25 Cdo 3247/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a/ J. P., b/ N. Š., c/ J. V., zastoupených advokátkou, proti
žalovanému J. B., zastoupenému advokátem, za vedlejší účasti K. p., a. s., na
straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě
pod sp. zn. 4 C 94/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 24. dubna 2006, č. j. 17 Co 487/2005 - 162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni
společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci a/
18.207,-Kč, žalobkyni b/ 18.207,- Kč a žalobkyně c/ 15.321,- Kč, to vše k rukám
advokátky, do tří dnů od právní moci usnesení.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem pro uznání ze dne 2. 6. 2005, č. j. 4
C 94/2004-131, uložil žalovanému zaplatit žalobci a/ celkem 1.656.737,- Kč s
příslušenstvím a platit mu rentu 10.000,- Kč měsíčně počínaje 16. 9. 2004,
žalobkyni b/ zaplatit celkem 1.953.208,- Kč s příslušenstvím a rentu 324,- Kč
měsíčně počínaje 1. 1. 2005, žalobkyni c/ 685.800,- Kč s příslušenstvím a
36.589,- Kč, dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, nepřipustil změnu žaloby
učiněnou žalobci a/ a c/ a rozhodl o soudním poplatku. Poté, co žalovaný
nereagoval na žalobu doručenou 9. listopadu 2004 a na usnesení s výzvou, aby se
k žalobě do jednoho měsíce vyjádřil, soud mu usnesením podle ust. § 114b o. s.
ř. uložil, aby se k žalobě písemně vyjádřil, a byl poučen o tom, že pokud se
bez vážného důvodu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký
vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznává a soud rozhodne rozsudkem pro uznání. Toto usnesení bylo
žalovanému doručeno do vlastních rukou dne 20. 12. 2004. Žalovaný požádal o
prodloužení lhůty k vyjádření o 30 dnů z důvodu bližšího seznámení se s
případem, avšak vyjádření k žalobě předložil až 21. 2. 2005. Vzhledem k tomu,
že se žalovaný ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřil ani soudu nesdělil, jaké
vážné důvody mu ve včasném vyjádření brání, rozhodl soud prvního stupně ve věci
rozsudkem pro uznání dle § 153a o. s. ř.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 4.
2006, č. j. 17 Co 487/2005 - 162, z důvodu částečného zpětvzetí žaloby rozsudek
soudu prvního stupně zrušil ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit
žalobci a/ na ušlé mzdě mimo jiné i 18.357,- Kč s příslušenstvím, a řízení v
tomto rozsahu zastavil, jinak jej v meritorních výrocích potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že v daném
případě byly splněny zákonné podmínky pro vydání usnesení podle ust. § 114b
odst. 1 o. s. ř., které mělo všechny potřebné náležitosti, bylo žalovanému
doručeno a protože se žalovaný ve lhůtě k žalobě nevyjádřil, správně soud
prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání dle § 153a o. s. ř. Námitce
žalovaného, že vydání rozsudku pro uznání bránil zákaz uzavřít o předmětu sporu
smír pro rozpor s hmotným právem, odvolací soud nepřisvědčil, neboť ust. § 7
odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění, nevylučuje dohodu účastníků o takovém plnění, a tedy ani schválení
případně uzavřeného smíru soudem. Uzavření dohody o zvýšení odškodnění za
bolest a ztížení společenského uplatnění nebrání žádná překážka, dohoda s
takovým obsahem je nepochybně platná a nic nebrání schválení takového smíru.
Ani žádost žalovaného o prodloužení lhůty k vyjádření, doručená okresnímu soudu
dne 18. 1. 2005, nemohla svým obsahem předejít fikci uznání nároku. Protože
okresní soud přehlédl částečné zpětvzetí žaloby ze strany žalobce ad a/ do
částky 18.357,- Kč s příslušenstvím, odvolací soud v tomto rozsahu rozsudek
okresního soudu zrušil a řízení zastavil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z
důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v otázce, zda fikce uznání se musí
vztahovat na celý uplatněný nárok nebo zda v případě, že část uplatněného
nároku je v rozporu s právními předpisy, lze tuto fikci vztáhnout jen na takto
oddělenou část nároku, která není v rozporu s hmotným právem. Dovolatel namítá,
že nebylo možné v této věci schválit smír, neboť ten by byl v rozporu s ust. §
517 odst. 1 obč. zák. Žalobci požadovali i úrok z prodlení z částky
odpovídající zvýšení na desetinásobek náhrady bolestného a za ztížení
společenského uplatnění, a to ode dne podání žaloby, ačkoliv se žalovaný mohl
dostat do prodlení teprve od právní moci rozhodnutí soudu. Z toho dovozuje, že
úrok z prodlení z náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění byl
stanoven v rozporu s právními předpisy, a proto nebylo možné uzavřít smír (§ 99
odst. 2 o.s.ř.), a tedy ani rozhodnout rozsudkem pro uznání. Dovozuje, že v
rozporu s právními předpisy je i nárok na výplatu renty, pokud jde o její
výpočet. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval komplexně otázkou, zda
žalobou uplatněné nároky jsou v souladu s právními předpisy. Podle názoru
dovolatele nelze aplikovat ust. § 153a odst. 1 druhou větu o. s. ř., protože
fikce uznání musí platit pro celý žalobou uplatněný nárok. V případě, že tomu
tak není, nelze tuto fikci vztáhnout na část nároku, která nebyla v rozporu s
právními předpisy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník na straně žalovaného v podání doručeném soudu dne 15.
9. 2006 sdělil, že se plně ztotožňuje se všemi důvody uvedenými žalovaným v
dovolání.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s rozhodnutím odvolacího
soudu. Poukazují na to, že ust. § 420 a násl. obč. zák. nevylučuje, aby
účastníci řízení uzavřeli smír, a vyhl. č. 440/2001 Sb. není kogentním
předpisem, který by zavazoval účastníky výší plnění pro účely dohody o náhradě
škody. Vydání rozsudku pro uznání není v dané věci vyloučeno ani povahou věci
ani rozporem s kogentními právními předpisy. I v trestním řízení, v němž byli
žalobci odkázáni se svými nároky na řízení občanskoprávní, může poškozený s
obviněným uzavřít dohodu o náhradě škody. Ani přiznání úroku z prodlení od
podání žaloby není v rozporu s kogentními ustanoveními obč. zák. a ani ohledně
renty není vyloučeno uzavření smíru mezi účastníky řízení. S odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2165/2004, týkající se kumulace
nároků se samostatným skutkovým základem ve vztahu k fikci uznání, žalobci
navrhli, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl
k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem
prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno
[§ 237 odst. 1 písm. b)]. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu se v dané věci tedy řídí ustanovením § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a
odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Podle ust. § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti
případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a
schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2,
místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a
včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a
aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil
listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých
tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od
doručení usnesení.
Podle § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu
soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí,
jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu
žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.
Podle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního
řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován,
rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu
žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen
navrhne-li to žalobce. Podle § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze
vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít s schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s.
ř.). Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také
tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5).
Předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání je, aby žalovaný v průběhu soudního
řízení uznal nárok nebo základ nároku, který je proti němu uplatňován, aby šlo
o věc, jejíž povaha připouští skončení řízení soudním smírem (§ 99 odst. 1 o.
s. ř.), a aby uznání nároku nebo jeho základu nebylo v rozporu s právními
předpisy (§ 99 odst. 2 o. s. ř.). Uznání nároku podle § 153a odst. 1 o. s. ř.
pak zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu,
podle tohoto uznání bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena
důkazy, zda případné dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku
nebo nikoliv. Soud vydá rozsudek pro uznání i v případě, že podle § 114b odst.
5 o. s. ř. nastala za splnění podmínek odstavce 1 - 4 fikce, že žalovaný nárok
uznal.
Z hlediska otázky, kterou dovolatel předkládá k dovolacímu přezkumu, zda se
fikce uznání musí vztahovat na celý uplatněný nárok nebo zda ji lze vztáhnout
jen na oddělenou část uplatněného nároku, která není v rozporu s hmotným
právem, závisí posouzení zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu
v této věci na tom, zda a která část uplatněného nároku je v rozporu s
právními předpisy. Podle názoru dovolatele jde především o tu část výroku, jež
se týká úroků z prodlení.
Dovolateli lze sice v obecné rovině přisvědčit, že judikatura soudů s odkazem
na § 563 obč. zák. dovodila, že povinnost zaplatit náhradu odpovídající dalšímu
zvýšení odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění podle ust. §
7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. vzniká až soudním rozhodnutím, a proto
subjekt odpovědný za škodu není v prodlení s plněním této části odškodnění
paušálně již od podání žaloby, nicméně v situaci, kdy došlo k uznání celého v
žalobě uplatněného nároku podle ust. § 114b odst. 5 o. s. ř., se toto uznání
vztahuje i na příslušenství pohledávky. Ust. § 99 odst. 2 o. s. ř., na něž je
odkaz v § 153a odst. 2 o. s. ř. a které zakazuje uzavřít smír, který je v
rozporu s právním předpisy, má na mysli předpisy kogentní povahy, nikoliv
předpisy dispozitivní povahy, od nichž se účastníci mohou odchýlit a smluvně
upravit svá práva a povinnosti ve vzájemném vztahu jinak.
Ani ust. § 517 odst. 1, 2 obč. zák. nebrání tomu, aby se věřitel se svým
dlužníkem dohodl na počátku prodlení a na plnění úroku od jiného data, a z §
517 odst. 2 obč. zák. nevyplývá, že by dohoda o úroku z prodlení za dobu nad
rámec zákonné povinnosti byla ujednáním neplatným. Lze totiž vycházet z toho,
že žalovaný je ochoten úrok z prodlení za požadované období zaplatit, tedy že
mezi účastníky občanskoprávního vztahu je shoda. Nejde proto o rozpor s
právními předpisy ve smyslu § 99 odst. 2 o. s. ř.
Dohoda účastníků a tedy i schválení uzavřeného soudního smíru není vyloučeno
ani v případě nároku na zvýšení odškodnění za bolest a ztížení společenského
uplatnění podle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti
a ztížení společenského uplatnění, a ani v případě sjednané výše renty do
budoucna. Dohodě o těchto nárocích nebrání žádná zákonná překážka, dohoda s
takovým obsahem je nepochybně platná, schválení takového smíru nic nebrání a
nejde o rozhodnutí konstitutivní povahy, jímž by došlo ke vzniku, změně nebo
zrušení právního poměru mezi účastníky. Ostatně závěr odvolacího soudu, že
rozsudek pro uznání lze vydat i ve věcech, kde je žalobou požadováno zcela
výjimečné zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle
ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., plně odpovídá judikatuře Nejvyššího
soudu ČR (srov. R 75/2007).
Tím, že žalovaný ani na výzvu dle ust. § 114b o. s. ř. nereagoval a ani soudu
nesdělil vážné důvody, které mu v tom bránily, nastala fikce uznání nároku
včetně jeho příslušenství, o čemž byl žalovaný poučen (§ 114b odst. 5 o. s.
ř.).
S ohledem na výše uvedené je evidentní, že pro rozhodnutí v této věci nemá ve
smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam
otázka předestřená dovolatelem, zda lze vydat rozsudek pro uznání i v
případech, kdy o části uplatněného nároku nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání
ve smyslu ust. § 153a o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v
dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť úspěšní žalobci mají právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za
zastupování advokátem za 1 úkon [odměna z částky určené podle ust. § 10 odst.
3, § 3 odst. 1 bod 5., resp. 6. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č.
617/2004 Sb., (dovolací řízení bylo zahájeno dne 2. 8. 2006), krácená dvakrát o
polovinu podle § 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky, max. však
15.000,- Kč] a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. (vyjádření k dovolání bylo podáno
dne 1. 11. 2006), vše navýšeno o 19% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Žalobce
a/ má tak právo celkem na 18.207,- Kč (15.000,- Kč + 300,- Kč + 2.907,- Kč);
žalobkyně b/ má právo rovněž celkem na 18.207,- Kč (15.000,- Kč + 300,- Kč +
2.907,- Kč) a žalobkyně c/ má právo celkem na 15.321,- Kč (10.585,- Kč + 300,-
Kč + 2.068,- Kč). Náklady jsou splatné k rukám advokátky žalobců (§ 149 odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu