28 Cdo 636/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce Statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské
náměstí 1, IČ 449 92 785, zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem
v Brně, Chládkova 3, proti žalované MASADA, a.s., se sídlem v Brně, Sportovní
586/2c, IČ 262 34 661, o zaplacení 1.717.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 1/2010, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2015, č. j. 19 Co 598/2014-65,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou dne 31. 12. 2009 domáhal po žalované zaplacení
částky 1.717.200,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení
vzniklého žalované bezesmluvním užíváním pozemků ve vlastnictví žalobce p. č.
809/4, p. č. 809/12, p. č. 809/14 a p. č. 814/11 v kat. území P. v letech 2008
a 2009, neboť za toto období mu sice zaplatila částku 100.000,- Kč, avšak podle
závěru žalobcem vyžádaného znaleckého posudku Ing. Miloslava Krejčího činila
obvyklá výše nájemného 1.817.200,- Kč.
Městský soud v Brně rozsudkem pro uznání ze dne 27. 2. 2012, č. j. 63 C
1/2010-26, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.717.200,- Kč s
úrokem z prodlení v tam specifikované výši (výrok I.) a na náhradě nákladů
řízení částku 140.934,- Kč k rukám zástupkyně žalobce (výrok II.). V odůvodnění
tohoto rozhodnutí uvedl, že usnesením ze dne 11. 10. 2010, č. j. 63 C
1/2010-12, vyzval žalovanou podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve
lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení ve věci písemně vyjádřila a aby v
případě, že nárok uplatněný žalobou zcela neuzná, vylíčila rozhodující
skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě, a zároveň, aby připojila
listinné důkazy, jichž se dovolává, přičemž současně byla žalovaná poučena o
tom, že nesplní-li bez vážného důvodu výše uvedené, soud rozhodne rozsudkem pro
uznání podle ustanovení § 153a o. s. ř. Toto usnesení bylo zástupci žalované
doručeno do vlastních rukou dne 19. 10. 2010, stanovená lhůta pro podání
vyjádření ve věci započala běžet dne 20. 10. 2010 a její poslední den připadl
na den 18. 11. 2010. Jelikož však žalovaná reagovala na výzvu soudu až podáním
doručeným mu (osobně) dne 23. 11. 2010, stalo se tak po uplynutí stanovené
lhůty, a soud tedy vycházel ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. z
předpokladu, že žalovaná nárok uplatněný žalobou uznala; proto vydal rozsudek
pro uznání [o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s.
ř.) se v dané věci nejedná].
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 10. 2015, č. j. 19
Co 598/2014-65, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil
(výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci na nákladech řízení částku 99.650,- Kč k rukám jeho právní zástupkyně
(výrok II.), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci na
nákladech odvolacího řízení částku 15.480,- Kč k rukám jeho právní zástupkyně
(výrok III.). Odvolací soud dovodil, že v dané věci byly splněny předpoklady
pro vydání rozsudku pro uznání, jelikož žalované byla zaslána řádná
kvalifikovaná výzva podle ustanovení § 114b o. s. ř., která obsahovala podrobné
poučení o tom, jak má postupovat, i poučení o následcích, pokud se ve stanovené
lhůtě nevyjádří, resp. nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, tj. že soud
bude mít za to, že žalobou uplatněný nárok uznává, a rozhodne rozsudkem pro
uznání. Usnesení (výzva) bylo žalované řádně doručeno prostřednictvím jejího
zástupce dne 19. 10. 2010 a žalované tedy nic nebránilo, aby se kvalifikovaně
vyjádřila, zejména v tom směru, zda žalobou uplatněný nárok uznává či neuznává,
což ve stanovené lhůtě neučinila, a k žalobě se vyjádřila až podáním osobně
předaným soudu prvního stupně dne 23. 11. 2010, tedy po uplynutí třicetidenní
lhůty, která skončila dnem 18. 11. 2010. Soud prvního stupně tak postupoval
správně, pokud rozhodl rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o.
s. ř. Poukaz žalované, že v daném případě nelze ustanovení § 114b o. s. ř.
aplikovat, považoval odvolací soud za nepřípadný, neboť „nejde o rozhodnutí
konstitutivní povahy“, a nejde ani o řízení, v němž by nebylo možno uzavřít
smír, a „už vůbec nelze říct, že použití platného znění § 114b o. s. ř. by bylo
snad v rozporu s dobrými mravy“.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má
zato, že odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Namítá, že v daném případě nebyly splněny předpoklady
pro vydání rozsudku pro uznání, že usnesení s výzvou podle ustanovení § 114b o.
s. ř. má soud vydávat jen tehdy, pokud takový procesní postup vyžaduje povaha
věci nebo okolnosti případu, že vydání usnesení podle tohoto ustanovení
přichází v úvahu jen tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na
předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů
mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání
připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné rozhodnout, a že v jednoduchých
věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání
usnesení podle § 114b o. s. ř. vyloučeno (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
21 Cdo 1109/2004). Soudu prvního stupně vytýká, že v kvalifikované výzvě
neuvedl, co jej k jejímu vydání vedlo, že neměl „zvolit formu výzvy“ podle
ustanovení § 114b o. s. ř. a že pokud ji vydal, nesplňovala zákonem stanovené
požadavky. Podle dovolatelky měl soud prvního stupně postupovat podle
ustanovení § 114a o. s. ř., neboť „ze žaloby“ nemohl posoudit, o jak náročný
(či nenáročný) spor se jedná, když z jejího obsahu a dalších okolností případu
bylo zjevné, že žalobcem uplatněný nárok nemohl vzniknout a že žaloba
představovala zjevně bezdůvodné uplatňování práva, tudíž o ní nelze rozhodnout
rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. (viz rozsudky
Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2054/2008 a sp. zn. 29 Odo 296/2003). Dále
dovolatelka zrekapitulovala skutkové okolnosti věci a průběh dalších sporů
vedených mezi účastníky a vyslovila názor, že výkon práva žalobce je v rozporu
s dobrými mravy, a proto nemůže požívat právní ochrany. Pro případ, že by
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se odvolací soud od ustálené judikatury
neodchýlil, navrhla, aby „uvedená otázka“ vydání kvalifikované výzvy a následně
rozsudku pro uznání byla Nejvyšším soudem posouzena jinak, „než sledováním
formalistického přístupu k aplikaci ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., kdy v
případě nepodání vyjádření podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. musí soud
bez dalšího vydat rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.“. Poukázala
i na to, že I. senát Ústavního soudu v usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. I.
ÚS 3263/13, navrhl Plénu Ústavního soudu zrušit „ustanovení § 114b odst. 5 a (v
rozsahu označení „§ 114b odst. 5“) ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.“.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., jímž se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost
dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že smyslem výzvy podle
ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. je zjistit, které právně významné skutkové
okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování, a které jsou
nesporné a zůstanou stranou dokazování (§ 120 odst. 4 o. s. ř.), aby tak bylo
možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Podmínky, za nichž soud
přistoupí k výzvě podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., jsou zákonem
formulovány tak, že tento postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu.
Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje
kvalifikovanou přípravu jednání. Okolnosti případu jsou vymezeny skutečnostmi
doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové
nebo právní. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a
rozsáhlejší přípravu jednání, je - jak vyplývá z výše uvedeného - vydání
usnesení podle ustanovení § 114b o. s. ř. vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2004, pod číslem 173, na něž ostatně
dovolatelka odkazuje). V případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze
skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, které
žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, i kdyby
všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána, tedy, že žaloba se jeví jako
zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby
soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci,
neboť ve věci samé bude možné rozhodnout (protože není potřebné provádět
dokazování) vždy při jediném (prvním) jednání. Představuje-li tedy žaloba
zjevně bezdůvodné uplatňování práva, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti
případu, aby soud uložil žalovanému podle ustanovení § 114b o. s. ř. podat
vyjádření ve věci; o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle
ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod č. 41/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo již citované usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004). Z uvedeného se podává, že
kvalifikovaná příprava jednání je pravidlem, zatímco případy, kdy žaloba je
zjevně bezdůvodná či věc je zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání
postupem podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., budou spíše výjimečné (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004).
Pakliže žalobce uplatnil v dané věci žalobou nárok na zaplacení částky
1.717.200,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého
žalované bezesmluvním užíváním pozemků ve vlastnictví žalobce p. č. 809/4, p.
č. 809/12, p. č. 809/14 a p. č. 814/11 v kat. území P. v letech 2008 a 2009 s
odůvodněním, že za toto období mu sice zaplatila částku 100.000,- Kč, avšak
podle závěru žalobcem vyžádaného znaleckého posudku Ing. Miloslava Krejčího
činila obvyklá výše nájemného 1.817.200,- Kč, nelze takový spor bez dalšího
považovat ani za bezdůvodné uplatňování práva, ani za zcela jednoduchou věc,
jejíž povaha by nevyžadovala přípravu jednání s využitím postupu podle
ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. Předpoklad, že povaha dané věci ani
okolnosti případu, nevylučovaly v dané věci postup podle ustanovení § 114b
odst. 1 o. s. ř., je tak v souladu s výše citovanou judikaturou, stejně jako
závěr odvolacího soudu, že výzva soudu prvního stupně podle ustanovení § 114b
odst. 1 o. s. ř. učiněná usnesením ze dne 11. 10. 2010, č. j. 63 C 1/2010-12,
splňovala všechny zákonem stanovené náležitosti (srov. § 114 b o. s. ř.).
Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.
5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
číslo 8, ročníku 2005, pod číslem 121, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 965/2009, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo
2112/2010, a ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3396/2008) je taktéž ustálena v
závěru, že uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává,
jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení § 114b
odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí,
jaký vážný důvod mu v tom brání, bez ohledu na to, zda za řízení uplatnil (mohl
uplatnit) námitky jen procesní povahy; žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o.
s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání
rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že
nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže
alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví
svoji obranu proti žalobě; pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za
kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení §
114b odst. 5 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 611/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn.
21 Cdo 3597/2007); kvalifikovaným vyjádřením nejsou ani pouhé procesní námitky
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007).
Jestliže tedy marně uplyne lhůta pro vyjádření žalovaného stanovená v usnesení
podle ustanovení § 114b o. s. ř., nastává fikce, že žalovaný nárok, který byl
proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud
rozhodne (musí rozhodnout) v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§ 153a
odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky, jestliže opravdu nastala, nelze za řízení
vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné ustanovení totiž
nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovaným ve
skutečnosti nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn.
21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byly splněny předpoklady pro
vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., je tedy v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby
rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že návrh na zrušení ustanovení § 114b odst.
5 a slov „§114b odst. 5“ v ustanovení § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, byl nálezem Ústavního soudu
ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, uveřejněným pod č. 211/2015 Sb. (v
němž se plénum Ústavního soudu vypořádalo též s důvody usnesení prvního senátu
Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3263/13) zamítnut.
K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích o
náhradě nákladů řízení, ve vztahu k těmto výrokům však žádnou argumentaci -
natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s.
ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. -
nevznesla.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a §
146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci
v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný
prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu