozsudku pro uznání, fakticky tím
potvrzuje obtížnost věci, která vydání výzvy podle § 114b o. s. ř.
opodstatňovala. Obsah těchto námitek by bez jakýchkoliv pochybností, pokud by
je žalovaný uplatnil v reakci na výzvu podle § 114b o. s. ř., vyloučil možnost
rozhodnout rozsudkem pro uznání, aniž by dovolací soud jakkoliv předjímal
jejich věcné posuzování, a bylo tedy na žalovaném, aby na základě formuloval
obranu proti uplatněnému nároku. Žalovaný však nejenom že výhrady vůči žalobě
neuplatnil v soudem stanovené lhůtě ve výzvě podle § 114b o. s. ř., neuvedl je
ani v následném podání ze dne 3. 8. 2015 a konkrétní výhrady vůči žalobě pak
neformuloval v řízení před soudem prvního stupně vůbec, ačkoliv mu v tom zjevně
žádná skutečnost nebránila.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu