23 Cdo 3069/2024-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce M. J., zastoupeného Markem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalovanému M. J., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 18/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 20 Co 236/2024-298, takto:
Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 20 Co 236/2024-298, se zamítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 10 C 18/2020-269, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 7/24 na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a na pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY (výrok pod bodem I), a rozhodl, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok pod bodem II).
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 7/24 na shora uvedených nemovitostech (výrok I), a rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
3. Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou jeho výroků) včasným dovoláním, v němž současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku. Návrh odůvodnil tím, že do doby, než bude rozhodnuto Nejvyšším soudem, hrozí, že dojde k převedení nemovitostí na třetí osobu, a pro případ, kdy by se dovolací soud s dovoláním ztotožnil a napadený rozsudek zrušil, či sám ve věci rozhodl, by bylo nutné se novou žalobou domáhat určení vlastnictví, a tím by došlo k porušení zásady hospodárnosti řízení.
4. Žalobce se k návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí nevyjádřil.
5. Nejvyšší soud rozhodl o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
6. Podle § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma [písmeno a)], nebo právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení [písm. b)].
7. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod číslem 144/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 144/2018“), nebo ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, rozebral předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle § 243 písm. a) o. s. ř. Jedním z těchto předpokladů je i to, že podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí odvolacího soudu lze (případně též ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí je proto zjevně bezdůvodný, jelikož rozsudek odvolacího soudu má povahu rozsudku o určení, který se nevykonává. Nejvyšší soud proto návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku bez dalšího zamítl.
8. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda jsou v poměrech dané věci splněny podmínky pro odklad právní moci napadeného rozhodnutí podle § 243 písm. b) o. s. ř., tj. zda je dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a zda se odklad právní moci nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Nejvyšší soud přitom neshledal návrh žalovaného na odklad právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu důvodným.
9. Žalovaným namítaná hrozba, že dojde k převedení nemovitostí na třetí osobu, je ryze hypotetická. Žalovaný v návrhu (v dovolání) netvrdí a nedokládá žádné konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by se mohla jevit alespoň pravděpodobnou hrozba převodu těchto nemovitostí (spoluvlastnického podílu k nim) žalobcem na třetí osobu, tj. z nichž by bylo možno dovozovat reálnou hrozbu uvedeného zásahu do práv žalovaného. Existence takových konkrétních skutečností přitom nevyplývá ani z obsahu spisu. Nelze tedy přisvědčit žalovanému v jeho tvrzení, že by takto byl právní mocí napadeného rozhodnutí závažně ohrožen na svých právech.
10. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud zamítl i návrh žalovaného na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu
jeho výroků) včasně podaným dovoláním. Namítá nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá. 9. Přípustnost dovolání spatřuje žalovaný předně pro řešení otázek podle něj dosud Nejvyšším soudem neřešených (souhrnně označených žalovaným jako otázka nabývání vlastnického práva k nemovitosti v případě uzavřené komisionářské smlouvy): 1) „zda smlouva komisionářská musí mít písemnou formu za situace, kdy jejím předmětem je obstarávání nemovitosti,“ a 2) „zda komitentovi v případě, kdy předmětem komisionářské smlouvy je obstarání nemovité věci, vzniká vlastnické právo k nemovitosti či zda vlastnické právo vzniká komisionáři, a komisionáři vzniká pouze závazek převést toto vlastnické právo komitentovi.“ 10. Žalobce nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že podstatou komisionářské smlouvy je to, že vlastnické právo k věcem, které komisionář zakoupil od třetích osob pro komitenta, nabývá přímo komitent, a že by se takový závěr měl aplikovat i na nabytí nemovité věci. K odkazu odvolacího soudu na § 2456 o. z. má žalovaný za to, že není zřejmé, z jakého důvodu byl uveden, když na věc má být aplikován zákon č. 40/1964 Sb., resp. zákon č. 513/1991 Sb., platný a účinný v roce 2004, kdy měla být uzavřena žalobcem tvrzená smlouva. Nadto zdůrazňuje, že ustanovení § 2456 o. z. obsahuje pravidlo právě opačné od názoru odvolacího soudu, tj. že z jednání komisionáře vůči třetí osobě vznikají práva a povinnosti pouze komisionáři a komitent může tato práva nabýt až poté, co je na něj komisionář postoupí. Poukazuje na pojmové znaky komisionářské smlouvy podle obchodního zákoníku (cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3464/2008), jejichž naplněním se měl odvolací soud zabývat, chtěl-li uzavřít, že byla uzavřena komisionářská smlouva a tvrdí, že mělo-li být předmětem závazku komisionáře nabytí nemovitosti, nemohl se uplatnit § 583 odst. 1 obch. zák. upravující nabývání vlastnického práva jen k věcem movitým. Odvolacímu soudu vytýká, že nebyl schopen určit, jaká smlouva měla být uzavřena, a že se vůbec nezabýval tím, zda byla uzavřena platně a jaké jsou důsledky takové smlouvy. Připomíná, že by taková komisionářská smlouva, příp. i inominátní smlouva, jejímž předmětem by byl převod nemovitosti, musela mít v souladu s § 46 obč. zák. (příp. § 31 odst. 4 obč. zák., je-li komisionářská smlouva formou zastoupení) písemnou formu. 11. Podle žalovaného se odvolací soud též odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz , rozsudku Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, nálezů Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3317/15, ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3725/10, a ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15) při aplikaci § 157 odst. 2 a § 213 občanského soudního řádu. Odvolacímu soudu vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí pro nedostatečnost odůvodnění a též překvapivost, neboť odvolací soud hodnotil rozdílným způsobem důkazy provedené soudem prvního stupně (a to i výslechy svědků) a vyvodil z nich zcela odlišné závěry než soud prvního stupně, aniž je opakovaně provedl. 12. Žalovaný navrhl též odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku. O návrhu bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2024, č. j. 23 Cdo 3069/2024-317. 13. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl zamítnutí dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a zákonné, netrpící vadami vytýkanými žalovaným, neboť odvolací soud zhodnotil, že skutkový stav věci zjistil soud prvního stupně správně a v potřebném rozsahu.
III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. 15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Ačkoliv v úvodu dovolání žalovaný avizoval, že dovolání podává „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalovaného s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim v dovolání není obsažena žádná argumentace a žalovaný se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení žalobcem předložené otázky hmotného práva týkající se nabývání vlastnického práva k nemovitosti v případě uzavřené komisionářské (či obsahově obdobné nepojmenované) smlouvy, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Ačkoliv odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmínil § 2456 o. z., je z jeho odkazu na závěry jím vyslovené dříve v předchozím zrušujícím usnesení (týkající se § 583 odst. 1 obch. zák., příp. § 51 a § 733 obč. zák.) zřejmé, že věc posuzoval podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013 vzhledem k tomu, že k uzavření žalobcem tvrzené smlouvy mělo dojít v roce 2004 (srov. § 3028 odst. 2 větu za středníkem a odst. 3 o. z.). Odkaz na § 2456 o. z. tak odvolací soud zřejmě učinil pouze jako podpůrný argument pro svůj závěr o povaze komisionářské smlouvy.
20. Podle § 577 obch. zák. smlouvou komisionářskou se zavazuje komisionář, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu.
21. Podle § 581 obch. zák. z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva ani povinnosti. Komitent však může přímo na třetí osobě požadovat vydání věci nebo splnění závazku, které pro něho opatřil komisionář, jestliže tak nemůže učinit komisionář pro okolnosti, které se týkají jeho osoby.
22. Podle § 583 odst. 1 obch. zák. k movitým věcem svěřeným komisionáři k prodeji má komitent vlastnické právo, dokud je nenabude třetí osoba. Vlastnické právo k movitým věcem získaným pro komitenta nabývá komitent jejich předáním komisionáři.
23. Podle § 585 obch. zák. komisionář je povinen bez zbytečného odkladu převést na komitenta práva získaná při zařizování záležitosti a vydat mu vše, co přitom získal, a komitent je povinen je převzít.
24. Podle § 733 obč. zák. smlouvou o obstarání věci se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc. Obstaratel má právo věc obstarat i prostřednictvím jiné osoby. Objednatel je povinen obstarateli za obstarání věci poskytnout odměnu.
25. Podle § 51 obč. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.
26. Podle § 46 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků (odstavec 1). Pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině (odstavec 2).
27. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že definice komisionářské smlouvy je obsažena v § 577 obch. zák., podle něhož se touto smlouvou komisionář zavazuje, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu. Pojmové znaky tohoto smluvního typu tvoří zařízení určité obchodní záležitosti, komisionářovo jednání vlastním jménem na účet komitenta, úplatnost a skutečnost, že oba subjekty smlouvy jsou podnikateli. Těmito znaky se komisionářská smlouva jako smluvní typ liší zejména od tzv. dealerské smlouvy a od smlouvy zprostředkovatelské, popř. od smlouvy o obchodním zastoupení. Pojem „obchodní záležitosti“ zákon nevymezuje. Právní literatura spatřuje zařízení obchodní záležitosti obvykle v závazku prodat či koupit movité věci s tím, že předmětem činnosti komisionáře bude proto vždy právní úkon, nejčastěji uzavření smlouvy (resp. smluv), a to smlouvy kupní, příp. smlouvy o dílo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3464/2008). Z ustanovení § 581 obch. zák. pak vyplývá, že z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva ani povinnosti. Při uzavření komisionářské smlouvy jde o nepřímé zastoupení. Základní rozdíl komisionářské smlouvy od smlouvy mandátní je v tom, že komisionář při zařizování záležitosti jedná vlastním jménem (suo nomine), tzn. že například ze smlouvy, kterou jako komisionář uzavřel, je zavázán sám, avšak její uskutečnění se děje na účet komitenta (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 36/2001, a ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1078/2005).
28. Nejvyšší soud ve své judikatuře též uzavřel s odkazem na komentářovou literaturu (srov. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1226–1226, POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z. aj. Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009), že z porovnání právní úpravy § 583 odst. 1 a § 585 obch. zák. je zřejmé, že v případě movitých věcí je jejich vlastníkem buď komitent nebo třetí osoba (nikdy se jím nestane komisionář), avšak v případě jiných práv k nim nabývá komitent vlastnictví až na základě následné převodní smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2966/2020).
29. I ve vztahu k úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že účelem občanskoprávního institutu zastoupení je, aby za osobu, která buď není způsobilá k právním úkonům anebo která sice způsobilá k právním úkonům je, avšak z nějakého důvodu je nechce či nemůže sama učinit (např. pro nepřítomnost, pro nemoc atd.), činil právní úkony ustanovený zástupce. V teorii i soudní praxi se rozlišuje mezi zastoupením přímým a nepřímým. Oběma případům je společné, že v nich zástupce činí vlastní projev vůle (právní úkon). Zatímco však přímý zástupce činí projev vůle jménem zastoupeného a na jeho účet, takže práva a povinnosti, jedná-li zástupce v mezích oprávnění, vznikají přímo zastoupenému, nepřímý zástupce činí úkon vlastním jménem, i když on rovněž na cizí účet, tj. na účet zastoupeného; v důsledku toho nabývá nepřímý zástupce práva a povinnosti sám, je však povinen následně převést takto nabytá práva a povinnosti podle smlouvy na zastoupeného. Občanský zákoník upravuje výslovně pouze zastoupení přímé (§ 22 odst. 1 obč. zák.); nepřímé zastoupení ovšem nevylučuje – § 733 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009, ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 994/2020, uveřejněný pod číslem 42/2021 Sb. rozh. obč.).
30. V posuzované věci odvolací soud shledal důvodným požadavek žalobce na určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech z důvodu, že podle zjištěného skutkového stavu měl být uvedený podíl zakoupen od prodávající žalovaným ve prospěch žalobce, tedy že účastníci spolu uzavřeli v tomto směru komisionářskou či obdobnou smlouvu o obstarání záležitosti žalovaným spočívající v uzavření kupní smlouvy ve prospěch žalobce. Blíže přitom nekonkretizoval, zda tedy takto byla uzavřena smlouva komisionářská ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku či jiná smlouva obdobná o obstarání specifikované záležitosti, ani její přesný obsah (s ohledem na dřívější právní posouzení odvolacího soudu však zřejmě mohlo jít o nepojmenovanou smlouvu podle § 51 obč. zák. obsahově shodnou se smlouvou komisionářskou, či o smlouvu o obstarání věci podle § 733 obč. zák.).
31. Závěr odvolacího soudu o (případném) uzavření komisionářské smlouvy je nesprávný již v tom, že se odvolací soud nezabýval tím, zda byly naplněny podstatné náležitosti komisionářské smlouvy podle § 577 obch. zák., jak byly popsány ve výše citované judikatuře Nejvyššího soudu. Zejména se z obsahu zjištění učiněných soudy obou stupňů dosud nepodává, že šlo o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli, jejímž předmětem mělo být zařízení koupě spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem jako obchodní záležitosti.
32. Neúplné (tudíž nesprávné) jsou právní závěry odvolacího soudu i v případě, mělo-li jít o smlouvu nepojmenovanou, příp. smlouvu o obstarání věci, ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., jejíž obsah by byl obdobný se smlouvou komisionářskou. Odvolací soud totiž vycházel z mylného předpokladu, že podstatou každé komisionářské smlouvy (příp. též smlouvy o obstarání věci) je, že vlastnické právo k věcem, které komisionář zakoupil od třetích osob pro komitenta, nabývá vždy přímo komitent. Jak vyplývá z výše uvedených judikaturních závěrů takový závěr platil podle 583 odst. 1 věty druhé obch. zák. pouze ve vztahu k vlastnickému právu k věcem movitým získaným pro komitenta, tj. v případě uzavřené komisionářské smlouvy mezi podnikateli, jejímž předmětem bylo zařízení obchodní záležitosti spočívající v koupi věci movité pro komitenta. V případě obstarání věcí nemovitých či jiných práv se však uplatnila základní zásada nepřímého zastoupení obsažená v § 581 větě první obch. zák. (nepřímé zastoupení přitom připouštěl i § 733 obč. zák.), že z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva ani povinnosti, tj. že komisionář (příp. obstaratel) jako nepřímý zástupce nabývá z realizační smlouvy práva a povinnosti sám, je však povinen následně převést takto nabytá práva a povinnosti podle smlouvy na zastoupeného (komitenta) podle § 585 obch. zák. Z ustanovení § 46 obč. zák. pak vyplývá, že následný převod komisionářem nabytého vlastnického práva k nemovitosti na komitenta, při kterém by komisionář dostál své povinnosti obsažené v § 585 obch. zák., jež by zakládal existenci vlastnického práva komitenta k takové nemovité věci (které by tak bylo možno určit soudním rozhodnutím), musel mít písemnou formu. Existence takové následně uzavřené písemné převodní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným však v řízení dosud nebyla tvrzena ani zjištěna.
33. I v případě, měl-li (snad) odvolací soud za to, že mezi účastníky byla uzavřena nepojmenovaná smlouva, jejímž obsahem bylo obstarání spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech žalovaným ve prospěch žalobce s tím, že k nabytí vlastnického práva žalobcem dojde již současně s uzavřením realizační smlouvy mezi žalovaným a prodávající, resp. současně s nabytím vlastnického práva žalovaným od prodávající (tj. že obsahem takové smlouvy bylo ujednání obdobné pravidlu obsaženému v § 583 odst. 1 věty druhé obch. zák pro případ koupě věci movité pro komitenta), pak se dosud nezabýval otázkou, zda i taková smlouva musela být uzavřena v písemné formě vzhledem k § 46 obč. zák., jako smlouva, jejímž obsahem by byl převod nemovitosti. V tomto ohledu je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
34. Pro úplnost lze uvést k odkazu odvolacího soudu na § 2456 o. z. (jeho výklad není předmětem tohoto dovolacího řízení, neboť, jak bylo uvedeno výše, k uzavření žalobcem tvrzené smlouvy mělo dojít již v roce 2004), že z dikce tohoto ustanovení, podle které z právního jednání učiněného komisionářem vůči třetí osobě nevznikají práva ani povinnosti komitentovi, nýbrž komisionáři samotnému, se nepodávají závěry, které učinil odvolací soud, tj. že vlastnické právo k věcem, které komisionář zakoupil od třetích osob pro komitenta, nabývá přímo komitent.
35. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
36. Námitku vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud důvodnou neshledal, neboť ačkoliv napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (pro kusé právní posouzení a absenci jasného odkazu na konkrétní aplikovanou normu), tyto nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv žalovaného – dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). Namítaná absence vypořádání se s otázkou nezbytnosti písemné formy smlouvy uzavřené mezi účastníky byla výše shledána dovolacím soudem jako nesprávné (neúplné) právní posouzení věci.
37. Odvolací soud však řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vycházel-li v napadeném rozhodnutí, i přes deklarovaný souhlas se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, ve skutečnosti z vlastního (od soudu prvního stupně odlišného) hodnocení provedených důkazů, aniž tyto důkazy zopakoval, tj. vyšel-li z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle § 213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně dokazování doplnil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5309/2008). Soud prvního stupně totiž založil své rozhodnutí na skutkové závěru, že žalobce i přes poučení neprokázal, že by úmyslem účastníků bylo dostat vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech do dispozice žalobce koupí od prodávající V. V., či úmysl žalobce poskytnout žalovanému finanční prostředky na koupi podílu s cílem nabýt vlastnické právo k němu, natož uzavření smlouvy, jejímž obsahem by bylo, že se žalobce stane vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu okamžikem jeho koupě žalovaným od V. V. Odvolací soud však z důkazů provedených soudem prvního stupně (včetně výslechu tam jmenovaných svědků) dovodil skutkové závěry odlišné týkající se úmyslu stran, které podle něj „svědčí ve prospěch tvrzení žalobce, že nemovitost (byt) měla být žalovaným zakoupena v jeho prospěch, tedy že spolu konkludentně uzavřeli v tomto směru … smlouvu o obstarání záležitosti žalovaným, spočívající v uzavření kupní smlouvy stran předmětné nemovitosti ve prospěch žalobce, obhospodařujícího majetek rodiny“.
38. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení).
39. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2025 Mgr. Jiří Němec předseda senátu