28 Cdo 611/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., v právní věci žalobce S. v. b. j. M. 2, zastoupeného advokátem,
proti žalovanému L. b. d. P. 10, o 321.569,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 366/2005, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2007, č. j. 25 Co
164/2007-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 321.569,- Kč z titulu
bezdůvodného obohacení, které spočívalo v nevyplacení nevyčerpané finanční
částky na údržbu a správu domu před ukončením správcovské činnosti prováděné
žalovaným.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. 11. 2006, č. j. 21 C
366/2005-36, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 321.569,- Kč s
příslušenstvím
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání (§ 153a
odst. 3 o. s. ř.) s tím, že byly splněny kvalifikované podmínky pro jeho
vydání, když vyjádření žalovaného ze dne 9. 8. 2006 (součást odporu proti
platebnímu rozkazu), kromě popření nároku, neobsahovalo žádné skutečnosti, ze
kterých by vyplývala obrana žalovaného, a z nichž by bylo možné stanovit okruh
sporných skutečností, které budou předmětem dokazování, ačkoliv žaloba podrobně
popisovala skutečnosti, na jejichž podkladě žalobce určil výši částky, jíž se
domáhal. Uzavřel, že uvedené vyjádření žalovaného bylo nedostatečné (žádné
další ve stanovené lhůtě podáno nebylo) a došlo tak k fikci uznání nároku
uplatněného v žalobě žalovaným za splnění zákonných podmínek podle
§ 114b o. s. ř.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2007, č. j.
25 Co 164/2007-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Postup soudu prvního stupně shledal správným, neboť
pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny všechny zákonné předpoklady. S
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, dovodil,
že na výzvu soudu podle § 114b o. s. ř. je nezbytné se vyjádřit kvalifikovaně,
pouhý nesouhlas s žalobou uplatňovaným nárokem neobstojí. Vzhledem k tomu, že
žalovaný ani v základních obrysech nevylíčil rozhodné skutečnosti, ze kterých
by byla patrná jeho obrana a sporná tvrzení účastníků, jež by byla předmětem
dalšího dokazování, neuposlechl tak výzvy soudu prvního stupně a vydání
rozsudku pro uznání bylo za daných okolností zcela opodstatněné.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, které odůvodňuje nesprávným
právním posouzením věci. Namítá, že své povinnosti vyjádřit se k výzvě soudu
podle
§ 114b o. s. ř. dostál tím, že ve vyjádření uvedl, že „neuznává, a to ani
zčásti, nárok, který žalobce uplatňuje v žalobě“ a „že se v žádném případě
neobohatil“. Toto vyjádření považuje za dostatečné – kvalifikované. Ustanovení
§ 114b odst. 5 o. s. ř. spojuje následky fikce uznání žalobou uplatněného
nároku žalovaným výlučně s případem, kdy se žalovaný bez vážného důvodu na
výzvu soudu včas nevyjádří, nikoliv s případy, kdy se vyjádří včas, ale podle
názoru soudu nedostatečně. Tedy fikce uznání může nastat jen tehdy, když se
žalovaný bez vážného důvodu k žalobě nevyjádří vůbec anebo se vyjádří opožděně.
Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda již tvrzením „neobohatil
jsem se“ může být u žaloby o vydání bezdůvodného obohacení splněna povinnost
vyjádřit se na výzvu podle § 114b o. s. ř. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření navrhl zamítnutí dovolání. S poukazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 a sp. zn. 30 Cdo 2602/2004 uvádí,
že je nedostačující, pokud žalovaný na výzvu soudu podle § 114b o. s. ř.
reagoval pouze jednou větou, že nárok neuznává, a to ani zčásti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání
nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní
otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný
skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle
příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Otázka předložená k posouzení dovolacímu soudu není v dané věci otázkou
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti
případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a
schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2,
místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a
včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a
aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil
listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých
tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od
doručení usnesení.
Podle § 114b odst. 2, věty první, o. s . ř. může být vydáno usnesení podle
odstavce 1, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem nebo elektronickým
platebním rozkazem.
Podle § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu
soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí,
jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu
žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.
Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy,
má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován,
uznal (§ 114b odst. 5).
Povinnost vyjádřit se podle § 114b odst. 2 o. s. ř. splní žalovaný jak tím, že
v odůvodnění odporu uvede skutkové okolnosti, na nichž staví svou obranu, a
označí důkazy, tak tím, že odpor neodůvodní a v určené lhůtě se ve věci vyjádří
samostatným kvalifikovaným podáním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2602/2004, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 4073, sešit CD 4,
ročník 2007). Žalovaný se tedy ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. vyjádří (a
zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho
včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn
žalobou, zcela neuznává a jestliže v základních obrysech vylíčí rozhodné
skutečnosti, na nichž staví svoji obranu (aby soud mohl stanovit okruh sporných
skutečností, které budou předmětem dokazování).
V otázce splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání se lze ztotožnit s
názorem odvolacího soudu. Z obsahu spisu vyplývá, že k výzvě soudu ze dne 2. 6.
2006, č. j. 21 C 366/2005-29 (obsažena na jedné listině s platebním rozkazem),
se žalovaný vyjádřil pouze písemným podáním ze dne 9. 8. 2006, které kromě
popření nároku neobsahovalo žádné skutečnosti, na nichž by stavěl svoji obranu
a z nichž by soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou
předmětem dokazování, přičemž v žalobě jsou podrobně popsány skutečnosti, na
jejichž podkladě žalobce určil výši částky, jíž se na žalovaném domáhá. S
ohledem na výše uvedené nelze toto podání žalovaného (v určené lhůtě žádné
další nepodal) považovat za splnění povinnosti vyjádřit se (ve smyslu § 114b
odst. 1 o. s. ř.). Uplynutím určené lhůty k podání vyjádření tak došlo k fikci
uznání nároku, který byl žalobou uplatňován (podle § 114b odst. 5 o. s. ř.).
Není tedy důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu
mělo po právní stránce zásadní význam, a je tak zřejmé, že dovolání směřuje
proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako
nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání),
za což mu náleží odměna z částky 321.569,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§ 3
odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení 10.000,- Kč,
plus 300,- Kč režijní paušál a vše navýšeno o 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu