23 Cdo 3069/2024-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobce M. J., zastoupeného Markem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Jáchymova 26/2, proti žalovanému M. J., zastoupenému JUDr. Jaroslavou
Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, o určení
vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C
18/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.
9. 2024, č. j. 20 Co 236/2024-298, takto:
Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 5. 9. 2024, č. j. 20 Co 236/2024-298, se zamítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 10 C
18/2020-269, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického
podílu o velikosti 7/24 na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p.
XY, a na pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY (výrok pod bodem I), a
rozhodl, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok pod
bodem II).
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického
podílu o velikosti 7/24 na shora uvedených nemovitostech (výrok I), a rozhodl,
že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok
II).
3. Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou
jeho výroků) včasným dovoláním, v němž současně navrhl, aby Nejvyšší soud
odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku. Návrh odůvodnil tím, že
do doby, než bude rozhodnuto Nejvyšším soudem, hrozí, že dojde k převedení
nemovitostí na třetí osobu, a pro případ, kdy by se dovolací soud s dovoláním
ztotožnil a napadený rozsudek zrušil, či sám ve věci rozhodl, by bylo nutné se
novou žalobou domáhat určení vlastnictví, a tím by došlo k porušení zásady
hospodárnosti řízení.
4. Žalobce se k návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti a právní moci
napadeného rozhodnutí nevyjádřil.
5. Nejvyšší soud rozhodl o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony], dále jen „o. s. ř.“.
6. Podle § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i
bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným
výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma [písmeno a)],
nebo právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých
právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení
[písm. b)].
7. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo
5003/2017, uveřejněném pod číslem 144/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R
144/2018“), nebo ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, rozebral
předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí
podle § 243 písm. a) o. s. ř. Jedním z těchto předpokladů je i to, že podle
dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí odvolacího soudu lze (případně též ve
spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) nařídit výkon rozhodnutí nebo
zahájit (případně nařídit) exekuci. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí je proto zjevně bezdůvodný, jelikož rozsudek odvolacího
soudu má povahu rozsudku o určení, který se nevykonává. Nejvyšší soud proto
návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku bez dalšího zamítl.
8. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda jsou v poměrech dané věci splněny
podmínky pro odklad právní moci napadeného rozhodnutí podle § 243 písm. b) o.
s. ř., tj. zda je dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a zda se odklad
právní moci nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Nejvyšší
soud přitom neshledal návrh žalovaného na odklad právní moci napadeného
rozsudku odvolacího soudu důvodným.
9. Žalovaným namítaná hrozba, že dojde k převedení nemovitostí na třetí
osobu, je ryze hypotetická. Žalovaný v návrhu (v dovolání) netvrdí a nedokládá
žádné konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by se mohla jevit alespoň
pravděpodobnou hrozba převodu těchto nemovitostí (spoluvlastnického podílu k
nim) žalobcem na třetí osobu, tj. z nichž by bylo možno dovozovat reálnou
hrozbu uvedeného zásahu do práv žalovaného. Existence takových konkrétních
skutečností přitom nevyplývá ani z obsahu spisu. Nelze tedy přisvědčit
žalovanému v jeho tvrzení, že by takto byl právní mocí napadeného rozhodnutí
závažně ohrožen na svých právech.
10. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud zamítl i návrh žalovaného na odklad
právní moci napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu
jeho výroků) včasně podaným dovoláním. Namítá nesprávné právní posouzení věci a
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá.
9. Přípustnost dovolání spatřuje žalovaný předně pro řešení otázek podle
něj dosud Nejvyšším soudem neřešených (souhrnně označených žalovaným jako
otázka nabývání vlastnického práva k nemovitosti v případě uzavřené
komisionářské smlouvy):
1) „zda smlouva komisionářská musí mít písemnou formu za situace, kdy
jejím předmětem je obstarávání nemovitosti,“ a
2) „zda komitentovi v případě, kdy předmětem komisionářské smlouvy je
obstarání nemovité věci, vzniká vlastnické právo k nemovitosti či zda
vlastnické právo vzniká komisionáři, a komisionáři vzniká pouze závazek převést
toto vlastnické právo komitentovi.“
10. Žalobce nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že podstatou
komisionářské smlouvy je to, že vlastnické právo k věcem, které komisionář
zakoupil od třetích osob pro komitenta, nabývá přímo komitent, a že by se
takový závěr měl aplikovat i na nabytí nemovité věci. K odkazu odvolacího soudu
na § 2456 o. z. má žalovaný za to, že není zřejmé, z jakého důvodu byl uveden,
když na věc má být aplikován zákon č. 40/1964 Sb., resp. zákon č. 513/1991 Sb.,
platný a účinný v roce 2004, kdy měla být uzavřena žalobcem tvrzená smlouva.
Nadto zdůrazňuje, že ustanovení § 2456 o. z. obsahuje pravidlo právě opačné od
názoru odvolacího soudu, tj. že z jednání komisionáře vůči třetí osobě vznikají
práva a povinnosti pouze komisionáři a komitent může tato práva nabýt až poté,
co je na něj komisionář postoupí. Poukazuje na pojmové znaky komisionářské
smlouvy podle obchodního zákoníku (cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3464/2008), jejichž naplněním se měl odvolací soud
zabývat, chtěl-li uzavřít, že byla uzavřena komisionářská smlouva a tvrdí, že
mělo-li být předmětem závazku komisionáře nabytí nemovitosti, nemohl se
uplatnit § 583 odst. 1 obch. zák. upravující nabývání vlastnického práva jen k
věcem movitým. Odvolacímu soudu vytýká, že nebyl schopen určit, jaká smlouva
měla být uzavřena, a že se vůbec nezabýval tím, zda byla uzavřena platně a jaké
jsou důsledky takové smlouvy. Připomíná, že by taková komisionářská smlouva,
příp. i inominátní smlouva, jejímž předmětem by byl převod nemovitosti, musela
mít v souladu s § 46 obč. zák. (příp. § 31 odst. 4 obč. zák., je-li
komisionářská smlouva formou zastoupení) písemnou formu.
11. Podle žalovaného se odvolací soud též odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu (rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, jenž je veřejnosti dostupný –
stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz
, rozsudku Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, nálezů
Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3317/15, ze dne 3. 8. 2011,
sp. zn. I. ÚS 3725/10, a ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15) při aplikaci
§ 157 odst. 2 a § 213 občanského soudního řádu. Odvolacímu soudu vytýká
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí pro nedostatečnost odůvodnění a též
překvapivost, neboť odvolací soud hodnotil rozdílným způsobem důkazy provedené
soudem prvního stupně (a to i výslechy svědků) a vyvodil z nich zcela odlišné
závěry než soud prvního stupně, aniž je opakovaně provedl.
12. Žalovaný navrhl též odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného
rozsudku. O návrhu bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.
2024, č. j. 23 Cdo 3069/2024-317.
13. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl zamítnutí dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a zákonné, netrpící vadami
vytýkanými žalovaným, neboť odvolací soud zhodnotil, že skutkový stav věci
zjistil soud prvního stupně správně a v potřebném rozsahu.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Ačkoliv v úvodu dovolání žalovaný avizoval, že dovolání podává
„proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud posoudil rozsah
dovolání žalovaného s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve
skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim v dovolání není obsažena žádná
argumentace a žalovaný se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků
akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo
dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení žalobcem
předložené otázky hmotného práva týkající se nabývání vlastnického práva k
nemovitosti v případě uzavřené komisionářské (či obsahově obdobné
nepojmenované) smlouvy, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Ačkoliv odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmínil §
2456 o. z., je z jeho odkazu na závěry jím vyslovené dříve v předchozím
zrušujícím usnesení (týkající se § 583 odst. 1 obch. zák., příp. § 51 a § 733
obč. zák.) zřejmé, že věc posuzoval podle právních předpisů účinných do 31. 12.
2013 vzhledem k tomu, že k uzavření žalobcem tvrzené smlouvy mělo dojít v roce
2004 (srov. § 3028 odst. 2 větu za středníkem a odst. 3 o. z.). Odkaz na § 2456
o. z. tak odvolací soud zřejmě učinil pouze jako podpůrný argument pro svůj
závěr o povaze komisionářské smlouvy.
20. Podle § 577 obch. zák. smlouvou komisionářskou se zavazuje
komisionář, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou
obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu.
21. Podle § 581 obch. zák. z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve
vztahu k třetím osobám ani práva ani povinnosti. Komitent však může přímo na
třetí osobě požadovat vydání věci nebo splnění závazku, které pro něho opatřil
komisionář, jestliže tak nemůže učinit komisionář pro okolnosti, které se
týkají jeho osoby.
22. Podle § 583 odst. 1 obch. zák. k movitým věcem svěřeným komisionáři
k prodeji má komitent vlastnické právo, dokud je nenabude třetí osoba.
Vlastnické právo k movitým věcem získaným pro komitenta nabývá komitent jejich
předáním komisionáři.
23. Podle § 585 obch. zák. komisionář je povinen bez zbytečného odkladu
převést na komitenta práva získaná při zařizování záležitosti a vydat mu vše,
co přitom získal, a komitent je povinen je převzít.
24. Podle § 733 obč. zák. smlouvou o obstarání věci se obstaratel
zavazuje objednateli obstarat určitou věc. Obstaratel má právo věc obstarat i
prostřednictvím jiné osoby. Objednatel je povinen obstarateli za obstarání věci
poskytnout odměnu.
25. Podle § 51 obč. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu,
která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu
tohoto zákona.
26. Podle § 46 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy o převodech
nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda
účastníků (odstavec 1). Pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k
písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu
nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině (odstavec 2).
27. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že definice
komisionářské smlouvy je obsažena v § 577 obch. zák., podle něhož se touto
smlouvou komisionář zavazuje, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho
účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu.
Pojmové znaky tohoto smluvního typu tvoří zařízení určité obchodní záležitosti,
komisionářovo jednání vlastním jménem na účet komitenta, úplatnost a
skutečnost, že oba subjekty smlouvy jsou podnikateli. Těmito znaky se
komisionářská smlouva jako smluvní typ liší zejména od tzv. dealerské smlouvy a
od smlouvy zprostředkovatelské, popř. od smlouvy o obchodním zastoupení. Pojem
„obchodní záležitosti“ zákon nevymezuje. Právní literatura spatřuje zařízení
obchodní záležitosti obvykle v závazku prodat či koupit movité věci s tím, že
předmětem činnosti komisionáře bude proto vždy právní úkon, nejčastěji uzavření
smlouvy (resp. smluv), a to smlouvy kupní, příp. smlouvy o dílo (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3464/2008). Z ustanovení §
581 obch. zák. pak vyplývá, že z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve
vztahu k třetím osobám ani práva ani povinnosti. Při uzavření komisionářské
smlouvy jde o nepřímé zastoupení. Základní rozdíl komisionářské smlouvy od
smlouvy mandátní je v tom, že komisionář při zařizování záležitosti jedná
vlastním jménem (suo nomine), tzn. že například ze smlouvy, kterou jako komisionář uzavřel, je zavázán
sám, avšak její uskutečnění se děje na účet komitenta (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 36/2001, a ze dne 20. 11.
2007, sp. zn. 33 Odo 1078/2005).
28. Nejvyšší soud ve své judikatuře též uzavřel s odkazem na
komentářovou literaturu (srov. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol.
Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1226–1226,
POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z. aj. Obchodní zákoník. Komentář. Praha:
Wolters Kluwer, 2009), že z porovnání právní úpravy § 583 odst. 1 a § 585 obch.
zák. je zřejmé, že v případě movitých věcí je jejich vlastníkem buď komitent
nebo třetí osoba (nikdy se jím nestane komisionář), avšak v případě jiných práv
k nim nabývá komitent vlastnictví až na základě následné převodní smlouvy
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2966/2020).
29. I ve vztahu k úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., pak Nejvyšší
soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že účelem občanskoprávního institutu
zastoupení je, aby za osobu, která buď není způsobilá k právním úkonům anebo
která sice způsobilá k právním úkonům je, avšak z nějakého důvodu je nechce či
nemůže sama učinit (např. pro nepřítomnost, pro nemoc atd.), činil právní úkony
ustanovený zástupce. V teorii i soudní praxi se rozlišuje mezi zastoupením
přímým a nepřímým. Oběma případům je společné, že v nich zástupce činí vlastní
projev vůle (právní úkon). Zatímco však přímý zástupce činí projev vůle jménem
zastoupeného a na jeho účet, takže práva a povinnosti, jedná-li zástupce v
mezích oprávnění, vznikají přímo zastoupenému, nepřímý zástupce činí úkon
vlastním jménem, i když on rovněž na cizí účet, tj. na účet zastoupeného; v
důsledku toho nabývá nepřímý zástupce práva a povinnosti sám, je však povinen
následně převést takto nabytá práva a povinnosti podle smlouvy na zastoupeného.
Občanský zákoník upravuje výslovně pouze zastoupení přímé (§ 22 odst. 1 obč.
zák.); nepřímé zastoupení ovšem nevylučuje – § 733 obč. zák. (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009, ze dne 30. 4.
2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 994/2020,
uveřejněný pod číslem 42/2021 Sb. rozh. obč.).
30. V posuzované věci odvolací soud shledal důvodným požadavek žalobce
na určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na předmětných
nemovitostech z důvodu, že podle zjištěného skutkového stavu měl být uvedený
podíl zakoupen od prodávající žalovaným ve prospěch žalobce, tedy že účastníci
spolu uzavřeli v tomto směru komisionářskou či obdobnou smlouvu o obstarání
záležitosti žalovaným spočívající v uzavření kupní smlouvy ve prospěch žalobce.
Blíže přitom nekonkretizoval, zda tedy takto byla uzavřena smlouva
komisionářská ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku či jiná
smlouva obdobná o obstarání specifikované záležitosti, ani její přesný obsah (s
ohledem na dřívější právní posouzení odvolacího soudu však zřejmě mohlo jít o
nepojmenovanou smlouvu podle § 51 obč. zák. obsahově shodnou se smlouvou
komisionářskou, či o smlouvu o obstarání věci podle § 733 obč. zák.).
31. Závěr odvolacího soudu o (případném) uzavření komisionářské smlouvy
je nesprávný již v tom, že se odvolací soud nezabýval tím, zda byly naplněny
podstatné náležitosti komisionářské smlouvy podle § 577 obch. zák., jak byly
popsány ve výše citované judikatuře Nejvyššího soudu. Zejména se z obsahu
zjištění učiněných soudy obou stupňů dosud nepodává, že šlo o smlouvu uzavřenou
mezi podnikateli, jejímž předmětem mělo být zařízení koupě spoluvlastnického
podílu k předmětným nemovitostem jako obchodní záležitosti.
32. Neúplné (tudíž nesprávné) jsou právní závěry odvolacího soudu i v
případě, mělo-li jít o smlouvu nepojmenovanou, příp. smlouvu o obstarání věci,
ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., jejíž obsah by byl obdobný se smlouvou
komisionářskou. Odvolací soud totiž vycházel z mylného předpokladu, že
podstatou každé komisionářské smlouvy (příp. též smlouvy o obstarání věci) je,
že vlastnické právo k věcem, které komisionář zakoupil od třetích osob pro
komitenta, nabývá vždy přímo komitent. Jak vyplývá z výše uvedených
judikaturních závěrů takový závěr platil podle 583 odst. 1 věty druhé obch.
zák. pouze ve vztahu k vlastnickému právu k věcem movitým získaným pro
komitenta, tj. v případě uzavřené komisionářské smlouvy mezi podnikateli,
jejímž předmětem bylo zařízení obchodní záležitosti spočívající v koupi věci
movité pro komitenta. V případě obstarání věcí nemovitých či jiných práv se
však uplatnila základní zásada nepřímého zastoupení obsažená v § 581 větě první
obch. zák. (nepřímé zastoupení přitom připouštěl i § 733 obč. zák.), že z
jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva
ani povinnosti, tj. že komisionář (příp. obstaratel) jako nepřímý zástupce
nabývá z realizační smlouvy práva a povinnosti sám, je však povinen následně
převést takto nabytá práva a povinnosti podle smlouvy na zastoupeného
(komitenta) podle § 585 obch. zák. Z ustanovení § 46 obč. zák. pak vyplývá, že
následný převod komisionářem nabytého vlastnického práva k nemovitosti na
komitenta, při kterém by komisionář dostál své povinnosti obsažené v § 585
obch. zák., jež by zakládal existenci vlastnického práva komitenta k takové
nemovité věci (které by tak bylo možno určit soudním rozhodnutím), musel mít
písemnou formu. Existence takové následně uzavřené písemné převodní smlouvy
mezi žalobcem a žalovaným však v řízení dosud nebyla tvrzena ani zjištěna.
33. I v případě, měl-li (snad) odvolací soud za to, že mezi účastníky
byla uzavřena nepojmenovaná smlouva, jejímž obsahem bylo obstarání
spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech žalovaným ve prospěch
žalobce s tím, že k nabytí vlastnického práva žalobcem dojde již současně s
uzavřením realizační smlouvy mezi žalovaným a prodávající, resp. současně s
nabytím vlastnického práva žalovaným od prodávající (tj. že obsahem takové
smlouvy bylo ujednání obdobné pravidlu obsaženému v § 583 odst. 1 věty druhé
obch. zák pro případ koupě věci movité pro komitenta), pak se dosud nezabýval
otázkou, zda i taková smlouva musela být uzavřena v písemné formě vzhledem k §
46 obč. zák., jako smlouva, jejímž obsahem by byl převod nemovitosti. V tomto
ohledu je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
34. Pro úplnost lze uvést k odkazu odvolacího soudu na § 2456 o. z.
(jeho výklad není předmětem tohoto dovolacího řízení, neboť, jak bylo uvedeno
výše, k uzavření žalobcem tvrzené smlouvy mělo dojít již v roce 2004), že z
dikce tohoto ustanovení, podle které z právního jednání učiněného komisionářem
vůči třetí osobě nevznikají práva ani povinnosti komitentovi, nýbrž komisionáři
samotnému, se nepodávají závěry, které učinil odvolací soud, tj. že vlastnické
právo k věcem, které komisionář zakoupil od třetích osob pro komitenta, nabývá
přímo komitent.
35. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání
přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
36. Námitku vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí Nejvyšší soud důvodnou neshledal, neboť ačkoliv napadené rozhodnutí
odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (pro kusé právní
posouzení a absenci jasného odkazu na konkrétní aplikovanou normu), tyto
nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv
žalovaného – dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).
Namítaná absence vypořádání se s otázkou nezbytnosti písemné formy smlouvy
uzavřené mezi účastníky byla výše shledána dovolacím soudem jako nesprávné
(neúplné) právní posouzení věci.
37. Odvolací soud však řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, vycházel-li v napadeném rozhodnutí, i přes
deklarovaný souhlas se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, ve
skutečnosti z vlastního (od soudu prvního stupně odlišného) hodnocení
provedených důkazů, aniž tyto důkazy zopakoval, tj. vyšel-li z jiného
skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle § 213 odst. 2
o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně,
případně dokazování doplnil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5309/2008). Soud prvního stupně totiž založil své
rozhodnutí na skutkové závěru, že žalobce i přes poučení neprokázal, že by
úmyslem účastníků bylo dostat vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na
předmětných nemovitostech do dispozice žalobce koupí od prodávající V. V., či
úmysl žalobce poskytnout žalovanému finanční prostředky na koupi podílu s cílem
nabýt vlastnické právo k němu, natož uzavření smlouvy, jejímž obsahem by bylo,
že se žalobce stane vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu okamžikem
jeho koupě žalovaným od V. V. Odvolací soud však z důkazů provedených soudem
prvního stupně (včetně výslechu tam jmenovaných svědků) dovodil skutkové závěry
odlišné týkající se úmyslu stran, které podle něj „svědčí ve prospěch tvrzení
žalobce, že nemovitost (byt) měla být žalovaným zakoupena v jeho prospěch, tedy
že spolu konkludentně uzavřeli v tomto směru … smlouvu o obstarání záležitosti
žalovaným, spočívající v uzavření kupní smlouvy stran předmětné nemovitosti ve
prospěch žalobce, obhospodařujícího majetek rodiny“.
38. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst.
1 o. s. ř. zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení).
39. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu