23 Cdo 3083/2024-820
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně A. F., zastoupené Mgr. Evou Vaškovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovanému J. P., zastoupenému JUDr. Miloslavem Drbálkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 1488/10, o zaplacení 2 396 845,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 345/2017-500, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 3. 2023, č. j. 30 Co 241/2022-636, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 22 022 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 396 845,22 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 23. 1. 2013 uzavřela se žalovaným smlouvu o půjčce, na základě které půjčila žalovanému částku 1 600 000 Kč a dále finanční prostředky na splácení hypotečního úvěru v celkové výši 796 845,22 Kč (tj. celkem 2 396 845,22 Kč), přičemž žalovaný uznal vůči žalobkyni dluh dne 23. 1. 2013 ve výši 1 600 000 Kč a dne 25. 11. 2015 ve výši 2 346 845,22 Kč. Žalovaný v řízení rozporoval pravost smlouvy o půjčce, potvrzení o přijatých hotovostních platbách, uznání dluhu ze dne 23. 1. 2013 i ze dne 25. 11. 2015.
2. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 3. 12. 2021, č. j. 53 C 345/2017-500, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 396 845,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 8. 8. 2016 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu zamítl v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 346 845,22 Kč od 1. 2. 2016 do 7. 8. 2016 (výrok pod bodem II), a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 601 759,80 Kč (výrok pod bodem III).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 396 845,22 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 8. 8. 2016 do zaplacení (výrok I), v části výroku I, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na úroku z prodlení dalších 1,95 % ročně z částky 2 396 845,22 Kč od 8. 8. 2016 do zaplacení, napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů předchozích fází řízení v rozsahu 80 %, ve výši 481 407,84 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 84 %, ve výši 39 373,30 Kč (výroky III a IV).
4. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu jeho
výroku I) včasně podaným dovoláním, v němž namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního stupně (sic!) v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně (sic!). Žalovaný v dovolání současně navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v jeho výroku I s tvrzením, že neprodleným výkonem či exekucí by mu hrozila závažná majetková i nemateriální újma, a to i s ohledem na výši přisouzené pohledávky. Přípustnost dovolání žalovaný spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu tím, že 1) „nesprávně posoudil nezbytnost připuštění provedení předkládaného důkazu“ a 2) „nedostatečně zdůvodnil nevyhovění návrhu žalovaného na provedení důkazu znaleckým posudkem“.
5. V první námitce žalovaný s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) tvrdil, že jím navržený důkaz znaleckým posudkem, který odvolací soud neprovedl, byl důkazem způsobilým podle § 205 odst. 2 písm. f) ve spojení s § 205a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť jím měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků předkládaných žalobkyní a to především zkoumání pravosti podpisů na předkládaných reprodukovaných dokumentech a autenticity reprodukce listin obsahujících uznávací prohlášení žalovaného a na to navazující – podle žalovaného nepravdivé – tvrzení svědka S. H., že mu žalovaný měl předložit listinu uznání dluhu ze dne 25. 11. 2015.
6. Druhou námitkou žalovaný odvolacímu soudu vytýkal, že nedostatečně zdůvodnil zamítnutí návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem, ačkoliv ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu akcentuje nutnost a povinnost se s odmítnutím provedení navrženého důkazu precizně vypořádat, jinak půjde o opomenutí důkazu (odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 301/02, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, a ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz).
7. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Namítala též absenci řádného vymezení, v čem žalovaný spatřuje přípustnost dovolání.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalovaného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit první námitka. V žalovaným citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 818/2003 posuzoval Nejvyšší soud otázku, zda je způsobilým odvolacím důvodem (z pohledu § 205a o. s. ř.) skutečnost nebo důkaz, který nebyl uplatněn před soudem prvního stupně, protože se o něm účastník dozvěděl až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, a v jakých případech jde o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 205a odst. 1 písm. c) o.
s. ř.). Odvolací soud však v nyní posuzované věci neprovedl žalovaným navrhovaný důkaz znaleckým posudkem nikoliv proto, že by snad považoval tento důkaz za opožděně navržený či za nezpůsobilý ve smyslu § 205a o. s. ř., jak se mylně domníval žalovaný v dovolání, ale proto, že jeho provedení měl zjevně za nadbytečné. Následné popírání pravdivosti listiny uznání žalovaným z důvodu, že mělo jít o technický falzifikát vzniklý přenesením jeho podpisu z jiné listiny, považoval ze účelové. Vycházel totiž ze zjištění, že žalovaný svědkovi S.
H. (jehož výpověď měl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za věrohodnou, což také podrobně zdůvodnil) sám později prezentoval předmětné listiny jako pravé a pravdivé, čímž se dle odvolacího soudu s těmito listinami navenek fakticky ztotožnil (jinak řečeno, odvolací soud neměl za potřebné zkoumat blíže okolnosti, za nichž byla reprodukce listiny vyhotovena a vést k nim dokazování, pokud se z obsahem takové listiny žalovaný následně ztotožnil). Odvolací soud přitom souhlasil i se závěry soudu prvního stupně, který vycházel též ze vzájemného hodnocení dalších v řízení provedených důkazů o skutkovém ději a který s podrobným vysvětlením ozřejmil, z jakých důvodů měl za nevěrohodnou obranu žalovaného.
Posouzení procesní otázky nezbytnosti připuštění předloženého důkazu s ohledem na § 205a o. s. ř. vymezené žalovaným v dovolání odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 818/2003 tak nebylo v nyní přezkoumávané věci pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
11. Přípustnost dovolání nezaloží ani druhá námitka, neboť odvolací soud se neodchýlil od závěrů vyslovených v žalovaným citované judikatuře Ústavního soudu. Důkaz znaleckým posudkem navržený žalovaným totiž nebyl odvolacím soudem opomenut. Zamítnutí jeho provedení bylo řádně a dostatečně odůvodněno (jak bylo uvedeno výše v odstavci 12).
12. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
13. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalovaného na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o odmítnutí dovolání stal bezpředmětným.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 1. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu