23 Cdo 3031/2023-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. Ing. Martina Veselého, se sídlem v Zubří, Hlavní 79, identifikační číslo osoby 14042053, jako insolvenčního správce dlužníka Obchodní centrum SAN s. r. o., se sídlem v Praze, Přívozní 1600/2b, identifikační číslo osoby 02241943, zastoupeného Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI 671, proti žalovanému M. K., zastoupenému Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem v Frýdku-Místku, Farní 19, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 202/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 4. 2023, č. j. 69 Co 365/2022-223,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobci osobní automobily ve výroku blíže specifikované (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2023, č. j. 69 Co 365/2022-223, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovaný je povinen žalobci ve výroku specifikované automobily vydat (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešené právní otázce, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.
4. V konkrétnosti dovolatel namítá, že odvolací soud pochybil v posouzení otázky: a) Pasivní věcné legitimace. Dovolatel namítá, že z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že v řízení musí být účastníky všichni, kdo předmětné právní jednání uzavřeli. b) Koncentrace řízení. Dovolatel namítá, že koncentrace nenastala, neboť při prvním jednání nebyly provedeny všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. a nelze toto jednání považovat za skončené. c) Střetu zájmů. Dovolatel namítá, že § 437 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), je dovolacím soudem vykládán nesprávně a v rozporu s jeho zněním. Zpochybňuje také závěr soudů nižších stupňů o absenci dobré víry na straně dovolatele.
5. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobce se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. První dovolatelem vymezená právní otázka [dovolací námitka shora označená písm. a)], která se týká nedostatku pasivní věcné legitimace, přípustnost dovolání nezakládá. Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14, či na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 217/2005, není pro věc zde vedenou případný už jen proto, že ve zde projednávané věci se nejedná o určovací žalobu ve smyslu § 80 o. s. ř., jak správně uvedl odvolací soud.
13. Obdobně přípustnost dovolání nezakládá námitka nesprávné formulace žalobního petitu. Dovolatelem citované stanovisko (vycházející např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2004) se vztahuje k dříve účinné úpravě vypořádání bezdůvodného obohacení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do dne 31. 12. 2013.
14. V právní úpravě účinné po 1. 1. 2014 dovolací soud přijal ve své ustálené rozhodovací praxi stanovisko, dle kterého žalobce nemusí při uplatnění práva na vrácení plnění z neplatné smlouvy v žalobě vyjadřovat vzájemnou podmíněnost plnění a soud v řízení prověří, zda je žalobou uplatněné právo na vrácení plnění provázáno s restituční povinností žalobce (a zjištěnou vzájemnost vyjádří ve výroku rozhodnutí), pouze k námitce, v níž bude žalovaný tvrdit, že jeho povinnost k plnění má být podmíněna tím, že i jemu bude vráceno plnění, které poskytl žalobci, příp. tím, že mu má být poskytnuta peněžitá náhrada, není-li vrácení plnění dobře možné (§ 2999 o. z.) (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, uveřejněný pod číslem 98/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Odvolací soud tak správně uzavřel, že synallagmatická povaha závazku je zachována k námitce toho, kdo je o vrácení plnění žádán, a soud se touto námitkou zabývá pouze tehdy, jestliže ji žalovaný vznese. Žalovaný takovou námitku neuplatnil před soudem prvního stupně, neuplatnil ji ani před odvolacím soudem.
16. Při posouzení otázky existence střetu zájmů a jejich následků [dovolací námitka shora označená písm. c)] odvolací soud správně reflektoval závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, uveřejněném pod číslem 54/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 54/2023“), dle kterého: „[45] Zástupce vždy jedná (má jednat) v zájmu zastoupeného. Pro případ, že mezi zájmy zástupce a zájmy zastoupeného je rozpor, odebírá ustanovení § 437 odst. 1 o. z. zástupci oprávnění zastupovat. Jinak řečeno, v rozsahu, v němž jsou zájmy zástupce a zastoupeného v rozporu, zástupci (zásadně) nesvědčí oprávnění zastupovat. (...) [48] Jedná-li zástupce i přesto, že mezi jeho zájmy a zájmy zastoupeného je rozpor (bránící zastupování), překračuje své zástupčí oprávnění (jedná v záležitosti, v níž není oprávněn zastupovat). Ustanovení § 437 odst. 2 o. z. upravuje důsledky takového jednání; přitom vyvažuje mezi ochranou dotčené třetí osoby (s níž zástupce jednal) a zastoupeného. (...) [56] Důsledkem jednání bez zástupčího oprávnění, resp. překročení zástupčího oprávnění, přitom není neplatnost právního jednání učiněného (neoprávněným) zástupcem; takové jednání toliko zastoupeného nezavazuje, přičemž zastoupenému zůstává právo je dodatečně schválit (ratihabovat) a tím je učinit závazným i pro sebe (srov. § 440 a § 446 o. z. a dále výklad podaný Nejvyšším soudem v R 37/2020).“ Nejvyšší soud přitom v argumentaci dovolatele neshledává žádné důvody, pro které by se měl od této své ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
17. Dovolatel v této souvislosti dále namítá, že závěr odvolacího soudu o nedostatku dobré víry dovolatele se zakládá na mylném výkladu ustanovení § 437 odst. 2 o. z., když odvolací soud dovodil, že jedná-li zástupce s osobou blízkou, je zde dán střet zájmů, a tvrdí, že v dobré víře byl.
18. Ani tato dovolací námitka však přípustnost dovolání nezakládá.
19. Dovolatel totiž pomíjí, že existence střetu zájmů mezi obchodní korporací a členem voleného orgánu nevyplývá z vyvratitelné domněnky § 437 odst. 2 věty druhé o. z., nýbrž přímo z § 55 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále též jen „z. o. k.“), který se použije obdobně pro smlouvy mezi obchodní korporací a osobou členovi jejího orgánu blízkou.
20. Jak vyplývá ze shora citovaného R 54/2023, „[38] ustanovení § 54 a násl. z. o. k., řešící střet mezi zájmy členů statutárních (a případně i jiných volených) orgánů obchodní korporace a samotnou obchodní korporací, představují (do značné míry) lex specialis k obecné úpravě střetu mezi zájmy zástupce a zastoupeného (§ 437 o. z.)... [39] Vyhoví-li člen voleného orgánu požadavkům § 54 a násl. z. o. k. a není-li mu příslušným orgánem pozastaven výkon funkce či zakázáno uzavření smlouvy, nebrání střet jeho zájmů se zájmy obchodní korporace, aby ji při příslušném právním jednání zastoupil. (…) Jestliže člen voleného orgánu požadavkům § 54 a násl. z. o. k. nevyhoví (střet zájmů či úmysl uzavřít smlouvu neoznámí), popř. pozastaví-li mu příslušný orgán výkon funkce či zakáže-li mu uzavřít dotčenou smlouvu, dopadá na jeho jednání obecná úprava střetu zájmů zástupce a zastoupeného (§ 437 o. z.). (...) [41] Oproti obecné úpravě pak ustanovení § 54 a násl. z. o. k. regulují i střet zájmů, k němuž dochází při výkonu funkce člena voleného orgánu, aniž by šlo o zastoupení obchodní korporace. Řečené platí i pro § 55 z. o. k., jenž dopadá na jakoukoliv smlouvu, kterou hodlá uzavřít s obchodní korporací člen jejího voleného orgánu, bez ohledu na to, zda současně zastupuje (při uzavření této smlouvy) i samotnou obchodní korporaci.“
21. Ke vztahu § 437 o. z. a § 54 a § 55 z. o. k. srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
22. Lze tak uzavřít, že závěr o existenci střetu zájmů odvolací soud správně založil na skutečnosti, že v poměrech věci zde vedené šlo o smlouvu uzavřenou mezi obchodní korporací zastoupenou členem statutárního orgánu a osobou blízkou tomuto členovi statutárního orgánu, neboť toto předvídá přímo § 55 odst. 1 z. o. k. in fine. Za této situace nelze ničeho vytknout odvolacímu soudu, jestliže dovodil, že dovolatel nebyl v dobré víře ohledně existujícího střetu zájmů, neboť nepochybně musel vědět, že obchodní společnost zastoupená členem statutárního orgánu uzavírá smlouvu s osobou jemu blízkou (tedy s dovolatelem).
23. Konečně dovolací námitkou, podle níž soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s § 118b o. s. ř., dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) [dovolací námitka shora označená písm. b)]. Jejím prostřednictvím odvolacímu soudu toliko vytýká vady řízení. Otázkou navozenou dovolatelem se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týká vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
24. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu