23 Cdo
3093/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci
žalobce Č.r. s., m.o. N. B., zastoupeného JUDr. J. Z., advokátem, proti
žalované O. spol. s r.o., zastoupené JUDr. K. B., advokátem, o zaplacení
částky 485.173,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 158/2005, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2009 č. j. 3 Cmo 352/2008-183,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. J.Z., advokáta.
473.283,70 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 25. 3. 2003 do zaplacení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná pro žalobce na základě
smlouvy o vedení účetnictví ze dne 28. 1. 1998 vedla v letech 1998 až 2002
účetnictví a prováděla daňová přiznání, včetně daňového přiznání k dani z
přidané hodnoty (dále též jen „DPH“). Žalobce měl v uvedeném období výnosy ze
zajištění provozu výherních hracích automatů umístěných v jeho provozovně. O
platbách od provozovatele výherních automatů byly vyhotoveny příjmové pokladní
doklady, podepsané zaměstnankyní žalovaného a obsahující údaj o sazbě DPH 22 %.
Na základě tohoto dokladu provedla žalovaná za žalobce daňové přiznání k dani z
přidané hodnoty. Rozdíl mezi odvodem DPH ve výši 22 % a odvodem DPH ve výši 5 %
činí za uvedené období činí částku 473.283,70 Kč (jíž se žalobce po žalované
domáhá z titulu náhrady škody). .
Soud prvního stupně dovodil, že uvedená činnost žalobce byla službou ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané
hodnoty, a to službou, jež není mezi službami uvedenými v příloze č. 2 tohoto
zákona, u nichž se uplatňovala základní sazba, šlo proto o službu, u níž se
podle ustanovení § 16 odst. 4 citovaného zákona uplatňovala snížená sazba ve
výši 5 %. Smlouvu o vedení účetnictví soud prvního stupně posoudil jako smlouvu
o dílo podle ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“) a zdůraznil, že na straně zhotovitele je osoba znalá problematiky, nebo
by měla být, a proto si ji objednatel k provedení díla sjednává. Je proto podle
ustanovení § 551 obch. zák. povinností zhotovitele upozornit objednatele na
nevhodnost věcí, které od něho přebírá za účelem dalšího zpracování, přičemž v
případě vedení účetnictví jsou takovými věcmi doklady, které zhotovitel přebírá
od objednatele k dalšímu zapracování do účetnictví. Žalovaná by se mohla
odpovědnosti zbavit pouze v případě, že by dokázala ve smyslu ustanovení § 551
obch. zák., že nevhodnost dokladů nemohla zjistit ani při vynaložení odborné
péče, přičemž skutečnosti umožňující takovýto závěr nebyly prokázány ani
tvrzeny. Soud prvního stupně proto nepřijal obranu žalované založenou na
argumentaci, že podle smlouvy bylo povinností žalobce předávat jí všechny
potřebné prvotní doklady se správnými náležitostmi tak, aby mohla provést
jejich věcné, včasné a úplné zúčtování. Soud prvního stupně s poukazem na
ustanovení § 373 obch. zák. uzavřel, že žalovaná porušila povinnosti ze
závazkového vztahu založeného smlouvou o vedení účetnictví a způsobila tím
žalobci škodu spočívající v majetkového újmě vzniklé vyšším odvodem daně do
státního rozpočtu, než byla jeho zákonná daňová povinnost. S odkazem na
ustanovení § 397 a § 398 obch. zák. posoudil jako nedůvodnou námitku promlčení
části nároku s tím, že žaloba byla podána v subjektivní čtyřleté promlčecí době
běžící od
června
2003, kdy se žalobce od provozovatele
hracích automatů dozvěděl o chybném účtování DPH. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2009, č. j. 3 Cmo 352/2008-183, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a v podstatě se
ztotožnil též s jeho právním posouzením věci. Smlouvu o vedení účetnictví sice
posoudil jako smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák., s
prvky smlouvy o dílo a smlouvy mandátní, zdůraznil však, že rozdílnost právního
posouzení smluvního vztahu nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu
prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dovodil z ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 588/1992 Sb. a z přílohy č. 2 tohoto zákona, že provozování
výherních hracích automatů bylo po celé rozhodné období službou, u níž se
uplatňovala snížená sazba DPH. Přitakal závěru soudu prvního stupně, že
žalovaná podáváním daňových přiznání, v nichž tuto činnost zdaňovala základní
sazbou DPH ve výši 22 %, ačkoliv zákonná povinnost činila 5 %, porušila
povinnost vyplývající pro ni ze smlouvy o vedení účetnictví. Zdůraznil, že byť
žalovaná měla při vedení účetnictví a podávání daňových přiznání vycházet ze
žalobcem předaných účetních dokladů, odpovědnost za správné účtování a tedy i
za aplikaci správné sazby DPH nemůže přenášet na žalobce. Správným shledal též
poukaz soudu prvního stupně na povinnosti zhotovitele ve vztahu k nevhodným
věcem či pokynům objednatele při provádění díla a dodal, že v řízení nebylo
prokázáno ani tvrzeno, že by se účastníci na použití základní sazby DPH
dohodli. Dovodil, že vznik škody spočívající ve snížení žalobcova majetku
vyšším odvodem DPH, než činila jeho zákonná povinnost, je v příčinné
souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalované, neboť ta za správné
účtování DPH odpovídala. Se soudem prvního stupně se shodl též v závěru, že
počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se v posuzované věci odvíjí od
okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o chybném uplatňování základní sazby DPH, tj. od června 2003, vzhledem k podání žaloby dne 19. 7. 2005 tedy nedošlo k marnému
uplynutí čtyřleté subjektivní promlčecí doby, ale ani desetileté objektivní
promlčecí doby. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná výslovně v celém
rozsahu dovoláním, jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, uplatnila tedy dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). K přípustnosti dovolání se nevyjádřila. Žalovaná namítla, že není nositelem povinnosti, kterou měla porušit a na jejímž
základě jí byla uložena povinnost k náhradě škody. Poukázala na to, že
povinnost k vystavování daňových dokladů měl podle ustanovení § 12 zákona č. 588/1992 Sb. žalobce jako plátce daně. Žalobce pak byl povinen předat daňový
doklad k zaúčtování žalované. Povinností žalované podle smlouvy bylo zpracovat
účetnictví podle zákona č. 563/1991 Sb.
o účetnictví, odpovídala tedy za
zaúčtování účetních dokladů na správné strany „má dáti“ a „dal“, za správnost
zůstatků jednotlivých účtů a za správné zpracování účetních výkazů. Soud podle
jejího názoru nesprávně uzavřel, že chybně účtovala. Tvrdila, že žalobce přes
její upozornění od uzavření smlouvy svou povinnost předávat jí daňové doklady
pro jejich zaúčtování a zpracování účetnictví neplnil, tj. na zdanitelná plnění
nevystavoval daňové doklady. Proto žalovaná vedena úmyslem odvrátit škodu,
která hrozila žalobci jako sankce za neodvedení DPH, vyhotovila s jeho
souhlasem daňový doklad podle svého nejlepšího vědomí a svědomí se základní
daňovou sazbou. Žalobce se s tímto postupem ztotožnil a po dobu od roku 1998 do
roku 2003 tuto dohodu respektoval; potom se dostal k informaci, že na jeho
zdanitelná plnění se má uplatnit snížená daň z přidané hodnoty. Žalovaná
argumentovala, že žalobce odpovídal za doklady, které k účetnímu zpracování
předával, resp. předávat měl, a je tudíž odpovědný i za správnost uplatněné
sazby DPH. Označila za chybnou aplikaci ustanovení obchodního zákoníku s tím,
že žádné z těchto ustanovení není kogentní povahy a že pro posouzení otázky,
kdo porušil povinnost ze závazkového vztahu, je rozhodující smlouva. Smlouvu
pak porušil žalobce, nikoliv ona. Žalovaná zdůraznila, že stanovení sazby DPH s
ní žalobce sjednal a na dokladech uváděl a že podpis její účetní zaměstnankyně
měl význam potvrzení o provedeném úkonu zaúčtování. Žalovaná namítla též neúplně zjištěný skutkový stav věci, „t.j. zda škoda
skutečně vznikla v důsledku nesprávně použité sazby daně z přidané hodnoty“, a
navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry
odvolacího soudu. Z tvrzení samotné žalované, že vedena úmyslem odvrátit škodu
hrozící žalobci vyplňovala sazbu DPH „pro jistotu“ v základní sazbě 22 %, podle
jeho mínění vyplývá, že žalovaná mu nesprávným použitím sazby DPH způsobila
škodu v žalované výši. S tím koresponduje i prokázaná skutečnost, že příjmové
pokladní doklady vypisoval a podepisoval pracovník žalované, který v nich sám
doplňoval sazbu DPH. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem
2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v
článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu
přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je
dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a
písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně
byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z
okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení. K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek (včetně
sporných otázek práva procesního). Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka,
jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž je toto rozhodnutí
založeno). Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry
při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav
věci.
Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje,
zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní
závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní
řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní
posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.V posuzované věci dovolání přípustné není. Pro posouzení přípustnosti dovolání je rozhodná předložená právní otázka, zda
ze závazkového vztahu založeném smlouvou o vedení účetnictví vyplývala pro
žalovanou povinnost zajistit uplatnění správné sazby daně z přidané hodnoty. Jen pro úplnost, protože právní kvalifikace zkoumaného závazkového vztahu
odvolacím soudem nebyla odvolatelkou zpochybněna a není tedy otevřena
dovolacímu přezkumu, je na místě konstatovat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze
dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006, jenž je veřejnosti k dispozici
na jeho webových stránkách (www.nsoud.cz), vyslovil názor, že předmětem smlouvy
o dílo ve smyslu § 536 a násl. obch. zák. může být i vedení účetnictví, jelikož
jeho výstupy mají zpravidla hmotnou povahu. Lze sice přisvědčit žalované, že ustanovení § 536 a násl. obch. zák. upravující smlouvu o dílo, která soudy nižších stupňů aplikovaly, jsou
dispozitivní (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.) a že při úvaze o obsahu
závazkového vztahu mezi účastníky (o jejich vzájemných právech a povinnostech)
je třeba vycházet především z toho, co bylo mezi nimi ujednáno, soudům nižších
stupňů však nelze vytknout, že by tuto skutečnost při svých úvahách
nerespektovaly. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že vycházely
především z toho, co bylo ujednáno, a při aplikaci ustanovení § 551 odst. 1
obch. zák. zvažovaly, zda obstojí se zřetelem na obsah smlouvy, jmenovitě na
její článek I, bod 3. Nejvyšší soud se s nimi v posouzení této otázky
ztotožňuje. Ze smlouvy o vedení účetnictví ze dne 28. 1. 1998 vyplývá, že žalobce jako
objednatel se zavázal předávat žalované jako zpracovateli všechny potřebné
prvotní doklady se správnými náležitostmi tak, aby zpracovatel mohl provést
jejich včasné a úplné zúčtování (čl. I, bod 3). Žalovaná se zavázala jednak
provádět na základě předložených dokladů měsíčně zpracování účetnictví podle
zákona o účetnictví v rozsahu potřebném pro zpracování podkladů daňových
přiznání (čl. I, bod 1), jednak vyhotovovat potřebná daňová přiznání
vyplývající ze zpracovávané činnosti objednatele a provádět pro objednatele
běžné poradenství v oblasti finanční a daňové politiky (čl. I, bod 2, věta
první). Nelze přistoupit na argumentaci žalované, že její povinnosti podle této smlouvy
se omezovaly na pouhé mechanické zaúčtování žalobcem předložených účetních
dokladů.
Již ze samotného jejího postavení v závazkovém vztahu jako toho z
účastníků, který poskytuje druhému za úplatu plnění odborné povahy, vyplývá
požadavek, aby při zaúčtování prvotních účetních dokladů zkoumala, zda nejsou
zjevně chybné, a v případě zjištění formálních nebo věcných nedostatků či
jiných pochybení podnikla kroky k nápravě. Ve vztahu k uplatnění správné sazby
DPH to bylo její povinností tím spíše, že podle smlouvy měla žalobci též
poskytovat běžné daňové poradenství. Nejvyšší soud se tedy plně ztotožňuje se
závěrem soudů nižších stupňů, že smlouvou založený závazek žalobce předkládat
ke zpracování prvotní účetní doklady se správnými náležitostmi nezprošťovalo
žalovanou povinnosti zkoumat před zaúčtováním těchto dokladů s vynaložením
veškeré potřebné odborné péče jejich správnost a na zjištěné nesprávnosti
žalobce upozornit (§ 551 odst. 1, věta první, obch. zák.). Procesní obrana
žalované ostatně neobstojí již z toho důvodu, že ze skutkových zjištění soudů
nižších stupňů i z argumentace samotné žalované skutečně plyne, že to byla sama
žalovaná, kdo prvotní účetní doklady za žalobce po celé předmětné období
vyhotovoval a též opatřoval údajem o uplatněné sazbě DPH; to platí bez zřetele
na to, z jakých důvodů se tak dělo. Ani ze skutečnosti, že žalobce neplnil svou
povinnost předkládat prvotní účetní doklady k zaúčtování, by totiž nebylo možno
dovodit jeho odpovědnost za to, o jakém obsahu tyto doklady namísto něho
pořídila žalovaná. Odvolací soud tedy dovoláním předloženou právní otázku posoudil správně, v
souladu s hmotným právem. Protože pak jde o individuální posouzení obsahu
konkrétního závazkového vztahu, nemá řešení této otázky judikatorní přesah. Námitkou, jíž žalovaná vytýká odvolacímu soudu neúplně zjištěný stav věci
(zřejmě ohledně skutečností, z nichž lze dovodit závěr o příčinné souvislosti
mezi škodou a uplatněním nesprávné sazby DPH), je uplatněn dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jak bylo shora vyloženo, na
závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam
po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť k závěru o zásadním
významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může vést pouze posouzení
otázek právních. Ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. proto umožňuje podat
dovolání z důvodu v něm upraveného pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) a písm. b), popřípadě podle obdobného užití těchto
ustanovení (§ 238 a 238a). Námitky skutkové tedy přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
To platí též pro námitky obsažené v příloze dovolání, jejichž prostřednictvím
žalovaná předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci, na níž buduje pro sebe
příznivé, od právního posouzení odvolacího soudu odchylné právní závěry; též
takové námitky jsou podle svého obsahu kritikou správnosti (v tomto případě
úplnosti) skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoliv
jeho závěrů právních. V dovolacím řízení, v němž může být přípustnost dovolání
založena toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolací
soud vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho přezkumná
činnost je omezena na posouzení, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu
dovoloval učinit příslušný právní závěr. Odvolací soud tedy neřešil dovoláním otevřenou právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Protože tu nejsou ani jiné okolnosti, příkladmo uvedené v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., jež by mohly (z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů) založit zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce, nezbývá než uzavřít, že dovolání proti výroku napadeného rozsudku ve
věci samé přípustné není.
Dovolání není přípustné ani proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení. Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok o náhradě nákladů
řízení má vždy povahu usnesení, tedy i tehdy, je-li součástí rozsudku.
Přípustnost dovolání proti takovému výroku je proto třeba zkoumat samostatně,
podle ustanovení §§ 238 až 239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání proti
usnesením odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí,
proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto ustanoveních vypočtena
taxativně a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi nimi není.
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení § 146 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5,
věty první, o. s. ř. má žalobce vůči žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto,
právo na náhradu nákladů,které vynaložil v dovolacím řízení a které spočívají v
odměně jeho advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§ 137 odst. 1,
3 o. s. ř.). Advokát žalobce učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní
služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení § 15 ve spojení s § 14
odst. 1 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
se její odměna určuje podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5 ve spojení s 16 odst.
2 a § 18 odst. 1, věty první, této vyhlášky a činí 10.000,- Kč. Advokátovi dále
náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši
300,- Kč podle ustanovení 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 10.300,- Kč je
třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 19 %, tj.
částku 1.957,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a
z náhrad odvést a která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k
nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.257,- Kč je žalovaná povinna
zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
advokáta (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu