23 Cdo 3/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobce Ing. Roberta Beneše, se sídlem Přerov, Kosmákova 29, PSČ 750
02, insolvenčního správce dlužníka EKOSOLARIS, a.s., se sídlem Kroměříž, Jožky
Silného 2684, PSČ 767 01, identifikační číslo osoby 25535668, zastoupeného
JUDr. Josefem Haščákem, Ph.D., advokátem, se sídlem Kynšperk nad Ohří, Jana
Nerudy 868/22, proti žalované APOLO SOLAR s.r.o., se sídlem Klatovy II, Maxima
Gorkého 198, PSČ 339 01, identifikační číslo osoby 29081777, zastoupené JUDr.
Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem Klatovy I., Čs. legií 143, o zaplacení
116 633,41 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn.
47 Cm 96/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
16. července 2014, č. j. 3 Cmo 65/2014-130, 3 Cmo 66/2014, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. července 2014, č. j. 3 Cmo
65/2014-130, 3 Cmo 66/2014, potvrdil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
14. října 2013, č. j. 47 Cm 96/2013-77, kterým byl zamítnut návrh žalované na
prominutí zmeškání lhůty, a ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 47 Cm 96/2013-102,
kterým byl zamítnut návrh žalované na přerušení řízení do rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze o prominutí zmeškání lhůty. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že podle obsahu spisu byla žalované usnesením
soudu zaslána výzva podle § 114b o. s. ř., která byla doručena žalované, jejímu
právnímu zástupci dne 12. 7. 2013. Soudem uložená třicetidenní lhůta k podání
vyjádření skončila dnem 13. 8. 2013. Vyjádření žalované bylo soudu doručeno až
dne 19. 8. 2013 (pondělí), přičemž žádost o prodloužení lhůty k odůvodnění
odporu byla podána u soudu dne 16. 8. 2013 (pátek) s odůvodněním, že ve
společnosti žalované probíhá celozávodní dovolená a jednatel se zdržuje mimo
území republiky. Zmínka o pracovní neschopnosti právního zástupce žalované byla
učiněna až v odvolání proti rozsudku pro uznání podaného k poštovní přepravě
dne 16. 9. 2013. Samotná žádost o prominutí zmeškání lhůty s doložením pracovní
neschopnosti právního zástupce žalované byla podána dne 26. 9. 2013. Pracovní
neschopnost právního zástupce žalované podle doloženého dokladu trvala ode dne
7. 8. 2013 do 16. 8. 2013. Odvolací soud uvedl, že lhůta stanovená ve výzvě podle § 114b odst. 2 o. s. ř. je lhůtou soudcovskou ve smyslu § 55 o. s. ř., kterou předseda senátu může
prodloužit. Odkázal v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1755/2013, publikované na www.nsoud.cz. Pokud se odvolatelka domnívala, že soud
mohl zmeškanou lhůtu podle § 58 o. s. ř. prominout, odvolací soud k této
domněnce odvolatelky uvedl, že postupem podle § 58 o. s. ř. nelze prominout
zmeškání soudcovské lhůty, jak správně dovodil soud prvního stupně, a odkázal
přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo
544/2001, publikovaném v Soudní judikatuře pod označením SJ 153/2002 a
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2954/2009,
uveřejněné na www.nsoud.cz. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném
případě nebyl důvod vyhovět návrhu žalované ze dne 14. 11. 2013 na přerušení
řízení do rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o prominutí zmeškání lhůty, neboť
ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v daném řízení neprobíhá řízení, v
němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, a kdy důvody
uváděné žalovanou v odvolání proti rozsudku pro uznání (vážné onemocnění
zástupce žalované) budou přezkoumávány v řízení o odvolání proti dosud
nepravomocnému rozsudku pro uznání. Proti oběma citovaným usnesením odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s
odkazem na § 237 o. s. ř.
s tím, že dovoláním napadená rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že dovoláním napadená usnesení řeší
právní otázku, která je v rozhodování dovolacího soudu řešena rozdílně. Poukazuje na to, že odůvodnění odvolacího soudu je založeno bez dalšího na
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo
544/2001 s tím, že postupem podle § 58 o. s. ř. nelze prominout zmeškání
soudcovské lhůty. Dovolatelka však namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval
omluvitelností důvodů, pro které právní zástupce žalované zmeškal soudcovskou
lhůtu pro vyjádření se k věci a nevzal vůbec v úvahu skutečnost, že procesní
úkony konají lidé, kteří mohou z procesně omluvitelných důvodů zmeškat lhůty
stanovené soudem nebo zákonem, proto má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu
není v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru: „Postupem podle § 58
odst. 1 o. s. ř. nelze prominout zmeškání soudcovské lhůty. Jestliže však zákon
připouští stanovení takových soudcovských lhůt, jejichž nedodržení by pro
účastníka mohl mít za následek bez dalšího ztrátu sporu, nelze opomenout
skutečnost, že účastník zmeškal lhůtu z omluvitelných důvodů. Není tu žádný
rozumný důvod pro to, aby účastníkovi byla odepřena ochrana v případě, že z
omluvitelného důvodu zmeškal takovou procesní (soudcovskou) lhůtu, jejíž
nedodržení má za následek bez dalšího neúspěch ve sporu. Opačný postup by byl v
rozporu s právem na spravedlivý proces. Každý úkon posuzuje soud podle jeho
obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Proto, požádá-
li účastník o prominutí zmeškání soudcovské lhůty, posoudí soud tento úkon jako
žádost o prodloužení soudcovské lhůty podle § 55 o. s. ř., případně jako
žádost, aby se v daném případě k tomu, že úkon byl učiněn po uplynutí
soudcovské lhůty, nepřihlíželo. Přitom soud zjišťuje, zda ke zmeškání došlo z
omluvitelného důvodu, zejména zda tu nebyly takové okolnosti, které bránily
účastníkovi v podání vyjádření. Jestliže účastník nepodal ve lhůtě stanovené
soudem vyjádření podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. proto, že mu v tom bránily závažné omluvitelné důvody, nelze vyjít z fikce
uznání nároku.“
S ohledem na závěry uvedeného rozhodnutí má dovolatelka za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věcí, nezabýval-li se
soud omluvitelností důvodů, pro něž právní zástupce žalované zmeškal
soudcovskou lhůtu pro vyjádření se ve věci. Namítá, že žalované bylo odejmuto
právo na spravedlivý proces poukazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
265/2008 Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené
rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k podanému dovolání navrhl jeho odmítnutí, neboť má za to,
že dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání v souladu s požadavky § 237 o. s.
ř., když v dovolání netvrdí existenci žádné otázky hmotného či procesního
práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh) - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod označením 4/2014. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka dostála těmto
požadavkům jen ve vztahu k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně
odvolacím soudem ohledně zamítnutí návrhu žalované na prominutí zmeškání lhůty. Dovolatelka vymezila přípustnost v tomto směru tím, že odvolací soud se v
napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a
to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo
4272/2007, nezabýval-li se omluvitelností důvodů, pro které právní zástupce
žalované zmeškal soudcovskou lhůtu pro vyjádření se k věci. Nutno konstatovat,
že v uvedeném rozhodnutí přezkoumával Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku pro uznání a dospěl k závěru, že
bude nutno v odvolacím řízení posoudit, zda žalovaný z omluvitelných důvodů
zmeškal lhůtu pro podání vyjádření podle § 114b o. s. ř. Nejvyšší soud dále v
uvedeném rozhodnutí dovodil, že soudcovskou lhůtu nelze prominout. Předmětem
současného posuzovaného řízení je rozhodování o prominutí lhůty pro vyjádření
podle § 114b o. s. ř. Odvolací soud se neodchýlil od uvedeného rozhodnutí
Nejvyššího soudu, jestliže v napadeném rozhodnutí správně dovodil, že lhůtu
podle § 114b o. s. ř. nelze prominout, neboť jde o lhůtu soudcovskou. Skutečnost, zda lhůta pro podání vyjádření byla zmeškána z omluvitelných
důvodů, posoudí soud v řízení o odvolání proti rozsudku pro uznání. S ohledem na tyto závěry, nelze dovodit, že by žalované bylo odejmuto právo na
spravedlivý proces, jak namítá s poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 265/2008. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl. O nákladech dovolacího řízení, tedy i o nákladech žalobce spojených podáním
vyjádření k dovolání žalované, rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí
(§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.