U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v
Kolíně, Politických vězňů 98, proti žalovaným: 1) R. G., 2) M. G., oběma
zastoupeným JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem se sídlem v Táboře,
Příběnická 1908/12, a 3) F. K., zastoupenému Mgr. Evou Průchovou, advokátkou se
sídlem v Praze 7 – Holešovicích, U studánky 250/3, za účasti obce Třebovle, se
sídlem v Třebovli 35, jako vedlejší účastnice na straně žalovaných, zastoupené
Mgr. Ing. Ivo Bednářem, bytem v Třebovli 11, o určení vlastnického práva, o
zdržení se zásahu do vlastnického práva a o náhradu škody, vedené u Okresního
soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 2/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 28 Co 605/2012-436,
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3) a ve vztahu mezi žalobcem a
vedlejší účastnicí na straně žalovaných nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných 1) a 2) na náhradě
nákladů dovolacího řízení 2 020,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám zástupce žalovaných JUDr. Michala Bernarda, Ph.D., advokáta se sídlem v
Táboře, Příběnická 1908/12.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6.
2012, č. j. 12 C 2/2012-233, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. 1.
2013, č. j. 12 C 2/2012-297, ve znění opravných usnesení ze dne 8. 3. 2013, č.
j. 12 C 2/2012-305, a ze dne 2. 4. 2013, č. j. 12 C 2/2012-308, zamítl žalobu
na určení, že žalovaný 3) je vlastníkem pozemku parc. č. 59/116 o výměře 384 m2
(dále jen „předmětný pozemek“) zapsaného v katastru nemovitostí vedeném u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště v Kolíně, na
LV č. 917 pro obec a katastrální území T. (výrok I.), zamítl žalobu, aby byla
žalovaným 1) a 2) uložena povinnost společně a nerozdílně se zdržet všech
zásahů do stavu předmětného pozemku, zejména zdržet se dalšího bagrování tohoto
pozemku, jeho zatravnění a oplocení (výrok II.), zamítl žalobu, aby byla
žalovaným 1) a 2) uložena povinnost společně a nerozdílně zasypat vybagrovaný
pozemek zeminou do úrovně okolního terénu a zpevnit jeho povrch válcováním tak,
aby byl umožněn průjezd motorových vozidel (výrok III.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky IV. a V. a výrok doplňujícího usnesení).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 19. 11. 2015, č. j. 28 Co 605/2012-436, rozsudek soudu prvního stupně ve
spojení s doplňujícím usnesením a ve znění opravných usnesení ve výroku IV.
změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) na nákladech
řízení před soudem prvního stupně 36 663 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku
(výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením a
ve znění opravných usnesení ve výroku V. změnil tak, že žalobce je povinen
zaplatit žalovanému 3) na nákladech řízení před soudem prvního stupně 23 720 Kč
do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně ve
spojení s doplňujícím usnesením a ve znění opravných usnesení v napadených
výrocích II. a III. potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výroky IV. až VI.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně řeší otázky, které doposud nebyly
v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny. Závěr odvolacího soudu, že se nejedná o
zásah do vlastnického práva, pokud se po předmětném pozemku nedá projet nebo
projít v důsledku překážky vytvořené žalovanými 1) a 2), je zužujícím výkladem
§ 1042 občanského zákoníku. Žalobce nesouhlasí s tím, že s ohledem na charakter
předmětného pozemku jakožto veřejně přístupné účelové komunikace je odkázán na
ochranu veřejnoprávní vylučující ochranu soukromoprávní. Nová právní úprava
zakládá poněkud širší skutkovou podstatu pro domáhání se ochrany vlastnického
práva, když se lze domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do vlastnického
práva zasahuje nebo je jinak ruší. Zásahem do vlastnického práva je nepochybně
i činnost na sousedním pozemku, která vlastníka pozemku a stavby omezuje. Bylo
by naprosto chybné nepřipustit negatorní ochranu vlastníka pro činnost na
sousedním pozemku, která se přímo dotýká užívání vlastníkova pozemku a toto
užívání zhoršuje. Vybagrováním cesty žalovaní 1) a 2) zasáhli do vlastnického
práva žalobce, přičemž takový zásah byl neoprávněný a nastolený nezákonný stav
stále trvá. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že mu nehrozí škoda, neboť ta
spočívá v nutnosti zcela „přeorganizovat“ veškeré poměry na jeho pozemcích. Byť
byl žalobce nucen již některé úpravy provést, stále mu škoda hrozí. Zásah
žalovaných do vlastnického práva žalobce je neoprávněným zásahem, a proto je
zároveň porušením prevenční povinnosti, které zakládá právo žalobce na
preventivní opatření k odvrácení hrozící škody. Názory odvolacího soudu, že
žalobci žádná škoda nehrozí a že veřejnoprávní ochrana vylučuje ochranu
soukromoprávní, jsou názory nesprávnými. S ohledem na uvedené navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalovaní 1) a 2) ve vyjádření upozorňují, že žalobce uplatňuje stejné
argumenty, s nimiž se již vypořádal odvolací soud. Předmětem sporu není ochrana
vlastnického práva žalobce, ale práva žalobce na obecném užívání pozemní
komunikace, jehož ochrana ovšem soudům v civilním řízení nepřináleží. Žalobce
má ostatně zajištěn přístup na svůj pozemek z místní komunikace č. 59/22 v k. ú. T. ve vlastnictví obce včetně bezproblémového napojení kanalizace na tutéž
obecní komunikaci. Vyvážení septiku tudíž již není aktuální. To, že si žalobce
od strany této komunikace vysadil tuje a pozemek si oplotil, nemůže jít k
jejich tíži. Naopak žalobce zasáhl do vlastnického práva žalovaných 1) a 2),
když na předmětný pozemek bez jakéhokoliv souhlasu navezl štěrk, který následně
žalovaní 1) a 2) odvezli. Povrch předmětného pozemku je po odstranění štěrku v
úrovni okolního terénu, tudíž nejde o žádné bagrování. Důvodná není ani žaloba
podle § 2903 odst. 2 občanského zákoníku, neboť žalobci nehrozí žádná vážná
újma, přičemž žalobce se může případně obrátit na příslušný silniční správní
úřad.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu,
a proto navrhují, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl a přiznal
jim náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalovaný 3) ve vyjádření uvádí, že se ho ve věci samé týkal toliko výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, který ovšem nebyl napaden odvoláním, proto má za
to, že není ve věci samé ani účastníkem dovolacího řízení. Rozhodnutí
odvolacího soudu se žalovaného 3) dotýkalo toliko ve výrocích o náhradě nákladů
řízení, v této souvislosti si dovoluje odkázat na svá předešlá vyjádření a
tvrzení, na nichž trvá. Rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a
navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v
poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“). Z uvedeného vyplývá, že
zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro
vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o
zamítnutí této žaloby [srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Obdobné závěry
přitom platí i pro ochranu poskytovanou podle § 2903 odst. 2 o. z., dříve § 417
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobce se domáhá ochrany svého vlastnického práva, k jehož omezení mělo dojít
tím, že mu žalovaní 1) a 2) brání v přístupu na jeho pozemek přes předmětný
pozemek ve vlastnictví žalovaných. Podle § 1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem
do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc
zadržuje. Podle § 126 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho
vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na
tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Ve vztahu k negatorní žalobě Nejvyšší soud zdůraznil, že uvedené normy nejsou
obsahově odlišné, a proto je dosavadní judikatura v zásadě nadále aplikovatelná
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo
4065/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo
4755/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Negatorní žalobou se lze domáhat ochrany proti zásahům do práva vlastníka
spočívající v jiném rušení než v neoprávněném zadržování jeho věci.
Může jít
zejména o neoprávněné užívání cesty vedoucí přes pozemek vlastníka, o přechod
nebo přejezd přes jeho pozemek, o čerpání vody ze studny vlastníka, o terénní
úpravy, o ukládání různých předmětů na pozemek vlastníka, o započetí stavby na
cizím pozemku apod. [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 – 1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 244, marg. č. 1.]. Negatorní žalobou se tak lze domáhat ochrany proti zásahům,
které se přímo projevují na pozemku vlastníka a zasahují tím do jeho
vlastnického práva. Nelze se naproti tomu domáhat ochrany vlastnického práva k
pozemku negatorní žalobou proti zásahům, které se pozemku bezprostředně
nedotýkají, i když ztěžují či znemožňují přístup vlastníka k pozemku a tím
fakticky omezují výkon vlastnického práva, jestliže jde o činnosti na pozemku
jiné osoby, než která se ochrany tvrzeného práva domáhá. Obsahem vlastnického
práva k pozemku totiž není také právo na přístup na takový pozemek přes pozemek
jiného vlastníka, byť je samozřejmě žádoucí, aby byly pokud možno všechny
pozemky přístupny. K užívání cizího pozemku za účelem cesty (průchodu, případně i průjezdu) slouží
nejrůznější právní instituty ať práva soukromého (například služebnost cesty,
nájemní právo, výprosa), tak práva veřejného (například obecné užívání místních
komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací), přičemž právní řád
stanoví při porušení jednotlivých institutů vlastní způsob právní ochrany. V
případě obecného užívání veřejně přístupné účelové komunikace takovým
prostředkem ovšem není negatorní žaloba, přičemž nepřiléhavou je argumentace
dovolatele, že by se měla aplikace negatorní žaloby vykládat extenzivně, tedy
že by jí bylo možno použít i v případě nepřímého zásahu do vlastnického práva,
čímž dovolatel myslí bránění v přístupu na jeho pozemek přes pozemek jiného
vlastníka. Jak již správně poukázal v dané věci odvolací soud, ochrana obecného
užívání veřejně přístupné účelové komunikace je zajištěna prostřednictvím
správního řízení, které vede příslušný silniční správní úřad. Z ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že k ochraně obecného užívání
veřejně přístupné účelové komunikace není dána pravomoc civilních soudů
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2000 sp. zn. 22 Cdo
178/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 10, str. 299), nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4777/2007
(uveřejněné pod č. C 6 552 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck)], a tudíž nelze uvažovat v těchto případech o
aplikaci negatorní žaloby, jejíž použití je obecně podmíněno mimo jiné právě
pravomocí soudu. V případě překážky bránící užívání veřejně přístupné účelové
komunikace se musí žalobce domáhat ochrany u příslušného silničního správního
úřadu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 22
Cdo 1601/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22
Cdo 422/2015 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)].
V posuzovaném případě se žalobce výslovně domáhal ochrany vlastnického práva k
jeho pozemku prostřednictvím negatorní žaloby, když dovozoval možnost použití
negatorní žaloby i pro zajištění přístupu ke svému pozemku přes pozemek
žalovaných 1) a 2), na kterém se podle závěrů soudů nachází veřejná komunikace
(účelová komunikace), přičemž tuto argumentaci žalobce rozvinul i v dovolacím
řízení, v němž namítal, že vedle ochrany veřejnoprávní lze poskytnout i ochranu
soukromoprávní. Dovolací soud proto shledal přiměřeným postup odvolacího soudu
spočívající v tom, že v daném případě předmět řízení posoudil věcně z hlediska
toho, zda je negatorní žaloba důvodná či nikoliv, přičemž závěry o její
nedůvodnosti zjevně obstojí. Odvolací soud přitom zcela správně dovolatele
poučil o tom, že je možné se domáhat ochrany prostřednictvím správního řízení
před příslušným správním orgánem. Správnost postupu odvolacího soudu pak
dosvědčuje i ta skutečnost, že dovolatelem vymezený předmět řízení bylo možno
posoudit i z hlediska nároku na uložení přiměřeného opatření podle § 2903 odst. 2 o. z. za účelem odvrácení hrozící škody na vlastnickém právu žalobce. Podle § 2903 odst. 2 o. z. při vážném ohrožení může ohrožený požadovat, aby
soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy. Z judikatury dovolacího soudu k § 417 obč. zák., která je přiměřeně
aplikovatelná i v režimu § 2903 odst. 2 o. z., se podává, že žalobě opřené o §
417 obč. zák. nelze vyhovět, pokud žalobce neprokáže, že mu hrozí vážná škoda;
nestačí tedy prokázat ohrožení škodou nikoliv vážnou [viz též rozbor a
zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov Slovenskej socialistickej republiky vo
veciach ochrany vlastníctva k nehnuteľnostiam a stanoviska občianskoprávneho
kolégia Najvyššieho súdu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71 (uveřejněné
pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozh. obč.)]. Musí jít o ohrožení vážné, aktuální a skutečně hrozící. Otázku, zda jde
o vážné ohrožení, posoudí soud v nalézacím řízení na základě volné úvahy,
kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné
nepřiměřenosti [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3968/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3319/2010 (dostupná na www.nsoud.cz)]. V posuzovaném případě odvolací soud shledal, že žalobci nehrozí žádná vážná
škoda, není proto důvod ukládat žalovaným 1) a 2) povinnost, aby učinili
opatření k zabránění vzniku takové škody. Žalobce tvrdí, že nemůže vyvážet
septik, nebo jen s velkými obtížemi. Technicky lze ovšem podle skutkových
zjištění soudů, která v dovolacím řízení nepodléhají přezkumu, zajistit
vyvezení septiku i z veřejné místní komunikace na pozemku parc. č. 59/22, když
postačí jen použít hadice patřičné délky od fekálního vozu k žumpě. Žalobce má
přístup ke svým nemovitostem z této vyasfaltované místní veřejné komunikace a z
této komunikace se žalobce připojil ke kanalizaci, parkuje na ní svá vozidla,
odtud může vcházet a vjíždět na pozemek, na kterém stojí jeho rodinný dům. Žalobu proto shledal nedůvodnou.
Dovolací soud přezkoumal argumentaci
odvolacího soudu, načež dospěl k závěru, že není zjevně nepřiměřená. Odvolací
soud přesvědčivě vysvětlil, proč žalobci bezprostřední škoda nehrozí, ve vztahu
k obecnému užívání veřejně přístupné účelové komunikace pak správně zdůraznil,
že může postupovat cestou veřejnoprávní. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní 1) a
2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. července 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu