23 Cdo 3041/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně F + F s.r.o., se sídlem Brno, Palackého třída 193/64, PSČ 612
00, identifikační číslo osoby 49450751, zastoupené JUDr. Zdeňkem Boučkem,
advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 31, proti žalované ČSAD Brno holding,
a.s., se sídlem Brno, Opuštěná 4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby
46347151, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem v Brně,
Cihlářská 19, o zaplacení 459 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 44 C 252/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 1. června 2011, č.j. 44 Co 343/2010-133, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2011, č.j. 44 Co 343/2010-133,
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
částku 459 250 Kč s 5% úrokem z prodlení od 18.3.2003 do zaplacení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně, jako
kupující, uzavřel s žalovanou, jako prodávající, dne 20.3.1998 kupní smlouvu,
jejímž předmětem byl pozemek tehdy pod označením jako p. č. 614/6 – ostatní
plochy, o výměře 5 985 m2 v k.ú H. H., přičemž vklad práva vlastnického z této
smlouvy byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu Brno-město s právními
účinky ke dni 1.7.1998. Žalobkyně za předmět kupní smlouvy zaplatila sjednanou
kupní cenu. Oba účastníci při uzavírání smlouvy vystupovali jako podnikatelé a
prodej se týkal jejich podnikatelské činnosti. Rozhodnutím Pozemkového úřadu
Magistrátu města Brna ze dne 9.4.2001, které nabylo právní moci 17.3.2003, bylo
v rámci restitučního řízení o vydání nemovitosti v souvislosti s jiným řízením
rozhodnuto tak, že vlastníkem pozemku, který byl předmětem kupní smlouvy, se
stala třetí osoba. Podle zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že se o této
skutečnosti právní předchůdce žalobkyně dozvěděl až 27.7.2005 v souvislosti se
záznamovým řízením katastrálního úřadu, jehož výsledkem bylo, že s účinností od
22.6.2005 byla jako vlastnice předmětného pozemku v katastru nemovitostí
zapsána třetí osoba. Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok jako nárok z titulu bezdůvodného
obohacení plněním bez právního důvodu podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“), neboť žalobkyní, resp. jejím právním předchůdcem, byla
zaplacena kupní cena za předmětný pozemek ve výši požadované žalobou, ale
žalovaná nemohla poskytnout protiplnění ve smluveném rozsahu, neboť nemohla
uvedený pozemek prodat, jestliže jej k datu prodeje nevlastnila. Soud prvního
stupně posoudil vznesenou námitku promlčení podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. jako nedůvodnou. S ohledem na podání žaloby dne 5.2.2007 a vědomost žalobkyně k
datu 27.7.72005 o tom, že žalovaná se na její úkor obohatila, považoval soud
prvního stupně dvouletou subjektivní promlčecí dobu za zachovanou, stejně jako
desetiletou objektivní promlčecí dobu, jestliže cena za převáděné pozemky byla
uhrazena 20.3.1998. Soud prvního stupně zároveň uvedl, že pokud by byl vztah z bezdůvodného
obohacení posuzován s tím, že mezi účastníky se jednalo při uzavírání kupní
smlouvy o vztah obchodní, zůstala by i tak promlčecí doba zachována s ohledem
na ustanovení § 391 a 397 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když
počátek promlčecí doby plynul ode dne 17.3.2003, kdy nabylo právní moci
rozhodnutí o vlastnictví předmětného pozemku svědčící třetí osobě. Soud prvního stupně z uvedených důvodů žalobě vyhověl. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. června 2011, č.j. 44 Co 343/2010-133,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových závěrů jako soud prvního stupně, ale
dospěl k odlišnému právnímu závěru při posouzení otázky promlčení. Dovodil, že
tato námitka je oprávněná, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu zamítl.
Odvolací soud nejprve s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) dovodil, že s ohledem na obchodně právní vztah mezi
účastníky podléhající § 261 odst. 1 obch. zák. je třeba otázku bezdůvodného
obohacení a jeho promlčení řešit podle obchodního zákoníku. Odvolací soud aplikoval § 394 odst. 2 obch. zák., podle něhož, u práva na
vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet
ode dne, kdy k plnění došlo, ve spojení s ustanovením § 391 odst. 1 obch. zák.,
stanovící, že u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy
počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo. Na základě aplikace
těchto ustanovení dovodil, že právo na zaplacení žalobou požadované částky
mohla žalobkyně uplatnit již 21.3.1998, a jelikož čtyřletá promlčecí doba
uplynula dne 31.3.2002 a žaloba byla podána až v roce 2007, je uplatněný nárok
promlčen. Pokud žalovaná připomínala potřebu aplikace § 107 odst. 3 obč. zák., odvolací
soud k tomu uvedl, že obchodní zákoník obsahuje komplexní úpravu promlčení,
včetně promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a pokud právní úprava
promlčení v obchodním zákoníku neobsahuje institut „nepřihlédnutí k promlčení“
jako je to v ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., nelze o použití tohoto
institutu uvažovat, a to ani podle § 1 odst. 2 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) a rovněž z důvodu podle §
241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s námitkou, že
odvolací soud nepřezkoumal všechny její výhrady.
Dovolatelka má za to, že ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. má obecnou
ochrannou povahu už s ohledem na ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák., když
obchodní zákoník neobsahuje žádné ustanovení, které by významově odpovídalo
ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. Vyloučení aplikace § 107 odst. 3 obč. zák.
za situace, kdy se nárok z titulu bezdůvodného obohacení promlčí, aniž by
účastník měl nějakou objektivní možnost zjistit, že mu tento nárok vznikl a
mohl jej v promlčecí době uplatnit u soudu, a za situace, kdy druhý účastník
musel vědět o restitučním řízení s tím, že může prodávat nemovitost u níž může
nastat stav, že bude určena jejím vlastníkem jiná osoba, považuje dovolatelka
za nevyvážené právní postavení účastníků, zůstává-li právo jen na straně
žalované.
V případě, že by bylo namístě vyloučení aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč.
zák., které stanoví, že pokud jsou účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy
povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce
promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat, pak
dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že vynechal přezkum její výhrady, že
námitka promlčení vznesená žalovanou je za daných okolností výkonem práva,
který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch.
zák., či v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady uvedené
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z
obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání nenamítá.
Pokud namítá, že soud se nezabýval její výhradou spojenou s případnou aplikací
§ 265 obch. zák., ve skutečnosti se dovolává nesprávného právního posouzení
věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil, jestliže na popsaný
skutkový stav nepoužil ustanovení § 107 odst. 3 obch. zák., které lze aplikovat
v případě promlčení i v obchodních závazkových vztazích. Nejvyšší soud k tomuto
závěru dospěl již v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 16.5.2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 105/2012. Nejvyšší soud v
uvedeném rozhodnutí učinil závěr, že komplexnost právní úpravy promlčení v
obchodním zákoníku je třeba chápat v tom smyslu, že obchodní zákoník upravuje
běh a délku všech promlčecích dob. V případě nároku na vrácení plnění z
neplatné smlouvy se tedy neaplikuje ustanovení § 107 odst. 1 a 2 obč. zák.,
nýbrž ustanovení § 394 odst. 2 a § 397 obch. zák. Tím ovšem není vyloučena
aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., neboť tento případ obchodní
zákoník neupravuje (nejde totiž o otázku běhu či délky promlčecí doby). V
takovém případě se pak použije ustanovení předpisu obecného, tedy zákoníku
občanského. Nejvyšší soud dále dovodil, že argument komplexnosti právní úpravy
promlčení v obchodním zákoníku s cílem vyloučit možnost aplikace určitých
ustanovení zákoníku občanského nemůže právě s ohledem na princip speciality
obchodního zákoníku vyjádřený v § 1 obch. zák. obstát. Nejvyšší soud v uvedeném
rozhodnutí připomněl, že otázka výkladu a aplikace ustanovení § 457 obč. zák.
a § 107 odst. 3 obč. zák. byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
vyřešena rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne
14.7.2010, sp.zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněném pod označením 32/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jímž došlo ke sjednocení judikatury v této
právní otázce. Ve zmíněném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „důsledkem
absolutně neplatné smlouvy je vznik synallagmatického závazku ve smyslu
ustanovení § 457 obč. zák.“ a že „ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. dopadá na
všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona“. Vycházel z toho,
že „typicky oboustranně zavazující smlouvou je i smlouva kupní, kdy práva a
povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou
vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění. V případě
koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany
prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny.“
S odkazem na již dříve publikovanou judikaturu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/1998, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25.5.2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99) dodal, že „na charakteru
synallagmatického závazku smluvních stran nic nemění ani okolnost, že účastník
neplatné smlouvy splnil povinnost vrátit přijaté plnění nikoliv účastníku
smlouvy (prodávajícímu), nýbrž přímo vlastníku této věci.“ K těmto závěrům se
pak přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. například rozsudek ze dne
8.9.2010, sp. zn. 28 Cdo 4166/2009, rozsudek ze dne 21.10.2010, sp. zn. 28 Cdo
3041/2010, usnesení ze dne 4.1.2011, sp. zn. 28 Cdo 4551/2010 – všechny
veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Z
uvedeného vyplývá, že ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. se vztahuje k
promlčení práv ze synallagmatického vztahu podle ustanovení § 457 obč. zák. a
ustanovení § 457 obč. zák. se aplikuje i v obchodněprávních vztazích v případě
plnění z neplatné smlouvy. Obchodní zákoník zvláštní úpravu promlčení práv ze
synallagmatického vztahu neobsahuje, a proto Nejvyšší soud uzavřel, že je třeba
ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák. i na případy promlčení práv ze
synallagmatického obchodněprávního vztahu aplikovat právní úpravu obsaženou v
ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák.
Z výše uvedeného vyplývá, že i v přezkoumávané věci je třeba počátek i délku
běhu promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo
důsledkem neplatnosti kupní smlouvy uzavřené podnikateli při podnikatelské
činnosti posoudit podle obchodního zákoníku, avšak za současné aplikace § 107
odst. 3 obč. zák. Žalobkyně svou restituční povinnost, která vyplývá z neplatné
kupní smlouvy, splnila vydáním předmětu prodeje třetí osobě na základě
rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu města Brna ze dne 9.4.2001, proto
žalobkyni svědčí vůči žalované právo na vrácení zaplacené kupní ceny za
předmětnou nemovitost, která představuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení
z neplatné kupní smlouvy. Protože by však žalobkyně nemohla namítat promlčení
vlastnického práva, je namístě aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. Z
toho důvodů je nutné dospět k závěru, že nárok na vrácení kupní ceny za
předmětnou nemovitost (pozemek) není promlčen.
S ohledem na uvedené závěry se dovolací soud již dále nezabýval námitkou
dovolatelky, že odvolací soud pominul její námitkou, zda za daných skutkových
okolností není vznesená námitka promlčení výkonem práva, které je v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák.
Žalobkyní uplatněný dovolací důvod, jímž namítala nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tedy v
dané věci shledán důvodným.
Protože nebylo možno s ohledem na výše uvedené právní závěry uzavřít
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že bylo vydáno po právu,
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním
názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž
rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu