22 Cdo 5264/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) S. S., b) M. S., c) S. S., d) D. S. a všech zastoupených JUDr.
Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vinohradech,
Francouzská 75/4, proti žalovaným: 1) Ing. arch. Z. O. a 2) L. O. a oběma
zastoupeným Mgr. Richardem Štaincem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém
Městě, Havlíčkova 1682/15, o zdržení se obtěžování fotografováním a filmováním,
vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 14 C 290/2013, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2014, č. j. 28
Co 328/2014-214, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 5.
2014, č. j. 14 C 290/2013-167, ve výroku I. zamítl žalobu, aby soud uložil
žalovaným povinnost zdržet se obtěžování žalobců jakýmkoliv fotografováním a
natáčením jejich osob, jakož i pozemku parc. č. 20/1 a domu, nacházejícím se na
pozemku parc. č. 120/1, to vše zapsané na LV č. 331 u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, pro katastrální území M.,
obec S., a pozemků parc. č. 664/1, parc. č. 598/3, zapsaných na LV č. 10001 u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, pro
katastrální území M., obec S. (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky II. a III.).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze
dne 28. 8. 2014, č. j. 28 Co 328/2014-214, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. změnil s ohledem na nesprávné označení pozemků tak, že zamítl žalobu,
aby soud uložil žalovaným povinnost zdržet se obtěžování žalobců jakýmkoliv
fotografováním a natáčením jejich osob, jakož i pozemku st. parc. č. 20/1 a
domu, nacházejícím se na pozemku st. parc. č. 20/1, to vše zapsané na LV č. 331
u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, pro
katastrální území M., obec S., a pozemků parc. č. 664/1, parc. č. 598/3,
zapsaných na LV č. 10001 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,
Katastrální pracoviště Benešov, pro katastrální území M., obec S. (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.)
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání
spatřují v naplnění předpokladů § 237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22
Cdo 2251/2005). Žalobci nemají možnost se imisím kamerovými záznamy bránit.
Úvahy soudů jsou formalistické, nemající oporu v provedeném dokazování.
Celodenní pořizování kamerových záznamů s možností archivace je navíc i podle
judikatury Nejvyššího správního soudu třeba posoudit jako obtěžování žalobců.
Naopak po žalovaných je možné spravedlivě požadovat, aby provedli opatření,
kterými by monitorování žalobců zabránili, zejména vhodným umístěním kamer.
Otázkou, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena, je
„míra soudem akceptovatelného jednání žalovaných, pokud jejich jednáním lze
zabránit obtěžování pohledem“. Pořizování fotografií žalobců nelze zabránit ani
oplocením. Odvolací soud pochybil, pokud učinil závěr, že došlo k chybnému
parkování ve vjezdu, ačkoliv správní orgán dospěl k závěru, že se nesprávné
parkování žalobců neprokázalo. Odvolací soud dále pochybil, pokud prokázanou
existenci kamerového záznamu formalisticky odmítl vyhodnotit s odkazem na
nesouvislost s předmětem řízení. Žalobci jsou šikanováni ze strany žalovaných
prostřednictvím soudních a správních řízení. Dosud neřešenou je také otázka
„zda obecný soud v řízení o obtěžování pohledem v řízení, kde je namítáno
zneužívání pořízených kamerových záznamů a listinných důkazů (fotografií nebo
záběrů z kamer), zmanipulováním dat jejich pořízení, či obsahů, je povinen se
sám předmětnými důkazy zabývat a učinit z nich sám skutkové závěry nebo zda je
oprávněn se s věcí vypořádat pouhým odkazem na vypořádání se s těmito v
řízeních, kde dle žalobců k jejich zneužití došlo“. Soud měl důkazy provést sám
a učinit z nich závěry. Žalovaní nikdy nevysvětlili rozpory v datech na
kamerových záznamech a fotografiích z kamerových záznamů, žalovaní navíc záběry
z kamer zneužívají. Je nelogickým a nepřezkoumatelným závěr odvolacího soudu,
že bylo rozhodnuto v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Benešově pod
sp. zn. 23 EXE 1844/2012. Soud měl tento exekuční spis provést k důkazu. Pak by
soudy zjistily, že exekuční řízení žalovaní zahájili, ale jejich návrh nebyl
shledán oprávněným. Je nesprávnou úvaha odvolacího soudu o ospravedlnění
pořizování kamerových záznamů a fotografií sporem, který vyústil v pravomocné
rozhodnutí. Až do pravomocného skončení tohoto sporu žalobci tvrdili, že
užívají část pozemku parc. č. 711, neboť mají za to, že jde o součást jejich
pozemku parc. č. st. 20/1. Dovolatelé poukázali na rozhodnutí dovolacího soudu
sp. zn. 22 Cdo 1150/99 a 22 Cdo 583/2011. Ačkoliv pozemky parc. č. 664/1 a
parc. č. 598/3 nejsou v jejich vlastnictví, jsou jimi užívány a i ohledně
těchto pozemků by jim měla být poskytnuta ochrana. Navrhli, aby dovolací soud
rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož o nároku žalobců bylo pravomocně rozhodnuto po 1. lednu 2014,
postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. (dále „o. z.“). V rozsudku ze dne 29. 4. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud totiž
jednoznačně konstatoval tzv. nepravou zpětnou účinnost o. z. i pro případy, kdy
soud prvního stupně rozhodoval před 1. 1. 2014 podle zákona č. 40/1964 Sb., ale
odvolací soud rozhodoval již po 1. lednu 2014. Tento závěr následně potvrdil
Nejvyšší soudu i v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014
(dostupném na www.nsoud.cz). Tím spíše se pak prosadí úprava obsažená v o. z. i
na případy, kdy soud prvního stupně rozhoduje po 1. 1. 2014. Sousedská práva se
tak po 1. lednu 2014 řídí úpravou obsaženou v o. z.
Z hlediska použitelnosti judikatury ustavené v poměrech zákona č. 40/1964 Sb. i
na právní vztahy podléhající režimu o. z. v oblasti imisí vychází dovolací soud
ze závěrů ustálené judikatury potud, že judikatura k § 130a odst. 1, resp. §
127 odst. 1 zákona 40/1964 Sb., ohledně imisí (obtěžování sousedů hlukem,
prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady,
světlem, stíněním a vibracemi, jakož i vnikáním chovaných zvířata vnikat na
sousedící pozemek) je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013
odst. 1 o. z [(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22
Cdo 3940/2014 (uveřejněný pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.)].
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či
jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Dovolání není přípustné.
Dovolatelé předně namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s
usnesením dovolacího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2251/2005
(uveřejněném pod č. C 3 710 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H.
Beck).
V tomto rozhodnutí dovolací soud s odkazem na svou předchozí judikaturu
[zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99
(publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 1, str. 44), a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1629/99 (publikovaný
tamtéž, 2001, č. 7, str. 337)], vyložil a odůvodnil právní závěr, že obtěžování
pohledem je možno považovat za imisi jen v mimořádném případě, pokud je
soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele
sousední nemovitosti; při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným
zájmům všech účastníků řízení. Těm, kdo mají faktickou možnost nahlížet do
cizích oken, nelze zpravidla uložit, aby provedli taková opatření, kterými by
tuto možnost vyloučili. Proto je na tom, kdo se cítí být obtěžován pohledem,
aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Obtěžování pohledem
je imisí, proti které právo poskytuje ochranu jen v případě, jde-li o
mimořádnou situaci a zvlášť závažné a soustavné narušování soukromí vlastníka
nebo uživatele sousední nemovitosti. Zda jde o mimořádnou situaci, která by
umožnila poskytnout ochranu, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení; tuto úvahu
by mohl dovolací soud zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 583/2011
(uveřejněném pod č. 48/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.), dovodil, že uvedené pravidlo platí i pro fotografování a filmování osob;
v takovém případě jde totiž v jistém smyslu o „obtěžování pohledem“, umocněné
tím, že tento pohled je zachycen technickými prostředky. Lze proto konstatovat,
že je-li fotografováním nebo pořizováním jiného obrazového záznamu soustavně a
závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele nemovitosti, jde
o imisi ve smyslu § 127 odst. 1 obč. zák. Ochrany proti takovému jednání se lze
domáhat i žalobou na ochranu osobnosti podle § 11 a násl. obč. zák., nicméně v
závažných případech se tato ochrana částečně překrývá s ochranou poskytovanou
ustanovením § 127 odst. 1 obč. zák. proti jednání vlastníka věci (fotoaparátu,
kamery či jiného podobného zařízení).
Z uvedené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že připouští v režimu § 127
odst. 1 obč. zák., resp. § 1013 odst. 1 o. z., obranu i proti tzv. imateriálním
imisím v podobě obtěžování pohledem, fotografováním nebo pořizováním jiného
obrazového záznamu, zdůrazňuje však výjimečnost takového postupu pouze v
mimořádných případech, pokud je soustavně a závažným způsobem narušováno
soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti. Musí tak jít o případy
svou intenzitou a rozsahem výrazně a neodůvodněně zasahující do soukromí
vlastníka, který se proti takovým imateriálními imisím brání. Zda tomu tak je,
je nutno posoudit vždy s přihlédnutím k individuálním okolnostem každého
případu.
V řešené věci vyšel odvolací soud ze skutkového stavu (kterým je dovolací soud
vázán), že žalovaní při snímání svého pozemku kamerami a fotografováním
zabírají také zčásti pozemek žalobců st. parc. č. 20/1 a přilehlé pozemky parc.
č. 664/1 a parc. č. 583/9. Tyto kamerové záznamy i fotografie však nezachycují
dům ve vlastnictví žalobců, a pokud jej zachycují, tak pouze v pozadí, případně
jako část v detailu na fotografiích, jimiž se snaží prokázat, že na dům
navazující pozemek žalovaných parc. č. 26/1 je užíván žalobci. Kamerové záznamy
a fotografie slouží toliko pro účely opatření důkazů pro správní a soudní
řízení vedená žalovanými v souvislosti s tvrzeným protiprávním jednáním
žalobců, přičemž zejména v soudním řízení se žalovaným podařilo prokázat, že
žalobci užívají pozemek žalovaných parc. č. 711 a žalobci a) a b) i pozemek
parc. č. 26/1, když si na ně ukládají věci, vstupují na ně, vjíždí na ně apod.
Žalobci mohou zabránit zachycování svého pozemku kamerami a fotoaparátem
vystavěním plotu. Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že
žalobci nejsou kamerovými záznamy a fotografiemi obtěžováni nad míru přiměřenou
místním poměrům a způsobem podstatně omezujícím obvyklé užívání pozemku.
S tímto základním hodnotícím soudem pak dovolání v rovině právní nepolemizuje.
Dovolací soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu obstojí v rovině
přiměřenosti jeho úvah a je tedy s citovanou judikaturou v souladu. Odvolací
soud v odůvodnění svého rozsudku s ohledem na konkrétní okolnosti případu
vyložil, v čem spatřuje důvody pro závěr, že se ze strany žalovaných se nejedná
o obtěžování žalobců nad míru přiměřenou místním poměrům, které by podstatně
omezovalo obvyklé užívání nemovitostí žalobců, přičemž přihlédl i k oprávněnému
zájmu žalovaných na získání důkazního materiálu pro účely řízení vedených s
žalobci, možnosti žalobců těmto imisím zabránit výstavbou plotu a intenzitě
rušení. Přezkum skutkových zjištění odvolacího soudu, tvořících podklad pro
tento závěr, v případě dovolání opírajícího se o ustanovení § 237 o. s. ř.
nepřipadá do úvahy. Závěry odvolacího soudu jsou dostatečně srozumitelné a
opírající se o konkrétní skutková zjištění.
Pokud dovolatelé dovolacímu soudu předkládají jako neřešenou k posouzení otázku
„míry soudem akceptovatelného jednání žalovaných, pokud jejich jednáním lze
zabránit obtěžování pohledem“, jedná se o natolik obecnou výhradu, že
dovolacímu soudu neumožňuje jakýkoliv přezkum; je navíc zjevné, že posouzení
této míry je přísně individuální a závislé na konkrétních okolnostech řešeného
případu a spadá pod rámec obecného ustanovení § 1013 o. z.
Stran tvrzeného pochybení odvolacího soudu spočívajícího v učinění závěru, že
došlo k chybnému parkování ve vjezdu ze strany žalobců, není dovolacímu soudu
zřejmé, jak by se tato námitka měla promítnout v řešené věci, když na ní
odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Totéž platí ve vztahu k námitkám
dovolatelů vztahujícím se k exekučnímu řízení vedeném u Okresního soudu v
Benešově pod sp. zn. 23 EXE 1844/2012. Z těchto námitek ostatně ani není
patrné, jde-li o výhradu vůči zjištěnému skutkovému stavu, tvrzenou vadu řízení
nebo polemiku s právním posouzením věci na základě akceptovaného skutkového
stavu věci.
Jestliže dovolatelé napadají závěr odvolacího soudu o reálné možnosti žalobců
zabránit existující formě obtěžování výstavbou oplocení, pak tato námitka
nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že dovolatelé zpochybňují
skutkový závěr odvolacího soudu, že mají možnost vybudováním oplocení vzniklý
problém vyřešit. Dovolatelé sami výslovně poukazují na to, že tento závěr
odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování; skutková zjištění však v
dovolacím řízení nepodléhají přezkumu. Nadto v této souvislosti dovolatelé
přehlížejí, že úvaha odvolacího soudu byla pouze doplňující úvahou ve směru, že
jednání žalovaných nenaplňuje znaky v intenzitě požadované § 1013 odst. 1 o. z.
a pouze pro úplnost odvolací soud doplnil, že vzniklá situace mezi účastníky je
výsledkem dlouholetých neshod účastníků, kteří „si dělají naschvály“ s tím, že
žalobci, ač tvrdí dlouhodobé obtěžování ze strany žalovaných, neučinili žádné
konkrétní kroky, kterým by tomuto obtěžování zabránili, přičemž odvolací soud
zmínil právě možnost vybudování oplocení. Je proto zjevné, že na úvaze o
oplocení není primárně rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Za další otázku neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu považují žalobci
posouzení, zda „je obecný soud v řízení o obtěžování pohledem v řízení, kde je
namítáno zneužívání pořízených kamerových záznamů a listinných důkazů
(fotografií nebo záběrů z kamer), zmanipulováním dat jejich pořízení, či obsahů
povinen se sám předmětnými důkazy zabývat a učinit z nich sám skutkové závěry,
anebo zda je oprávněn se s věcí vypořádat pouhým odkazem na vypořádání se s
těmito v řízeních, kde dle žalobců k jejich zneužití došlo“. V této souvislosti
namítají, že je „povinností soudu se v rámci konkrétního řízení vypořádat s
konkrétním důkazem a žalobní argumentací k němu, ačkoliv toto bylo řešeno v
rámci jiného soudního či právního řízení s jinými předměty řízení“. Odvolací
soud podle žalobců pochybil, když „sám důkazy neprovedl“.
Uvedená otázka přípustnost dovolání založit nemůže proto, že jejím
prostřednictvím uplatňují dovolatelé výhrady vůči procesnímu postupu soud v
řízení z hlediska posouzení, které důkazy budou či nebudou v řízení provedeny,
resp. výhrady vůči hodnocení dokazování. Jedná se tak o výhrady namítající vadu
řízení nebo nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci, přičemž v obou
případech se jedná o okolnosti, prostřednictvím kterých přípustnost dovolání
založit nelze, neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní
posouzení věci.
Ve vztahu k dalším námitkám dovolací soud uvádí, že jimi dovolatel vystihuje
vady řízení (zejména námitky, že určité důkazy soud neprovedl). Opomíjí přitom,
že vady řízení (kam patří i dovolateli uplatněná námitka, že soud neprovedl
určité důkazy) obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich
případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání
přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo
4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Ve zbytku je dovolání do značné míry polemikou se zjištěným skutkovým stavem.
Jelikož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a dovolací
soud je zjištěným skutkovým stavem vázán (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.),
nemohl se námitkami nepřípustně směřujícími do zjištěného skutkového stavu
zabývat. Rovněž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Pokud konečně dovolatelé poukazují na to, že jim měla být poskytnuta ochrana
proti obtěžování imisemi i v případě pozemků parc. č. 664/1 a parc. č. 598/3,
které sice nejsou v jejich vlastnictví, ale užívají je jako přístupovou
komunikaci ke svým pozemkům (zřejmě z titulu užívání pozemní komunikace),
dovolací soud uzavírá, že je v řešené věci nadbytečné se zabývat otázkou, zda
může osoba, která užívá pozemek, který není v jejím vlastnictví a neužívá je
ani na smluvním základě, úspěšně podat negatorní žalobu proti rušení imisemi,
neboť odvolací soud dospěl k celkovému závěru, který v přezkumu dovolacím
soudem obstál, že k nepřípustnému rušení v režimu § 1013 odst. 1 o. z.
nedochází. Z dovolání je navíc zřejmé, že výhrady vůči zamítnutí žaloby i ve
vztahu k uvedeným pozemkům dovolatelé uplatňují výhradně proto, že jsou
přesvědčeni o důvodnosti jejich žaloby k domu a pozemku parc. č. 20/1.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, dovolání podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu