23 Cdo 3022/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně 1) Inžinierske stavby, a. s., se sídlem v Košicích,
Priemyselná 6, PSČ 042 45, Slovenská republika, a žalobkyně 2) COLAS CZ, a.s.,
se sídlem v Praze 9, Ke Klíčovu 9, PSČ 190 00, IČO 26177005, obě zastoupené
Mgr. Jindřichem Arabaszem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24,
PSČ 110 00, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze
4, Nusle, Na Pankráci 546/56, IČO 65993390, zastoupenému JUDr. Karlem
Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2,
PSČ 110 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 16 Cm 41/2014, o společném dovolání obou žalobců proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2016, č. j. 1 Cmo 175/2015-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni na náhradě nákladů řízení zaplatit žalované
společně a nerozdílně částku 2 178 Kč k rukám JUDr. Karla Muzikáře, LL.M.,
advokáta, se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, PSČ 110 00.
I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že v rozhodčím řízení vedeném mezi účastníky
vznesli žalobci námitku podjatosti rozhodce JUDr. Josefa Vrabce z důvodu
vysokého počtu jmenování jedním a tím samým subjektem v rozhodčích věcech, což
dle nich naznačovalo blízký nadstandartní vztah mezi tímto rozhodcem a
žalovaným. V námitce uvedli, že rozhodce je pravděpodobně na žalovaném nejméně
v podstatné míře ekonomicky závislý. Z usnesení předsednictva Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR ve věci RSP 545/13
ohledně námitky podjatosti směřující proti rozhodci JUDr. Josefu Vrabcovi soud
zjistil, že tuto námitku podjatosti předsednictvo zamítlo. Z odůvodnění
rozhodnutí soud zjistil, že rozhodce splnil povinnost sdělit předem stranám, že
ho žalovaný jmenoval rozhodcem ve více rozhodčích řízeních. Žalobci neuvedli
žádné konkrétní důvodné pochybnosti a ani žádné jiné pochybnosti nejsou
předsednictvu rozhodčího soudu známy. Krom toho je obtížně představitelné, že v
senátu tří rozhodců by jediný rozhodce mohl zajistit žalovanému jakýkoliv
úspěch ve věci. Soud prvního stupně rozhodoval o zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §
31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, podle něhož soud zruší na návrh
kterékoliv strany rozhodčí nález, jestliže ve věci se zúčastnil rozhodce,
který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo
neměl způsobilost být rozhodcem a podle písmena e) tohoto ustanovení, jestliže
stranám nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Otázku vyloučení
rozhodců pro podjatost řeší § 8 odst. 1 a § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím
řízení. Dospěl k závěru, že pro vyloučení rozhodců je nezbytná oprávněná
pochybnost o jejich nepodjatosti. Taková pochybnost musí být založena na
objektivní skutečnosti, která nemá jen nepodstatný charakter. Důvody vznesené
námitky podjatosti rozhodce jsou obecného charakteru a nezakládají důvodnou
pochybnost o podjatosti rozhodce v daném sporu. Soud prvního stupně proto nezjistil důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle
§ 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, a žalobu zamítl. K odvolání obou žalobkyň Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. února 2016,
č. j. 1 Cmo 175/2015-188, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod
bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě byla námitka podjatosti
řešena v souladu s rozhodčí smlouvou a ustanovením § 24 odst. 2 Řádu rozhodčího
soudu rozhodnutím jeho předsednictva. Odvolací soud se ztotožnil se závěry
obsaženými v usnesení ze dne 25. června 2013, že zákon o rozhodčím řízení ani
Řád Rozhodčího soudu jmenování rozhodce ze strany účastníka řízení do více
rozhodčích řízení jako důvod pro vyloučení rozhodce pro podjatost neuvádí a že
samotná tato okolnost nemůže zakládat podjatost rozhodce, když jiný důvod
podjatosti žalobkyně neuvedly. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že důvod
pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 31 písm. c) zákona o
rozhodčímu řízení dán není.
Odvolací soud rovněž neshledal naplnění důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu
podle ustanovení § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Z obsahu rozhodčího
spisu soud zjistil, že zejména při jednáních konaných před Rozhodčím soudem dne
15. listopadu 2013 a 7. února 2014 měly žalobkyně možnost vyjádřit svá
stanoviska námitky, což také učinily. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně 1) a žalobkyně 2) společným
dovoláním. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. zakládají dovolatelky na
vyřešení otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena,
tj. zda opětovné jmenování rozhodce jednou stranou sporu ve velkém množství
případů v krátké době zakládá důvod pro pochybnosti o nepodjatosti daného
rozhodce ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení pro jeho
vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci. Odvolací soud se dle jejich názoru
rovněž odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozhodnutí ze
dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, jelikož poznatky o věci, které se
rozhodce dozví v rámci svého rozhodování ve skutkově podobných či identických
sporech, tedy jiným způsobem, než dokazování při jednání, jsou sami o sobě
dostatečným důvodem pro vyloučení rozhodce. Podle zákona o rozhodčím řízení k vyloučení rozhodce stačí, jestliže se
zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům existuje
objektivní důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Co se týče poměru rozhodce k
žalované, dovolatelé uvádí, že rozhodce byl žalovanou jmenován více než
osmnáctkrát, což zjevně budí dojem určité spokojenosti žalované s rozhodcem. Jmenování rozhodce v osmnácti obdobných případech tak zjevně vede k důvodu
pochybovat o jeho nepodjatosti. Lze totiž předpokládat, že rozhodce v řízení
nevěnoval dostatečnou pozornost argumentům žalobců, neboť do sporu vstupoval
již s alespoň částečně utvořeným názorem. Krom toho vede opakované jmenování
rozhodce ke stavu značného zvýšení příjmu rozhodce v závislosti na počtu
jmenování ze strany žalované. Z výše uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek
odvolacího soudu tak, že se předmětný rozhodčí nález ruší. Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvádí, že dovolání není přípustné, jelikož na
dovolateli formulované údajně judikatorně nevyřešené právní otázce vůbec
nezávisí rozhodnutí ve věci, a tato otázka nemůže být tudíž ani předmětem
přezkumu před soud odvolacím, a že odvolací soud se od rozhodovací praxe
dovolacího soudu odchýlil. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 23 Cdo 2317/2015, žalovaná uvádí, že pokud není v
případě pochybnosti o nepodjatosti příslušného rozhodce rozhodčím řízení
využijte možnost podání návrhu na jeho vyloučení soudem podle § 12 odst. 2
zákona o rozhodčím řízení, nelze se pouze z téhož důvodu domáhat zrušení daného
rozhodčího nálezů s odkazem na ustanovení § 31 písm. c) zákona o rozhodčím
řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval, zda je v dané věci dovolání
přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud se otázkou, zda namítaná podjatost rozhodce může být důvodem pro
zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení zabýval
v rozhodnutí ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 23 Cdo 2317/2015. V něm dospěl
k následujícícmu závěru: „Dle § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení je
důvodem zrušení rozhodčího nálezu situace, že se ve věci zúčastnil rozhodce,
který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo
neměl způsobilost být rozhodcem. Otázce, zda může být podjatost rozhodce
důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. c) zákona o
rozhodčím řízení, se věnoval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 3. června 2009,
sp. zn. 32 Cdo 1779/2008, a následně Ústavní soud v usnesení ze dne 22. října
2009, sp. zn. III. ÚS 2266/09, v němž byla ústavní stížnost proti rozhodnutí
Nejvyššího soudu odmítnuta. Shodně se závěry v těchto rozhodnutích dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že na základě ustanovení § 31 písm. c) zákona o
rozhodčím řízení se podjatosti rozhodců coby důvodu pro zrušení rozhodčího
nálezu dovolávat nelze, neboť toto ustanovení míří výslovně jen na případy
nezpůsobilosti rozhodce k výkonu funkce (ve smyslu § 4 zákona o rozhodčím
řízení) a na případy, kdy rozhodující rozhodce nebyl k rozhodnutí povolán
rozhodčí smlouvou. Jak uvádí Ústavní soud v citovaném rozhodnutí, v rámci
způsobilosti stát se rozhodcem, se rozlišují podmínky obecně platné, jež
představuje zletilost a plná způsobilost k právním úkonům, a podmínky zvláštní,
mezi něž se řadí omezení vyplývající ze zvláštních právních předpisů, jimiž
jsou kupříkladu inkompatibilita s funkcí soudce obecného či Ústavního soudu,
státního zástupce nebo povinnost být zapsán na listině rozhodců, jestliže má
rozhodovat rozhodčí soud (srov. Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním
a vnitrostátním obchodním styku, 2. vydání. ASPI, Praha 2008, s. 179-181,
obdobně též Klein, B., Doleček, M.: Rozhodčí řízení. ASPI, Praha 2007, s. 34-35).“
Co se týče samotné podjatosti rozhodce, tu je nezbytné namítat okamžitě,
jakmile se vyskytnou pochybnosti o jeho nepodjatosti (§ 8 a § 12 zákona o
rozhodčím řízení). V takovém případě je třeba postupovat podle § 12 odst. 2
zákona o rozhodčím řízení. Toto ustanovení je dispozitivní, tj. strany jej
mohou v rámci dohody na pravidlech rozhodčího řízení upravit odlišně od zákonem
předvídaného postupu (žaloba o vyloučení rozhodce podaná na soud).
Vzhledem k
tomu, že spor rozhodoval rozhodčí senát Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR,
který postupoval podle pravidel řízení, s jejichž použitím strany souhlasily a
které regulují i postup v případě podjatosti rozhodce, pak i dohoda o řešení
námitky podjatosti rozhodce byla vyřešena v souladu s dohodou stran podle Řádu
Rozhodčího soudu rozhodnutím předsednictva Rozhodčího soudu. Obecný soud v
takovém případě není oprávněn rozhodovat o podjatosti rozhodce.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, jelikož dovolání není
přípustné, jelikož není v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ani
neřeší otázku, která by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla
řešena. Proto Nejvyšší soud podané dovolání pro nepřípustnost odmítl (§ 243c
odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 234f odst. 3
věta poslední o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu