22 Cdo 374/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Městské části Praha – Zbraslav, se sídlem v Praze – Zbraslavi,
Zbraslavské nám. 464, IČO: 241857, zastoupené Mgr. Janem Bouckým, advokátem se
sídlem v Praze 4 – Michle, Michelská 1240/72, proti žalovaným: 1) D. P., 2) E.
P., 3) J. P., 4) T. P., 5) T. P., žalovaným 3) a 4) zastoupeným žalovaným 5)
jako zákonným zástupcem a všem žalovaným zastoupeným JUDr. Tomášem Homolou,
advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, U Nikolajky, o zřízení věcného
břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 81/2011, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Městského v Praze ze dne 27. května 2015, č.
j. 20 Co 177/2015-152, takto:
Rozsudek Městského v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 20 Co 177/2015-152, v
části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze
dne 10. 9. 2013, č. j. 11 C 81/2011-64, v části týkající se doplňujícího
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 12. 2013, č. j. 11 C 81/2001-85,
dále v části výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve
vztahu ke vzájemnému návrhu žalovaných, a ve výroku III., a doplňující rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 12. 2013, č. j. 11 C 81/2011-85, se ruší
a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10.
9. 2013, č. j. 11 C 81/2011-64, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 4. 2.
2013, č. j. 11 C 81/2011-85, zamítl žalobu, aby na části pozemku parc. č. 308/1
v katastrálním území Z., obci P., zapsaném na LV č. 230, vedeném u
Katastrálního úřadu Praha, Katastrální pracoviště Praha, která je ohraničena ve
výroku blíže specifikovaným způsobem, a vyčleněn geometrickým plánem č.
2462-212/2010 jako pozemek parc. č. 308/3 (dále jen „předmětný pozemek“), bylo
ve prospěch pozemku parc. č. 306 a parc. č. 307 a do domu, zřízeno bezúplatně
věcné břemeno práva cesty, chůze a jízdy přes vymezenou část pozemků k
zajištění přístupu na pozemky parc. č. 306 a 307 a do domu, a aby dotčená část
pozemku parc. č. 308/1 byla geometrickým plánem č. 2464-212/2010 vyčleněna jako
pozemek parc. č. 308/3 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II. a III.). Doplňujícím rozsudkem byl zamítnut vzájemný návrh žalovaných, aby
byla žalobci uložena povinnost zdržet se vstupu na pozemek parc. č. 308/1, v
katastrálním území Z., obci P., ve vlastnictví žalovaných (výrok I.), a bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaným byla uložena povinnost
zaplatit žalobci na nákladech řízení částku ve výši 3 388 Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce požadoval bezúplatné zřízení
nezbytné cesty přes předmětný pozemek ve vlastnictví žalovaných, na čemž v
průběhu řízení setrval. Soud i přesto nechal vyhotovit znalecký posudek, který
stanovil cenu v místě a čase obvyklou, za kterou se v obdobných lokalitách
sjednává smluvně zřízené právo cesty. Protože žalobce nedoložil dokumenty,
které po něm soud požadoval (prokazující neúměrné náklady se znovuobnovením
průjezdu domem a rozpočtu stavebních prací), soud nemohl učinit porovnání
konkrétních výhod a znevýhodnění stran. Neshledal ani podmínky pro vydržení
práva věcného břemene. O náhradě nákladů řízení ve vztahu jak k žalobě žalobců,
tak i k vzájemnému návrhu žalovaných rozhodl soud podle § 142 odst. 1
občanského soudního řádu.
Ohledně vzájemné žaloby žalovaného na uložení povinnosti zdržet se vstupu na
předmětný pozemek soud prvního stupně uvedl, že v průběhu řízení nebylo
zjištěno, že by žalobce tento pozemek využíval, neboť byl užíván nájemci
nemovitostí. Podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku má sice vlastník právo na
ochranu proti tomu, kdo do jeho práva neoprávněně zasahuje, i kdyby však soud
vzájemnému návrhu vyhověl, problém faktického využívání pozemku by to
nevyřešilo. Podotkl, že žalovaný (zjevně míněno žalobce ve vztahu k vzájemnému
návrhu) jako vlastník nemovitostí za určitých podmínek musí mít k těmto
nemovitostem přístup – např. z důvodu opravy, údržby a havárie. Nicméně sama
hrozba, že i žalovaný by mohl předmětný pozemek užívat, na ochranu podle § 126
odst. 1 občanského zákoníku nestačí.
K odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu jeho
doplnění Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22.
5. 2014, č. j. 20 Co 154/2014-103, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve
věci samé a ve výroku a náhradě nákladů řízení proti státu potvrdil (výrok I.)
a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil tak, že žalobce a
žalovaný nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, jestliže zamítl
žalobu na zřízení věcného břemene proto, že v předmětné věci neměl pochyby o
tom, že nedostatek přístupu k domu si způsobil žalobce sám tím, že jeho právní
předchůdce se přístupu zbavil úmyslným zrušením průjezdu v domě. Ohledně
vzájemné žaloby žalovaných uzavřel, že jí nelze vyhovět, protože žalobce jako
veřejná korporace není subjektem, který by přímo zasahoval do vlastnického
práva žalovaných. Kladné rozhodnutí o vzájemné žalobě by navíc nijak nevyřešilo
problém faktického využívání pozemku žalovaných k cestě k domu č. p. 437
nájemci bytů a garáží, takové rozhodnutí by bylo stěží vykonatelné. Protože obě
strany měly poloviční úspěch ve věci (žalobce neuspěl s žalobou na zřízení
věcného břemene a žalovaní s žalobou na zdržení se zásahů do vlastnického
práva), rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení tak, že je účastníkům
nepřiznal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, přičemž napadli tu
jeho část, ve které šlo o jejich vzájemnou žalobu. Dovolání má být přípustné
podle § 237 občanského soudního řádu, protože rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené praxe dovolacího soudu, resp. taková otázka nebyla v konkrétních
skutkových okolnost v praxi dovolacího soudu řešena. Uplatnili dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci. Napadají závěr odvolacího soudu, že
předmětný pozemek je využíván nájemci žalobcových nemovitostí, a žalobce proto
není subjektem, který by zasahoval do vlastnického práva žalovaných. Nesprávným
je i názor odvolacího soudu, že kladné rozhodnutí o vzájemné žalobě by stejně
problém faktického užívání nemovitosti nájemci bytů a garáží nevyřešilo.
Odvolací soud se při řešení těchto otázek odchýlil od rozhodnutí dovolacího
soudu sp. zn. 22 Cdo 223/2005, kde Nejvyšší soud zaujal právní názor, že
zápůrčí žaloba může být úspěšně podána jak proti přímému rušiteli, tak i proti
vlastníku nemovitosti, který ji jinému přenechal k činnosti, ze které rušení
vychází. Ohledně náhrady nákladů řízení mezi účastníky dovolatelé argumentují,
že nelze uzavřít, že by žalobce a žalovaní měli každý poloviční úspěch ve věci
a na rozhodnutí o nákladech řízení použít § 142 odst. 2 občanského soudního
řádu. Pokud soud projednává v řízení jak žalobu, tak i vzájemný návrh, jde o
podobnou situaci, jako by projednával více věcí. Tak tomu je v řešené věci, kdy
žalobce uplatnil nárok na zřízení věcného břemene, a žalovaní se vzájemným
návrhem domáhali zápůrčí žalobou zdržení se vstupu na pozemek. U každé věci je
třeba posoudit náhrad nákladů řízení samostatně. Zatímco tarifní hodnota činí
podle advokátního tarifu ve sporu o zřízení věcného břemene 35 000 Kč, ve sporu
o zdržení se vstupu na pozemek činí 10 000 Kč, přičemž je třeba zohlednil, že
na straně žalované je 5 účastníků. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že dovolateli citované rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 223/2005 se netýká vůbec otázky věcných břemen,
které jsou předmětem sporu. Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nijak neodchýlil. Dovolací soud by měl přihlédnout k tomu, že
náhrada nákladů řízení převyšuje hodnotovou hranici přípustnosti pouze
nepatrně. Dovolatelé navíc ani nezpochybňují právní posouzení věci, pouze
skutková zjištění učiněná nalézacími soudy. Navrhl, aby dovolací soud dovolání
žalovaných odmítl.
Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v
projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). V této souvislosti dovolací soud
konstatuje, že dovoláním byl rozsudek odvolacího soudu napaden v té části, ve
které došlo k potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně, uvedeného v
doplňujícím rozsudku ze dne 4. 12. 2013, č. j. 11 C 81/2011-85, jímž došlo k
zamítnutí vzájemného návrhu žalovaných na zdržení se zásahů do jejich
vlastnického práva ze strany žalobců, a dále v souvisejících výrocích o náhradě
nákladů řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé předně namítají, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud zamítl jejich vzájemný návrh na
zdržení se zásahů do vlastnického práva k předmětnému pozemku proto, že žalobce
není věcně legitimován, neboť jako pronajímatel domu není subjektem, který by
přímo do vlastnického práva žalovaných zasahoval, když přímé rušivé jednání
pochází od nájemců bytů a garáží nemovitostí žalobce, a z tohoto důvodu
potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 126 zákona č. 40/1964
Sb. občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.).
Tato námitka je důvodná, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též
„o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co
423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozh. obč.), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1.
1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v §
1042 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Tímto zákonem
se přitom řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě,
tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1960/2016
(dostupné na www.nsoud.cz)].
Soud prvního stupně zamítl vzájemnou žalobu žalovaných s odkazem na § 126 obč.
zák. zjevně proto, že rozhodoval před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.,
tj. před 1. 1. 2014. Jestliže odvolací soud jeho rozhodnutí jako věcně správné
potvrdil, bez odkazu na konkrétní zákonné ustanovení, podle § 219 o. s. ř., je
zřejmé, že se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně.
Odvolací soud, který rozhodoval již po 1. 1. 2014, tak v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí posoudil shodně se soudem prvního stupně, na který odkázal,
nárok žalovaných podle obč. zák.
Odvolací soud tedy použil při posuzování shora vymezené problematiky jiný
právní předpis, než který měl použít. Omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav přitom zakládá nesprávné právní posouzení věci, a již proto v
dovolacím přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí.
S ohledem na to, že je dovolání přípustné, musel dovolací soud přihlédnout i k
vadě řízení, které se odvolací soud dopustil, když neodstranil pochybení soudu
prvního stupně ohledně rozhodnutí o vzájemné žalobě žalovaných.
Na řízení o žalobou uplatněném nároku a o vzájemné žalobě žalovaných nutno
pohlížet jako na řízení relativně samostatná; skutečnost, že obě žaloby soud
projednal současně (v rámci téhož řízení), přičemž vzájemný návrh nevyloučil k
samostatnému řízení (§ 97 odst. 2 o. s. ř.), na tomto závěru není způsobilá
ničeho změnit. Nerozhodl-li soud prvního stupně o vzájemné žalobě, nešlo o
situaci, že by nerozhodl o části předmětu řízení, nýbrž o to, že vůbec
nerozhodl o vzájemnou žalobou uplatněném nároku, tj. nerozhodl o celém předmětu
řízení, jak byl vzájemnou žalobou vymezen. Za této situace pak nebyly splněny
podmínky pro aplikaci § 166 o. s. ř., když rozsudkem soudu prvního stupně
nebylo rozhodnuto nikoli jen „o části předmětu řízení“, nýbrž o vzájemné žalobě
jako takové [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 29
Odo 947/2005, uveřejněné pod č. C 3835 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)].
V dalším řízení proto soud prvního stupně rozhodne o vzájemném návrhu
žalovaných nikoliv formou doplňujícího rozsudku ve smyslu § 166 o. s. ř.
Při posouzení negatorního nároku žalovaných uplatněného vzájemným návrhem,
budou soudy postupovat podle příslušných ustanovení o. z.
Zohlední přitom ve vztahu k negatorní žalobě, že § 126 odst. 1 obč. zák. a §
1042 o. z. nejsou co do základu obsahově odlišné, a proto je dosavadní
judikatura v zásadě nadále aplikovatelná [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Negatorní žalobou se vlastník domáhá ochrany proti takovým zásahům do jeho
práva, které spočívají v jiném rušení než v neoprávněném zadržování jeho věci.
Může jít například o neoprávněné užívání cesty vedoucí přes pozemek, o přechod
nebo přejezd přes pozemek, čerpání vody ze sousední studny, terénní úpravy,
ukládání různých předmětů na sousedním pozemku, započetí stavby apod. [viz též
rozbor a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov Slovenskej socialistickej
republiky vo veciach ochrany vlastníctva k nehnuteľnostiam a stanoviska
občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj
57/71 (uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, rozh. obč.) a z literatury srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský
zákoník III. Věcná práva (§ 976 – 1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2013, str. 244, marg. č. 1, nebo Spáčil, J. Obsah negatorní žaloby, její
konkurence s žalobou na náhradu škody a promlčení. Právní rozhledy, 2016, č.
23-24, str. 801a násl.].
V řešené věci nebylo tvrzeno ani nevyšlo najevo, že by žalobce, resp. nájemci
jeho nemovitostí, měli právo užívat pozemek žalovaných; oproti přesvědčení
nalézacích soudů nelze neopodstatněnost nároku uplatněného negatorní žalobou
opírat jen o to, že žalobce je částí veřejnoprávní korporace – hlavního města
Prahy, a sám přímo do vlastnického práva žalovaných nezasahuje.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005
(dostupném na www.nsoud.cz) ve vztahu k tzv. sousedské negatorní žalobě (žalobě
na ochranu proti imisím ve smyslu § 127 odst. 1 obč. zák.) řešil otázku, zda
tato negatorní žaloba musí směřovat jen proti tomu, kdo svou činností přímo
druhého obtěžuje, nebo zda může být úspěšně podána i proti vlastníkovi
nemovitosti, ze které rušení pochází, i když sám vlastník rušivou činnost
nevykonává. Dovolací soud zaujal názor, že tato žaloba může být úspěšně podána
jak proti přímému rušiteli, tak i proti vlastníku nemovitosti, který ji
přenechal jinému k činnosti, ze které rušení vzchází; je pak věcí tohoto
vlastníka, aby přímému rušiteli v dalším rušení zabránil. Dodal, že „tento
právní názor je v souladu s názorem, který zaujal již komentář k obdobně
formulovanému § 364 obecného občanského zákoníku z roku 1811 [Rouček, F.,
Sedláček, J. a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a
občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart,
1935, díl II., s. 247: ‚Žalovaným jest (tedy pasivně jest legitimován) vlastník
pozemku, odkud vychází zásah, bez zřetele k tomu, kdo jest původcem takového
zásahu (t. j. kdo je porušovatelem, jenž nepříležitosti působí)‘ “.
Ačkoliv v řešené věci jde o rušení spočívající v neoprávněném užívání pozemku
pro účely přístupu ze strany nájemců sousedního objektu, lze z tohoto
rozhodnutí lze vyjít potud, že připouští odpovědnost vlastníka pozemku za
jednání jiných osob. Obdobný závěr činí i rakouská praxe, která ohledně pasivní
legitimace činí stejné závěry pro negatorní nárok ve smyslu § 364 o. z. o.
(srovnej § 1013 odst. 1 o. z.) i pro negatorní nárok ve smyslu § 523 o. z. o.
(srovnej § 1042 o. z.) – srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního
dvora ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 5Ob2/11x (dostupné na www.ris.bka.gv.at).
Negatorní žalobu je možné směřovat vůči každému rušiteli vlastnického práva, ať
již jedná vlastním jménem nebo v zastoupení jiného či v zájmu jiného. Jejím
účelem je totiž zabránit neoprávněným zásahům do vlastnictví; vyžaduje se tedy
protiprávnost zásahu [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2016, sp.
zn. 22 Cdo 4150/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Tuto žalobu lze tedy úspěšně
podat nezávisle na tom, zda došlo ke vzniku škody, nezávisle na zavinění nebo
úmyslu do vlastnictví zasáhnout ze strany rušitele nezávisle na jeho deliktní
způsobilosti.
V některých případech však nelze po rušeném vlastníkovi spravedlivě žádat, aby
žaloval přímo osoby jeho právo rušící; je tomu tak zejména tehdy, je-li jeho
vlastnické právo rušeno v souvislosti s užíváním cizí nemovitosti dalšími,
obtížně identifikovatelnými osobami (hlučící hosté po odchodu z restaurace),
anebo osobami, jejichž okruh se neustále mění (například zákazníci vlastníka
sousedního domu, návštěvy apod.). V takovém případě je třeba rušení přičíst
vlastníkovi nemovitosti, jejíž užívání je zdrojem rušení, má-li reálnou možnost
takovému rušení zamezit; soud se musí zabývat i tím, jakým konkrétním způsobem
tak lze učinit.
Pasivně legitimována tak může být podle okolností případu nejen osoba, která
přímo vlastníka ruší (zde nájemci sousedního objektu využívající pozemek
žalovaných k přístupu), ale i osoba, která vlastníka ruší nepřímo tím, že
protiprávní zásah přímého rušitele podnítila, udržovala jej nebo neučinila
očekávatelnou nápravu, tedy osoba, která má faktickou nebo právní možnost
jednání třetí osoby, která je přímým rušitelem, ovlivnit nebo mu zabránit
[kromě citované judikatury srovnej rovněž např. rozhodnutí rakouského
Nejvyššího soudního dvora ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 5 Ob 2/11x, nebo ze dne
16. 12. 2008, sp. zn. 8 Ob 151/08a (obě dostupná na www.ris.bka.gv.at)]. Tato
povinnost nepřímého rušitele tedy zahrnuje i povinnost působit na ty třetí
osoby, které se rušení přímo dopouštějí. Splnění této povinnost se lze domáhat
i negatorní žalobou také právě na osobě, která svým jednáním (např. zřízením
práv třetím osobám) nebo opomenutím vytvořila podmínky pro protiprávní zásah ze
strany třetí osoby [např. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze
dne 29. 4. 2009, sp. zn. 7 Ob 241/08d (dostupné na www.ris.bka.gv.at)],
protiprávní zásah přivodila nebo ho podporuje [srovnej rozhodnutí rakouského
Nejvyššího soudního dvora ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 2 Ob 134/01x (dostupné na
www.ris.bka.gv.at)]. Tomu nebrání ani skutečnost, že třetí osoba jako přímý
rušitel jedná z vlastního podnětu.
Rozhodující tedy je, zda měl nepřímý rušitel možnost nebo povinnost rušení ze
strany třetích osob (přímých rušitelů) ovlivnit nebo mu zabránit. Pokud ano,
může být i on úspěšně žalován na zdržení se protiprávního zásahu, přičemž
prostředky, jakými toho dosáhne, jsou přenechány na jeho volbě. Tyto závěry
výslovně dovodila rakouská nauka i na pronajímatele jako osobu pasivně věcně
legitimovanou v řízení o negatorní žalobě v situaci, kdy přímého rušení se
dopouštěl nájemce [srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze
dne 11. 11. 2003, sp. zn. 5 Ob 240/03k (dostupné na www.ris.bka.gv.at)]. Pokud
neexistuje žádný jiný účinný prostředek, jak zabránit rušení, je na
pronajímateli (vlastníkovi pozemku), aby případně ukončil nájemní vztah s
nájemci (přímými rušiteli).
Jestliže tedy soudy dospěly k závěru, že tzv. nepřímý rušitel nemůže být v dané
věci pasivně legitimován bez dalšího, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném
právním posouzení věci a dovolací důvod byl uplatněn právem.
Jestliže pak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal též na
skutečnost, že „kladné rozhodnutí o vzájemném návrhu by problém faktického
využívání pozemku žalovaných k cestě k domu č. p. 437 nájemci bytů a garáží
nevyřešilo“, aniž by tento závěr jakkoliv blíže argumentačně rozvedl, není
dovolacímu soudu zřejmé, jak by se tato případná okolnost měla promítnout do
nároku uplatněnému proti tzv. nepřímému rušiteli. Absence jakékoliv bližší
argumentace ze strany odvolacího soudu pak ostatně znamená, že v této části
jeho rozhodnutí nesplňuje náležitosti podle § 157 odst. 2 o. s. ř. a v této
části je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění; řízení je tak zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Zcela shodný závěr vztahující se k nepřezkoumatelnosti části odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu je pak spojen i s konstatováním odvolacího soudu,
že rozhodnutí žádané žalovanými „by ostatně stěží bylo rozhodnutím materiálně
vykonatelným“, jestliže kromě tohoto závěru rozhodnutí vůbec žádnou další
argumentaci neobsahuje. Dovolacímu soudu ostatně ani zde není zřejmé, proč by
vyhovění vzájemnému návrhu vůči žalobci mělo založit „obtížnou materiální
vykonatelnost“ takového rozhodnutí.
Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud pochybil při rozhodování o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky, když vyslovil, že účastníci měli v řízení každý
poloviční úspěch ve věci (zatímco žalobce nebyl úspěšný se svým nárokem na
zřízení věcného břemene, žalovaní nebyli úspěšní se vzájemným návrhem na
zdržení se vstupu na pozemek).
I tato námitka přípustnost dovolání zakládá, protože se odvolací soud při
řešení otázky náhrady nákladů řízení ve vztahu k vzájemnému návrhu podanému v
řízení žalovanými, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Je-li v řízení uplatněn vzájemný návrh žalovaného, jedná se o dvě samostatná
řízení. Za této situace je třeba úspěch ve věci a v návaznosti na něj náklady
řízení určit zvlášť z každého nároku. To nebrání tomu, aby o náhradě nákladů
řízení bylo rozhodnuto jediným výrokem, kde bude náhrada nákladů řízení
stanovená žalobci a žalovanému kompenzována. Takový postup soudu byl shledán
ústavně konformním (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn.
IV. ÚS 1391/07 [uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod
číslem 102 ve svazku 49 na str. 515)]. S postupem odvolacího soudu, který
nedocenil, že se jedná o dva samostatné nároky, a náhradu nákladů řízení
posuzoval, jako by se jednalo o nárok jeden, se tak nelze ztotožnit.
Jelikož dovolateli předestřené otázky hmotného práva vyřešil odvolací soud v
rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, v důsledku čehož jeho rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a
jelikož zatížil své rozhodnutí vadami, které mohly mít ve shodě § 242 odst. 3
o. s. ř. za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud, aniž se
zabýval dalšími námitkami dovolatelů, rozsudek odvolacího soudu podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku zrušil. Jelikož důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí
soudu prvního stupně ve vztahu k pasivní legitimaci žalobce, zrušil dovolací
soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozhodnutí soudu prvního
stupně obsažené v „doplňujícím“ rozsudku a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§
243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o.
s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne
odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu