5 Tdo 1105/2009

5 Tdo 1105/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4.

2010 o dovolání obviněného T. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze

dne 30. 3. 2009, sp. zn. 3 To 39/2009, který rozhodl jako soud odvolací v

trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 2/2008, t a k

t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. T. o d m í t

á .

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 50 T 2/2008,

byl obviněný T. T. uznán vinným trestným činem porušování závazných pravidel

hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že jako

předseda občanského sdružení Středisko Služeb Kupónové Privatizace s

vykazovaným sídlem Moravská Ostrava, Zámecká 20, registrovaného dne 9. 6. 2004

pod č. j. VS/1-1/57 614/04 R Ministerstvem vnitra ČR, dne 6. 8. 2004, 4. 7. 2005 a 10. 8. 2005 na přesně nezjištěném místě rozesílal akcionářům společnosti

KABELOVNA Děčín-Podmokly, a. s., se sídlem Děčín, Ústecká 33, dále společnosti

II. EPIC Holding, a. s., se sídlem Praha 1, Karlovo nám. 24, a společnosti ŠTI

Holding, a. s., se sídlem Praha 4, Budějovická 5, dopisy s nabídkami na

vyzvednutí a následné odkoupení akcií společnosti ŠTI Holding, a. s., za cenu

ve výši 1.000,- Kč za každou kmenovou akcii, či následnou úschovu akcií, které

akcionáři měli přebírat v listinné podobě od společností II. EPIC Holding, a. s., a KABELOVNA Děčín-Podmokly, a. s., včetně nabídky poradenské činnosti

směřující ke zhodnocení akcií za podmínek daných všeobecnými podmínkami

poskytování služeb finančního poradenství, dle kterých smluvní odměna měla

činit 30 % z dosaženého finančního zhodnocení, přitom zmíněné dopisy i ostatní

listiny rozeslané občanským sdružením, které užil k oslovení akcionářů byly

tištěny tak, že modrou barvou tisku, grafickým ztvárněním záhlaví i použitým

logem sdružení, včetně užití nepravdivé podpisové doložky Ing. J. Š., CSc.,

ředitel divize služeb, a uváděním sídla sdružení na adrese Praha 1, Rybná 14,

které se zde fakticky nenacházelo, byly způsobilé vyvolat u oslovených

akcionářů nebezpečí záměny občanského sdružení za právnickou osobu Středisko

cenných papírů, případně vyvolat u nich dojem, že se jedná o subjekt s touto

právnickou osobou úzce spjatý, a učinit tak občanské sdružení Středisko Služeb

Kupónové Privatizace důvěryhodnějším oproti jiným subjektům nabízejícím obdobné

služby či majícím zájem o odkoupení akcií od akcionářů uvedených společností,

přičemž se záměrem získat pro občanské sdružení neoprávněnou výhodu tímto

nekalosoutěžním postupem vědomě jednal v rozporu s ustanovením § 44 odst. 1,

odst. 2 písm. b), c) ve vazbě na § 46 odst. 1, § 47 písm. c) obchodního

zákoníku č. 513/1991 Sb. a zároveň postupoval mimo jiné i v rozporu s § 4 odst. 2 písm.c), odst. 3 písm. a), § 4 odst. 5 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na

kapitálovém trhu, v tehdy platném znění, neboť poskytoval hlavní investiční

služby a doplňkové investiční služby ve smyslu dříve uvedených ustanovení, aniž

by byl obchodníkem s cennými papíry, a takto u emitenta ŠTI Holding, a. s.,

získal 448 klientů, pro které převzal 5773 akcií při odhadní ceně 2.395,- Kč za

akcii, u emitenta KABELOVNA Děčín-Podmokly, a. s., získal 120 klientů, pro

které zažádal o vydání 670 ks akcií při odhadované ceně 1.422,- Kč za akcii, a

u emitenta II. EPIC Holding, a.

s., pak získal 22 akcionářů, pro které převzal

2430 akcií při odhadované ceně 448,97 Kč za akcii, v důsledku tohoto jednání

občanské sdružení Středisko Služeb Kupónové Privatizace tak získalo nebo se

snažilo získat do držení a správy cenné papíry v celkové odhadované ceně

15.870.072,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle § 127 odst. 1 tr. zák. trest

odnětí svobody v trvání 8 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 58

odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2

let. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také trest

zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru obchodování a jiného

nakládání s cennými papíry, a to jako fyzická osoba i jako člen statutárního

orgánu obchodních společností, družstev a jiných právnických osob na dobu 4

let.

Dále byl výše uvedeným rozhodnutím obviněný T. T. podle § 226 písm. b) tr. ř.

zproštěn obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze

ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 1KZV 311/2006, pro skutek pod bodem 2/, právně

kvalifikovaný jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění

podle § 125 odst. 1 tr. zák., spočívající v tom, že jako předseda občanského

sdružení Středisko Služeb Kupónové Privatizace se sídlem Moravská Ostrava,

Zámecká 20, registrovaného dne 9. 6. 2004 pod č. j. VS/1-1/57 614/04 R

Ministerstvem vnitra ČR, ode dne 9. 6. 2004, kdy bylo zaregistrováno občanské

sdružení Středisko Služeb Kupónové Privatizace v registru občanských sdružení

vedeném MV ČR, ani poté, dnem 4. 5. 2005, kdy bylo sdružení zaregistrováno jako

právnická osoba s předmětem podnikání - činnost podnikatelských, finančních,

organizačních a ekonomických poradců Živnostenským úřadem Magistrátu města

Ostravy, až do současné doby nevedl a ani jiného nepověřil vedením účetních

dokladů a účetních knih občanského sdružení, přestože byl tak podle zákona č.

563/1991 Sb. o účetnictví, povinen.

Vrchní soud v Olomouci, který projednal jako soud odvolací podané odvolání

obviněného, rozhodl usnesením ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 3 To 39/2009, tak, že

podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného T. T. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2009, sp. zn.

3 To 39/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11.

2008, sp. zn. 50 T 2/2008, podal obviněný T. T. prostřednictvím obhájce JUDr.

Miloslava Kijase dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,

neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně

právním posouzení jednání společnosti Středisko Služeb Kupónové Privatizace jím

zastoupené. V podrobnostech dovolatel uvedl, že pokud bylo z trestně právního

hlediska obviněnému odvolacím soudem vytýkáno, že grafickým znázorněním záhlaví

a použitým logem v modré barvě tisku způsobil to, že u oslovených akcionářů

mohlo dojít k nebezpečí záměny občanského sdružení Středisko Služeb Kupónové

Privatizace s právnickou osobou Středisko cenných papírů, ačkoli dovolatel

podotýkal, že měl grafické ztvárnění záhlaví i logo schváleno jako ochrannou

známku, pak toto hmotně právní posouzení stavu věci nemůže z pohledu zákona č.

441/2003 Sb., o ochranných známkách, obstát. Úřad průmyslového vlastnictví

totiž tuto ochrannou známku schválil ve prospěch předmětného občanského

sdružení k datu 31. 8. 2004, a proto je též irelevantní údaj uplatněný

odvolacím soudem, že rozhodnutí bylo vydáno citovaným úřadem až 15. 6. 2005.

Dále dovolatel namítl k závěru odvolacího soudu ohledně změny sídla občanského

sdružení na adresu Praha 1, Rybná 14, zcela se shodující se sídlem Střediska

cenných papírů a matoucí tímto samotné potenciální klienty, že pokud odvolací

soud vytkl obviněnému, že ke změně sídla občanského sdružení neměl

akceptovatelné objektivní důvody, pak neexistuje z obchodního hlediska pádnější

objektivní důvod ke změně sídla než ten, že sídlo je umístěno na tzv. prestižní

adrese, jako tomu bylo v tomto případě. Pokud odvolací soud uzavřel, že změnu

sídla sám inicioval, nemůže činit absurdní rozhodnutí správního orgánu, které

úředním postupem určí sídlo společnosti, to, že iniciátorem změny sídla je

samotná společnost. Změna sídla se totiž vždy uskutečňuje na návrh subjektu a

není tudíž možno dovodit z jakékoli právní normy, že změnu sídla subjektu je

oprávněn učinit státní orgán z vlastní vůle. Jestliže tedy správní orgán

zaregistroval sídlo občanského sdružení právě na adrese Praha 1, Rybná 14,

vzniklo občanskému sdružení právo tuto adresu užívat v obchodním a jiném

styku.

Další výhrada obviněného směřovala k tomu, že není pravdou, že by občanské

sdružení Středisko Služeb Kupónové Privatizace někdy vykonávalo správu

investičních nástrojů ve smyslu § 4 odst. 3 písm. a) zákona o podnikání na

kapitálovém trhu, jež byla vyhrazena jen obchodníku s cennými papíry. Ve

skutečnosti svým potenciálním klientům pouze nabízelo úschovu investičních

nástrojů ve smyslu § 4 odst. 3 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu,

pro kterou však ve smyslu tohoto citovaného zákona není třeba mít licenci

obchodníka s cennými papíry. Tvrzení odvolacího soudu ve spojení s výrokem

nalézacího soudu je v tomto ohledu naprosto nepodložené a je nesprávným právním

závěrem i s ohledem na skutková zjištění. Jak totiž vyslovil i Nejvyšší správní

soud v rozhodnutí, které dovolatel citoval a které se týkalo právě předmětného

občanského sdružení, vykonávání správy investičních nástrojů znamená, že tato

správa je skutečně fakticky vykonávána, a tedy jsou činěny určité konkrétní

úkony správy investičních nástrojů. I kdyby tedy mohla být smlouva být

považována za smlouvu o správě cenných papírů, je tato skutečnost sama o sobě

nerozhodná a bylo by právně relevantní pouze to, kdyby daný subjekt učinil

nějaké úkony správy, což ve skutečnosti nečinil. Pokud tedy předmětné občanské

sdružení nevykonávalo správu, neporušil dovolatel ustanovení o podnikání na

kapitálovém trhu a nemohl proto naplnit skutkovou podstatu trestného činu

porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák.

Dále dovolatel uvedl, že po neblahých zkušenostech s jistými akcionáři v

minulosti, kdy něco akcionářům zajistil, měl s tím spojené náklady a tito

akcionáři posléze nezaplatili smluvenou odměnu s tím, že si vše zajistili sami,

nyní dovolatel z opatrnosti do smlouvy přidal sousloví uvedené pod bodem 14

Všeobecných podmínek, aby měl větší právní jistotu, že se akcionáři nebudou

chtít zbavit své povinnosti zaplatit odměnu.

Dále se měl obviněný podle výroku o vině dopustit porušování ustanovení § 4

odst. 2 písm. c) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, tedy obchodovat s

investičními nástroji na vlastní účet tím, že rozesílal dopisy s nabídkami na

vyzvednutí a následné odkoupení akcií společnosti ŠTI Holding, a. s. Toto

tvrzení taktéž považuje dovolatel za skutkově nepodložené a za nesprávný právní

závěr. Středisko Služeb Kupónové privatizace nikdy a nikomu neposkytovalo

investiční služby, ale mělo jen v úmyslu stát se samo vlastníkem odkupovaných

akcií. Správa vlastního majetku v sobě nepochybně zahrnuje taktéž koupi tohoto

majetku, bez čehož by správa vlastního majetku jinak nebyla možná. Nabídka k

odkoupení akcií není obchodováním s investičními nástroji ve smyslu § 4 odst. 2

písm. c) výše citovaného zákona, a občanské sdružení může pro svou potřebu s

vidinou zhodnocení nakoupit cenné papíry, aniž by přitom bylo obchodníkem s

cennými papíry. Takovou činnost předmětnému občanskému sdružení žádný zákon

nezakazuje, neboť by mu tím vlastně zakazoval nabývat majetek a libovolně s

takovým majetkem nakládat.

V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný T. T. zdůraznil

otázku časové působnosti (čl. 40 odst. 6 LPS), ve smyslu níž se použije

pozdějšího zákona, jestliže je to pro pachatele příznivější, ve vztahu k zániku

trestnosti činu nejen ve vztahu k trestnímu zákonu, ale i ve vztahu k zákonům,

na něž odkazuje blanketní dispozice skutkové podstaty nyní souzeného trestného

činu. V souvislosti s tím opětovně poukázal na otázku obchodování s

investičními nástroji, kdy podle dovolatele, jde-li ve smyslu § 4b odst. 1

písm. c) zákona o podnikání na kapitálovém trhu o obchodování na vlastní účet s

investičními nástroji, pokud je prováděno osobou, která neposkytuje jinou

hlavní investiční službu, nevyžaduje toto povolení podle zákona o podnikání na

kapitálovém trhu. Oba soudy neshledaly u něj naplněnou jinou hlavní investiční

službu, než obchodování na vlastní účet s investičními nástroji. Podle současné

právní úpravy je doplňkovou investiční službou podle § 4 odst. 3 písm. a)

zákona o podnikání na kapitálovém trhu úschova a správa investičních nástrojů

včetně souvisejících služeb, tedy z této dikce vyplývá, že je třeba vykonávat

veškeré v ní uvedené znaky, tedy zejména vykonávat správu investičních

nástrojů, tzn. tuto správu fakticky vykonávat. Závěr soudů obou stupňů o

údajném obchodování na vlastní účet s investičními nástroji a o výkonu

doplňkové investiční služby podle § 3 písm. a) zákona o podnikání na

kapitálovém trhu je v rozporu i s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, který

faktickou vykonávanou činnost předmětným občanským sdružením, jež byla shodná

jako u akcií Teplárna České Budějovice, za správu investičních nástrojů jako

výkon doplňkové investiční služby neposuzoval. Středisko Služeb Kupónové

Privatizace se s nabídkou na odkoupení akcií na příslušné akcionáře však

obrátilo pouze jednou jedinkrát v jediný den a to pouze ve vztahu k akcionářům

společnosti ŠTI Holding, a. s. Tato činnost nebyla prováděna ani průběžně ani

pravidelně a systematicky, jak vyložil Nejvyšší správní soud. Rozhodnutí obou

soudů tak spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, když oba soudy měly

aplikovat právní úpravu platnou v době vydání rozhodnutí.

Dále obviněný uvedl, že vzhledem k tomu, že předmětné občanské sdružení nebylo

obchodníkem s cennými papíry a nebylo tudíž vázáno ustanoveními zákona o

podnikání na kapitálovém trhu, není splněna podmínka plynoucí z povahy věci

ustanovení § 127 tr. zák., tedy že pachatelem tohoto trestného činu může být

jen osoba, pro kterou jsou závazná pravidla hospodářského styku. I pokud by

tedy občanské sdružení provádělo obchodování s cennými papíry, mohlo by být

sankcionováno ze strany Komise pro cenné papíry, nedopustilo by se však

porušení závazných pravidel hospodářského styku, kterými by bylo vázáno z

titulu jeho postavení.

Taktéž z podstaty své činnosti občanské sdružení nikdy nemohlo být ve vztahu ke

Středisku cenných papírů soutěžitelem, neboť neexistuje jediná oblast,

respektive nemůže nastat jediný případ, ve kterém by se tyto subjekty mohly

dostat do soutěžního vztahu. Středisko cenných papírů je soutěžitelem pouze a

jen v oblasti evidence zaknihovaných cenných papírů, a navíc poskytuje tyto

služby monopolně. Názor odvolacího soudu je proto mylný a nemůže být naplněno

ustanovení § 47 písm. c) obchodního zákoníku.

Následující námitka dovolatele směřovala k ustanovení § 46 obchodního zákoníku

o klamavém označení zboží a služeb, jehož předmětem je označení zboží a služeb

a podle obviněného se vůbec netýká údajů o poskytovateli zboží a služeb.

Dovolatel tedy označením zboží a služeb, konkrétně názvem smlouvy jako Smlouva

o úplatném převodu či Smlouva o finančním poradenství, nemohl vyvolat dojem, že

jím poskytované služby při nabídce odkoupení akcií a jejich finančního

zhodnocení případně uložení listinných cenných papírů a finančního poradenství

mají výjimečný charakter. Také skutečnost, že by se jednalo o subjekt nějakým

způsobem spjatý se samotným Střediskem cenných papírů neznamená, že by z tohoto

důvodu měly být předmětné služby nějak lepší, výjimečné, když není ničím

vyloučeno, že právě dovolatel může nabízet oproti jiným subjektům včetně

Střediska cenných papírů mnohem lepší služby mající výjimečný charakter. Na

základě výše uvedeného musí být vyvráceno veškeré dovolatelovo údajné

nekalosoutěžní jednání.

Dovolatel také popřel, že by jeho jednání bylo objektivně způsobilé přivodit

újmu jiným soutěžitelům či spotřebitelům, jak požaduje ustanovení § 44 odst. 1

obchodního zákoníku jako jeden z obligatorních znaků nekalé soutěže. Jak totiž

vyplynulo ze zjištěného skutkového stavu, když akcionáři reagovali jen proto,

že se domnívali, že jednají se státní institucí či subjektem této instituci

blízkým, kdy by jinak službu odmítli, jako to učinili u jiných společností či

osob, pak jednání dovolatele nemohlo objektivně způsobit žádnou újmu jiným

údajným soutěžitelům, jelikož by ani bez činnosti dovolatele akcionáři nic

nezaslali a s nimi nic neuzavřeli. Předmětné občanské sdružení tak mohlo

maximálně převzít část trhu, kterou by jinak nikdo nezískal a nemohlo tedy

žádného údajného soutěžitele o tuto část trhu připravit. Stejně tak není

správný závěr soudu, že by dovolatel měl mít ze svého jednání jakoukoli

imateriální výhodu. Zejména je zcela nesprávný závěr soudu o tom, že dovolatel

mohl z titulu držení akcií za samotné akcionáře vykonávat i činnosti a

oprávnění skutečných vlastníků a že toto by mělo představovat nějakou výhodu.

Obviněný jednak nebyl vlastníkem těchto akcií a nemohl tedy vykonávat žádná

práva s nimi spojená, a jednak neměl plnou moc na výkon jakýchkoli práv

akcionáře a nemohl za samotné akcionáře vykonávat i činnosti a oprávnění

skutečných vlastníků. Skutečnost, že tyto akcie měl v držení, je proto právně

zcela nerozhodná.

V poslední části odůvodnění svého dovolání pak dovolatel namítl zároveň s

odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 porušení svých základních

práv podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, a porušení Ústavy

ve spojení s § 16 tr. zák., kdy se oba soudy vůbec nezabývaly svou povinností

zkoumat, které ustanovení zákona je pro dovolatele příznivější a které proto

měli v daném případě aplikovat. Dále dovolatel namítl porušení čl. 6 odst. 3

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 37 odst. 3 a čl. 40

odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť dovolatel se o právní

kvalifikaci jeho jednání dozvěděl až ze závěrečné řeči státního zástupce.

Nemohl se tudíž připravit v rámci své obhajoby a nebyla mu dána možnost

přípravy právní argumentace k vyvrácení tvrzení obžaloby.

V závěru dovolání obviněný T. T. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky ve

smyslu § 256i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku

rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, proti němuž bylo podáno dovolání a následně

ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř., aby zrušil dovoláním napadené usnesení

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 3 To 39/2009, a ve smyslu

§ 265l odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že věc vrátí Vrchnímu soudu v Olomouci a

přikáže tomuto, aby věc po vrácení znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání

obviněného T. T. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila

v tom smyslu, že obviněný má zato, že se nedopustil klamavého označení

subjektu, pokud měl grafické ztvárnění záhlaví a použití loga v modré barvě

tisku chráněno ochranou známkou ve smyslu zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných

známkách. Tomuto názoru nelze přisvědčit, neboť ochrana podle předpisů o nekalé

soutěži je relativního charakteru a zcela neformální, zatímco zvláštní úpravy

(např. práva k vynálezům, průmyslovým vzorům, ochranným známkám a jiným)

zakládají práva absolutní povahy a váží je na splnění některých formálních

podmínek. To, že obviněný měl grafické ztvárnění záhlaví a použití loga v modré

barvě tisku chráněno ochrannou známkou proto není pro posouzení trestnosti

jednání obviněného vůbec relevantní, stejně jako to, že bezvadně proběhl úřední

postup v rámci evidence sídla občanského sdružení na adrese Praha 1, Rybná 14.

Správnost tohoto úředního postupu v žádném případě nemůže rehabilitovat

skutečnost, že tak obviněný vstoupil do práv jiného subjektu chráněných

obchodním, a v posuzovaném případě, i trestním zákonem. Pro úvahu, zda jednání

konkrétního subjektu je jednáním v hospodářské soutěži není rozhodné, zda jde o

podnikatele, v tomto konkrétním případě obchodníka s cennými papíry, ale o to,

zda šlo o jednání soutěžitele, tedy zda bylo motivováno soutěžním záměrem,

nikoliv záměrem jiným. Neobstojí zde tedy námitka obviněného, že proto, že

nebyl obchodníkem s cennými papíry, nebyl vázán pravidly hospodářského styku

upravujícími tuto oblast. K tomu, aby určité jednání mohlo být považováno za

nekalosoutěžní, je třeba kromě jeho rozporu s dobrými mravy soutěže, také jeho

způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Není třeba

skutečné, již vzniklé újmy, postačí zde způsobilost soutěžního jednání takovou

újmu přivodit. Zákon újmu neobdařil žádným adjektivem, které by ji blíže

specifikovalo, proto je třeba chápat ji v nejširším smyslu slova, přičemž jen

velmi nepatrná újma, de facto zřejmě újmou nebude. Újma je pojem obsahově

širší, než škoda, zahrnuje nejen škodu hmotnou, ale i nemateriální. Současně je

třeba zdůraznit, že zákon nechrání jen principy hospodářské soutěže v

technickém smyslu, ale chrání také spotřebitelskou veřejnost. K aplikaci

generální klauzule ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 obchodního zákoníku a k

aplikaci zvláštních skutkových podstat podle § 46 odst. 1 a § 47 písm. c)

obchodního zákoníku došlo v posuzované trestní věci naprosto oprávněně, neboť

šlo o jednání v hospodářské soutěži, poněvadž Středisko cenných papírů je třeba

chápat jako soutěžitele ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona o ochraně

hospodářské soutěže, přičemž aplikaci zvláštních skutkových podstat nebrání ani

skutečnost, že hovoří o zboží, službách, výrobcích nebo výkonech, neboť klamavé

označení subjektu je zároveň označením služeb, konkrétně pokud jde o hlavičku

na papírech, přičemž pojem výkon je ještě širší než pojem služba.

Soudy obou stupňů rovněž správně naznaly, že obviněný porušil i vyjmenovaná

ustanovení zákona č. 265/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, v tehdy

platném znění, konkrétně ustanovení § 4 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) a §

4 odst. 5. Je sice pravdou, že zákon č. 265/2004 Sb., o podnikání na

kapitálovém trhu, ve znění platném v době rozhodování soudů obou stupňů, naznal

později změn ve vymezení investičních služeb, i ohledně povolení k poskytování

investičních služeb, avšak uvedené změny by nebylo možné aplikovat na trestné

jednání obviněného v jeho prospěch.

Obviněný akcionářům poskytoval zcela zřejmě klamavé údaje a tím, že podnikal na

trhu s cennými papíry se vyhýbal povinnostem stanoveným zákonem pro uvedenou

činnost, tedy vyhýbal se povinnosti dodržovat kapitálovou přiměřenost na

individuálním základě podle § 9 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, vyhýbal

se pravidlům obezřetného poskytování investičních služeb tak, jak jsou popsány

v § 12 téhož zákonného ustanovení i povinnosti obchodníka s cennými papíry

vymezenými v § 15 téhož předpisu, když na prvním místě je povinnost poskytovat

investiční služby s odbornou péčí spočívající zejména v kvalifikovaném, čestném

a spravedlivém jednání v nejlepším zájmu zákazníků a řádného fungování trhu.

Lze zcela jistě konstatovat, že nakládání obviněného s akciemi akcionářů nebylo

čestné, spravedlivé, ani v jejich zájmu, pokud tito nebyli spraveni o pohybu

jejich akcií, ať již tyto zůstaly nebo nezůstaly v dispozici obviněného,

přičemž nebylo za ně zaplaceno.

S ohledem na veškeré další okolnosti případu vyjmenované zejména v usnesení

Vrchního soudu v Olomouci, který se věcí velmi pečlivě zabýval, bylo možné

dojít k závěru, že obviněný jednal zcela vědomě ve smyslu ustanovení § 4 písm.

a) tr. zák., stupeň nebezpečnosti jeho jednání je velmi vysoký, s ohledem na

to, že se mu na základě klamavých údajů podařilo získat do držení a správy

cenné papíry v celkové odhadované ceně téměř 16.000.000,- Kč, přičemž v tomto

případě nelze uvažovat jinak, než že sobě ve značném rozsahu opatřil

neoprávněné výhody, neboť to byl právě on sám, kdo jediný zastřešoval,

reprezentoval a konal jménem občanského sdružení Střediska Služeb Kupónové

Privatizace, které bylo v podstatě pouze zástěrkou jeho trestné činnosti.

Uvedené vyplývá mj. z toho, že klamavě akcionáře oslovil tak, že prezentoval

napojení na Středisko cenných papírů, poté co akcionáři nereflektovali na jeho

nabídky na odkup akcií, které inzeroval prostřednictvím společnosti Credit

Invest Capital & Consulting, s. r. o. Ve výroku rozsudku popsaným jednáním

obviněný prokazatelně naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu,

pro který byl odsouzen, tedy trestného činu porušování závazných pravidel

hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., přičemž je třeba zdůraznit,

že nešlo o jedinou trestně právní kvalifikaci, která by v posuzované trestní

věci přicházela v úvahu. Není možné přisvědčit ani námitce, že předmětné

rozhodnutí bylo pro něj překvapivým a ve svých důsledcích omezujícím jeho právo

na obhajobu. Obviněný byl také v průběhu celého trestního řízení stíhán pro

trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst.

1 tr. zák. a odkaz na blanketní ustanovení se stal součástí popisu skutku již v

rozhodnutí nalézacího soudu. V odvolacím řízení tedy mohl obviněný rozvinout

svoji obhajobu i vzhledem k normám, které byly v rámci ustanovení § 127 tr.

zák. aplikovány.

Proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby

Nejvyšší soud postupoval podle § 265j tr. ř. a předmětné dovolání zamítl, neboť

není důvodné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky toto

rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání,

neboť současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací

nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro

odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu

shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné,

bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně

a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože

dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší

soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené

dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se

Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)

tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné

namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní

kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými

ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z

takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu

tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto,

že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy

navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o

vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání

podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový

stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiné okolnosti skutkové povahy

byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s

příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud

přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný

za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav a že soud prvního stupně

taktéž nepostupoval zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. V tomto

směru byla skutková zjištění soudů obou předchozích instancí správná a zároveň

i úplná a Nejvyšší soud se s jejich hodnocením zcela ztotožňuje. V této

souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen

vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo

pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje

hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených

rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování

dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení

provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o

dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem

určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav

věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního

stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem

určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §

2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný

prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými

zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i

povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6

tr.

ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud,

přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení

přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním

nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález

Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3,

č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich

návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem

přezkoumaném spisovém materiálu a ve shora rozvedených úvahách k jednotlivým

námitkám uplatněným obviněným v dovolání, nelze učinit.

Trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst.

1 tr. zák. spáchá pachatel, který v úmyslu sobě nebo jinému opatřit ve značném

rozsahu neoprávněné výhody poruší závažným způsobem pravidla hospodářského

styku stanovená obecně závazným právním předpisem.

Jde o normu s blanketní dispozicí, přičemž pravidly hospodářského styku se

rozumí takové normy obsažené v obecně závazných právních předpisech, které

vymezují závazné hranice (meze) hospodářské soutěže (tzv. „pravidla hry“). Jen

v rámci těchto závazných pravidel hospodářského styku se může hospodářská

soutěž rozvíjet. Fyzické i právnické osoby, které se účastní hospodářské

soutěže, i když nejsou podnikatelé, mají právo svobodně rozvíjet svou soutěžní

činnost v zájmu dosažení hospodářského prospěchu a sdružovat se k výkonu této

činnosti; jsou však povinny přitom dbát právně závazných pravidel hospodářské

soutěže a nesmějí účast v soutěži zneužívat.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. obviněný T. T. vznesl jako první právně relevantní námitku okolnost, že

skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě,

nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty žádného trestného činu, a to proto,

že došlo k nesprávné aplikaci blanketních ustanovení, na které odkazuje trestní

zákon v § 127. Konkrétně podle jeho názoru došlo k nesprávné aplikaci

ustanovení výslovně vyjmenovaných ve výroku o vině v rozsudku krajského soudu,

tedy v ustanovení § 44 odst. 1, 2 písm. b), c), § 47 písm. c) obchodního

zákoníku č. 513/1991 Sb., a ustanovení § 4 odst. 2 písm. c), odst. 2 písm. a),

§ 4 odst. 5 zákona č. 265/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Za hmotně

právní námitku je třeba v této souvislosti považovat i tu, v níž obviněný

zpochybňuje správnost aplikace blanketních norem ve znění účinném v době

spáchání skutku, neboť nebylo vůbec zvažováno, zda pozdější zákonná úprava by

pro něj nebyla příznivější.

Soudy obou stupňů rozhodující v této trestní věci, spatřovaly porušení pravidel

hospodářského styku jednak v nekalosoutěžním jednání ve smyslu zákona č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, a jednak v jednání v rozporu se zákonem č.

256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, přičemž zákon č. 513/1991 Sb.,

obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“), i zákon č. 256/2004 Sb., o

podnikání na kapitálovém trhu (dále jen „zákon o podnikání na kapitálovém

trhu“), byly aplikovány stejně jako trestní zákon ve znění účinném v době

spáchání skutku.

Podle § 44 odst. 1 obchodního zákoníku je nekalou soutěží jednání v hospodářské

soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit

újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům; taková nekalá soutěž je zakázána.

Tato tzv. generální klauzule je v obchodním zákoníku doplněna ustanovením § 44

odst. 2 písm. a) až i), které obsahuje demonstrativní výčet devíti zvláštních

typů jednání, která se považují za nekalou soutěž. Jestliže určité jednání

nelze podřadit pod některou zvláštní skutkovou podstatu nekalé soutěže, ještě

to nevylučuje možnost naplnění tzv. generální klauzule nekalé soutěže. Na druhé

straně je nutné jednání naplňující znaky tzv. generální klauzule posoudit

současně i podle zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěže, jsou-li její znaky

zároveň dány. Naplnění skutkové podstaty nekalé soutěže ve spojení s

demonstrativním výčtem jednání označovaným za nekalou soutěž, je podle

obchodního zákoníku podmíněno kumulativním splněním tří podmínek, a to, že musí

jít o jednání v hospodářské soutěži, dále toto jednání musí být v rozporu s

dobrými mravy soutěže a musí být objektivně způsobilé přivodit újmu jednotlivým

soutěžitelům nebo spotřebitelům. Jestliže stíhané jednání má být posouzeno jako

trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst.

1 tr. zák. musí být dán i úmysl opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu

neoprávněné výhody. Jestliže tu takový úmysl je a k porušení předpisů dojde

závažným způsobem, přichází v úvahu výlučně uvedená právní kvalifikace. Za

výhody, které mohou mít jak majetkový, tak i nemajetkový charakter se považuje

takové favorizování hospodářského subjektu, kterému právně závazná pravidla

hospodářského styku mají zabránit.

Nalézací soud na straně 17 a následující svého rozsudku v podrobnostech uvedl,

že po provedeném dokazování a vyhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich

vzájemných souvislostech, při zohlednění všech okolností případu, jak to

předpokládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., dospěl k závěru, že zde nejsou žádné

pochybnosti o tom, že obviněný T. T. se dopustil jednání, jak bylo popsáno ve

výrokové odsuzující části rozsudku (jednání pod bodem 1/ obžaloby), které

nalézací soud právně kvalifikoval jako trestný čin porušování závazných

pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., jehož podstatou je

porušení závažným způsobem pravidel hospodářského styku, stanovených obecně

závazným právním předpisem, s cílem opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu

neoprávněné výhody. Pravidla hospodářského styku se přitom rozumí takové normy

obsažené v obecně závazných právních předpisech, které vymezují závazné hranice

hospodářské soutěže subjektů, které se na ní účastní, ať již se jedná o fyzické

nebo právnické osoby. V souvislosti s projednávanou trestnou činností je

významné zejména zjištění, že porušením pravidel hospodářského styku je mimo

jiné i nekalé soutěžní jednání, které je v § 44 odst. 1 obchodního zákoníku

obecně definováno jako jednání v hospodářské soutěži, jež je v rozporu s

dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo

spotřebitelům. Samotný soutěžní vztah je však třeba vykládat velmi široce,

nejen jako vztah mezi přímými soutěžiteli, ale takovýto charakter může mít

vztah mezi všemi subjekty, které působí v podobných hospodářských činnostech. Dále soud první instance poukázal na to, že z provedeného dokazování je zřejmé,

že oblast působnosti občanského sdružení Střediska Služeb Kupónové Privatizace

(dále jen „SSKP“) byla zacílena na kapitálový trh, kde se pohybuje velké

množství různých subjektů, mezi nimiž existuje soutěžní vztah, ať již se jedná

o obchodníky s cennými papíry, což SSKP nebylo a ani nemohlo být, když ve

smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu (v tehdy

platném znění), lze povolení k takovéto činnosti udělit pouze akciové

společnosti, nebo o subjekty poskytující služby, u nichž zákon nutně

nevyžaduje, aby tak činil obchodník s cennými papíry (viz § 4 odst. 5 posledně

citovaného zákona). Cílem obviněného jakožto osoby jednající jménem sdružení

SSKP nepochybně bylo získat co možná nejvíce klientů, maximalizovat tak možné

zisky na úkor ostatních subjektů, obchodujících s cennými papíry či

poskytujících další doplňkové služby, což jej vedlo k nerespektování závazných

pravidel hospodářského styku a k nekalosoutěžnímu jednání. S ohledem na výše

uvedené nalézací soud na straně 19 shrnul, že obviněný se záměrem získat pro

občanské sdružení neoprávněnou výhodu shora popsaným nekalosoutěžním postupem

vědomě jednal v rozporu s ustanovením § 44 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) ve

vazbě na § 46 odst. 1, § 47 písm. c) obchodního zákoníku a zároveň porušil § 4

odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a), § 4 odst. 5 zákona o podnikání na

kapitálovém trhu.

Prokazatelně obviněný jednal v rozporu s dobrými mravy

hospodářské soutěže, když uváděl v dopisech adresovaných akcionářům klamavé

údaje ohledně zástupce občanského sdružení, zavádějící adresu sídla sdružení s

cílem u nich vyvolat mylnou domněnku, že ve SSKP jsou činné erudované osoby,

znalé věci a zároveň se snahou zakrýt před nimi pravý stav věci, tj. fakt, že

za činností sdružení stojí osoba, před kterou je veřejnost varována Komisí pro

cenné papíry, čímž logicky důvěryhodnost takové osoby klesá. Toto jednání lze

tedy subsumovat pod ustanovení § 46 odst. 1 obchodního zákoníku. Rovněž tak

jeho postup při prezentaci SSKP byl způsobilý vyvolat u akcionářů mylnou

představu, že se jedná o Středisko cenných papírů, resp., že zde je propojenost

s tímto subjektem, což lze podřadit pod pojem vyvolání nebezpečí záměny ve

smyslu ustanovení § 47 písm. c) obchodního zákoníku. Navíc obviněný zcela

záměrně porušil ustanovení § 4 odst. 5 zákona o podnikání na kapitálovém trhu,

protože ač je osobou dobře znalou této problematiky, bez povolení k činnosti

obchodníka s cennými papíry nedovoleně poskytoval hlavní investiční služby a

doplňkové investiční služby.

Odvolací soud zastával v této otázce shodný názor jako soud prvního

stupně a na straně 26 a následující svého usnesení rozvedl, že obviněný

nepochybně postupoval v rozporu s jednotlivými ustanoveními zákona o podnikání

na kapitálovém trhu, jež jsou citovány v samotném výroku napadeného rozsudku,

tedy obecně závazným právním předpisem, jenž stanoví podmínky podnikání v

oblasti poskytování služeb při nakládání s cennými papíry a tím i pravidla

samotného hospodářského styku. Obviněný současně postupoval i nekalosoutěžním

způsobem, jehož zásady uvedené v generální klauzuli § 44 odst. 1 obchodního

zákoníku, jsou výše vymezeny.

Především soud druhého stupně zdůraznil, že jednání obviněného nepochybně bylo

jednáním v hospodářské soutěži, a to nejen ve vztahu ke Středisku cenných

papírů tak, jak své námitky obviněný k této skutečnosti zužujícím způsobem

vymezoval, ale ve vztahu ke všem dalším potenciálním subjektům, které se na

trhu s cennými papíry v dané době vyskytovaly a investiční služby podle zákona

o podnikání na kapitálovém trhu měly možnost poskytovat. Podle názoru

odvolacího soudu z pohledu existence činnosti SSKP v rámci nekalosoutěžního

jednání a hospodářské soutěže není zásadní, že obviněný překročil rozsah

oprávnění k poskytování investičních služeb, vyhrazených toliko obchodníkům s

cennými papíry a jednal v rozporu s uvedenými ustanoveními zákona o podnikání

na kapitálovém trhu. Naopak tato skutečnost je pro posouzení závažnosti

trestního jednání konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání o

to významnější. Z tohoto pohledu se odvolací soud neztotožnil s názory

obsaženými v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006, č. j. 41 Cm

194/2004 – 48, a na to navazujícího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.

3. 2007, sp. zn. 3 Cmo 392/2006 (srov. příloha spisu), jež posuzovalo žalobu

Střediska Služeb Kupónové Privatizace proti ŠTI Holding, a. s., a domáhalo se

ochrany před nekalou soutěží, v němž zamítavý názor na oprávněnost žaloby byl

mimo jiné opřen o závěr, že dobrovolné sdružení občanů nebylo založeno za

účelem výdělečné činnosti, které zákon svěřuje obchodníku s cennými papíry,

kterým SSKP není. Tento názor totiž důsledně nerespektoval v trestním řízení

podrobným dokazováním zjištěné skutečnosti, že SSKP ve své podstatě skrytým

způsobem jako obchodník s cennými papíry skutečně vystupovalo. Je nutno

připomenout, že účastníkem hospodářské soutěže dle § 41 obchodního zákoníku

mohou být fyzické i právnické osoby, které se účastní hospodářské soutěže, i

když nejsou podnikatelé a mají právo svobodně rozvíjet svou soutěžní činnost v

zájmu dosažení hospodářského prospěchu a naopak jsou povinny přitom dbát právně

závazných pravidel hospodářské soutěže a nesmí účast v soutěži zneužívat.

Nalézací soud nekalé soutěžní jednání obviněného krom znaků samotné generální

klauzule podle § 44 odst. 1 obchodního zákoníku zahrnul pod skutkovou podstatu

takového jednání jako klamavé označení zboží a služeb a vyvolání nebezpečí

záměny dle § 44 odst. 2 písm. b) písm. c) a § 46 a § 47 písm. c) obchodního

zákoníku.

Klamavým označením zboží a služeb je každé označení, které je způsobilé vyvolat

v hospodářském styku mylnou domněnku, že jím označené zboží nebo služby

pocházejí z určitého státu, určité oblasti či místa nebo od určitého výrobce,

nebo, že vykazují zvláštní charakteristické znaky nebo zvláštní jakost. Z

tohoto pohledu obviněný vyvolal dojem, že jím poskytované služby při nabídce

odkoupení akcií a jejich finančního zhodnocení, příp. samotného spravování a

uložení listinných cenných papírů, mají výjimečný charakter, neboť se jedná o

subjekt, který je nějakým způsobem spjatý se samotným Střediskem cenných

papírů, s ohledem na způsob a formu jednotlivých vyhotovených dokladů, adresu

sídla sdružení, která byla na dokladech uvedena i zaměnitelného loga i

nepravdivé podpisové doložky.

Ohledně porušení ustanovení zákona o podnikání na kapitálovém trhu odvolací

soud zejména na straně 24 uvedl, že ve shodě s názorem soudu prvního stupně i

výkladem k této otázce zahrnutým v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze

pod č. j. 10 Ca 16/2006-137 (na str. 16, 17 a násl.), i závěrů Nejvyššího

správního soudu v rozsudku pod č. j. 9 Afs 127/2007-286, na str. 293 a násl.,

dospěl k závěru, že obviněný v zastoupení SSKP uzavřením samotných kupních

smluv s jednotlivými akcionáři společnosti ŠTI Holding, a. s., poskytoval

hlavní investiční služby, tedy nejméně obchodování s investičními nástroji na

vlastní účet, tedy služby vykonávané podnikatelsky třetím osobám ve smyslu § 4

odst. 1, odst. 2 písm.c) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, když učinil

písemnou nabídku na uzavření kupní smlouvy, do níž inkorporoval zmocnění

akcionářů pro sebe, aby mohl realizovat převod akcií v souladu s ustanovením §

156 odst. 6 obchodního zákoníku, včetně podpisu rubopisu a předání akcií a

samotným uzavřením tohoto kontraktu a tak v situaci, kdy úmyslně uváděl o

subjektu Středisku Služeb Kupónové Privatizace klamavé informace, příp.

neuváděl všechny podstatné informace či je zastíral způsoby popsanými ve výroku

napadeného rozsudku, a dosáhl toho, že do jeho dispozice se tak dostaly

listinné akcie, které si na základě plných mocí vyzvedl a následně s nimi

dlouhodobě nakládal způsobem, jenž byl již zcela mimo dispozice jednotlivých

akcionářů společnosti, kteří s ním smlouvy uzavřeli. Ve shodě s názorem

Nejvyššího správního soudu (str. 294), vycházejícího z rozboru jednotlivých

sdělení obviněného v dopisech akcionářům je zjištění, že odsouzený takto jednal

s úmyslem převést akcie do vlastnictví SSKP a následně je zhodnotit ve

prospěch občanského sdružení a s ohledem na jeho charakter a způsob řízení a

nakládání s majetkem a účetnictvím, které ve skutečnosti nevedl, fakticky ve

prospěch samotného obviněného.

Pokud se jedná o námitku obviněného, že ve vztahu k další manipulaci s akciemi

a k obviněným předloženým návrhům jednotlivých smluv akcionářům společnosti ŠTI

Holding, a. s., a následně akcionářům společností II. EPIC Holding, a. s., a

KABELOVNA Děčín-Podmokly, a. s., smluv o uložení, úschově a finančním

poradenství, mělo dojít toliko k provedení doplňkové investiční služby, která

nebyla vyhrazena jen obchodníkům, s cennými papíry ve smyslu § 4 odst. 5 zákona

o podnikání na kapitálovém trhu, tedy mělo se jednat pouze o doplňkovou

investiční službu ve formě úschovy investičních nástrojů podle § 4 odst. 3

písm. b) uvedeného zákona, podle názoru odvolacího soudu, ve shodě s

citovanými rozhodnutími Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu,

je zjevné, že samotný obsah smluvního ujednání tak, jak jej obviněný ve

smlouvách a všeobecných podmínkách poskytování služeb finančního poradenství

formuloval, ve svém výsledku vedl k tomu, že akcionáři pověřili občanské

sdružení SSKP, zastoupené obviněným, k výhradnímu vyvíjení činnosti, vedoucímu

k maximálnímu finančnímu zhodnocení ze svěřených cenných papírů, k maximální

ochraně jeho zájmu a k veškeré činnosti k tomu směřující a naplnění účelu

předmětné smlouvy, a měly tak charakter smlouvy o správě cenných papírů ve

smyslu § 36 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále jen „zákona o

cenných papírech“). Podle ní se správce zavazuje, že bude činit po dobu trvání

smlouvy veškeré právní úkony, které jsou nutné k výkonu a zachování práv

spojených s určitým cenným papírem a vlastník cenného papíru se zavazuje

zaplatit za to úplatu. Není-li úplata ve smlouvě určena, má správce právo na

úplatu obvyklou v době uzavření smlouvy, přičemž ve spojení s dalšími

jednotlivými ustanoveními tohoto paragrafu, je nutno vyzdvihnout zejména

ustanovení § 36 odst. 4 zákona o cenných papírech, z něhož vyplývá, že vyžaduje-

li to povaha úkonu, který má správce uskutečnit, je vlastník cenného papíru

povinen předat správci listiny cenný papír nebo potřebnou písemnou plnou moc. Tato plná moc ovšem není potřebná k uzavření samotné smlouvy, ale k jednotlivým

konkrétním úkonům. Takové jednání bylo nutno posoudit jako doplňkovou

investiční službu správy investičních nástrojů podle § 4 odst. 3 písm. a)

zákona o podnikání na kapitálovém trhu, jež byla vyhrazena jen obchodníku s

cennými papíry. Ohledně samotných listinných akcií emitenta KABELOVNA Děčín-

Podmokly, a. s., skutečně obviněný prostřednictvím SSKP zažádal o vydání 670 ks

akcií v zastoupení 120-ti akcionářů, přičemž vydání těchto akcií nebylo

uskutečněno z objektivních důvodů, v důsledku formálních postupů hlavního

akcionáře, jež vydání akcií neumožňovaly. Nelze proto respektovat tvrzení

obviněného, že se nároku na vydání dobrovolně vzdal, neboť o ně dále

neusiloval. Naopak v případě emitenta II. EPIC Holding, a. s., získal obviněný

za SSKP v zastoupení 22 klientů dne 27. 9. 2005, celkově 2.430 ks akcií. Z

obsahu důkazních prostředků sice nevyplývá, jakým způsobem následně disponoval

s akciemi II. EPIC Holding, a.

s., když tvrdil, že je má po dobu několika let

uloženy v bankovním depozitu. Z jednotlivých písemných vyjádření akcionářů,

založených v příloze č. 2 z období roku 2007, ve shodě s tvrzením obviněného,

je zřejmé, že tyto listinné akcie nadále drží ve své moci, aniž by je

akcionářům vrátil, případně jejich prodejní cenu uhradil.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené k těmto závěrům obou soudů prakticky

již nemá, co by dodal, neboť se zcela s těmito závěry nalézacího soudu,

potvrzenými posléze i odvolacím soudem, ztotožňuje. K dále v dovolání

rozvinutým námitkám obviněného je třeba pouze uvést, že nekalosoutěžní jednání

je třeba posuzovat v celé komplexnosti, jak správně učinily oba soudy nižších

stupňů a jak je to správně vyjádřeno i ve výroku rozsudku nalézacího soudu

přičemž od sebe nelze odtrhávat jednání obviněného, které „bylo u oslovených

akcionářů na jedné straně způsobilé vyvolat nebezpečí záměny občanského

sdružení za právnickou osobu Středisko cenných papírů, příp. vyvolat u nich

dojem, že se jedná o subjekt s touto právnickou osobou úzce spjatý,“ a na druhé

straně jeho snahu „učinit tak občanské sdružení Středisko Služeb Kupónové

Privatizace důvěryhodnějším oproti jiným subjektům nabízejícím obdobné služby

či majícím zájem o odkoupení akcií od akcionářů uvedených společností, přičemž

se záměrem získat pro občanské sdružení neoprávněnou výhodu tímto

nekalosoutěžním postupem vědomě jednal v rozporu s ustanovením § 44 odst. 1,

odst. 2 písm. b), c) ve vazbě na § 46 odst. 1, § 47 písm. c) obchodního

zákoníku č. 513/1991 Sb. a zároveň postupoval mimo jiné i v rozporu s § 4 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a), § 4 odst. 5 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání

na kapitálovém trhu, v tehdy platném znění, neboť poskytoval hlavní investiční

služby a doplňkové investiční služby ve smyslu dříve uvedených ustanovení, aniž

by byl obchodníkem s cennými papíry“ (viz skutková věta výroku o vině). Z toho

totiž správně vyplývá povaha nekalosoutěžního jednání ve vztahu k jiným

subjektům nabízejícím obdobné služby či majícím zájem o odkoupení akcií od

akcionářů uvedených společností a zároveň vyvolání nebezpečí záměny ve vztahu

ke Středisku cenných papírů ve smyslu ustanovení § 47 písm. c) obchodního

zákoníku, byť samozřejmě Středisko cenných papírů působí zásadně v oblasti

evidence zaknihovaných cenných papírů, v které se SSKP a Středisko cenných

papírů samozřejmě nestřetly. Přístup obviněného ve vztahu ke Středisku cenných

papírů prezentovaný v dovolání zcela zjevně vychází ze závěru, že soutěžitelé

jsou subjekty, jež si přímo konkurují. Tento názor však není správný. Za

soutěžitele se považují všechny subjekty, a to ať už podnikatelské či

nepodnikatelské, které se ucházejí o přízeň spotřebitelů, o jejich zájem a tak

či onak prezentují své služby či výrobky na trhu (srov. Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl I. § 1 – § 92e. Praha: Nakladatelství POLYGON,

2002, s. 305).

Navíc je třeba připomenout, že podle výroku o vině v rozsudku

nalézacího soudu i odůvodnění rozhodnutí obou soudů, byť se zde konstatuje, že

Středisko cenných papírů je soutěžitelem, s čímž je třeba souhlasit, zásadně

nekalosoutěžní jednání obviněného, který vystupoval za SSKP, směřovalo oproti

jiným subjektům nabízejícím obdobné služby či majícím zájem o odkoupení akcií

od akcionářů uvedených společností, což vyjádřil správně i odvolací soud, pokud

uvedl, že „pro posouzení samotného zavinění obviněného nekalosoutěžním jednáním

je pak významné, že činnost občanského sdružení SSKP při používání vytvořeného

názvu loga a způsobu prezentace, obviněný zjevně úmyslně spojoval právě se

Střediskem cenných papírů, ovšem nesměřoval svůj podnikatelský záměr na úkor

Střediska cenných papírů, ale na úkor řádné hospodářské soutěže v neprospěch

dalších soutěžitelů, tedy subjektů, kteří se na trhu s cennými papíry

vyskytovaly, tedy i samotných vlastníků akcií, ve prospěch občanského sdružení. Tímto klamavým způsobem uvedl akcionáře v omyl, že občanské sdružení je buď ve

spojení se Střediskem cenných papírů či je kvalifikovanější oproti dalším

subjektům, které takové služby poskytovaly. Z tohoto pohledu činnost obviněného

nepochybně byla v rozporu s dobrými mravy soutěže …“, a to z důvodů dále

podrobně rozvedených v odůvodnění tohoto usnesení (srov. str. 28 a násl. odůvodnění odvolacího soudu). Takové jednání nepochybně bylo způsobilé přivodit

újmu jiným soutěžitelům ve smyslu § 44 odst. 1 obchodního zákoníku, jak správně

rozvedl v návaznosti na závěry soudu prvního stupně odvolací soud na str. 30

odůvodnění svého usnesení. Zcela nedůvodná je v té souvislosti uplatněná

námitka, že objektivně jednání obviněného nebylo způsobilé způsobit újmu, neboť

jak vyplynulo ze zjištěného skutkového stavu akcionáři reagovali jen proto, že

se domnívali, že jednají se státní institucí či subjektem této instituci

blízkým, kdy by jinak službu odmítli, jako to učinili u jiných společností či

osob, pak jeho jednání nemohlo objektivně způsobit žádnou újmu jiným údajným

soutěžitelům, jelikož by ani bez jeho činnosti akcionáři nic nezaslali a s nimi

nic neuzavřeli, a proto podle názoru dovolatele předmětné občanské sdružení tak

mohlo maximálně převzít část trhu, kterou by jinak nikdo nezískal a nemohlo

tedy žádného údajného soutěžitele o tuto část trhu připravit. Tyto úvahy již

zcela přesahují způsobilost takového jednání „způsobit újmu jiným soutěžitelům

nebo spotřebitelům“ ve smyslu § 44 odst. 1 obchodního zákoníku, když dovolatel

především přehlíží možnosti způsobení újmy akcionářům, vůči nimž jednal a kde

tato možnost byla podle závěru obou soudů zcela reálná a skutečná.

Pokud pak

jde o další soutěžitele favorizuje svou nezákonnou činnost do té míry, že zcela

popírá skutečnost, že jiný subjekt působící na trhu by mohl naopak svým

seriozním chováním v souladu se shora uvedenými předpisy přesvědčit akcionáře,

aby se chovali jiným způsobem, než si představoval obviněný a jak nakonec

dávali najevo v průběhu trestního řízení jistě také v důsledku trestného

jednání obviněného, neboť nelze ani přehlédnout skutečnost, že právě takové

jednání, které provedl v tomto případě obviněný, nepochybně vede k nedůvěře

akcionářů i vůči jiným subjektům pohybujícím se na finančním trhu a následně k

jejich podobným vyjádřením, jaká uvedli v trestním řízení a kterých se pak

obviněný dovolává. Při přijetí takového názoru by v podstatě v případě

nezákonného, resp. nekalosoutěžního jednání nemohlo nikdy dojít k naplnění

podmínek nekalé soutěže, neboť je jím v podstatě tvrzeno, že pokud část trhu

obsadí někdo na základě nekalosoutěžního jednání, nemůže se dotknout jiných

soutěžitelů, neboť ti by bez obdobného jednání takového výsledku nemohli

dosáhnout. Zastávání takového názoru by pak zcela popřelo smysl ustanovení § 44

a násl. obchodního zákoníku o nekalé soutěži, neboť ten, kdo se dopouští

nekalosoutěžních praktik, by nemohl způsobit újmu jiným soutěžitelům, kteří

takové praktiky nepoužívají.

Další námitka dovolatele spočívala v tom, že se nedopustil klamavého označení

subjektu, pokud měl grafické ztvárnění záhlaví a použití loga v modré barvě

tisku chráněno ochrannou známkou ve smyslu zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných

známkách. Také pokud odvolací soud vytkl obviněnému, že ke změně sídla

občanského sdružení neměl akceptovatelné objektivní důvody, pak podle názoru

obviněného neexistuje z obchodního hlediska pádnější objektivní důvod ke změně

sídla než ten, že sídlo je umístěno na tzv. prestižní adrese, jako tomu bylo v

tomto případě.

Soud prvního stupně k této otázce ve spojení s odkazem na porušení ustanovení

obchodního zákoníku v odůvodnění svého rozsudku na straně 18 a 19 rozvedl, že

SSKP po svém založení zprvu vykazovalo sídlo na adrese Moravská Ostrava,

Zámecká 20, což koresponduje i s obsahem návrhu na registraci občanského

sdružení podaného Ministerstvu vnitra ČR dne 5. 5. 2004, přičemž toto sídlo je

rovněž vykazováno podle registru ekonomických subjektů Českého statistického

úřadu přinejmenším ještě v září 2006. Byť ze sdělení Ministerstva vnitra ČR se

zjišťuje, že nyní vede sídlo sdružení Střediska Služeb Kupónové Privatizace na

adrese Praha 1, Rybná 14, z provedených důkazů jasně plyne, že na této

prestižní adrese sdružení fakticky nikdy nesídlilo a nemělo zde k dispozici k

využití žádné prostory, ať již z titulu vlastnického práva, nájemní smlouvy

atd., tudíž se jednalo o údaj fiktivní, jehož užití v nabídkových dopisech v

kombinaci se zvoleným názvem občanského sdružení, logem, barevných vyvedením

hlavičkového papíru a uvedením zcela nepravdivé podpisové doložky Ing. J. Š.,

CSc., podle názoru nalézacího soudu cíleně směřovalo k zmatení oslovených

drobných akcionářů (možných klientů SSKP) a bylo způsobilé u nich vyvolat

dojem, že nabídka jim je činěna Střediskem cenných papírů či subjektem s touto

právnickou osobou úzce spjatým. Lze tedy konstatovat, že v zájmu získání

akcionářů pro své zamýšlené obchody či nabízené služby využil obviněný v rámci

prezentace SSKP záměrně tradičních znaků spojených se Střediskem cenných

papírů, jeho obecně uznávané pozice, dobré pověsti i důvěry lidí v tento

subjekt, jakož i další zavádějící údaje, aby učinil SSKP důvěryhodnějším oproti

jiným subjektům nabízejícím obdobné služby na kapitálovém trhu, tedy oproti

potenciálním soutěžitelům, kterýmžto nekalosoutěžním postupem skutečně získal

na smluvním základě klienty pro občanské sdružení, které založil, řídil a

fakticky jako jediný zastupoval. Jak bylo dále doloženo písemnými sděleními

dotčených akcionářů, valná většina z nich se skutečně domnívala, že jim je

nabídka činěna Střediskem cenných papírů, resp. subjektem mu blízkým, a toliko

v důsledku výše popsaného nekalého postupu obviněného, na nabídku přistoupila.

Odvolací soud se k této námitce vyjadřoval zejména na straně 28 a 29 odůvodnění

svého usnesení, kde poukazoval na to, že pokud se jedná o problematiku,

spojenou se zneužitím názvu Střediska cenných papírů, jím používaného loga i

typického barevného označení záhlaví dokladů a adresy, při vytvoření názvu

občanského sdružení Střediska služeb kupónové privatizace, jeho loga, které na

jednotlivých dokladech používal i záhlaví rozesílaných dokladů, jež obviněný

evidentně účelově zneužil ve prospěch učinění občanského sdružení

věrohodnějším, odvolací soud je především toho názoru, že i samotné Středisko

cenných papírů přesto, že se jednalo o příspěvkovou organizaci, na samotném

širším trhu poskytovatelů služeb pro subjekty disponující cennými papíry, se

hospodářské soutěže účastnilo. O správnosti tohoto názoru svědčí i rozhodnutí

Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže pod č. j. S1/02-687/02-VOI ze dne 12. 3. 2002 (kopie rozhodnutí na č. l. 108, sv. I.), v němž je definováno Středisko

cenných papírů nesporně jako soutěžitel ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona

o ochraně hospodářské soutěže, vzhledem k obsahu placených služeb, které

Středisko cenných papírů vedle činnosti neplacené, klientům poskytovalo. Podle

zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, účinného do 30. 4. 2004, Středisko

cenných papírů bylo oprávněno podle § 56 odst. 3 cit. zákona přijímat do

úschovy na základě smlouvy podle § 34 odst. 1 téhož zákona i listinné cenné

papíry. Se změnou tohoto zákona sice byla část činnosti Střediska cenných

papírů v tomto rozsahu omezena, ovšem nepochybně obsahem její činnosti byla

řada dalších placených služeb pro akcionáře a další subjekty, vyskytující se na

trhu s cennými papíry. Samotná skutečnost, že vzhledem k formě příspěvkové

organizace Střediska cenných papírů byla organizace povinna hospodařit s

vyrovnaným rozpočtem, na samotném charakteru takovéto soutěžitelské činnosti

nic nemění. Pro posouzení samotného zavinění obviněného nekalosoutěžním

jednáním je pak významné, že činnost občanského sdružení SSKP při používání

vytvořeného názvu loga a způsobu prezentace, obviněný zjevně úmyslně spojoval

právě se Střediskem cenných papírů, ovšem nesměřoval svůj podnikatelský záměr

na úkor Střediska cenných papírů, ale na úkor řádné hospodářské soutěže v

neprospěch dalších soutěžitelů, tedy subjektů, kteří se na trhu s cennými

papíry vyskytovaly, tedy i samotných vlastníků akcii, ve prospěch občanského

sdružení. Tímto klamavým způsobem uvedl akcionáře v omyl, že občanské sdružení

je buď ve spojení se Střediskem cenných papírů či je kvalifikovanější oproti

dalším subjektům, které takovéto služby poskytovaly.

Z tohoto pohledu činnost

obviněného nepochybně byla v rozporu s dobrými mravy soutěže, když obviněný

osloveným akcionářům neuváděl zcela jasné informace o skutečnosti, že se jedná

fakticky jen o občanské sdružení, což do záhlaví jednotlivých dokladů

nezahrnul, naopak uváděl nepravdivé a zavádějící informace, když jednotlivé

předkládané smluvní doklady obsahovaly řadu nejasných informací a formulací, až

charakteru hrozeb neblahých důsledků, jestliže na nabídku nepřistoupí, které ve

svém komplexu vzhledem ke skutečnosti, že oslovoval osoby, které na trhu s

akciemi byly laiky, dostatečně neseznámené se zákonnými podmínkami a formálními

náležitostmi, významnými pro natolik odbornou činnost, jako je obchodování s

cennými papíry, fakticky uvedl v omyl. Pokud se jedná o samotný charakter

klamavých údajů, které obviněný akcionářům poskytoval, je nutno pro stručnost

odkázat na obsah vymezení tohoto pojmu v citovaném ustanovení § 2 odst. 3 písm. g) zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Je zcela zřetelné, že obviněný

účelově změnil adresu sídla SSKP na místo shodné se sídlem Střediska cenných

papírů, aniž k tomu měl akceptovatelné objektivní důvody a občanské sdružení by

v Burzovním paláci mělo možnost skutečně sídlit (tvrzení obviněného k otázce

následného zjištění nákladů na pronájem prostorů je zjevně nehodnověrné), či

alespoň s klienty, jimž adresu prezentoval, zde mohl komunikovat. Námitka

obviněného, že adresa sídla sdružení byla stanovena úředním postupem, ve světle

zjištění, že sám takovou změnu inicioval, se jeví jako absurdní. Ve spojení s

dalšími faktory záměru obviněného, tedy úmyslným vytvořením představy

oslovených klientů, že jednají se subjektem spojeným s SCP, pak je účel této

změny adresy, těsně před jejich prvním oslovením, zcela zřejmý.

Odvolací soud k tomu dále zdůraznil, že účastníkem hospodářské soutěže podle §

41 obchodního zákoníku mohou být fyzické i právnické osoby, které se účastní

hospodářské soutěže, i když nejsou podnikatelé a mají právo svobodně rozvíjet

svou soutěžní činnost v zájmu dosažení hospodářského prospěchu a naopak jsou

povinny přitom dbát právně závazných pravidel hospodářské soutěže a nesmí účast

v soutěži zneužívat. Nalézací soud nekalé soutěžní jednání obviněného kromě

znaků samotné generální klauzule podle § 44 odst. 1 obchodního zákoníku zahrnul

pod skutkovou podstatu takového jednání jako klamavého označení zboží a služeb

a vyvolání nebezpečí záměny podle § 44 odst. 2 písm. b) písm. c) a § 46 a §

47 písm. c) obchodního zákoníku. Klamavým označením zboží a služeb je každé

označení, které je způsobilé vyvolat v hospodářském styku mylnou domněnku, že

jím označené zboží nebo služby pocházejí z určitého státu, určité oblasti či

místa nebo od určitého výrobce, nebo, že vykazují zvláštní charakteristické

znaky nebo zvláštní jakost. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný vyvolal dojem,

že jím poskytované služby při nabídce odkoupení akcií a jejich finančního

zhodnocení, příp. samotného spravování a uložení listinných cenných papírů,

mají výjimečný charakter, neboť se jedná o subjekt, který je nějakým způsobem

spjatý se samotným Střediskem cenných papírů, s ohledem na způsob a formu

jednotlivých vyhotovených dokladů, adresu sídla sdružení, která byla na

dokladech uvedena i zaměnitelného loga i nepravdivé podpisové doložky Ing. J.

Š., CSc., ředitel divize služeb, když tato osoba v žádném případě v občanském

sdružení nefigurovala a občanské sdružení se do žádných divizí nečlenilo.

Úmyslná záměna jména osoby, jež měla za SSKP vystupovat, měla i zcela

prozaičtější smysl, než obviněný připouštěl. Podle jednotlivých dokladů

poskytnutých vlastníky akcií, se obviněný již dříve pokusil za společnost

Credit Invest Capital & Consulting, s. r. o., získat akcie nabídkou jejich

odkoupení a akcionáři by takto zjistili, že je oslovuje opět stejná osoba,

které cenné papíry neprodali, a to dokonce za vyšší nabízenou cenu. Obviněný

nepochybně záměrně právě za účelem, aby získal vyšší důvěryhodnost v návaznosti

na dojem, že SSKP má spojitost se Střediskem cenných papírů, takto napodobil

doklady, kterými se SSKP prezentovalo při kontaktech s potencionálními klienty,

způsobem, který byl způsobilý vyvolat nebezpečí záměny a klamavou představu

právě o takovémto spojení se Střediskem cenných papírů.

Nejvyšší soud se i zde může zcela ztotožnit s vcelku vyčerpávajícími závěry

rozhodujících soudů obou instancí a pouze zdůrazňuje, že to, že obviněný měl

grafické ztvárnění záhlaví a použití loga v modré barvě tisku chráněno

ochrannou známkou, není pro posouzení trestnosti jednání obviněného relevantní,

Ochrana podle předpisů o nekalé soutěži je relativního charakteru a zcela

neformální, zatímco zvláštní právní úprava (konkrétně právo k ochranné známce)

zakládá právo absolutní povahy a váže se na splnění určitých formálních

podmínek. K tomu je třeba uvést, že grafické logo Střediska cenných papírů není

nijak chráněno (srov. č. l. 89 spisu), přičemž toto z hlediska nekalé soutěže

není důležité, neboť zde je podstatné, že SSKP použilo natolik podobné logo,

název a dokonce i stejnou adresu Střediska cenných papírů a tím v oslovených

fyzických osobách byl vzbuzován dojem, že se jedná o subjekt s touto právnickou

osobou úzce spjatý, což je rozhodné z hlediska ustanovení § 44 odst. 1, 2 písm. b), c) obchodního zákoníku ve vazbě na § 46 odst. 1, § 47 písm. c) obchodního

zákoníku. Přitom je třeba připomenout k povaze nekalé soutěže i ustanovení § 46

odst. 1 poslední věta obchodního zákoníku, která ohledně klamavosti

označovaných služeb odkazuje na obdobné použití § 45 odst. 3 obchodního

zákoníku, podle něhož je klamavým i údaj sám o sobě pravdivý, jestliže vzhledem

k okolnostem a souvislostem, za nichž byl učiněn může uvést v omyl. Z těchto

hledisek je pak třeba posuzovat i jednání obviněného, spočívající ve snaze

docílit zápisem grafického ztvárnění záhlaví s použitým logem v modré barvě

tisku jako ochranné známky legalizaci svého nekalosoutěžního postupu. Rovněž

není relevantní, že bezvadně proběhl úřední postup v rámci evidence sídla

občanského sdružení na adrese Praha 1, Rybná 14. Správnost tohoto úředního

postupu v žádném případě nemůže rehabilitovat skutečnost, že tak obviněný

vstoupil do práv jiného subjektu chráněných obchodním, a v posuzovaném případě,

i trestním zákonem. Dále k námitce, týkající se možnosti mít sídlo na adrese

Praha 1, Rybná 14, Nejvyšší soud ještě dodává, že není pravdou, co tvrdí

obviněný, že pokud bylo sídlo na takové adrese příslušným správním orgánem

zaregistrováno, pak proti tomu nelze nic namítat. Registrace občanského

sdružení probíhá podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění

pozdějších předpisů, přičemž registrace s ohledem na charakter svobodného

sdružování, jako práva občanů, k jehož výkonu není třeba podle § 1 odst. 2 cit. zákona č. 83/1990 Sb. povolení státního orgánu, neznamená kontrolu všech údajů,

které jsou uvedeny v návrhu na registraci ve smyslu § 6 odst. 2 cit. zákona č. 83/1990 Sb. (včetně sídla), což vyplývá z toho, že Ministerstvo vnitra může

odmítnout registraci jen z důvodů uvedených v § 8 odst. 1 cit. zákona č. 83/1990 Sb. a že zapisuje podle § 9 cit. zákona č. 83/1990 Sb. rozhodné údaje a

jejich změnu (včetně sídla) do základního registru právnických osob,

podnikajících fyzických osob a orgánů veřejné moci (dále jen „základní registr

osob“). Ve lhůtách stanovených zvláštním zákonem (§ 4 odst. 3 zákona č.

111/2009 Sb., o základních registrech) ministerstvo zapíše do základního

registru osob rovněž změnu uvedených skutečností. Z toho vyplývá, že

Ministerstvo vnitra uvedené údaje (včetně změny sídla, která byla provedena v

posuzovaném případě – srov. č. l. 102) nepřezkoumává a pouze je bere na vědomí,

jak je to uvedeno i v razítku Ministerstva vnitra, kde se uvádí, že změna

stanov (včetně sídla sdružení – Rybná 14, Praha 1) byla vzata na vědomí. Z

těchto důvodů nemůže tento úřední postup, kterého se obviněný dovolává,

ospravedlnit jeho jednání, jak správně v zásadě již uvedl odvolací soud, který

opodstatněně zdůraznil, že obviněný neměl ke změně sídla žádný důvod s výjimkou

toho, aby své nekalosoutěžní postupy učinil ve vztahu k osloveným akcionářům

věrohodnější, neboť občanské sdružení na shora uvedené změněné prestižní

adrese, shodující se mimo jiné i se sídlem Střediska cenných papírů, mělo pouze

fiktivní a nikoli skutečné sídlo, když zde nevlastnilo žádný bytový ani

nebytový prostor, ani nemělo oprávnění jakýkoli na uvedené adrese se

nacházející takový prostor užívat, například z důvodu nájemního vztahu. V tomto

ohledu jsou proto závěry soudů obou stupňů zcela správné a zmíněné námitky

obviněného učiněné v dovolání nemohou odůvodnit změnu napadených rozhodnutí.

Další výhrada obviněného T. T. spočívala v tvrzení, že proto, že nebyl

obchodníkem s cennými papíry, nebyl ani vázán pravidly hospodářského styku

upravujícími tuto oblast. V této souvislosti také namítl, že není pravdou, že

by občanské sdružení Středisko Služeb Kupónové Privatizace někdy vykonávalo

správu investičních nástrojů ve smyslu § 4 odst. 3 písm. a) zákona o podnikání

na kapitálovém trhu. Ve skutečnosti svým potenciálním klientům pouze nabízelo

úschovu investičních nástrojů, pro kterou však ve smyslu výše citovaného zákona

není třeba mít licenci obchodníka s cennými papíry. Dovolatel zde odkázal mimo

jiné i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 127/2007, které se

podle něj týkalo předmětného občanského sdružení a ze kterého dovolatel

dovozuje právě tu skutečnost, že pokud Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že

vykonávání správy investičních nástrojů znamená, že tato správa je skutečně

fakticky vykonávána, a tedy jsou činěny určité konkrétní úkony správy

investičních nástrojů, pak nestačí pouhá uzavřená smlouva, jak tomu podle

dovolatele bylo v jeho případě. Předmětné občanské sdružení ve skutečnosti

nečinilo žádné úkony správy, tudíž nevykonávalo správu, a dovolatel neporušil

ustanovení o podnikání na kapitálovém trhu a nemohl proto naplnit skutkovou

podstatu trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle

§ 127 odst. 1 tr. zák.

Také touto otázkou se zabýval již nalézací soud, který zejména na straně 17 a

násl. uvedl, že není pochyb o tom, že občanské sdružení SSKP bylo založeno z

iniciativy obviněného T. T., jenž jako zmocněnec přípravného výboru podal návrh

Ministerstvu vnitra ČR na registraci tohoto sdružení a posléze byl jedinou

osobou činnou v tomto sdružení, což koneckonců sám obviněný doznal. SSKP sice

bylo založeno jako dobrovolné sdružení občanů s cílem chránit zájmy drobných

akcionářů, jak plyne z jeho stanov, fakticky však od samého začátku vyvíjelo

činnost podnikatelského charakteru. K tomu považuje za nutné Nejvyšší soud

dodat, že takto obviněný jednal přesto, že zákon o sdružování, podle kterého

předmětné občanské sdružení vzniklo, se nevztahuje na sdružování občanů k

výdělečné činnosti [srov. § 1 odst. 3 písm. b) cit. zákona č. 83/1990 Sb.]. Také to svědčí o úmyslu obviněného a o nedůvodnosti jeho v dovolání uplatněné

obhajobě. Jak správně dále uvedl odvolací soud obviněný jednak písemně

kontaktoval stovky drobných akcionářů s úmyslem nakoupit za velmi výhodnou cenu

(1.000,- Kč za jednu akcii) akcie společnosti ŠTI Holding, a. s., pročež jim

také zasílal kupní smlouvy podle ustanovení § 409 obchodního zákoníku a

ustanovení § 13 a násl. zákona o cenných papírech, tedy zjevně tak činil se

záměrem dosažení zisku, jednak posléze ve své činnosti pokračoval formou

nabízení dalších služeb akcionářům společnosti II. EPIC Holding, a. s., a

KABELOVNA Děčín-Podmokly, a. s., spočívající v nabídce vyzvednutí akcií od

emitenta, jejich bezplatné úschovy a finančního poradenství, a to na základě

uzavření smlouvy o úschově a finančním poradenství. I zde se nejednalo o službu

bezplatnou, nýbrž za odměnu ve výši 30 % z dosaženého finančního zhodnocení. Tento závěr je dostatečně prokázán doloženou korespondencí mezi SSKP a

oslovenými akcionáři, smlouvami, všeobecnými podmínkami poskytování služeb

finančního poradenství, nabídkami na odkoupení akcií činěnými jinými subjekty

(např. i Ing. B. H., společnosti NUT, a. s., kteří nabízeli za jednu akcii

částku přes 2.500,- Kč) a v neposlední řadě závěr soudu o úmyslu obviněného

vyvíjet podnikatelské aktivity pod hlavičkou SSKP dokresluje i samotný fakt

registrace tohoto sdružení jako právnické osoby s předmětem podnikání činnost

podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců Živnostenským

úřadem Magistrátu města Ostravy. Dále se zejména nalézací soud také zabýval i

rozhodnutími v rámci správního soudnictví, na něž dovolatel v této souvislosti

poukazuje. Takto zejména na straně 16 odůvodnění svého rozsudku soud rozvedl,

že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2006, č. j. 10 Ca

16/2006-137, byla zamítnuta žaloba SSKP proti výše citovanému rozhodnutí o

rozkladu prezídia Komise pro cenné papíry ze dne 7. 12. 2005 (viz č. l. 179-202

spisu). Rozsudek Městského soudu v Praze byl posléze napaden ze strany sdružení

SSKP kasační stížností, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne

19. 6. 2008, č. j. 9Afs 127/2007-286 (viz č. l.

746-764 spisu) tak, že napadený

rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Z

odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že podstatná část námitek vznesených

obviněným je nedůvodná, důvodnými totiž byly shledány toliko námitky, týkající

se uzavření a realizace smluv, týkajících se akcionářů společnosti Teplárna

České Budějovice, a. s. Jak již bylo zmíněno shora, aktivity obviněného vůči

akcionářům tohoto subjektu nejsou předmětem žalované trestné činnosti. Nejvyšší

správní soud ve svém rozhodnutí konstatuje, že návrh „Smlouvy podle § 409 a

následujících zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a § 13 a následujících

zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech“, který tvořil přílohu prvního

dopisu ze dne 6. 8. 2004 zasílaného akcionářům společnosti ŠTI Holding, a. s.,

bylo prokázáno, že k uzavření této smlouvy mezi SSKP a akcionáři společnosti

ŠTI Holding, a. s., skutečně došlo, přičemž ze všech kroků činěných SSKP, jak

tyto byly zadokumentovány ve správním spise, zcela jednoznačně vyplývá úmysl

SSKP nabýt předmětné akcie na vlastní účet, což prokazuje mimo jiné vlastní

text dopisů, rozesílaných akcionářům, tudíž závěr Městského soudu v Praze, že

SSKP neoprávněně poskytovalo investiční službu obchodování s investičními

nástroji na vlastní účet podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o podnikání na

kapitálovém trhu je správný, neboť SSKP vykonávalo tuto činnost, aniž mělo k

tomu povolení Komise pro cenné papíry, čímž získalo neoprávněnou výhodu oproti

jiným obchodníkům s cennými papíry. Nejvyšší správní soud se dále vyjádřil k

obsahu smlouvy o úschově a finančním poradenstvím, uzavíraném mezi SSKP a

akcionáři společnosti Teplárna České Budějovice, a. s., která je svým obsahem

totožná se smlouvami stejného znění, uzavíranými SSKP s akcionáři společnosti

ŠTI Holding, a. s., II. EPIC Holding, a. s., a KABELOVNA Děčín-Podmokly, a. s.,

přičemž učinil závěr, že zmíněná smlouva naplňuje pojem „správa investičních

nástrojů“ ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 písm. a) zákona o podnikání na

kapitálovém trhu. Z důvodu neprokázání správními orgány, že SSKP skutečně

takovou smlouvu uzavřelo s akcionáři společnosti Teplárna České Budějovice, a. s, a dále, že z této smlouvy bylo také fakticky plněno, byla kasační stížnost

ve stížnostních bodech, týkajících se kvalifikace jednání SSKP jako skutku

porušujícího ustanovení § 4 odst. 3 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém

trhu shledána důvodnou. Z dokumentace poskytnuté klienty občanského sdružení

SSKP soud dále zjistil, že zájem o odkoupení jejich akcií posléze projevily i

další subjekty, např. společnost NUT, a. s., nabízela 2.700,- Kč za jednu akcii, fyzická osoba Ing. B. H. 2.590,- Kč za

jednu akcii (viz např. č. l. 19, 20 přílohy č. 1, sv. I). Poté nalézací soud

poznamenal, že bylo rovněž dostatečně prokázáno, ať již kupními smlouvami,

smlouvami o úschově a finančním poradenství, doloženou korespondencí mezi SSKP

a oslovenými akcionáři, písemnými sděleními akcionářů o průběhu a obsahu jejich

kontaktu se SSKP, potažmo obviněným T.

T., doklady o poskytnutých platbách za

odkoupené akcie a v neposlední řadě též doloženými rozhodnutími Komise pro

cenné papíry či soudu, že ač SSKP nemělo povolení k činnosti obchodníka s

cennými papíry, provádělo odkup listinných akcií společnosti ŠTI Holding, a. s., přičemž u tohoto emitenta obviněný oslovil stovky akcionářů a posléze s

řadou z nich uzavřel kupní smlouvy, obsahující i zmocnění pro nabyvatele k

realizaci převodu akcií, a dále došlo též k uzavření celé řady smluv o úschově

a finančním poradenství s akcionáři společnosti II. EPIC Holding, a. s., a

společnosti KABELOVNA Děčín-Podmokly, a. s., jejichž předmětem byl závazek SSKP

zajistit klientovi po předchozím vyzvednutí bezplatnou úschovu listinných akcií

v počtu daném k datu přeměny podoby akcií a poskytovat klientovi poradenství a

veškerou součinnost vedoucí k jejich zhodnocení za podmínek daných všeobecnými

podmínkami, které byly nedílnou součástí těchto smluv. Takto SSKP získalo do

držení a správy akcie od 22 akcionářů společnosti II. EPIC Holding, a. s., v

celkovém počtu 2430 kusů, přičemž následně se záměrem realizovat jejich

zhodnocení podle vlastního úsudku u řady akcionářů obviněný nerespektoval

jejich žádosti o vydání akcií, o realizaci jejich prodeje, s argumentací

momentální nevýhodnosti takového postupu a předpokladu vyššího zhodnocení v

budoucnu. V případě akcionářů společnosti KABELOVNA Děčín-Podmokly, a. s., pak

k vydání akcií, přes písemnou žádost učiněnou obviněným nedošlo z důvodu

rozhodnutí mimořádné valné hromady tohoto subjektu o převodu všech ostatních

účastnických cenných papírů společnosti, které jsou ve vlastnictví ostatních

akcionářů, na hlavního akcionáře společnosti. Výše uvedené skutečnosti a obsah

shromážděných materiálů, jak tyto byly k důkazu v rámci hlavního líčení

provedeny, umožňuje učinit závěr, že se ze strany SSKP jednalo o nedovolené

poskytování hlavní investiční služby – obchodování s investičními nástroji na

vlastní účet ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zák. č. 256/2004 Sb. a zároveň

došlo na smluvním základě k provedení veškerých nezbytných kroků směřujících k

poskytování doplňkové investiční služby – správa investičních nástrojů ve

smyslu § 4 odst. 3 písm. a) zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém

trhu.

Odvolací soud se k otázce související se shora uvedenou námitkou

obviněného dále vyjádřil na straně 18 a násl., kde konstatoval, že nepochybně

lze uznat správnost námitky, že není možno považovat za neoprávněné obchodování

s investičními nástroji na vlastní účet, jestliže se dopustí takového jednání

osoba spravující vlastní majetek. Naopak ovšem obchodování s investičními

nástroji na vlastní účet, tedy v rámci podmínek regulovaných zákonem o

podnikání na kapitálovém trhu, se dopustí ten, kdo opakovaně systematicky,

soustavně a podnikatelským způsobem takové obchodování s investičními nástroji

provozuje. Ze samotného rozsahu činnosti SSKP, množství oslovených

potencionálních klientů i získaných akcií od klientů, s nimiž uzavřel obviněný

citované smlouvy, je zcela zřejmé, že se nejednalo o jakékoliv ojedinělé

jednání, které by mohlo být považováno za pouhé nakládání s vlastním majetkem,

přičemž je evidentní, že SSKP žádný vlastní majetek podle tvrzení obviněného

neměla. Naopak jednání SSKP vykazovalo charakter soustavné činnosti za účelem

zisku. Argumenty obhajoby ve vztahu k této otázce ze strany obviněného jsou

rozporné a nedůvěryhodné, když v dalších částech tvrzení naopak zdůrazňoval, že

občanské sdružení mělo zákonné opodstatnění k podnikatelské činnosti a fakticky

ji provozovalo. Řadou právních úkonů a podáváním žalob se naopak domáhal, aby v

tomto podnikání sdružení nebylo ze strany dalších konkurenčních subjektů

bráněno. Je také zjevné z obsahu všech vyjádření obviněného i dalších důkazů

listinného charakteru, že sdružení jinou podnikatelskou činnost, než uvedeným

způsobem organizovanou snahu o získání akcií od akcionářů různých společností,

neprovozovalo. Pokud se jedná o samotný charakter podnikatelské činnosti, je

nutno vycházet z ustanovení § 2 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního

zákoníku, které podnikání charakterizuje jako soustavnou činnost prováděnou

samotným podnikatelem, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem

dosažení zisku. Tvrzení obviněného, že jím zastoupené občanské sdružení jako

nezisková organizace nemohla zisk vytvářet, pro samotný tento závěr není

významné, stejně tak jako námitka, že samotný zisk z uváděné vedlejší

podnikatelské činnosti sdružení měl být vložen do samotných nákladů občanského

sdružení. Přestože zákon o podnikání na kapitálovém trhu nepodává přesnou

definici pojmu podnikání na kapitálovém trhu, je možno poskytování investičních

služeb vymezit v souvislosti s citací jeho znaků uvedených v rozsudku

Nejvyššího správního soudu na str. 290 spisu Městského soudu v Praze pod č. j. 10 Ca 16/2006-137, obsahující rozbor tohoto pojmu, na nějž pro stručnost je

třeba jen odkázat. Jednání SSKP bylo nepochybně podnikáním, přičemž je nutno

poukázat na skutečnost, že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že takovéto

jednání obviněného, v zastoupení SSKP, bylo jen navazujícím na jeho dřívějších

aktivity, učiněné jako jednatelem obchodní společnosti Credit Invest Capital &

Consulting, s. r. o., tak, jak o tom svědčí např. nabídka (č. l. 148, příloha

č. 1, sv. I., z 15. 9. 2003), v níž také nabízel akcionářům ŠTI Holding, a.

s.,

obdobné služby s finančním zhodnocením akcií z kupónové privatizace této

akciové společnosti za částku 1.820,- Kč za 1 ks v celkové výši 72.000,- Kč na

kuponovou knížku. Ze samotné nabídky uzavření kupní smlouvy SSKP (např. vzor

č. l. 125 a násl., příloha č. 1, sv. I.), je zřejmé, že obviněný se vydával za

ředitele divize služeb Ing. J. Š., CSc., za kterého doklady podepsal, přičemž

se zavázal po zajištění formálních podmínek pro uzavření kupní smlouvy, že bude

výplata hodnoty akcií 1.000,- Kč za 1 ks akcie obratem uhrazena. Přestože z

obsahu tohoto spisového materiálu vyplývá (např. z předávacího protokolu na

listinné cenné papíry č. l. 124, příloha č. 1), že jednotlivé listinné cenné

papíry od ŠTI Holding, a. s., obviněný skutečně v průběhu roku 2005 osobně

převzal, ze sdělení jednotlivých akcionářů je zřejmé, že svůj závazek SSKP k

úhradě dohodnuté ceny akcií, ani následné slibované navýšení ceny ve výši

2.000,- Kč za akcii, podle dopisu ze dne 8. 12. 2004 (viz vzorový dopis č. l. 163, příloha č. 1), neuhradil. Obviněný podle svého tvrzení i řady dalších

důkazů se dlouhodobě zabýval, vystupujíc pod různými subjekty, obchodem s

cennými papíry a byl o jejich hodnotě a pohybu cen a zákonitostech jejich

vývoje velmi dobře informován. Nepochybně z pohledu těchto zkušeností důvodně

předpokládal, že cena akcií, jež uvedeným způsobem získal, v budoucnu oproti

ceně kupní bude vyšší, k čemuž, jak vyplývá ze závěrů nalézacího soudu,

skutečně došlo. Pro posouzení viny obviněného není jakkoliv významný závěr, zda

obviněný přesně věděl, že by aktuální cena akcií v době uzavření smluv byla na

trhu vyšší a do jaké míry, než se zavázal uhradit akcionářům. Především

obviněný hodnotu akcií v souladu se závazkem, tedy bezprostředně (obratem)

neuhradil a ani tak nemohl učinit, neboť k tomu neměl dostatek finančních

prostředků, o čemž ovšem akcionáře předem neinformoval. Neučinil tak ani poté,

co akcie v listinné podobě skutečně převzal. Přestože trh s akciemi podléhá

významným cenovým výkyvům, pro posouzení výhod, jichž obviněný svým jednáním

dosáhl z hlediska materiálního náhledu, je podstatné, že ve velmi krátké době

několika měsíců na trhu jejich cena byla více jak dvojnásobná, o čemž obviněný

fakticky sám klienty informoval. Již z předcházející nabídky obviněného za

společnost Credit Invest Capital & Consulting, s. r. o., lze dovodit, že

obviněný věděl o existující reálné vyšší ceně, za kterou bylo možno akcie na

trhu uplatnit. Je zcela zřejmé, že jednání obviněného ve vztahu k nabídce

akcionářům nespadalo pod hlavní podstatnou činnost SSKP, presentovanou v jeho

stanovách, která by mohla mít při ochraně drobných akcionářů pozitivní význam,

ale šlo nepochybně o činnost podnikatelského charakteru, se zaměřením na

vytvoření zisku z rozdílu nákupní a prodejní ceny akcií a případné participaci

na něm za služby při prodeji za vlastníky akcií za podmínek, jež byly zcela v

dispozicích obviněného.

Ve vztahu k citovaným rozhodnutím soudů ve správním soudnictví posléze odvolací

soud poznamenal, že podstatná část předmětu trestního jednání obviněného,

zastupujícího SSKP, byla již obsahem řady správních i soudních rozhodnutí, byť

toliko ve vztahu k části trestného jednání kladeného obviněnému za vinu, tedy k

nabídce na odkoupení a vyzvednutí akcií společnosti ŠTI Holding, a. s. Jednalo

se o rozhodnutí Komise pro cenné papíry ve věci č. j. 51/So/62/2004, jímž bylo

dne 24. 8. 2004 předběžným opatřením nařízeno SSKP, aby se zdrželo nabývání

akcií, či hromadných listin, nahrazujících jednotlivé akcie společnosti ŠTI

Holding, a. s., dalšího rozesílání návrhu kupní smlouvy, plné moci a průvodního

dopisu a dalšího přebírání listinných akcií a dalšího plnění již přijatých

návrhů smluv a na základě udělených plných mocí (srov. sv. I., č. l. 128 a

násl.) a na to navazující rozhodnutí o rozkladu vydané prezídiem Komise pro

cenné papíry dne 6. 10. 2004 (č. l. 135), jímž bylo původní rozhodnutí částečně

formulačně změněno. Dále bylo vydáno Komisí pro cenné papíry rozhodnutí dne 1.

8. 2005 (č. l. 150 sv. I.), jež nabylo právní moci v souvislosti s rozhodnutím

o rozkladu prezídia Komise pro cenné papíry ze dne 7. 12. 2005 (č. l. 165, sv.

I.), jímž SSKP za neoprávněné poskytování hlavní investiční služby, obchodování

s investičními nástroji na vlastní účet [podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o

podnikání na kapitálovém trhu], akcionářům společnosti ŠTI Holding, a. s., a

současně i za poskytování doplňkové investiční služby [podle § 4 odst. 3 písm.

a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu] akcionářům společnosti Teplárna

České Budějovice, a. s., byla uložena pokuta ve výši 2 miliony Kč. Na to

navazoval rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2006, č. j. 10 Ca

16/2006 – 137, jímž byla zamítnuta žaloba SSKP, jíž se obviněný v zastoupení

SSKP domáhal přezkoumání citovaného rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne

1. 8. 2005 (srov. č. l. 179 sv. II., případně připojený spis 10 Ca 16/2006 MS

Praha). Nato dále navazoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6.

2008, č. j. 9 Afs 127/2007-286 (srov. č. l. 746 sv. VI., případně originál

rozhodnutí připojeného spisu 10 Ca 16/2006), jímž byl citovaný rozsudek

Městského soudu v Praze zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle zprávy České národní banky je v tomto řízení dále pokračováno (č. l. 931

spisu). K uvedenému poslednímu rozsudku ovšem i odvolací soud konstatoval, že

důvodem pro zrušení citovaného rozsudku Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10

Ca 16/2006-137, byla výhradně nesprávná skutková zjištění ve vztahu k druhé

části vytýkaného jednání SSKP, vůči akcionářům Teplárny České Budějovice, a.

s., a nikoliv ve vztahu k jednání SSKP vůči akcionářům a v jejich zastoupení v

souvislosti s nakládáním s akciemi společnosti ŠTI Holding, a. s.

K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ani v tomto případě nelze, než nalézacímu a

odvolacímu soudu přisvědčit, že námitka obviněného, že proto, že nebyl

obchodníkem s cennými papíry, nebyl vázán pravidly hospodářského styku

upravujícími tuto oblast, zde také nemůže obstát. Pro posouzení, zda jednání

konkrétního subjektu je jednáním v hospodářské soutěži není rozhodné, zda jde o

podnikatele, v tomto konkrétním případě obchodníka s cennými papíry, ale je

naopak důležité, zda šlo o jednání soutěžitele, tedy zda bylo motivováno

soutěžním záměrem, nikoliv záměrem jiným. Jak již bylo uvedeno výše, o cíli

jednání obviněného nemůže být pochyb, a nelze pominout, že obviněný T. T. v

rámci předmětného sdružení zcela jasně směřoval k vytváření zisku a sdružení

svou faktickou činností naplňovalo definici „podnikání“ uvedenou výše a

citovanou z obchodního zákoníku. K aplikaci generální klauzule ve smyslu

ustanovení § 41 odst. 1 obchodního zákoníku a v té souvislosti i k aplikaci

zvláštních skutkových podstat podle § 46 odst. 1 a § 47 písm. c) obchodního

zákoníku pak dospěly soudy v posuzované trestní věci naprosto oprávněně, neboť

šlo o jednání v hospodářské soutěži, když na Středisko cenných papírů je třeba

nahlížet jako na soutěžitele ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona o ochraně

hospodářské soutěže, přičemž aplikaci zvláštních skutkových podstat nebrání ani

skutečnost, že hovoří o zboží, službách, výrobcích nebo výkonech, neboť klamavé

označení subjektu je zároveň označením služeb, konkrétně pokud jde o hlavičku

na papírech, přičemž pojem výkon je ještě širší než pojem služba.

Soudy obou stupňů rovněž správně dospěly k závěru, že obviněný porušil i

vyjmenovaná ustanovení zákona č. 265/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu

v tehdy platném znění, konkrétně ustanovení § 4 odst. 2 písm. c), odst. 3

písm. a) a § 4 odst. 5 tohoto zákona, přičemž náležitě i vysvětlily své

přístupy k této problematice (zejména č. l. 16 a násl. a čl. 19 rozsudku

nalézacího soudu a č. l. 23 až 26 usnesení odvolacího soudu). Proto je možno na

tato rozhodnutí, která jsou zcela v souladu i s rozhodnutím Nejvyššího

správního soudu ze dne 19. 6. 2008, č. j. 9 Afs 127/2007-286 (srov. č. l. 746

sv. VI., případně originál rozhodnutí v připojeném spisu 10 Ca 16/2006),

odkázat. Nejvyšší soud k shora uvedeným námitkám obviněného v dovolání

týkajícím se nenaplnění znaků poskytování hlavní investiční služby a doplňkové

investiční služby ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) a § 4 odst. 3 písm. a) zákona

o podnikání na kapitálovém trhu (účinného v době jednání kladeného mu za vinu)

poukazuje zejména na zhodnocení provedené oběma nižšími soudy v návaznosti na

uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se těmito otázkami také

zabýval a dospěl k závěru, že v daném případě šlo o poskytování hlavní

investiční služby spočívající v obchodování s investičními nástroji na vlastní

účet a o poskytování vedlejší investiční služby správy investičních nástrojů. S

těmito závěry jak obou nižších soudů, tak i Nejvyššího správního soudu, se

Nejvyšší soud plně ztotožňuje a to z důvodů již uvedených výše. Pokud obviněný

v dovolání poukazuje na nutnost faktického vykonávání správy investičních

nástrojů bez patřičné licence, je třeba s tímto souhlasit a zároveň zdůraznit,

že k tomuto podle odůvodněných závěrů obou nižších soudů na základě jednání

obviněného za SSKP také skutečně došlo ve vztahu k akciím emitenta ŠTI Holding,

a. s., emitenta KABELOVNA Děčín-Podmokly, a. s., a emitenta II. EPIC Holding,

a. s., neboť zde skutečně došlo nejen k shora uvedeným nabídkám ze strany

obviněného, ale v převážné většině i k uzavření smluv a převzetí akcií a k

dalšímu nakládání s nimi ve smyslu poskytování uvedených investičních služeb. Závěr Nejvyššího správního soudu, kterého se obviněný dovolává ve svém

mimořádném opravném prostředku se netýká těchto emitentů, ale jen společnosti

Teplárna České Budějovice, a. s., kde na rozdíl od uvedených případů nebylo v

době rozhodnutí Nejvyššího správního soudu najisto postaveno, že byly skutečně

výkony spadající pod službu „správa investičních nástrojů“ ve smyslu § 4 odst. 3 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu poskytovány, když mělo být

prokázáno, že SSKP uzavřelo s akcionáři společnosti Teplárna České Budějovice,

a. s., předmětnou smlouvu a dále, že z této smlouvy bylo také fakticky plněno. Z těchto důvodů, nejsou ani tyto shora uvedené námitky odvolatele důvodné.

Rovněž tak námitka obviněného, že nebyl obchodníkem s cennými papíry, a proto

ani nebyl vázán pravidly hospodářského styku upravujícími tuto oblast, je tedy

zcela nedůvodná, neboť jeho snahou bylo chovat se fakticky jako obchodník s

cennými papíry, ale zároveň se vyhnout nutnosti mít k takové činnosti příslušné

povolení podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu.

Dále se Nejvyšší soud zabýval dovolatelem zmiňovaným údajným neuvážením ze

strany obou nižších soudů, zda pozdější zákonná úprava by pro něj nebyla

příznivější. Hned na počátku je třeba konstatovat, že ustanovení o působnosti

trestních zákonů (zejména § 16 odst. 1 tr. zák.) se vztahuje i na působnost

zákonů, na které odkazuje trestní zákon v blanketové normě, proto nelze

trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání a

částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (srov. přiměřeně č.

35/1994 a č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr.).

Je sice pravdou, že zákon č. 265/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve

znění platném v době rozhodování soudů obou stupňů, doznal změn ve vymezení

investičních služeb, i ohledně povolení k poskytování investičních služeb,

avšak uvedené změny by nebylo možné aplikovat na trestné jednání obviněného v

jeho prospěch. Uvedená novelizace účinná v době projednávání a rozhodování

posuzované trestní věci není pro obviněného příznivější, jak sám v dovolání

tvrdí. Ustanovení § 4 zákona o podnikání na kapitálovém trhu v současné době

totiž ve větší šíři vymezuje hlavní investiční služby, poněvadž mimo již

opakovaně uvedené hlavní investiční služby podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o

podnikání na kapitálovém trhu, spočívající v obchodování s investičními

nástroji na vlastní účet, zahrnuje mezi hlavní investiční služby v § 4 odst. 2

písm. e) zákona o podnikání na kapitálovém trhu i investiční poradenství

týkající se investičních nástrojů. Z obsahu všeobecných podmínek poskytování

služeb finančního poradenství občanského sdružení SSKP vyplývá, že obviněný se

za toto sdružení zavazoval poskytovat klientovi poradenství a veškerou

součinnost vedoucí k budoucímu zhodnocení jeho akcií, přičemž uvedené

poradenství bylo ve smyslu smlouvy výhradní. Navíc inzeroval i to, že činnost

sdružení směřuje k maximálnímu finančnímu zhodnocení cenných papírů klienta,

přičemž za zhodnocení se považuje i prodej předmětných akcií, a za uvedenou

činnost si nárokoval i odměnu. Obviněný tedy prokazatelně provozoval a nabízel

ne jednu hlavní investiční službu, ale podle nové právní úpravy nejméně dvě

hlavní investiční služby, na které je třeba povolení podle § 4a zákona o

podnikání na kapitálovém trhu, přičemž je třeba zdůraznit, že obviněný

poskytoval i doplňkovou investiční službu uvedenou v § 4 odst. 3 písm. a)

citovaného zákona, tedy úschovu a správu investičních nástrojů, a to z důvodů

již shora rozvedených (o úschově nevznikaly v průběhu řízení žádné pochybnosti

a obviněný ji na rozdíl od správy ani nepopíral). Závěrem je třeba k této

otázce zdůraznit, že v rozsahu, v němž uvedené služby poskytoval, je třeba

povolení vydaného Českou národní bankou i podle nyní platného předpisu. Soudy

obou stupňů tedy nepochybily, pokud na trestné jednání obviněného aplikovaly

zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu v tehdy platném znění a

nikoli tento zákon v pozdějším znění, které je pro obviněného méně příznivé. Z

těchto důvodů jsou i tyto shora namítané výhrady dovolatele neodůvodněnými.

Prostřednictvím poslední právně relevantní námitky obviněný T. T. zpochybnil,

že by jeho jednání bylo objektivně způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům

či spotřebitelům, což požaduje ustanovení § 44 odst. 1 obchodního zákoníku jako

jeden z obligatorních znaků nekalé soutěže. Jak totiž vyplynulo ze zjištěného

skutkového stavu, jestliže akcionáři reagovali jen proto, že se domnívali, že

jednají se státní institucí či subjektem této instituci blízkým, kdy by jinak

službu odmítli, jako to učinili u jiných společností či osob, pak jednání

dovolatele nemohlo objektivně způsobit žádnou újmu jiným údajným soutěžitelům,

jelikož by ani bez činnosti dovolatele akcionáři nic nezaslali a s nimi nic

neuzavřeli. Předmětné občanské sdružení tak mohlo maximálně převzít část trhu,

kterou by jinak nikdo nezískal a nemohlo tedy žádného údajného soutěžitele o

tuto část trhu připravit (k této dílčí související námitce se Nejvyšší soud

vyjádřil již shora). Stejně tak není správný závěr soudu, že by dovolatel měl

mít ze svého jednání jakoukoli imateriální výhodu. Zejména je zcela nesprávný

závěr soudu o tom, že dovolatel mohl z titulu držení akcií za samotné akcionáře

vykonávat i činnosti a oprávnění skutečných vlastníků a že toto by mělo

představovat nějakou výhodu.

Nalézací soud k výše uvedenému konstatoval na straně 19 a 20 odůvodnění svého

rozsudku, že získání neoprávněných výhod může být též reálné až v budoucnosti.

Neoprávněné výhody mohou mít jak majetkový, tak i nemajetkový charakter,

přičemž u výhod materiální povahy, které lze vyčíslit v penězích, lze značný

rozsah dovodit v návaznosti na ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. při částce

nejméně 500.000,- Kč, což odpovídá hranici značné škody. Při posuzování dané

otázky soud vzal v úvahu celkovou odhadovanou cenu akcií, získaných SSKP na

základě kupní smlouvy od akcionářů společnosti ŠTI Holding, a. s., jakož i

odhadní cenu akcií, které toto občanské sdružení získalo nebo zamýšlelo získat

do držení a správy na základě smluv o úschově a finančním poradenství,

uzavřených s drobnými akcionáři společnosti II. EPIC Holding, a. s., a

KABELOVNA Děčín-Podmokly, a. s. Porovnáním odhadních cen akcií v době činu,

resp. v době jí blízké, s pořizovací cenou akcií společnosti ŠTI Holding, a.

s., lze zjistit, že pořizovací cena byla pro akcionáře značně nevýhodná a možný

zisk nabyvatele se pohyboval v částce převyšující 1.000,- Kč za jednu akcii,

když znaleckým posudkem, zpracovaným v souvislosti s nucenou dražbou, z něhož

soud vycházel, byla cena jedné akcie vyčíslena na 2.395,- Kč, což pro případ

nabytí celkem 5773 akcií představuje samo o sobě možný zisk převyšující

mnohonásobně výše zmíněnou hranici 500.000,- Kč, tudíž lze zde důvodně

dovozovat úmysl získat neoprávněnou výhodu ve značném rozsahu. Navíc k tomuto

ještě přistupuje další možný majetkový profit, plynoucí ze smluvně nárokované

odměny ve výši 30 % z dosaženého finančního zhodnocení u akcií, ohledně nichž

byla uzavřena smlouva o úschově a finančním poradenství.

Odvolací soud na straně 19 a násl. svého usnesení k tomu dále doplnil, že

samotná komunikace s jednotlivými akcionáři ŠTI Holding, a. s., byla podrobně

zadokumentována doklady, které byly shromážděny v průběhu přípravného řízení a

předloženy těmito akcionáři, a také jejich písemnými vyjádřeními, jež jsou

založeny v příloze spisu č. 1, sv. I. a II. Z těchto dokladů je zřejmý obsah

jednotlivých smluvních dokladů a z toho vyplývajících závazků, doručovaných

občanským sdružením SSKP zastoupeným obviněným, jednotlivým akcionářům i rozsah

těch akcionářů a množství akcií, vůči nimž byly kupní smlouvy uzavřeny tak, jak

je popisuje podrobně v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně na str. 11 až

13. Údaje k jednotlivým akcionářům vyplývají ze seznamů akcionářů, za něž

obviněný vystupoval a převzal akcie vydané v listinné podobě a samotných

zmocnění k převzetí hromadné listiny, nahrazující akcie vydané v listinné

podobě i žádostí a dokladů o vydání akcií obviněnému (např. č. l. 253 a

další). K tomu soud druhého stupně zdůraznil, že z obsahu skutkových zjištění

nalézacího soudu ve shodě s písemnými vyjádřeními jednotlivých vlastníků akcií

vyplývá (srov. souhrnný přehled vyjádření akcionářů v souboru informací č. l. 673 a násl.), že tito akcionáři přistoupili na nabídky k uzavření kupní smlouvy

k uvedeným akciím zjevně převážně pod dojmem, že tuto smlouvu uzavírají se

subjektem spjatým se Střediskem cenných papírů, neboť z obsahu obdobného názvu,

způsobu zpracování samotného loga, které v souvislosti s doručováním

jednotlivých dokladů a samotným systémem kupónové privatizace se stal všeobecně

známým a vstoupil do povědomí akcionářů a v souvislosti se samotným dalším

klamavým způsobem zpracování nabídky, přičemž účelem takového jednání ze strany

obviněného bylo nepochybně získat výhodu oproti dalším zájemcům o koupi akcií

od akcionářů tak, jak jejich nabídky byly zahrnuty v obsahu uvedených příloh

(viz např. nabídka P. S., č. l. 149 až 150, nabídka na č. l. 152, apod.). Z

tohoto pohledu je významné, že obviněný takto oslovoval cílovou skupinu osob,

u nichž si byl vědom, že na trhu s akciemi se pohybovaly jen v důsledku

získání akcií v kupónové privatizaci. Jednalo se o laiky, kteří na rozdíl od

obviněného nebyli na specifické podmínky nakládání a obchodování s cennými

papíry odborně připraveni. Dále na straně 30 pak soud druhé instance zdůraznil,

že jednání dovolatele nepochybně bylo způsobilé přivodit závažnou újmu dalším

soutěžitelům a spotřebitelům, která je evidentní z obsahu samotného rozsahu

oslovených klientů a s těmito uzavřených smluv, za porušení řádných pravidel

hry ze strany SSKP a nečestných podmínek, jak jsou obsaženy ve výroku

napadeného rozsudku, umožňující SSKP dlouhodobou dispozici s velkým množstvím

akcií bez jejich úhrady, které by jinak v takovém rozsahu nezískalo. Jak je

výše uvedeno pro samotné posouzení jednání jako nekalosoutěžního z hlediska

ustanovení § 44 odst. 1 obchodního zákoníku postačovala skutečnost, že takové

jednání je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům či spotřebitelům.

K

naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování závazných pravidel

hospodářského styku § 127 tr. zák. postačovalo, aby jednal v úmyslu opatřit

sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody a pravidla hospodářského

styku porušil závažným způsobem, aniž by tyto výhody skutečně získal. Jednání

obviněného cíleně směřovalo k získání neoprávněných výhod oproti širokému

spektru dalších subjektů, které se také na trhu s cennými papíry vyskytovaly a

některé z nich konkrétně jednotlivým akcionářům své služby nabízely. Značný

rozsah z hlediska znaku základní skutkové podstaty je dán právě uvedeným

množstvím akcií, které obviněný od jednotlivých akcionářů získal. Závažný

způsob porušení pravidel hospodářského styku je pak dán jak tímto rozsahem, tak

samotnou kombinací jednotlivých porušení pravidel hospodářského styku,

stanovených v několika obecně závazných právních předpisech, jichž se obviněný

zcela účelově dopouštěl po delší dobu, a to i přes skutečnost, že v průběhu

jeho jednání došlo k vydání několika správních rozhodnutí, v nichž bylo Komisí

pro cenné papíry deklarováno, že takovéto jednání je nutno považovat za

rozporné se zákonem. Z hlediska neoprávněných výhod, k nimž jednání obviněného

vědomě směřovalo, je významný nejen materiální zisk SSKP a fakticky i

obviněného v jeho specifickém postavení v občanském sdružení, s nímž zacházel

jako s vlastním podnikatelským subjektem, ale i výhody nemateriálního

charakteru. Pokud se jedná o samotný výpočet soudu týkající se odhadované ceny

akcií, které občanské sdružení SSKP získalo v důsledku jednání obviněného do

držení a správy a které takto chtěl obviněný získat ve výši přesahující 15 mil. Kč z hlediska naplnění znaku značného rozsahu neoprávněných výhod, je nutno

konstatovat, že se jedná toliko o obecné orientační vyčíslení rozsahu takovéto

hodnoty, které je ovšem pro účely stanovení značného rozsahu neoprávněných

výhod zcela dostatečné. Na stanovení ceny akcií a samotného následku, k němuž

popsané jednání obviněného směřovalo, se nevztahuje ustanovení o podmínkách

výše škody a jejího výpočtu podle § 89 odst. 11, odst. 12 tr. zák. a nevychází

se z tzv. obvyklé prodejní ceny ani kategorizace výše škodného následku. Smyslem výhod, k nimž jednání obviněného směřovalo, totiž nebylo získání

okamžitého materiálního prospěchu, který ani nebyl schopen realizovat v

okamžiku uzavření jednotlivých kupních smluv či v době obdržení plných mocí k

převzetí listinných akcií, jak to ve své obhajobě uplatňoval, ale širší

spektrum nakládání s akciemi a z toho vyplývajících práv v budoucnu, jejichž

výsledkem měl být nepochybně následný materiální efekt pro občanské sdružení

SSKP i obviněného. Z pohledu konstrukce tohoto trestného činu dokonce není

významné, zda takového zamýšleného efektu pachatel následně skutečně dosáhne. Proto nebylo možno shledat oprávněnou výtku obviněného stran nesprávných

výpočtů časových cen akcií. Neoprávněné výhody, k nimž směřuje porušování

závazných pravidel hospodářského styku, mohou mít i imateriální charakter.

Podstatou těchto výhod, vzniklých trestním jednáním obviněného, jak dílem v

jeho prospěch jako fakticky jediného zástupce tohoto sdružení a současně jako

občanského sdružení, představující formálně samostatný subjekt, byla

skutečnost, že do držení a správy získal cenné papíry na základě kupních smluv,

smluv o úschově a dalších dokladů, v důsledku čehož jimi ve skutečnosti

dlouhodobě disponoval a mohl za samotné akcionáře vykonávat i činnosti a

oprávnění skutečných vlastníků (podle § 155 a násl. obchodního zákoníku) a jak

je výše uvedeno, následně akcie společnosti ŠTI Holding, a. s., jež se do jeho

moci dostaly, pak převedl na další společnost, a to vše za situace, kdy po dobu

několika let, až na naprosté výjimky, akcionářům hodnotu jejich akcií neuhradil

a až doposud jim akcie nepředal. Naopak uvedeným klamavým způsobem poškodil

vlastníky akcií, které takto zbavil možnosti nakládat s cennými papíry po

značně dlouhou dobu, včetně možnosti je úplatně převést na jiné seriózní

obchodní partnery. Takového jednání se obviněný dopouštěl dlouhodobě, velmi

aktivním sofistikovaným způsobem, ve vztahu ke značnému množství, jak

oslovených klientů, které se obviněnému podařilo v důsledku jeho klamavého

jednání v rozporu se zákonem získat, tak množství akcií, které do faktické moci

na dlouhou dobu obdržel. Jeho postup tedy měl jak imateriální tak i materiální

účel. Výhody, jež takto získal, a k nimž jeho jednání od počátku směřovalo,

nepochybně ve svém komplexu naplnily kvalifikační znak značného rozsahu

neoprávněných výhod, jak má na mysli ustanovení § 127 odst. 1 tr. zák.

Také v tomto případě Nejvyšší soud konstatuje, že soudy posoudily věc správně a

v souladu s příslušným ustanoveními nejen trestního zákona, ale i v souladu se

souvisejícími právními předpisy, zejména s obchodním zákoníkem. Obviněný jednal

zcela vědomě ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák., stupeň nebezpečnosti

jeho jednání je velmi vysoký, s ohledem na to, že se mu na základě klamavých

údajů podařilo získat nebo se snažil získat do držení a správy cenné papíry v

celkové odhadované ceně téměř 16.000.000,- Kč, přičemž v tomto případě nelze

uvažovat jinak, než že sobě ve značném rozsahu opatřil neoprávněné výhody,

neboť to byl právě on sám, kdo jediný zastřešoval, reprezentoval a konal jménem

občanského sdružení SSKP, které bylo v podstatě pouze zástěrkou jeho trestné

činnosti. Obviněný klamavě akcionáře oslovil tak, že prezentoval napojení na

Středisko cenných papírů, poté co akcionáři nereflektovali na jeho nabídky na

odkup akcií, které inzeroval prostřednictvím společnosti Credit Invest Capital

& Consulting, s. r. o. Ve výroku rozsudku popsaným jednáním obviněný

prokazatelně naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který

byl odsouzen, tedy trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského

styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. V tomto směru pak není třeba skutečné, již

vzniklé újmy, postačí zde způsobilost soutěžního jednání takovou újmu přivodit.

Zákonodárce v ustanovení § 44 odst. 1 obchodního zákoníku újmu neobdařil žádným

adjektivem, které by ji blíže specifikovalo, proto je třeba chápat ji v

nejširším smyslu slova, přičemž jen velmi nepatrná újma, de facto zřejmě újmou

nebude. Újma je pojem obsahově širší, než škoda, zahrnuje nejen škodu hmotnou,

ale i nemateriální. Současně je třeba zdůraznit, že zákon nechrání jen principy

hospodářské soutěže v technickém smyslu, ale chrání také spotřebitelskou

veřejnost.

Nejvyšší soud z těchto důvodů s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše

dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3.

2009, sp. zn. 3 To 39/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze

dne 6. 11. 2008, sp. zn. 50 T 2/2008, nevykazuje takové vady, pro které by je

bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil

všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního

posouzení, které posléze potvrdil i soud druhého stupně, jako soud odvolací,

který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněného T. T. jeho opravný

prostředek podle § 256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a

logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného

uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami

uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi

vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení

jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba

jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného T. T. o dovolání

zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)

tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r

odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou

obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. dubna 2010

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.