23 Cdo 2960/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně K. D., zastoupené JUDr. Janem Tuláčkem, advokátem se sídlem Nerudova
10, 118 00 Praha 1 – Malá Strana, proti žalované Vymáhání a odkup pohledávek s.
r. o. (dříve firma EKP Praha s. r. o. - do 9. 7. 2013, původně firma Exekuční
kancelář Praha s. r. o.), se sídlem Římská 2135/45, 120 00 Praha 2 - Vinohrady,
IČ 27566510, zastoupené Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem se sídlem Rumunská
1720/12, 120 00 Praha 2 – Nové Město, o neplatnost smlouvy z důvodu
nekalosoutěžního jednání a zaplacení 100.000 Kč, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 32 Cm 119/2010, k dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012, č. j. 3 Cmo 27/2012-85, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012 č. j. 3 Cmo 27/2012-85 i
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2011 č. j. 32 Cm 119/2010-65
se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobou z titulu ochrany před jednáním nekalé soutěže se žalobkyně domáhala
určení, že mandátní smlouva, uzavřená dne 1. 12. 2009 mezi žalobkyní jako
mandantem a žalovanou jako mandatářem je neplatná, a dále požadovala, aby
žalované byla uložena povinnost zaplatit částku 100.000 Kč, resp. vrátit tuto
částku, kterou žalobkyně již zaplatila žalované z titulu uvedené neplatné
smlouvy. Jednání nekalé soutěže podle obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), tj. jednání naplňující generální klauzuli podle § 44 odst. 1 i skutkovou podstatu
speciální podle § 46, neboť je lze považovat za klamavé označení služeb
žalované, žalobkyně spatřuje v tom, že žalovaná svojí firmou (dříve Exekuční
kancelář Praha s. r. o.) uvedla žalobkyni jako spotřebitele v omyl (žalobkyně
byla kvůli znění firmy přesvědčena, že žalovaná je kanceláří soudního
exekutora), což má podle názoru žalobkyně za následek neplatnost uzavřené
smlouvy podle § 49a občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Nároky uvedené v
žalobě tvrdila žalobkyně proti žalované jako nároky z jednání nekalé soutěže
podle § 53 obch. zák. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2011, č. j. 32 Cm 119/2010-65,
žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. výrok). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze
dne 24. dubna 2012, č. j. 3 Cmo 27/2012-85, rozhodl tak, že řízení o odvolání
proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o
zaplacení 20.000 Kč, zastavil (bod I. výroku), rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (bod III. výroku). Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalobkyně napadený rozsudek soudu prvního
stupně v celém jeho rozsahu a dospěl k názoru, že odvolání žalobkyně není
důvodné. Vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně své
odvolání proti zamítavému I. výroku rozsudku soudu prvního stupně o žalobě v
části, v níž požadovala na žalované zaplacení 20.000 Kč (v rámci povinnosti
žalované zaplatit žalobkyni 100.000 Kč) zpět, zastavil odvolací soud odvolací
řízení v uvedeném rozsahu. Podle názoru odvolacího soudu měl soud prvního
stupně pro své rozhodnutí učiněna skutková zjištění v potřebném rozsahu, proto
jeho zjištění i odvolací soud pro své rozhodnutí převzal a plně z nich vycházel
a pro stručnost na ně ve svém rozhodnutí i odkazuje. Odvolací soud souhlasí jak
s výsledným právním hodnocením soudu prvního stupně, tj. že znění a užívání
obchodní firmy žalované nebylo pro daný vztah účastníků – smluvních stran
uzavřené mandátní smlouvy – jednáním nekalé soutěže, tak i se závěrem přijatým
soudem prvního stupně, že žalobě nelze z tohoto důvodu vyhovět. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že popsané
jednání žalované nenaplňuje všechny tři základní podmínky skutkové podstaty
nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák., ani skutkové podstaty podle § 46
obch. zák. (klamavé označení zboží a služeb).
Odvolací soud ve shodě se závěrem
soudu prvního stupně uvedl, že jednání žalované je sice jednáním v hospodářské
soutěži (žalovaná je obchodní společností nabízející své služby na trhu,
předmětem jejího podnikání jsou služby soukromých detektivů a dále výroba,
obchodní služby a služby neuvedené v příloze 1 až 3 živnostenského zákona,
žalobkyně je spotřebitelem, který služby nabízené žalovanou na trhu
prostřednictvím uzavřené mandátní smlouvy využil), tudíž splňuje první základní
podmínku generální klauzule nekalé soutěže, avšak nelze v něm shledat rozpor s
dobrými mravy soutěže (bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou ještě před
uzavřením mandátní smlouvy probíhalo jednání o vzájemné spolupráci, jež vedlo k
tomu, že žalobkyně osobně uzavřela se žalovanou předmětnou mandátní smlouvu, v
jejímž znění se žalovaná zavázala konat k vymožení pohledávky žalobkyně, ale v
jejím obsahu není však nic o tom, že by žalovaná jednala jako exekutor –
exekutorský úřad; dále bylo prokázáno, že služby, které se na základě mandátní
smlouvy zavázala žalovaná poskytnout žalobkyni, zčásti již žalovaná splnila co
do uzavření dohody s dlužníkem žalobkyně o uznání a splácení jeho dluhu), který
by měl za následek vyvolání omylu na straně žalobkyně, že žalovaná je kanceláří
soudních exekutorů (oba soudy mají za to, že jednání žalované nebylo způsobilé
vyvolat u žalobkyně klamnou představu o povaze a rozsahu služeb, jež žalovaná
žalobkyni nabídla a žalobkyně akceptovala, což jednoznačně plyne ze znění
uzavřené smlouvy účastníků; také následné jednání účastníků vylučuje tvrzení,
že žalobkyně zněním obchodní firmy žalované v daném případě byla uvedena omyl o
tom, kdo jí nabízí tyto služby a jaký je jejich rozsah a povaha). K posouzení
tvrzené klamavosti jednání žalované vzaly oba soudy správně v úvahu hledisko
průměrného spotřebitele, u něhož se předpokládá rozumná míra pozornosti a
opatrnosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně zejména
v tom, že při zachování průměrné míry pozornosti a opatrnosti spotřebitele i
přes znění firmy žalované (tehdy firma zněla „Exekuční kancelář Praha s. r. o.“) nemohla žalobkyně pro jednoznačné znění smluvních podmínek, které
stvrdila, objektivně nabýt klamného dojmu o tom, že žalovaná podniká jako
exekutorský úřad. Odvolací soud navíc ještě doplnil, že pokud jednání žalované
nenaplňuje nezbytnou podmínku generální klauzule nekalé soutěže (v řízení nebyl
prokázán rozpor s dobrými mravy soutěže), není nutné zabývat se otázkou, zda
jednání žalované bylo či nebylo v daném případě způsobilé přivodit žalobkyni
újmu. Odvolací soud uzavřel, že nebylo v řízení prokázáno nekalosoutěžní jednání
žalované a nejsou proto dány podmínky pro přiznání uplatněných nároků. Pokud
soud prvního stupně žalobu o určení neplatnosti smlouvy a vrácení peněžité
částky na základě této smlouvy uhrazené pro tvrzenou nekalou soutěž žalované
podle § 44 a násl. obch. zák. zamítl, podle odvolacího soudu rozhodl správně, a
proto rozsudek v napadeném výroku I. (po jeho omezení částečným zpětvzetím
odvolání) jako věcně správný potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále jen dovolatelka) v zákonné
lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.),
neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Důvodnost svého dovolání opírá dovolatelka o ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Z dovolání vyplývá, že žalobkyně nesouhlasí se závěry
odvolacího soudu, resp. obou soudů, neboť je považuje za rozhodnutí v rozporu s
rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR) v podobné věci, konkrétně s
usnesením NS ČR ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 5 Tdo 1105/2009 a s rozsudkem NS ČR
ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. 23 Co 2032/2008. Dovolatelka se domnívá, že situace
popsané a právně hodnocené v citovaných rozhodnutích NS ČR jsou zcela
analogické situaci, kdy se vymahačská společnost (žalovaná) ve své firmě označí
za exekuční kancelář, která se tím podle mínění dovolatelky stává
důvěryhodnější oproti jiným firmám nabízejícím obdobné služby. Právě kvůli
znění firmy „Exekuční kancelář Praha s. r. o.“ se žalobkyně obrátila na
žalovanou a na nikoho jiného se svojí žádostí o poskytnutí služeb spojených s
vymáháním dluhu (v mandátní smlouvě je žalovaná označena jako Exekuční kancelář
Praha, nikde není vymezeno, že se nejedná o skutečnou exekuční kancelář, ani
ústně se žalovaná nikdy žalobkyni o pravém stavu věci nezmínila). Pokud soudy
obou stupňů odkazují na bod 18 preambule směrnice 2005/29/ES o nekalých
obchodních praktikách (zejména na znění „rozumná míra pozornosti a opatrnosti“
průměrného spotřebitele), dovolatelka má za to, že uvedené konstatování je
obecné a nelze je v daném konkrétním případě aplikovat v neprospěch žalobkyně. Dovolatelka tvrdí, že projevila rozumnou míru opatrnosti a pozornosti, že
potřebovala určitou právní pomoc ve své věci (vymožení peněžité pohledávky),
proto si vybrala podle názvu, spojeného standardně jen s činností skutečných
soudních exekutorů. Podle jejího názoru rozumná míra opatrnosti a pozornosti
však neznamená, že spotřebitel musí obecně předpokládat možnost klamavého
jednání a označování zvláště těch subjektů, kteří pracují ve zvláštním právním
režimu a nad kterými je vykonáván státní dohled ministerstvem spravedlnosti. Podle názoru dovolatelky rozsudek odvolacího soudu spočívá z výše uvedených
důvodů na nesprávném právním posouzení věci, a proto navrhuje, aby Nejvyšší
soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, a to zejména k závěrům žalobkyně
obsaženým v jejím dovolání, které vyvozuje z citovaných rozhodnutí NS ČR (viz
výše v dovolání). K rozsudku NS ČR ze dne 24. 2. 2009 žalovaná uvádí, že
citovaný rozsudek se týká odlišné situace, než je předmětem projednávané věci,
a proto jeho aplikace na daný případ není přiléhavá (v projednávané věci nejsou
předmětem sporu práva k ochranné známce, ale pouze práva k obchodní firmě).
V
daném případě žalovaná vycházela z toho, že rejstříkový soud při zápisu firmy
žalované do obchodního rejstříku 23. 6. 2006 přezkoumal navrhovanou obchodní
firmu i z hlediska nezaměnitelnosti a neklamavosti. K usnesení NS ČR ze dne 28. 4. 2010 žalovaná podotýká, že toto bylo vydáno až po té, co žalobkyně s
žalovanou uzavřely mandátní smlouvu ze dne 1. 12. 2009, tudíž se žalobkyně
nemůže dovolávat obdobného výkladu „klamavosti obchodní firmy“. Podle názoru
žalované žalobkyně účelově zneužívá posun v interpretaci pojmu „klamavost
obchodní firmy“, k němuž došlo až po uzavření předmětné mandátní smlouvy, navíc
za situace, kdy žalovaná byla v dobré víře o tom, že její obchodní firma není
klamavou. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání
žalobkyně zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (dále jen dovolací soud) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.,
zkoumal, zda je tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.)
připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné
za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se
v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání jen
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání žalobkyně do rozsudku odvolacího soudu, kterým byl odvolacím soudem
potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jímž byla
žaloba žalobkyně zamítnuta, přichází v úvahu jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní
význam zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam
nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí
jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla
dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Přípustnost
dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího
soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího
soudu, že tomu tak vskutku je. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, činí dovolací soud
předběžně, zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru,
jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený
rozsudek a rozhodne o něm meritorně. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak
důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými
slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud
vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z
těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím
soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak
není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu,
že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a důvodné, neboť odvolací soud i soud
prvního stupně rozhodly o žalobkyní uplatněném nároku z titulu nekalé soutěže
žalované v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud posoudil dovolatelkou tvrzené zásadní právní otázky, které
dovolatelka uvedla ve svém dovolání. V projednávané věci dovolatelka vytýkala
odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že nesprávně právně posoudily věc,
když tvrdily, že žalovaná se nedopustila nekalosoutěžního jednání. Oba nižší
soudy dospěly k závěru, že v daném případě nelze přiznat žalobkyni uplatněné
nároky (v průběhu odvolacího řízení byl jeden z nároků částečně změněn), tj. konkrétně že nelze stanovit z důvodu nekalosoutěžního jednání neplatnost
mandátní smlouvy, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, a že nelze žalované
uložit, aby zaplatila žalobkyni 80.000 Kč. Soudy uzavřely, že v daném případě
nejsou řádné důvody k poskytnutí ochrany práv žalobkyně proti tvrzenému
nekalosoutěžnímu jednání žalované. V posuzovaném případě žalobkyně tvrdila, že byla uvedena v omyl názvem (firmou)
žalované, neboť ze znění obchodní firmy žalované žalobkyně dovodila, že
žalovaná vyvine činnost směřující k sepsání exekučního zápisu podle § 78 písm. a) exekučního řádu a posléze provede exekuci. V řízení bylo prokázáno, že z
obsahu mandátní smlouvy uzavřené mezi účastníky, kterou žalobkyně vlastnoručně
podepsala, však takový závazek žalované nevyplývá; naopak z další, zejména
e-mailové, korespondence mezi účastníky bylo zřejmé, že záměrem a cílem
žalobkyně bylo, aby peníze od dlužníka dostala co nejdříve, ale forma a způsob,
kterým to žalovaná učiní, nebyly ze strany žalobkyně nijak limitovány. Soud
prvního stupně uzavřel, že žalobkyně pravděpodobně při sepisování mandátní
smlouvy jako laik ani nevěděla, že existuje možnost exekučního zápisu podle §
78 písm. a) exekučního řádu, a žalovaná ji neuváděla v omyl tím, že by
žalobkyni tento postup (který žalované ani ze zákona nepříslušel) nabízela,
tudíž v jednání žalované neshledal rozpor s dobrými mravy soutěže. Odvolací
soud dovodil, že v jednání žalované s přihlédnutím ke všem okolnostem případu
pro chybějící nutnou podmínku jednání nekalé soutěže (podle generální klauzule)
již není nutné se dále zabývat otázkou, zda jednání žalované bylo či nikoliv
způsobilé přivodit újmu jinému soutěžiteli (konkrétně žalobkyni). Podle závěrů
obou soudu v posuzovaném případě bylo prokázáno, že jednání žalované nenaplňuje
kumulativně všechny tři základní podmínky generální klauzule nekalé soutěže ve
smyslu § 44 odst. 1 obch. zák., proto nemůže být jednáním nekalosoutěžním. Oba
nižší soudy dospěly k závěru, že v předmětné záležitosti se nejedná o
nekalosoutěžní zásah žalované do práv žalobkyně. Dovolací soud nesouhlasí s rozhodnutím nižších soudů, že žalobkyni nelze
přiznat uplatněné žalobní nároky. Dovolací soud nesouhlasí se závěry odvolacího
soudu i soudu prvního stupně, že jednání žalované, jako obchodní společnosti,
která se zabývala i nadále zabývá (nyní již pod obchodní firmou Vymáhání a
odkup pohledávek s. r.
o.) mimo jiné také vymáháním pohledávek, nelze považovat
ve vztahu k žalobkyni za nekalosoutěžní, pokud k datu uzavření předmětné
mandátní smlouvy (k 1. 12. 2009) byla žalovaná zapsána v obchodním rejstříku
pod firmou Exekuční kancelář Praha s. r. o. Podle závěrů soudu prvního stupně i
odvolacího soudu toto jednání žalované nemůže být hodnoceno jako
nekalosoutěžní, neboť nesplňuje současně všechny základní podmínky generální
klauzule nekalé soutěže (podle § 44 odst. 1 obch. zák.). V daném případě podle
závěrů obou soudů nebyla jednáním žalované naplněna nezbytná podmínka rozporu s
dobrými mravy soutěže, nebylo již tedy nutné zabývat se další podmínkou nekalé
soutěže, a to způsobilostí přivodit újmu žalobkyni. Dovolací soud k námitce dovolatelky, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu,
resp. obou soudů, neboť je považuje za rozhodnutí v rozporu s rozhodnutími NS
ČR v podobné věci (s usnesením NS ČR ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 5 Tdo 1105/2009
a s rozsudkem NS ČR ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. 23 Co 2032/2008), uvádí, že
dovolatelkou citovaná rozhodnutí NS ČR dovolací soud rovněž považuje, na rozdíl
od odvolacího soudu, za podobná danému případu, zejména pokud jde o posouzení
zaměnitelnosti a klamavosti označení (zde firmy žalované) a hlediska průměrného
spotřebitele (zde žalobkyně orientující se při uzavírání smlouvy podle firmy
žalované). Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že žalobkyně osobně uzavřela
se žalovanou (obchodní společností zabývající se mimo jiné vymáháním
pohledávek) mandátní smlouvu, jíž se žalovaná zavázala konat k vymožení
pohledávek žalobkyně. Z předmětné mandátní smlouvy nijak nevyplývalo, že by se
žalovaná zavázala jednat jako soudní exekutor (exekutorský úřad), proto shodně
oba soudy uzavřely, že z jednání účastníků (uzavřené smlouvy i jejich
následného jednání) nelze dovodit, že by žalobkyně zněním obchodní firmy
žalované byla uvedena v omyl o tom, kdo jí nabízí tyto služby a jaký je jejich
rozsah a povaha. Oba soudy přitom správně posuzovaly klamavost jednání žalované
(právní otázku) z hlediska průměrného spotřebitele, jenž v sobě sjednocuje
(průměruje) zkušenosti, vědomosti, pocity a dojmy v úvahu přicházejících
adresátů nabídky, možných zákazníků či spotřebitelů, s cílem posoudit, nakolik
tvrzené závadné jednání bylo způsobilé takového průměrného spotřebitele
ovlivnit v jeho dalším jednání a rozhodování; míra pozornosti takového
průměrného spotřebitele není přitom jen povrchní, ale předpokládá se pro něho
rozumná míra pozornosti a opatrnosti. Dovolací soud má za to, na rozdíl od
závěrů obou nižších soudů, že při zachování rozumné míry pozornosti a
opatrnosti průměrného spotřebitele (zde žalobkyně) právě kvůli znění obchodní
firmy žalované (v době uzavření mandátní smlouvy mezi účastníky byla žalovaná
zapsaná v obchodním rejstříku jako Exekuční kancelář Praha s. r. o.) mohla
žalobkyně objektivně nabýt klamného dojmu o tom, že žalovaná podniká jako
exekutorský úřad (také podle slovníku spisovné češtiny je výraz „exekuce“
spojován se „soudní exekucí“ – blíže viz http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php).
Navíc dovolací soud k uvedeným pojmům podotýká, že podle § 1 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, soudní exekutor (dále jen „exekutor“) je fyzická osoba
splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil exekutorským
úřadem. Z uvedeného se podává, že pokud je v citovaném zákoně pojem „exekutor“
legislativní zkratkou pro pojem „soudní exekutor“, pak slovní spojení „exekuční
kancelář“ může být vykládáno průměrným spotřebitelem (žalobkyní) i při
zachování rozumné míry pozornosti a opatrnosti tak, že se jedná o výkon
exekutora pověřeného exekutorským úřadem. Pokud v obchodní firmě žalované bylo
dříve (v době uzavření mandátní smlouvy v r. 2009) použito výrazu „exekuční“ a
s ním i výrazu „kancelář“, nelze vyloučit, že takto zapsaná firma mohla vyvolat
u spotřebitele nebezpečí záměny (podle § 47 obch. zák.) a mohla být považována
za klamavé označení služeb žalované (podle § 46 obch. zák.). Nad rámec
uvedeného dovolací soud připojuje, že se k této své úvaze o klamavosti firmy
obchodní společnosti žalované inspiroval mimo jiné také posléze přijatou právní
úpravou, tj. novelou exekučního řádu danou zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony. (Novela exekučního řádu ze dne 19. září 2012 nabyla
účinnosti k 1. lednu 2013. Ust. § 4 odst. 1 zní: Exekutor je povinen při
výkonu exekuční a další činnosti používat označení „soudní exekutor“. Označení
„soudní exekutor“ nebo „exekutorský úřad“, od nich odvozené tvary slov, ani
označení způsobilé vyvolat nebezpečí záměny s uvedenými označeními není
oprávněna používat jiná osoba. Podle § 4 odst. 2 exekučního řádu ve znění
citované novely ten, kdo neprovádí na základě zákona nucený výkon exekučních
titulů, není oprávněn označovat svoji činnost jako „výkon rozhodnutí“,
„exekuci“ nebo „exekuční činnost“, tvary slov od nich odvozené, ani označení
způsobilé přivodit nebezpečí záměny s uvedenými označeními.) S ohledem na výše
uvedené dovolací soud dovozuje, že žalovaná (ač ve svém vyjádření k odvolání i
k dovolání tvrdí, že zápis její obchodní firmy do obchodního rejstříku byl
zcela v souladu se zákonem) si je dobře vědoma svého nesprávného dřívějšího
označení (klamavé obchodní firmy). Z úplného výpisu z obchodního rejstříku –
blíže viz
https://or.justice.cz/ias/ui/vypis-vypis?subjektId=isor%3a100038493&typ=full&kli
c=fu9u55 – vyplývá, že žalovaná od svého prvního zápisu dne 23. 6. 2006 již
dvakrát změnila svoji firmu („Exekuční kancelář Praha s. r. o.“, poté od 1. 2. 2010 „EKP Praha s. r. o.“ a nyní od 10. 7. 2013 „Vymáhání a odkup pohledávek s. r. o.“). Dovolací soud se z výše uvedených důvodů neztotožňuje s právním názorem
odvolacího soudu (stejně jako s právním názorem soudu prvního stupně). Ani soud
prvního stupně, ani odvolací soud neposoudily věc správně podle právních
předpisů ČR (viz zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů).
Nejvyšší soud ČR s ohledem na to, že shledal námitky dovolatelky uvedené v
jejím dovolání důvodnými, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b
odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). V dalším řízení bude soud
prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za
středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení
včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2013
JUDr. Kateřina
Hornochová
předsedkyně senátu