25 Cdo 2112/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně Ing. M. M., zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem
Praha 2, Sokolská 60, adresa k doručení Přerov, náměstí T. G. Masaryka 11,
proti žalované AREA MEDICA spol. s r. o., se sídlem Valašské Meziříčí, Husova
403/5, IČ 47666617, zastoupené JUDr. Marií Bučkovou, advokátkou se sídlem
Otrokovice, třída Tomáše Bati 332, o náhradu škody na zdraví, vedené u
Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C
234/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
7. 1. 2010, č.j. 42 Co 432/2009-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Nováka, advokáta se sídlem Praha 2,
Sokolská 60, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se domáhala na žalované náhrady škody na zdraví v
částce 5.500.000,- Kč, jež jí měla vzniknout v důsledku nesprávně provedené
plastické operace nosu dne 16. 1. 2007 ve zdravotnickém zařízení žalované.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem pro uznání ze dne 9. 1. 2009, č.j. 17 C
234/2008-54, uložil žalované zaplatit žalobkyni 5.500.000,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o
povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Soud dospěl k závěru, že v daném
případě došlo k naplnění zákonných podmínek pro rozhodnutí o nároku žalobkyně
na základě fikce uznání podle § 114b odst. 1 a 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř..
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 1. 2010, č.j. 42 Co
432/2009-205, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů
řízení, v ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
dospěl k závěru, že byly splněny všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro
uznání.
Proti tomuto rozsudku (výslovně proti všem jeho výrokům) podala žalovaná
dovolání „v souladu s ust. § 237 odst. 1 písm. a) - c) a dle ustanovení § 240
občanského soudního řádu“. Dovolatelka rekapituluje průběh řízení a namítá, že
zákonné podmínky k vydání rozsudku pro uznání nebyly dle jejího názoru splněny
z následujících důvodů: Žalobkyně již byla odškodněna Českou pojišťovnou na
základě pojistné smlouvy uzavřené se žalovanou, ztížení společenského uplatnění
však nebylo možno odškodnit, neboť znalec v posudku uvedl, že zdravotní stav
žalobkyně ještě není ustálen. Žalovaná v rámci mimosoudního jednání odmítla
nárok žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění jako předčasný
a neexistující, což opírá o poučení o možných rizicích poskytnuté žalobkyni a o
její souhlas s anestézií, operačním výkonem a hospitalizací. Povinnost k
plnění náhrady za ztížení společenského uplatnění zvýšené podle § 7 odst. 3
vyhlášky č. 32/1965 Sb. může být uložena jen soudním rozhodnutím, jež má
konstitutivní účinky, nelze ohledně něj uzavřít smír, a proto není možné, aby
soud uplatnil výzvu dle § 114b o.s.ř a následně vydal rozsudek pro uznání.
Žalovaná namítala, že v zásilce soudu prvního stupně ze dne 27. 11. 2008 nebyla
výzva k vyjádření připojena, proto podala 8. 1. 2010 okresnímu soudu reklamaci
doručení, soud však, aniž by sdělil žalobkyni procesní stanovisko k tomuto
podání, vydal dne 9. 1. 2009 rozsudek pro uznání, čímž byla žalobkyně
nepřípustně krácena na svých právech a tento mimořádně rychlý postup
rozhodování byl porušením práva na spravedlivý proces a rovnosti stran.
Odvolací soud se nezabýval otázkou, zda vydání rozsudku pro uznání pro
nesplnění výzvy soudu dle § 149b (správně 114b) o.s.ř. bylo zákonné, zda
povaha věci tento postup připouští a zda zde nejsou překážky vylučující tento
postup. Odvolací soud chybně učinil závěr, že při rozhodování rozsudkem pro
uznání nevychází soud ze zjištěného skutkového stavu věci, ale z fikce uznání
nároku uplatněného v žalobě a podle této fikce rozhodne bez ohledu na to, zda
jsou tvrzení žalobkyně podložena důkazy a zda již byla prokázána oprávněnost
nároku. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud podle § 243 o.
s. ř. „povolil odklad výkonu rozhodnutí“ – rozsudku okresního soudu ve spojení
s rozsudkem odvolacího soudu a aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil k novému rozhodnutí, neboť řízení je stiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání namítala, že dovolání
nesplňuje zákonné náležitosti, neboť z něj není zřejmé, z čeho dovolatelka
dovozuje jeho přípustnost, že dovolání proti výrokům o nákladech řízení není
přípustné, že není přípustné ani ve věci samé, neboť nemá po právní stránce
zásadní význam, jelikož otázky řešené odvolacím soudem byly vyřešeny v souladu
s judikaturou, že dovolatelka uplatňuje nezpůsobilé dovolací důvody a
nepřípustné nové důkazy a že její právní názory o nemožnosti vydání výzvy dle §
114b o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání na základě fikce v dané věci jsou
nesprávné a odporují uveřejněné judikatuře. Navrhla, aby dovolání žalované bylo
odmítnuto jako nepřípustné, popřípadě zamítnuto jako nedůvodné a aby jí byla
přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu
s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí neshledal
dovolací soud důvodným a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval
samostatným usnesením.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. O
případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v daném případě nejde (odlišné
rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku závazného právního názoru
vyjádřeného ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud
neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby
napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem v případě
dovolání přípustného dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je námitka nesprávného
právního posouzení věci [§ 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř.], zatímco dovolací
důvod nesprávných skutkových zjištění [§ 241a odst. 3 o. s. ř.] uplatnitelný
není.
Dovolatelka sice výslovně uvádí, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.],
posuzováno z obsahového hlediska však namítá nesprávné právní posouzení věci
(naplnění předpokladů k vydání rozsudku pro uznání), uplatňuje tedy způsobilý
dovolací důvod dle § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., nicméně žádná z jejích
námitek nepředstavuje otázku zásadního právního významu.
Dle ustálené judikatury povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s.
ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na
předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů
obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit
tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, publikované v časopise
Soudní judikatura pod č. 173/2004). Vydání rozsudku pro uznání nepředchází
žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný
nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, je soud povinen
rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání.
Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, či zda
dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich
naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikovaný v časopise Soudní
judikatura pod č. 93/2001). Fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b odst. 5
o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle
ustanovení § 114b odst.1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené
lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bez ohledu na to, zda za
řízení uplatnil (mohl uplatnit) námitky jen procesní povahy (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura pod č. 121/2005). Dohoda účastníků a tedy i
schválení uzavřeného soudního smíru nejsou vyloučeny ani v případě nároku na
zvýšení odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst.
3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 75/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008,
sp. zn. 25 Cdo 3247/2006). Rozsudek pro uznání soud při splnění zákonných
podmínek vydat musí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn.
21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
21/2006). Jestliže se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly
zákonem stanovené podmínky výzvy podle § 114b o. s. ř., nelze mít vydání
rozsudku pro uznání (ve smyslu § 114b odst. 5, § 153a odst. 3 o.s.ř.) za
rozporné s pravidly spravedlivého procesu (srov. usnesení Ústavního soudu sp.
zn. III. ÚS 91/06, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 175/2007).
Rychlý postup soudu (při respektování procesních pravidel) nemůže být v rozporu
s právem na spravedlivý proces a zásadou rovnosti stran, naopak je v souladu s
ústavním právem všech účastníků řízení na projednání věci bez zbytečných
průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Odvolací soud uvedené závěry judikatury respektoval (a s námitkami žalované,
včetně námitky nedoručení výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř., se vypořádal),
dovolací soud nemá důvod se od těchto závěrů odchylovat, proto napadený
rozsudek nemá ve věci samé zásadní právní význam. Námitky nedůvodnosti
uplatněného nároku a skutková polemika dovolatelky se závěrem o splnění
předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání jsou vzhledem ke shora vymezenému
možnému rozsahu dovolacího přezkumu bez právního významu.
Dovoláním rovněž napadené výroky o nákladech řízení a o soudním poplatku, ač
jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé,
přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského
soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za
zastupování advokátem za 1 úkon (vyjádření) v částce 10.000,- Kč [odměna z
částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 6. vyhlášky č. 484/2000 Sb.
ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle § 18 odst. 1, §
15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. v částce 300,- Kč,
vše zvýšeno o 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. července 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu