USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně Chládek a Tintěra Havlíčkův Brod, a. s., se sídlem v
Havlíčkově Brodě, Průmyslová 941, PSČ 580 01, IČO 60932171, zastoupené Mgr.
Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 14, PSČ 580
01, proti žalované PKG – STAVOSPOL s. r. o. se sídlem ve Velkém Tresném, Velké
Tresné 34, PSČ 592 65, IČO 29218730, zastoupené Mgr. Janem Heldesem, advokátem
se sídlem v Polné, Husovo náměstí 20, PSČ 588 13, o zaplacení částky 191 970,65
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/6 Cm
79/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
19. 5. 2021, č. j. 8 Cmo 46/2021-262, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 987 Kč na náhradě
nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 36/6 Cm 79/2013-208, uložil žalované zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou
částku s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Jednalo se o druhé
rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť v pořadí první rozhodnutí (rozsudek pro
zmeškání ze dne 12. 4. 2018, č. j. 36/6 Cm 79/2013-60) potvrzené rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2019, č. j. 7 Cm 159/2018-107, bylo
zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo
1846/2019. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně jako
objednatel a žalovaná jako zhotovitel mezi sebou uzavřely dne 20. 5. 2021
smlouvu o dílo č. 11007/031-01, jejímž předmětem byla realizace části díla
nazvaného „Revitalizační a protipovodňová opatření na Cihlářském potoce“
spočívající v provedení prací a dodávek blíže specifikovaných ve smlouvě. Celková cena díla byla dohodnuta na částku 5 418 905 Kč bez DPH; v čl. V
(platební podmínky) bylo dohodnuto, že podkladem pro vystavení faktur na úhradu
ceny díla bude objednatelem potvrzený soupis provedených prací v dotyčném
kalendářním měsíci. Soupis provedených prací měl být povinnou přílohou faktur. O žádné konečné fakturaci se ve smlouvě nic nehovořilo. Podle čl. XI bylo možné
smlouvu měnit či doplnit pouze písemným dodatkem potvrzeným oběma smluvními
stranami. Mezi účastnicemi nebylo sporné, že žalovaná částka je tvořena součtem
částek z faktur oprávněně vystavených žalobkyní na základě plnění poskytnutého
žalobkyní žalované na základě dílčích objednávek uskutečněných dle ústní
rámcové dohody o tom, že žalobkyně bude žalované poskytovat žalované materiál a
dopravu v souvislosti s pracemi, které žalovaná vykonávala pro žalobkyni v
rámci provádění části díla. Spor mezi účastnicemi byl o to, zda má žalovaná povinnost uhradit žalovanou
částku, když žalovaná tvrdila, že i když je částka oprávněná, nemůže se
žalobkyně její úhrady domáhat, neboť bylo smluveno, že bude hrazena výhradně
zápočty na konečnou fakturu vystavenou žalovanou pro žalobkyni na úhradu ceny
díla z předmětné smlouvy o dílo, a žalobkyně navíc žalované dosud dluží na tuto
cenu díla částku 353 832 Kč, neboť nezaplatila v plné výši fakturu č. 1134009
vystavenou na částku 1 835 507,50 Kč. Soud prvního stupně však uzavřel, že
provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobkyně fakturu č. 1134009 uhradila v
celé výši fakturované částky. Rámcová dohoda o poskytování služeb ke smlouvě o
dílo č. 110007031 – 01, týkající se platebních podmínek úhrady cen materiálu a
dopravy poskytovaných žalobkyní žalované na základě konkrétních objednávek,
měla být dle žalované smluvena ústně s tím, že její obsah byl zachycen v dopisu
žalobkyně datovaném 20. 5. 2011, adresovaném žalované. Soud prvního stupně
nicméně uzavřel, že k platnému ujednání o úhradě kupních cen za materiál a cen
díla za dopravu dohodou o předmětném obsahu nedošlo. Dle dohody zaznamenané v
dopise mělo k úhradě cen dojít odpočtem z konečné fakturace žalované a
započtením na cenu díla.
V předmětné smlouvě o dílo ovšem žádná konečná
fakturace dohodnuta nebyla a navíc s ohledem na platně dohodnuté platební
podmínky v článku V smlouvy se jeví formulace dohody o poskytování služeb
zápočtem neurčitá. Soud prvního stupně proto uvedl, že je třeba vycházet ze
zákonem stanovené splatnosti kupní ceny za dodaný materiál podle § 450 odst. 1
věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále také jen „obch. zák.“), i ceny díla za provedenou dopravu podle
§ 548 odst. 1 obch. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaná kupní ceny ani ceny za
dopravu vyúčtované jí žalobkyní v celkové částce 191 970,65 Kč nezaplatila,
uložil jí soud prvního stupně předmětnou částku spolu se zákonným úrokem z
prodlení zaplatit. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne
19. 5. 2021, č. j. 8 Cmo 46/2021-262, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zopakoval listinné důkazy
předložené zástupcem žalované před koncentrací řízení a uzavřel, že listina
nazvaná Dohoda o poskytování služeb je podle svého obsahu pouze návrhem na
uzavření smlouvy, protože neobsahuje způsob určení cen za nabídnuté plnění, a s
ohledem na tvrzení samotné žalované, že k zápočtům docházelo průběžně, nemůže
prokázat důvodnost její argumentace, že k úhradě mělo dojít výhradně zápočtem
na konečnou fakturu žalované. Odvolací soud uzavřel, že listina nazvaná Dohoda
o poskytování služeb jednak svým obsahem nekoresponduje s tvrzením žalované, že
k uzavření Dohody došlo nejprve v ústní a pak v písemné formě, protože podle
úvodní části textu se jedná o nabídku, o níž by mělo být teprve jednáno, jednak
tato listina neobsahuje kromě způsobu úhrady plnění žádné další náležitosti
potřebné k její platnosti, zejména dohodu o ceně, příp. dohodu, že smlouva bude
uzavřena bez určení ceny. Odvolací soud tedy uzavřel, že předmětná dohoda je
neplatná pro absenci podstatných náležitostí; nadto poukázal na to, že samotná
žalovaná se podle dohody nechovala, když k úhradám faktur vystavených žalobkyní
docházelo jednak ve formě bankovních převodů a jednak zápočty již v průběhu
provádění díla. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla řešena. Dovolatelka namítala, že jestliže byl mezi stranami
dohodnut jako způsob úhrady prací vzájemný zápočet na vystavené faktury, pak
tento způsob úhrady nepředstavuje pouze určitou možnost jednání, ale jediný
stranami zvolený způsob úhrady. Podle dovolatelky soudy nesprávně vyhodnotily
provedené důkazy a nerespektovaly zásadu autonomie vůle stran. Dovolatelka
uvedla, že pro rozhodnutí ve věci je klíčová „Dohoda o poskytování služeb“ ze
dne 20. 5. 2011, a nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, který dovodil
neplatnost této dohody z důvodu absence ujednání o přesné ceně.
Zdůraznila, že
uvedená Dohoda je pouhé kusé zachycení ústní dohody uzavřené mezi účastnicemi,
přičemž podle obsahu Dohody bylo též plněno, tj. byla poskytována mechanizace a
doprava ze strany žalobce. Podle dovolatelky je zřejmý záměr stran být dohodou
vázány, a to i bez přímého určení ceny, a je tedy na místě výklad podle § 448
odst. 2 obch. zák. Podle dovolatelky odvolací soud nedodržel zásady
interpretace právního jednání obsažené v § 266 obch. zák., zejména zásadu
výkladu ve prospěch platnosti právního jednání upřednostňovanou judikaturou
Ústavního soudu a zásadu contra proferentem zakotvenou v § 266 odst. 4 obch. zák. Následné jednání stran značí, že považovaly Dohodu za platnou, účinnou a
bezrozpornou modifikaci uzavřené smlouvy o dílo. Podle dovolatelky je z
korespondence účastnic prokázané, že opakovaně požadovala dodržení dohody o
tom, že úhrada za vozidla a materiál, které poskytla žalobkyně, bude prováděna
formou zápočtů. Dovolatelka shrnula, že Dohoda o poskytování služeb ze dne 20. 5. 2011
jednoznačně potvrzuje, že mezi stranami bylo dohodnuto, že vyúčtování dopravy a
dohodnutého materiálu bude provedeno odpočtem z konečné fakturace žalované a
celková cena ve smlouvě o dílo bude zápočtem snížena o tyto náklady. Dovolatelka poukázala na to, že žalobkyně opakovaně vznášela požadavky na to,
aby žalovaná faktury, které posílala žalobkyni, upravovala, příp. úplně rušila,
z čehož dle dovolatelky plyne, že žalobkyně měla jednoznačnou možnost zápočty v
rámci faktur vystavených žalovanou provést a zároveň že žalovaná se oprávněna
domnívala, že žalobkyně provedla zápočty na dopravu a materiál v souladu s
Dohodou, když požadovala snížení faktur. Dovolatelka rovněž poukázala na to, že
řadu zápočtů žalobkyně provedla, a dále na to, že do dnešního dne dovolatelka
eviduje neuhrazenou částku 353 832,82 Kč z faktury č. 1134009 ze dne 30. 6. 2011, v níž je uvedeno „konečná faktura 2011“. Jestliže tedy bylo dohodnuto, že
zápočet bude proveden v konečné fakturaci, měla žalobkyně provést zápočet vůči
této pohledávce žalované. Dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť
neprodleným výkonem rozhodnutí či exekucí by jí hrozila závažná újma. Na
základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, příp. rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že žaloba zamítá a žalobkyně je povinna zaplatit
žalované náklady řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť
napadené rozhodnutí nezávisí na řešení otázky, kterou dovolatelka považuje za
dosud neřešenou. Žalobkyně rovněž namítala, že dovolatelka polemizuje především
se skutkovými závěry odvolacího soudu, jejichž přezkum je ovšem dovolacímu
soudu zapovězen. Podle žalobkyně tak dovolatelka vytváří vlastní verzi
skutkového děje, která je v přímém rozporu se skutkovými zjištěními soudů. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalobkyni
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání
podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší
soud posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí
závisí na otázce hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího
soudu nebyla vyřešena. Ačkoli dovolatelka žádnou konkrétní otázku následně
neformulovala, z obsahu dovolání plyne, že touto otázkou měla být zřejmě
následující námitka dovolatelky ohledně závaznosti sjednaného způsobu úhrady
prací. Dovolatelka konkrétně namítala, že jestliže byl mezi stranami dohodnut
jako způsob úhrady prací vzájemný zápočet na vystavené faktury, pak tento
způsob úhrady nepředstavuje pouze určitou možnost jednání, ale jediný stranami
zvolený způsob úhrady. Dovolací soud ovšem dospěl k závěru, že uvedená otázka
nezaloží přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení
nespočívá. Soudy obou stupňů dospěly k závěru o důvodnosti nároku žalobkyně již
na základě toho, že shledaly předmětnou Dohodu o poskytování služeb ze dne 20. 5. 2011, kterou měl být způsob úhrady zápočtem sjednán, neplatnou. Vzhledem k
tomu, že soudy svůj závěr postavily na tom, že způsob úhrady předmětných cen a
prací nebyl platně sjednán odlišně od zákonné úpravy, nebylo již rozhodné
zabývat se otázkou závaznosti sjednaného způsobu úhrady. K nezbytnosti
formulovat právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, viz
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR
53/2013.
Přípustnost dovolání nezaloží ani dovolatelčina další námitka spočívající v
tom, že soudy nedodržely zásady interpretace právních úkonů upravené v § 266
obch. zák., když dospěly k závěru o neplatnosti předmětné Dohody o poskytování
služeb. Jestliže dovolatelka namítala, že se soudy odchýlily od nálezu
Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, neboť
nerespektovaly zásadu priority výkladu nezakládající neplatnost smluv, nelze jí
přisvědčit. Soudy se dostatečně zabývaly posouzením platnosti předmětné Dohody
o poskytování služeb, učinily potřebná skutková zjištění, a k závěru o
neplatnosti dospěly i s ohledem na skutková zjištění týkající se následného
jednání stran dohody (podle odvolacího soudu se sama žalovaná dle dohody
nechovala, když faktury vystavené žalobkyní hradila i bankovními převody). Na
rozdíl od případu řešeného v citovaném nálezu Ústavního soudu nevyplývají v
nyní projednávané věci okolnosti, ke kterým by soudy nepřihlédly a které by
mohly zvrátit jejich závěr o neplatnosti předmětné Dohody. Zbývající argumentace v dovolání byla postavena na vlastních (v řízení
neprokázaných) skutkových tvrzeních dovolatelky či směřovala proti skutkovému
stavu zjištěnému v řízení před soudy obou stupňů. Dovolací soud v tomto ohledu
připomíná, že mu nenáleží přezkum rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze
po stránce právní, což vyplývá přímo z § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je
jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. K námitkám
dovolatelky, které založila na vlastních skutkových tvrzeních, dovolací soud
uvádí, že zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného
skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl
podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím důvodem. K tomu
viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Ze stejného důvodu nezaloží přípustnost dovolání ani námitka
nesprávného hodnocení důkazů, neboť samotné hodnocení důkazů (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
(ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz opět
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Z výše uvedené vyplývá, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud jej proto v
souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodněn.
Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017,
sp. zn. III. ÚS 3425/16, však dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro
odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není
„projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše
uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí
odvolacího soudu nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu