23 Cdo 3123/2023-1452
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Pavla Horáka ve věci žalobkyně ČEZ Prodej, a.s., se
sídlem v Praze 4, Duhová 425/1, identifikační číslo osoby 27232433, zastoupené
Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti
žalované Správě železnic, státní organizaci, se sídlem v Praze 1, Dlážděná
1003/7, identifikační číslo osoby 70994234, zastoupené JUDr. Richardem
Gürlichem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, o zaplacení
částky 857 941 973 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 46 Cm 5/2013, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023, č. j. 4 Cmo 97/2022-1276, takto:
I. Vykonatelnost výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2.
2023, č. j. 4 Cmo 97/2022-1276, v rozsahu, ve kterém jím bylo rozhodnuto o
povinnosti žalované k zaplacení úroků z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky
726 857 234 Kč od 1. 5. 2011 do zaplacení, se odkládá do právní moci rozhodnutí
o dovolání žalované podaném v této věci.
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 21. 2. 2023, č. j. 4 Cmo 97/2022-1276, ve výroku I a ve zbývajícím
rozsahu výroku II, se zamítá.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2022, č. j. 46 Cm 5/2013-1135,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 857 941 973 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 5. 2011 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o
povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni (výrok II). Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I tak, že žalobu co do částky 131 084 739 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 1. 5. 2011 do zaplacení zamítl
(výrok I), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil jen co do
lhůty k plnění tak, že částku 726 857 234 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 %
ročně z této částky od 1. 5. 2011 do zaplacení je žalovaná povinna zaplatit do
šesti měsíců od právní moci rozsudku, a jinak jej potvrdil (výrok II) a rozhodl
o povinnosti žalované k náhradě nákladů žalobkyni za řízení před soudem prvního
stupně (výrok III) a za odvolací řízení (výrok IV). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu všech jeho výroků, podala
žalovaná rozsáhlé dovolání, v němž současně navrhla, aby dovolací soud odložil
vykonatelnost napadeného rozhodnutí ve výrocích I a II, neboť by jí neprodleným
výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila závažná újma. Uvedla přitom, že po
nabytí právní moci napadeného rozhodnutí již uhradila žalobkyni částku 726 857
234 Kč ve smyslu výroku II napadeného rozhodnutí a taktéž náklady řízení ve
smyslu výroků III a IV napadeného rozhodnutí. Poukázala tak na to, že ode dne
této úhrady (25. 4. 2023) již nedochází k dalšímu nárůstu úroků z prodlení. Podle žalované závažná újma spočívá právě ve výši úroků z prodlení, které téměř
dosahují výše samotné jistiny. Poukázala též na další související spory se
žalobkyní a na nutnost tvořit rezervy na úhradu přiznaných pohledávek v
jednotlivých soudních sporech. Podle ustanovení § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o
dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného
rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila
dovolateli závažná újma. S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243
písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit
vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí
být splněny kumulativně, to, že:
1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je
včasné a přípustné (subjektivně i objektivně),
2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo
zahájit (případně nařídit) exekuci,
3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí
by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech,
4) podle obsahu spisu nelze vyloučit, že dovolání může být přípustné vzhledem k
hlediskům uvedeným v § 237 o. s. ř. a že byl uplatněn dovolací důvod upravený v
§ 241a odst. 1 o. s. ř.,
5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7.
2018, sp. zn. 28 Cdo
1352/2018, jež je veřejnosti dostupné na http://www.nsoud.cz). Závažnost újmy, která dovolateli hrozí na jeho právech neprodleným výkonem
rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí, se poměřuje možným
dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů povinného (dovolatele). V poměrech projednávané věci je s ohledem na výši přiznaného nároku na úroky z
prodlení zřejmé, že bude-li podle dovoláním napadeného rozhodnutí zahájena
exekuce, dovolateli hrozí závažná újma na jeho právech, neboť vymáhání takové
částky je způsobilé významně zasáhnout do jeho poměrů. Dovolání žalované nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení,
je včasné a v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II napadeného rozhodnutí, je
přípustné subjektivně (podané účastníkem, v jehož poměrech nastala rozhodnutím
odvolacího soudu újma odstranitelná v dovolacím řízení) a též objektivně
(neplatí pro něj omezení přípustnosti podle § 238 o. s. ř.). Charakter výroku
II napadeného rozhodnutí umožňuje nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit exekuci
a případný odklad vykonatelnosti se nedotkne právních poměrů jiné osoby než
účastníka řízení. Přípustnost i důvod dovolání jsou vymezeny do té podoby, že
nelze vyloučit, že dovolání může být přípustné vzhledem k hlediskům uvedeným v
§ 237 o. s. ř. a že byl uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s.
ř.
Nejvyšší soud proto (aniž by jakkoli předjímal výsledek rozhodnutí o dovolání)
podle § 243 písm. a) o. s. ř. odložil vykonatelnost výroku II napadeného
rozsudku v rozsahu, ve kterém jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované k
zaplacení úroků z prodlení, a to do právní moci rozhodnutí o dovolání žalované.
Jelikož žalovaná podle vlastních tvrzení splnila odvolacím soudem uloženou
povinnost k zaplacení částky 726 857 234 Kč, stává se za tohoto stavu zcela
bezpředmětným její požadavek na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí v
této části jeho výroku II. Předpoklady pro odklad vykonatelnosti dále nejsou
splněny ve vztahu k výroku I napadeného rozhodnutí, neboť v tomto rozsahu
podané dovolání žalované není subjektivně přípustné, když tímto výrokem byla
žaloba co do požadavku na zaplacení částky 131 084 739 Kč (včetně úroku z
prodlení) zamítnuta. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud návrh žalované na odklad
vykonatelnosti výroku I a zbývající části výroku II napadeného rozhodnutí
zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu
5. Odvolací soud se ztotožnil s tím, že soud prvního stupně posoudil
nárok žalobkyně podle právní úpravy obsažené zejména v zákoně č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a v zákoně č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“).
Posuzoval naplnění zákonných znaků odpovědnosti za škodu způsobenou porušením
smluvních povinností podle § 373 a násl. obch. zák. Shodně se soudem prvního
stupně konstatoval, že žalovaná porušila povinnost vyplývající ze smlouvy
Trakce 2011 odebrat sjednané množství trakční energie a že již v minulosti
přijal závěr, že případné „upřesňování“ dohodnutého množství elektřiny
žalovanou bylo v rozporu se zásadou transparentnosti zadavatele (podle § 6 a 82
zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách). Oproti soudu prvního stupně
nadto dodal, že možnost „upřesnění“ množství energie uvedená v čl. IV odst. 2
smlouvy Trakce 2011 však byla v projednávané věci nepodstatná, neboť tato
možnost byla žalované smluvně dána pouze do 15. 10. 2010, žalovaná ji však v
dané době nevyužila. Dopisy ze dne 7. 6. 2010 a 10. 8. 2010 považoval odvolací
soud za zcela obecné, neboť neobsahovaly informace o žádném konkrétním množství
elektrické energie, která bude odebrána, a chápal je pouze jako výzvu k
jednání; dopis ze dne 4. 10. 2010, který již obsahoval konkrétní údaj o
množství elektrické energie, kterou žalovaná v roce 2011 odebere, byl doručen
žalobkyni opožděně (až dne 19. 10. 2010).
6. Odvolací soud se zčásti odchýlil od svého předchozího právního názoru
vyjádřeného v (dřívějším) kasačním rozhodnutí, a proto nesouhlasil s právním
názorem soudu prvního stupně při řešení dílčí otázky rozsahu porušení smluvní
povinnosti žalovanou, tj. zda šlo o porušení právní povinnosti v rozsahu
tolerance dané smlouvou. Shledal důvodnou námitku žalované ohledně tolerance 15
% veden i názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2017,
sp. zn. 32 Cdo 3646/2015 (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), v němž byl
řešen spor mezi účastnicemi týkající se smlouvy „Trakce 2010“. Konstatoval, že
smlouva Trakce 2011 „v čl. IV odst. 2 upravovala možnou kontinuální korekci 15
% upřesněného množství (fakticky sjednaného, když k „upřesnění“ nedošlo) a pro
případ nedodržení této tolerance obsahovala zvláštní cenové ujednání v čl. V
odst. 1 písm. b)“ [odvolací soud takto zřejmě odkazoval na ujednání v čl. V
odst. 1 písm. b) písemné smlouvy Trakce 2011, znějící: „Při nedodržení
tolerance ročního množství ±15 % zaplatí zákazník za každou odebranou či
neodebranou MWh navíc smluvní cenu ve výši 330 Kč/MWh“]. Při tomto výkladu
smlouvy Trakce 2011 dovodil, že neodebrání elektrické energie žalovanou v
rozsahu 15 % (sjednaného množství) nemohlo představovat porušení smluvní
povinnosti, pokud smlouva sama předpokládala toleranci 15 % množství odebrané
elektrické energie oběma směry. Při sjednaném odběru 1 312 000 MWh tak byla
žalovaná povinna odebrat 1 115 200 MWh (1 312 000 x 0,85) a odebrala-li
fakticky 24 003 MWh, představoval porušení smlouvy neuskutečněný odběr
elektřiny v rozsahu 1 091 197 MWh.
7. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně spatřoval vznik škody
v rozdílu mezi cenou elektrické energie vynaloženou žalobkyní v roce 2008 na
krytí závazků plynoucích ze smlouvy Trakce 2011 (na základě smlouvy uzavřené
mezi žalobkyní a společností ČEZ, a. s.,) a cenou obdrženou dne 27. 10. 2010
při náhradním prodeji odřeknutého objemu elektřiny pro rok 2011, přičemž
žalobkyně takto zaplatila společnosti ČEZ, a. s., ve dvou splátkách v důsledku
vypořádání uskutečněného forwardového obchodu 857 941 973 Kč za neodebraných 1
287 997 MWh elektřiny. Uvedenou výši škody odpovídající i závěrům znaleckého
posudku znaleckého ústavu PricewaterhouseCoopers Česká republika pak odvolací
soud přepočetl s ohledem na množství 1 091 197 MWh neodebrané elektřiny, v němž
dovodil porušení smluvní povinnosti žalovanou, tj. na částku 726 857 234 Kč
(857 941 973 / 1 287 997 x 1 091 197). Odvolací soud též shledal příčinnou
souvislost mezi porušením smluvní povinnosti a vznikem škody. Souhlasil se
závěry soudu prvního stupně v tom, že žalobkyně neporušila obecnou prevenční
povinnost ani speciální prevenční povinnost, k čemuž zopakoval, že dopisy ze
dne 7. 6. 2010 a 10. 8. 2010 byly zcela vágní a nekonkrétní, a nelze je tedy
považovat za informaci, která by měla a mohla žalobkyni vést k urychlenému
prodeji nakoupené elektrické energie, navíc v neznámém množství. Pokud by
žalobkyně přistoupila k prodeji rezervovaného množství již dříve, než měla
konkrétní informaci o nepožadovaném objemu, vystavila by se nebezpečí, že
nebude schopna dostát své smluvní povinnosti. Žalobkyně podle odvolacího soudu
nepochybila, jestliže v řádu dnů reagovala prodejem neodebraného množství
elektřiny až na dopis jí doručený 19. 10. 2010. Odvolací soud se rovněž
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci okolnosti vylučující
odpovědnost žalované za škodu. V době po novelizaci energetického zákona
nedošlo na trakční soustavě a jejím připojení k elektrické síti k žádným
stavebním či technickým úpravám, nebyla nainstalována ani žádná konkrétní
odběrná zařízení ČD, fakticky došlo pouze k tomu, že za svorkami trakčních
napájecích stanic bylo žalovanou zřízeno virtuální odběrné místo ČD. Zdůraznil,
že žalovaná mohla odmítnout připojení ČD z důvodu prokazatelného nedostatku
kapacity pro distribuci podle § 25 odst. 11 písm. a) energetického zákona ve
znění účinném od 4. 7. 2009 a že sama aktivně zmařila splnění své smluvní
povinnosti, pokud při jednání s ERÚ souhlasila se zřízením (tehdy
neexistujících) odběrných míst ČD a s jejich následnou registrací u OTE, a. s.
Přitom věděla o technických možnostech své LDS a tedy i o tom, že lze připojit
pouze jednoho odběratele a nelze již připojit jakékoliv jiné odběratele, neboť
to systém neumožňuje, a nešlo tedy hovořit o zákonné povinnosti žalované
připojit každého žadatele.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly včasná a obsáhlá dovolání
žalobkyně i žalovaná.
Dovolání žalobkyně a vyjádření k němu
9. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku
I. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí ve výroku I (a v závislých výrocích III a IV o nákladech
řízení) změnil tak, že se výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně
potvrzuje, případně aby napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v
tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního
práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení otázek hmotného práva, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
10. Konkrétně se podle žalobkyně odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek:
a) „zda je odvolací soud oprávněn se odchýlit od vlastního předchozího
závazného právního názoru v téže věci, popř. za jakých podmínek, aniž by bylo
porušeno právo účastníků řízení na spravedlivý proces“ (dále jen „první
otázka“) a „předvídatelnosti soudního rozhodování“ (dále jen „druhá otázka“). S
odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo
996/2021, ze dne 3. 5. 2021, sp. zn. 24 Cdo 411/2021, a ze dne 29. 11. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 4918/2017, a na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012, sp.
zn. II. ÚS 1688/10 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), odvolacímu soudu
vytkla, že se odchýlil od vlastního předchozího závazného právního názoru v
téže věci, aniž by k tomu byly splněny předpoklady dané uvedenou judikaturou.
Ve vztahu k předvídatelnosti soudních rozhodnutí a zákazu překvapivých
rozhodnutí poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn.
32 Cdo 2441/2017, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS
2315/15, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 3477/21, a ze dne 31. 7. 2008, sp.
zn. I. ÚS 777/07.
b) „aplikace výkladových pravidel právního jednání“ (dále jen „třetí
otázka“). Odvolacímu soudu vytýkala pochybení při výkladu čl. IV odst. 2 a čl.
V odst. 1 písm. b) smlouvy Trakce 2011, jestliže z nich dovodil právo žalované
jednostranně měnit sjednaný objem elektrické energie dle svého uvážení a též,
že v rozsahu 15% tolerance nedošlo k porušení smluvní povinnosti žalovanou.
Žalobkyně citovala několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu
týkajících se výkladových pravidel, od nichž se podle ní odvolací soud odchýlil
tím, že smlouvu Trakce 2011 nepodrobil řádnému výkladu jazykovému,
systematickému ani logickému, jakož nezohlednil ani skutečnou vůli stran.
Namítla, že právní závěr o rozsahu porušení smluvní povinnosti „zdůvodnil (v
zásadě pouze) poukazem na poznámku dovolacího soudu v rozhodnutí o jiné věci
týchž účastníků uvedenou pouze jako obiter dictum“. Žalobkyně též s odkazem na
konkrétně citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu měla za to, že
odvolací soud porušil zásadu pacta sunt servanda, uzavřel-li, že žalovaná
smluvní povinnosti ze smlouvy Trakce 2011 plnit nemusela (resp. že bylo možné
závazkový vztah měnit bez souhlasu stran).
11. Žalobkyně jako dosud dovolacím soudem neřešené v dovolání
formulovala otázky:
a) „vyplývá z příslušné hmotněprávní úpravy, že … smluvní ujednání,
které dává odběrateli právo, aby konkrétním postupem za sjednaných podmínek do
určitého množstevního objemu v rámci jednotlivé časové jednotky upravil
rozložení sjednané dodávky v čase, a/nebo … smluvní ujednání, které upravuje
odlišné jednotkové ceny plnění pro případ odběru nad či pod určitý stanovený
limit, zakládá zároveň odběrateli právo až do výše limitu v tomto/těchto
ujednání/ch uvedených před započetím plnění smlouvy jednostranně plnění dle
takové smlouvy odmítnout, aniž by tím smlouvu porušil“ (dále jen „čtvrtá
otázka“),
b) „vyplývá z příslušné hmotněprávní úpravy, že v případě, kdy dodavatel
sjedná z důvodů, které vyplývají z povahy zboží, toleranci určité odchylky na
straně zákazníka v odběru a čase, jejíž vznik je dán právě touto povahou zboží
a z toho plynoucími specifiky jeho odběru, je důsledkem skutečnost, že v tomto
rozsahu zákazník nikdy neporuší smlouvu, bez ohledu na to, zda je neodběr zboží
či jeho části způsoben právě onou povahou zboží, pro kterou je tolerance
odchylky v určitém limitu sjednána, nebo důvody zcela libovolnými/prokazatelně
odlišnými, s povahou zboží nesouvisejícími (zde svévolným rozhodnutím
zákazníka, že své závazky ze smlouvy nesplní), resp., vzdává se dodavatel
takovým ujednáním současně ve stejném rozsahu (je ve stejném rozsahu vyloučena)
náhrady škody v případě, že neplnění zákazníka není dáno povahou zboží, ale
jeho svévolným rozhodnutím odběratele smlouvu neplnit a zboží neodebrat“ (dále
jen „pátá otázka“).
c) „zda je zadavatel oprávněn jednostranně odříci odběr sjednaného
plnění ve výši 15 % (tedy v tomto rozsahu změnit předmět veřejné zakázky –
předmět plnění dle smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku), z hlediska právní
úpravy zadávání veřejných zakázek, a to za situace, kdy s žádnou takovou změnou
zadávací podmínky veřejné zakázky nepočítaly (nestanovily objektivní
předpoklady, za nichž ke změně předmětu veřejné zakázky může dojít)“ (dále jen
„šestá otázka“). Žalobkyně tvrdí, že v daném případě šlo o podstatnou změnu
smlouvy na veřejnou zakázku, že tato otázka již byla vyřešena v rozhodovací
praxi Evropského soudního dvora, Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a
Nejvyššího správního soudu a že se nelze odchýlit od uzavřené smlouvy, resp.
ani uzavřená smlouva se nemůže odchýlit od zadávacích podmínek, které
neobsahovaly jednoznačné a na vůli smluvních stran v podstatě nezávislé
podmínky a předpoklady, za kterých by bylo možné v průběhu trvání smlouvy měnit
předmět veřejné zakázky.
12. Žalobkyně v dovolání rovněž namítla existenci vad řízení, které
podle ní měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vyjádřila přesvědčení,
že odvolací soud v rozhodnutí vycházel z tvrzení žalované o obsahu čl. IV odst.
2 smlouvy Trakce 2011 přednesených žalovanou v rozporu s koncentrací řízení a
principem neúplné apelace poprvé až v odvolání proti druhému rozsudku soudu
prvního stupně. Odvolacímu soudu též vytkla, že sice konstatoval, že vychází ze
skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, své právní závěry však
ve skutečnosti založil (resp. musel založit) na odlišném než takto deklarovaném
skutkovém stavu ohledně vůle stran při uzavření smlouvy Trakce 2011. Napadené
rozhodnutí žalobkyně považovala též za nedostatečně odůvodněné, nesrozumitelné
a nepřezkoumatelné, jakož i vnitřně rozporné.
13. Žalovaná v obsáhlém vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho
odmítnutí, případně zamítnutí. Žalobkyně podle ní nevymezila řádně předpoklady
přípustnosti dovolání, neboť nedostatečně konkretizovala rozhodovací praxi
dovolacího soudu. K důvodnosti dovolání (mimo jiné), s odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3646/2015, uvedla, že
žalobkyně sjednáním 15% tolerance akceptovala, že žalovaná může odebrat až o 15
% elektrické energie méně (či více), než kolik činilo sjednané roční množství.
Tvrzení žalobkyně, že možnost změny množství elektřiny měla být dána pouze na
základě dohody smluvních stran, nikoliv jednostranným úkonem žalované,
považovala za rozporné se zněním a účelem čl. IV odst. 2 smlouvy Trakce 2011.
Žalobkyně nadto podle žalované dezinterpretovala závěry odvolacího soudu,
tvrdila-li, že se jimi odvolací soud odchýlil od svého předchozího právního
názoru.
14. Na vyjádření žalované reagovala žalobkyně podáním ze dne 26. 6.
2024, v němž (stručně shrnuto) setrvala na jí prezentovaném názoru o
přípustnosti a důvodnosti dovolání.
Dovolání žalované a vyjádření k němu
15. Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v rozsahu
všech jeho výroků. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, případně zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně žádala o odklad vykonatelnosti
výroků I a II napadeného rozsudku do právní moci rozhodnutí o dovolání (o tomto
jejím návrhu bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, č.
j. 23 Cdo 3123/2023-1452). Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Namítala též nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro jeho nedostatečné
odůvodnění.
16. Konkrétně podle žalované:
a) odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu při posouzení existence okolnosti vylučující odpovědnost,
vyšel-li pouze z kusých a nekompletních skutkových zjištění soudu prvního
stupně a nezohlednil-li závazný právní názor Nejvyššího soudu uvedený v
rozsudcích ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3646/2015, a ze dne 29. 4. 2021,
sp. zn. 32 Cdo 3724/2020, o povinnosti soudů nižších stupňů učinit si
dostatečně jasno v technické stránce věci (dále jen „sedmá otázka“). b) se odvolací soud nevypořádal s argumentací žalované uvedenou v
doplněních odvolání, čímž postupoval v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu (ze
dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3726/2007, ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo
3947/2007, a ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010) ohledně aplikace §
157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „o. s. ř.“. Napadený rozsudek proto též s odkazem na nálezy Ústavního
soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09, ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 961/09, ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 703/06, a ze dne 5. 8. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1561/08, považovala za nepřezkoumatelný, vydaný v rozporu s
právem na spravedlivý proces (dále jen „osmá otázka“). c) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu (usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3204/2014, a rozsudku ze
dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009) při řešení otázky procesního práva
týkající se přípustnosti skutkových a důkazních novot, tj. při výkladu a
aplikaci § 205a o. s. ř. (dále jen „devátá otázka“), jestliže se nezabýval
novými tvrzeními a důkazními návrhy obsaženým v 2. doplnění odvolání žalované
důležitými pro posouzení, zda byla žalovaná povinna podle § 25 odst. 11 písm. a) energetického zákona připojit ČD ke své LDS (odkazovala zejména na
stanovisko Energetického regulačního úřadu ze dne 8. 6. 2022). d) dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena otázka,
„zda je ve vztahu k povinnosti provozovatele distribuční soustavy připojit k
distribuční soustavě a umožnit distribuci elektřiny každému žadateli
splňujícímu podmínky dle § 25 odst. 11 písm. a) energetického zákona ve znění
účinném od 4. 7. 2009 provozovatel distribuční soustavy v situaci, kdy
technické podmínky distribuční soustavy neumožňují současné připojení více
žadatelů, povinen připojit k distribuční soustavě a umožnit distribuci
elektřiny alespoň jednomu žadateli, anebo v této situaci nesmí připojit k
distribuční soustavě a umožnit distribuci elektřiny žádnému žadateli“ (dále jen
„desátá otázka“). Měla za to, že odvolací soud nesprávně vyložil tam uvedený
výraz „připojení každého“, a vyjádřila přesvědčení, že nemohla žádost ČD o
připojení odmítnout, neboť nebyl splněn žádný ze zákonných důvodů pro odmítnutí
připojení ČD. Zdůraznila též, že podle § 4 odst. 7 a 8 vyhlášky č. 541/2005,
Sb., o pravidlech trhu s elektřinou, byla povinna registrovat odběrná místa
všech účastníků trhu s elektřinou připojená ke své LDS jako součást procesu
připojení.
e) Nevěnoval-li se odvolací soud otázce existence souhlasu vlastníka
nemovitosti k připojení, postupoval v rozporu se závazným pokynem Nejvyššího
soudu uvedeným v rozsudku ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3724/2020, v němž
Nejvyšší soud apeloval na soudy nižších stupňů, aby se vypořádaly s otázkou,
zda vyplývá z § 25 odst. 11 písm. a) a § 28 odst. 1 písm. a) energetického
zákona, a z § 2 písm. d) vyhlášky č. 51/2006 Sb., že právo žadatele vůči
provozovateli distribuční soustavy na uzavření smlouvy o připojení a na
připojení jeho odběrného zařízení k distribuční soustavě je podmíněno souhlasem
vlastníka dotčené nemovitosti, a zda souhlas s umístěním odběrného zařízení ve
vlastnictví ČD do místa připojení či zřízení užívacího práva ČD k odběrnému
zařízení ve správě žalované a souhlas vlastníka nemovitosti s připojením tohoto
odběrného zařízení k LDS žalované byl volním projevem žalované (dále jen
„jedenáctá otázka“). K tomu žalovaná též namítala, že se soudy nižších stupňů
odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo
2218/2017, neboť nerespektovaly „povinnost … reflektovat ve svých rozhodnutích
závěry vyšších soudů“, ačkoliv na danou rozhodovací praxi žalovaná ve své
argumentaci poukazovala. f) se odvolací soud při řešení otázky speciální prevence ve smyslu § 384
obch. zák. odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze
dne 19. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 985/2002), podle které podmínkou aplikace
uvedeného ustanovení není vznik škody ani nebezpečí jejího bezprostředního
vzniku; postačuje, že zde existuje vážné ohrožení, v jehož důsledku vznikne v
budoucnu škoda, která zatím jen hrozí (dále jen „dvanáctá otázka“). Odvolací
soud se podle ní odchýlil rovněž od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1061/2021, podle něhož k vyloučení aplikace § 384 odst. 1
obch. zák. nelze přistoupit v případech, v nichž pochybení (tedy porušení
povinnosti) jedné smluvní strany bylo (muselo být) druhé smluvní straně zjevné
v tom smyslu, že o něm a jeho možných důsledcích věděla, resp. vzhledem k
okolnostem vědět měla a mohla a současně mohla vzniku škody, která z daného
pochybení vzešla, vlastními přičiněním zamezit. Žalovaná měla za to, že na
základě obsahu dopisů (ze 7. 6. 2010 a 10. 8. 2010) v kontextu s již nastalými
skutečnostmi v souvislosti se vztahem účastnic ze smlouvy Trakce 2010, si
musela být žalobkyně vědoma toho, že žalovaná v roce 2011 neodebere silovou
elektřinu za účelem její dodávky dopravcům, pokud si dopravci elektřinu
zajišťovali sami právě prostřednictvím žalobkyně jako dodavatele elektřiny ČD. g) odvolací soud otázku speciální prevence neposuzoval ani v souladu se
závěrem, který vyslovil ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 3. 10. 2017, č. j. 1
Cmo 41/2017-634, v němž uložil soudu prvního stupně, aby bedlivě posoudil, zda
i při vynaložení potřebné odborné péče byly informace obsažené v dopisech
žalované z 7. 6. 2010 a 10. 8.
2010 natolik vágní a nekonkrétní, že žalobkyni
neumožňovaly realizovat náhradní prodej trakční energie dříve, a spokojil se s
nedostatečně provedeným, a nikoliv bedlivým, zkoumáním předmětné okolnosti ze
strany soudu prvního stupně. Tím se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4918/2017 (též od nálezu Ústavního soudu ze
dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10), o vázanosti odvolacího soudu svým
vlastním kasačním rozhodnutím (dále jen „třináctá otázka“). h) odvolací soud vyřešil otázku vyloučení náhrady škody podle § 376
obch. zák. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (usnesením
ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1927/2019), podle níž se vylučuje nárok
poškozené strany, je-li jednání poškozené strany příčinou nesplnění povinností
povinnou stranou (dále jen „čtrnáctá otázka“). Tvrdila, že důvodem, pro který
došlo k odřeknutí dodávek silové elektřiny pro rok 2011 žalovanou byla
skutečnost, že v roce 2011 (a předtím i v roce 2010) si silovou elektřinu pro
závislou trakci zajišťovali dopravci (prostřednictvím ČD) sami, přičemž právě
žalobkyně uzavřela s ČD smlouvu na dodávku silové elektřiny pro závislou trakci
(pouze žalobkyně byla na trhu schopna v uvedeném období dodat takový objem
elektřiny), a následné vypovězení takové smlouvy žalovaná považovala za pouze
účelové. Odvolacímu soudu též vytkla pochybení, neprovedl-li důkazy navrhované
žalovanou (výslech K.) a jejich neprovedení ani nezdůvodnil, čímž se měl
dopustit v rozporu s (jí citovanou) judikaturou nepřezkoumatelnosti a
protiústavnosti svého rozhodnutí pro existenci tzv. opomenutých důkazů. Současně namítala, že odvolací soud zatížil řízení vadou, pokud vycházel z
neúplného skutkového stavu věci. i) odvolací soud při řešení otázky podstatné změny práv a povinností ve
vztahu k zákonu o veřejných zakázkách (možnosti jednostranně upravit množství
odebrané elektrické energie podle čl. IV odst. 2 smlouvy Trakce 2011)
postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. rozsudkem ze dne 11. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 381/2005), podle které postavení
účastníka právního úkonu nelze dodatečně zhoršit tak, že dříve relativně
neplatný právní úkon bude s odkazem na pozdější právní úpravu prohlášen za
absolutně neplatný (dále jen „patnáctá otázka“). V této souvislosti namítala
též odchýlení od nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS
611/01, aplikoval-li odvolací soud novelu zákona o veřejných zakázkách, která
nebyla účinná v době okamžiku podpisu smlouvy Trakce 2011. j) dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu (komplexně)
vyřešeny (v souvislosti s výše uvedenou námitkou) otázky, „zda lze shledat
neplatnost ustanovení smlouvy uzavřené v režimu zákona o veřejných zakázkách a
shledat také neplatnost jednání jedné ze smluvních stran na základě takové
smlouvy, a to z důvodu rozporu s principem transparentnosti ve smyslu § 6 a §
82 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách (kteréžto ustanovení však bylo účinné
až od 1.
dubna 2012) a jaký (a zdali vůbec) má pro posouzení této neplatnosti
význam stanovisko generálního advokáta Evropského soudního dvora, jež bylo
vydáno bezprostředně před uzavřením smlouvy“ (dále jen „šestnáctá otázka“),
„zda lze zhoršit postavení účastníka jednostranného právního jednání, přičemž
toto právní jednání je činěno na základě platně uzavřené a účinné smlouvy, a to
tak, že toto jednání (úkon) bude prohlášeno za relativně neplatné v důsledku
pozdější právní úpravy, přijaté však na základě rozhodnutí Evropského soudního
dvora vyhlášeného před uzavřením smlouvy, na jejímž základě se napadené právní
jednání uskutečnilo“ (dále jen „sedmnáctá otázka“), a „… zda je soud oprávněn
pro výklad zákonné normy využít stanovisko generálního advokáta Soudního dvora
Evropské unie“ (dále jen „osmnáctá otázka“).
17. Žalobkyně v obsáhlém vyjádření k dovolání žalované navrhla jeho
odmítnutí, případně zamítnutí. Dovolání považovala za (zčásti též objektivně a
subjektivně) nepřípustné a také za nedůvodné. Podle žalobkyně výtky žalované
směřují do zjištění skutkového stavu a tvrzených vad řízení, popř. na posouzení
vymezených právních otázek napadené rozhodnutí nezáviselo. Žalobkyně též
podrobně zopakovala svá tvrzení prezentovaná již v řízení před soudy nižších
stupňů zejména, že žalovaná sama vlastním vědomým volním jednáním právní
úpravou nikterak nevynuceným v kooperaci s ČD (tím, že pro ČD zřídila do té
doby neexistující odběrná místa) znemožnila plnění vlastní zákonem uložené
povinnosti zajišťovat dodávky trakčního proudu dopravcům a tím současně i
splnění svých smluvních závazků, a že taková okolnost nemohla založit překážku
vylučující odpovědnost žalované. K otázce povinnosti speciální prevence
žalobkyně uvedla, že pro soudy nižších stupňů nebylo rozhodné posouzení otázky,
zda povinnost speciální prevence vzniká již v době hrozby vzniku budoucí škody,
či nikoliv, nýbrž otázky, od jakého okamžiku bylo zřejmé, že náhradní prodej je
opatřením, které je způsobilé škodu snížit, aniž by způsobilo hrozbu škody jiné
a od jakého okamžiku bylo takové opatření reálně možné provést. Tvrdila též, že
porušení smlouvy Trakce 2011 nemohlo být zapříčiněno jednáním žalobkyně
spočívajícím v tom, že následně uzavřela smlouvu o dodávce elektřiny ČD a že
tvrzení o tom, že nesplnění povinnosti žalované mělo být způsobeno jednáním
žalobkyně, a tedy náhrada škody vyloučena podle § 376 obch. zák., žalovaná
uplatnila až v druhém odvolacím řízení.
III. Přípustnost dovolání
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
20. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Přípustnost dovolání žalované
21. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu.
Ve vztahu k výrokům III a IV, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení, však
dovolání není (objektivně) přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ve
vztahu k výroku I, kterým byl co do částky 131 084 739 Kč s příslušenstvím
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku bod bodem I a v tomto rozsahu
byla žaloba zamítnuta, rozhodnutí nezpůsobuje v poměrech žalované žádnou újmu
odstranitelnou tím, že dovolací soud toto rozhodnutí změní či zruší. Dovolání
je tedy v tomto rozsahu podáno neoprávněnou osobou, je tzv. subjektivně
nepřípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp.
zn. 2 Cdon 1363/96, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8.
12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015). Ve vztahu k té části výroku II, kterou byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I pouze ohledně lhůty
k plnění povinnosti žalované k zaplacení částky 726 857 234 Kč s příslušenstvím
tak, že lhůta byla prodloužena na šest měsíců od právní moci rozsudku, dovolání
žalované v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje žádnou dovolací
argumentaci (dovolací důvod či některý z předpokladů přípustnosti dovolání). V
tomto rozsahu je tedy dovolání žalované vadné, přičemž tyto nedostatky
obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání
dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o.
s. ř.), uplynula.
22. Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dovolání žalované
přípustné podle § 237 o. s. ř. v rozsahu, v jakém jím byla napadena část výroku
II rozsudku odvolacího soudu potvrzující rozsudek soudu prvního stupně v části
výroku pod bodem I o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 726 857 234
Kč s příslušenstvím.
23. Přípustnost dovolání nezaloží sedmá otázka. Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi vychází z názoru, že argumentem, podle něhož odvolací soud
nerespektoval (popř. nerespektoval důsledně) závazný právní názor vyslovený v
kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, dovolatel vystihuje předpoklad
přípustnosti dovolání spočívající v tom, že odvolací soud se při řešení otázky
hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo
771/2018, nebo usnesení ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3309/2020).
Rozhodnutí Nejvyššího soudu žalovanou zmíněná v dovolání, které podle ní
odvolací soud nerespektoval, však byla vydána v jiné věci týchž účastníků
(ohledně nároku ze smlouvy Trakce 2010) a nešlo tedy o kasační rozhodnutí
dovolacího soudu v nyní posuzované věci. Nadto v daném rozhodnutí dovolací soud
odkazovanými formulacemi nevyslovil závazný právní názor ohledně řešení
konkrétní právní otázky, nýbrž šlo pouze o vyjádření pokynu soudům nižších
stupňů pro další postup v řízení v tam projednávané věci (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1075/2024). Od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu se tak odvolací soud nemohl odchýlit.
24. Pro úplnost lze dodat, že v napadeném rozhodnutí odvolací soud
vycházel z konkrétních skutkových zjištění ohledně technické stránky věci, tj.
ze skutkových závěrů o tom, z čeho (z jakých zařízení) sestávala před novelou
energetického zákona trakční napájecí soustava a LDS žalované, jak byly tyto
soustavy na sebe napojeny, dále ze zjištění, že k žádným technickým změnám v
tomto ohledu po novele energetického zákona nedošlo, a též ze zjištění, ve
kterém místě a jakým způsobem z hlediska technického došlo k připojení
odběrného zařízení ČD (kde bylo zřízeno fiktivní odběrné místo ČD). Tvrdí-li
žalovaná, že taková zjištění byla „kusá a nekompletní“, ve skutečnosti tím
nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů
soudů nižších stupňů. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před
soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum
je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních
skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu,
resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu [srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“), nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014].
25. Závěr o přípustnosti dovolání žalované není způsobilá založit ani
osmá otázka, která je fakticky námitkou vady řízení spočívající v
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Námitky vad řízení nezahrnující
otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v
§ 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani
způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání založit nemohou (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014,
ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28
Cdo 3387/2020). Nadto nelze přisvědčit námitce žalované o nedostatečném
odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť z jeho z obsahu jsou zcela zřejmé a
srozumitelné důvody, pro které odvolací soud na základě zjištěného skutkového
stavu ve věci rozhodl (včetně závěrů o neexistenci okolnosti vylučující
odpovědnost žalované za škodu). Odůvodnění dosahuje takové míry argumentace,
která nikterak nekrátila žalovanou v možnosti uplatnění dovolacích námitek, jak
je zřejmé i z jejího obsáhlého dovolání (srov. například rozsudek 25. 6. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. – dále
jen „R 100/2013“). Ze závěrů odvolacího soudu k otázce existence okolnosti
vylučující odpovědnost žalované též vyplývá, že již neměl důvod se zabývat
některými dalšími argumenty žalované, neboť pro posouzení věci za zjištěného
stavu již nebyly rozhodné. Ostatně z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na
spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08,
nebo usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Povinnost soudu
uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit
detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle
povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle
konkrétních okolností případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6.
2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
26. Též devátá otázka je fakticky námitkou vady řízení. Navíc odvolací
soud neprovedl důkazy navrhované žalovanou v 2. doplnění odvolání nikoliv
proto, že by snad tyto důkazy považoval za tzv. „nepřípustné novoty“ v
odvolacím řízení ve smyslu § 205a písm. f) o. s. ř., jak se mylně domnívá
žalovaná v dovolání, nýbrž (též) provedení těchto důkazních návrhů žalované
zamítl pro nadbytečnost (odůvodněným) usnesením vyhlášeným v průběhu ústního
jednání před odvolacím soudem. Posouzení, zda navrhované důkazy splňovaly
podmínky § 205a o. s. ř., tedy nebylo pro napadené rozhodnutí určující.
Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho
rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí
určující, je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn.
29 NSČR 53/2013).
27. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky
desáté, neboť na jejím řešení (výlučně) napadené rozhodnutí nezáviselo.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k závěru o neexistenci okolnosti
vylučující odpovědnost žalované bylo založeno na závěru, že žalovaná neměla po
nabytí účinnosti novely energetického zákona s ohledem na technické možnosti
své LDS povinnost připojit kohokoliv, kdo o to požádá, a dále na závěru, že po
novele energetického zákona nedošlo na trakční soustavě a jejím připojení k
elektrické síti k žádným stavebním či technickým úpravám, nebyla v ní
nainstalovaná žádná konkrétní odběrná zařízení ČD a žalovaná zmařila splnění
své povinnosti ze závazkového vztahu svým aktivním jednáním, neboť na základě
žádosti ČD o připojení v té době neexistujících odběrným míst ČD, taková
virtuální odběrná místa pro ČD nejprve sama zřídila. Prostřednictvím desáté
otázky přitom žalovaná v dovolání zpochybňuje pouze první z těchto závěrů,
zatímco druhý ze závěrů, který byl sám o sobě postačujícím důvodem pro dovození
neexistence okolnosti vylučující odpovědnost žalované za vzniklou škodu, nebyl
dovoláním žalované relevantně zpochybněn, a nebyl tak otevřen dovolacímu
přezkumu. Ani případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při
řešení desáté otázky by tak nemohla opodstatnit zrušení rozhodnutí odvolacího
soudu či jeho změnu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo
5469/2016). Pro úplnost lze dodat k námitce žalované, že podle prováděcích
předpisů byla povinna registrovat u OTE, a. s., odběrná místa jako součást
procesu připojení, že žalovaná nesprávně v dovolání zaměňuje registraci
odběrného místa se samotným zřízením (existencí) takového odběrného místa.
28. Jedenáctá otázka nemůže založit přípustnost dovolání z obdobných
důvodů jako otázka sedmá, neboť ani pokyn Nejvyššího soudu soudům nižšího
stupně ke zkoumání otázky souhlasu vlastníka nemovitosti s připojením odběrného
zařízení v rozhodnutí v jiné věci účastnic, nebyl vyjádřením závazného právního
názoru dovolacího soudu v nyní projednávané věci. Přípustnost dovolání přitom
nezaloží ani odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
2218/2017, neboť závěry tam uvedené nejsou přiléhavé na projednávanou věc, v
níž je z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu patrné, že ve vztahu k dovození
neexistence okolnosti vylučující odpovědnost žalované za škodu postačovala již
skutková zjištění a závěry obsažené výše v odstavci 28 (každý z nich mohl
obstát samostatně) a bylo nadbytečné zabývat se též zjišťováním existence
souhlasu vlastníka nemovitosti a argumentací žalované k tomu uplatněnou.
29. Dvanáctá otázka přípustnost dovolání nezaloží, neboť odvolací soud
se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
citované žalovanou. Při posouzení, zda žalobkyně dostála povinnosti speciální
prevence podle § 384 obch. zák., totiž vycházel ze zjištění učiněných již
soudem prvního stupně, podle kterých žalobkyně přistoupila k náhradnímu prodeji
elektřiny v přiměřené době poté, co se z dopisu žalované doručeného dne 19. 10.
2010 dozvěděla o tom, že žalovaná neodebere určité konkrétní množství
elektrické energie v roce 2011, tj. žalobkyně učinila opatření ke zmírnění
škody již v době, kdy jí teprve hrozil budoucí vznik škody (budoucím porušením
povinnosti žalované neodebrat elektřinu v roce 2011). Dřívější dopisy žalované
ze dne 7. 6. 2010 a 10. 8. 2010 přitom podle hodnocení odvolacího soudu
(provedeného i s přihlédnutím k dalším okolnostem věci, v níž šlo o povinnost k
odběru značného množství elektřiny, a v kontextu s předchozím postupem žalované
ve vztahu ke smlouvě Trakce 2010 – srov. odstavec 32 rozsudku soudu prvního
stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) žalobkyni neumožňovaly pro
jejich vágnost a nekonkrétnost přistoupit k náhradnímu prodeji elektřiny
(nebylo z nich patrné, v jakém množství již může žalobkyně přistoupit k
náhradnímu prodeji elektřiny, aby tím zamezila či zmírnila hrozící škodu
neodebráním elektřiny a současně sama neporušila své smluvní povinnosti vůči
žalované). Ani v tomto ohledu se tedy odvolací soud neodchýlil od další
žalovanou citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek sp. zn.
23 Cdo 1061/2021), neboť na základě uvedených dopisů žalobkyně ještě nemohla
vědět o konkrétních důsledcích budoucího hrozícího porušení povinností
žalovanou, tak aby je mohla vlastním opatřením (náhradním prodejem elektřiny)
zmírnit.
30. Z obsahu výše uvedeného je též zřejmé, že odvolací soud nepostupoval
v rozporu se závěrem, který sám vyslovil v předchozím kasačním rozhodnutí, o
nezbytnosti posoudit, zda i při vynaložení potřebné odborné péče mohla
žalobkyně realizovat náhradní prodej již na základě informací z dopisů žalované
ze dne 7. 6. 2010 a 10. 8. 2010. Přípustnost dovolání tudíž není způsobilá
založit ani třináctá otázka. Odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu ohledně vázanosti vlastním kasačním rozhodnutím.
31. Zpochybňovala-li žalovaná v dovolání samotné skutkové závěry soudů
nižších stupňů (hodnocení důkazů o nedostatečnosti dřívějších informací pro to,
aby žalobkyně mohla přistoupit k náhradnímu prodeji konkrétního množství
elektřiny), z nichž při právním posouzení odvolací soud vycházel, pak lze opět
připomenout závěry R 4/2014, podle kterých přípustnost dovolání nemůže být
založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových
závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího
soudu.
32. I nesprávnost právního posouzení věci při řešení čtrnácté otázky
zakládá žalovaná na vlastních skutkových závěrech, že příčinou nesplnění
smluvní povinnosti žalovanou byla skutečnost, že žalobkyně uzavřela s ČD dne
28. 6. 2010 smlouvu na dodávku silové elektřiny a že její vypovězení bylo pouze
účelovým jednáním. Takové skutkové závěry odvolací soud neučinil. Vycházel
totiž ze zjištění, že v době, kdy žalovaná oznámila žalobkyni (dopisem
doručeným dne 19. 10. 2010), že konkrétní množství elektřiny neodebere (z
důvodu, že si dopravci zajistili vlastní dodávky trakční elektřiny
prostřednictvím ČD – což předtím umožnila žalovaná tím, že pro ČD zřídila do té
doby neexistující odběrná místa), žalobkyně smlouvu na dodávku elektřiny pro ČD
na rok 2011 uzavřenu neměla, neboť smlouva ze dne 28. 6. 2010 byla hned druhý
den po svém uzavření žalobkyní vypovězena. S tvrzením o účelovosti výpovědi
smlouvy na dodávku elektřiny uzavřené mezi žalobkyní a ČD nadto přichází
žalovaná poprvé až v dovolání (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.). Při úvaze o tom,
zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné přitom Nejvyšší soud
vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch
skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve
zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo
5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo
4245/2014).
33. K námitce tzv. opomenutého důkazu – výslechu Mgr. Kele – lze uvést,
že o opomenutý důkaz nešlo, neboť odvolací soud neprovedení navrhovaných
výslechů osob (spolu s neprovedením dalších důkazů – viz výše v odstavec 27)
odůvodnil nadbytečností s ohledem na dostačující průběh a rozsah dokazování
před soudem prvního stupně, a to v usnesení vyhlášeném v průběhu ústního
jednání před odvolacím soudem za účasti zástupců účastnic. Závěr o přípustnosti
dovolání není způsobilá přivodit ani námitka žalované, že napadené rozhodnutí
soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, neboť
jejím prostřednictvím žalovaná nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.), jímž může být toliko nesprávné právní posouzení věci.
34. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázek patnácté až osmnácté,
jejichž prostřednictvím žalovaná zpochybňuje správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem o možnosti jednostranně upravit množství odebrané elektrické
energie podle čl. IV. odst. 2 Trakce 2011 vzhledem k ustanovením zákona o
veřejných zakázkách a zásadě transparentnosti postupu zadavatele v něm uvedené.
Na jejich řešení totiž napadené rozhodnutí nezáviselo. Žalovaná zřejmě
přehlédla, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyšel ze zjištění, že podle
čl. IV odst. 2 smlouvy Trakce 2011 bylo „upřesnění“ množství odebrané energie
umožněno do 15. 10. 2010, avšak žalovaná do uvedeného dne upřesnění množství
elektřiny pro rok 2011 neučinila a konkrétní údaj o množství elektrické
energie, kterou v roce 2011 odebere, žalobkyni doručila (opožděně) až dne 19.
10. 2010. Proto považoval posuzování otázky, zda žalobkyně byla podle smlouvy
skutečně oprávněna takto „upřesnit“ množství odebrané elektřiny, za nepodstatné
a nadbytečné.
35. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl
jako podané neoprávněnou osobou [§ 218 písm. b) o. s. ř. ve spojení s 243c
odst. 3 věta první o. s. ř.] v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku I
napadeného rozsudku. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti výrokům III a
IV, jej odmítl pro objektivní nepřípustnost, a ve zbylém rozsahu bylo dovolání
žalované odmítnuto pro nepřípustnost (zčásti též pro vady) – vše podle § 243c
odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání žalobkyně
36. První otázka nezaloží přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.,
neboť odvolací soud se sice zčásti odchýlil od svého dřívějšího právního názoru
vyjádřeného ve zrušujícím usnesení, avšak při tomto částečném odklonu
nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího (i Ústavního)
soudu citovanou žalobkyní v dovolání. Odvolací soud totiž v novém rozhodnutí
zaujal odlišný právní názor v otázce, v jakém rozsahu porušila žalovaná smluvní
povinnost odebrat sjednané množství elektřiny, na základě odlišného zjištění o
tom, co strany sjednaly ve smlouvě Trakce 2011, než z jakého vycházel ve svém
předchozím zrušujícím rozhodnutí. Konkrétně jinak vyložil zejména obsah čl. IV
odst. 2 a čl. V odst. 1 písm. b) smlouvy Trakce 2011, z nějž dovodil, že
množství elektřiny, které mělo být dodáno žalobkyní a odebráno žalovanou, bylo
již ve smlouvě sjednáno s předpokládanou tolerancí ± 15 %, tj. jinak řečeno
uzavřel, že již samotná smlouva předpokládala toleranci ročního množství
odebrané elektrické energie oběma směry v rozsahu 15 % z hodnoty 1 312 000 MWh
a pro případ nedodržení této tolerance smlouva obsahovala zvláštní ujednání o
ceně elektřiny. Odlišné právní posouzení odvolacího soudu tedy bylo založeno na
odlišném výsledku výkladu obsahu smlouvy Trakce 2011, tj. na výsledku, k němuž
odvolací soud dospěl na základě jím odlišně zjištěného skutkového stavu věci
při zjišťování obsahu tohoto právního úkonu.
37. Prostřednictvím druhé otázky žalobkyně ve skutečnosti namítá vadu
řízení spočívající v nepředvídatelnosti a překvapivosti napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu. K této námitce dovolací soud přihlédl při posouzení
důvodnosti dovolání žalobkyně (viz níže).
38. Dovolání není přípustné ani pro řešení čtvrté, páté a šesté otázky,
neboť tyto otázky odvolací soud neřešil (na jejich řešení napadené rozhodnutí
nezáviselo). Při jejich formulaci žalobkyně zčásti vychází ze závěrů, které
odvolací soud neučinil. Odvolací soud totiž neměl za to, že byla sjednána
tolerance určité odchylky na straně zákazníka v odběru a čase „z důvodu, které
vyplývají z povahy zboží“ a „specifik jeho odběru“, ani neuzavřel, že by se
ujednáním o toleranci odchylky dodavatel „vzdával náhrady škody“. Stejně tak
nevycházel ze zjištění, že by smlouva zakládala žalované právo „jednostranně
odříci odběr sjednaného plnění ve výši 15 %“ tedy v tomto rozsahu „změnit
předmět veřejné zakázky – předmět plnění dle smlouvy uzavřené na veřejnou
zakázku“, pokud uzavřel, že samotný předmět plnění dle smlouvy (sjednané
množství elektřiny) již byl dohodnut s tolerancí ve výši 15 % oběma směry. Své
právní posouzení odvolací soud též nezaložil na předpokladu, který žalobkyně
uplatňuje v rámci argumentace k šesté otázce, že šlo o „podstatnou změnu
smlouvy na veřejnou zakázku“. Nadto čtvrtou a pátou otázku žalobkyně vztahuje k
„příslušné hmotněprávní úpravě“ bez toho, aniž by z její dovolací argumentace
bylo zřejmé, k výkladu jakého konkrétního ustanovení právního předpisu mají
tyto otázky směřovat.
39. Přípustnost dovolání nezaloží též námitky žalobkyně uplatněné v
rámci argumentace k třetí otázce, v nichž odvolacímu soudu vytýkala porušení
zásady pacta sunt servanda. Žalobkyně v nich vychází z vlastního závěru o
výkladu smlouvy Trakce 2011 odlišného od závěru odvolacího soudu. Odvolací soud
totiž neměl za to, že by žalovaná byla oprávněna jednostranně měnit obsah
závazkového vztahu, tj. že by mohla v určité části smlouvu neplnit, nýbrž
vycházel z výkladu smlouvy Trakce 2011, podle kterého byl rozsah smluvního
plnění předem dohodnut s určitou tolerancí, tj. že plnění povinností smluvních
stran v limitu dohodnuté tolerance (nad nebo pod určité konkrétní množství
elektřiny) bylo stále plněním povinností podle smlouvy.
40. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř.
pro řešení otázky třetí, jíž žalobkyně zpochybňuje postup odvolacího soudu při
výkladu právního úkonu, konkrétně při výkladu čl. IV a čl. V odst. 1 písm. b)
smlouvy Trakce 2011, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
41. Dovolání je důvodné.
42. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
43. Podle § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4).
44. Nejvyšší soud ve své judikatuře již opakovaně vysvětlil, že při
pochybnostech o obsahu právního úkonu vyjádřeného slovy je třeba jeho obsah
zjistit za použití výkladových pravidel (§ 35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní
závazkové vztahy též § 266 obch. zák.), která ukládají soudu, aby tyto
pochybnosti odstranil výkladem založeným nejen na jazykovém vyjádření právního
úkonu, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající
osoby v okamžiku uzavírání smlouvy). Jazykové vyjádření právního úkonu
zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z
hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska
vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů
ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného
dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy
(srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 18. 12. 2002, sp.
zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 26.
1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, a ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo
4318/2015). Ústavní soud pak k tomu vyložil, že text smlouvy je toliko prvotním
přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním
stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí
jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li
se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má
shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi
formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s
podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem
smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například
nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, z následné
judikatury Nejvyššího soudu srov. rozsudky ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo
2178/2016, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5196/2017).
45. Pro právní úkony v oblasti obchodních závazkových vztahů pak platí,
že při výkladu projevu vůle podle § 266 obch. zák. je v první řadě určující
úmysl jednající smluvní strany, a to za předpokladu, že její úmysl byl druhé
straně znám anebo jí musel být znám (tj. podle tzv. subjektivního hlediska).
Nebyl-li druhé smluvní straně úmysl jednajícího znám a ani jí nemohl být znám
(tedy není-li možné skutečnou nebo předpokládanou znalost vůle jednajícího
prokázat), vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení adresáta, popř. podle toho, jaký význam se výrazům
použitým v právních úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní
zvyklosti přikládá (tj. podle tzv. objektivního hlediska). Při výkladu projevu
vůle podle subjektivního nebo objektivního hlediska současně platí, že musí být
přihlédnuto jednak ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jednak k
následnému chování stran, připouští-li to povaha věcí (srov. například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne 6. 11.
2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007,
ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 21
Cdo 268/2012, a ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3348/2020). Výklad projevu
vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky
zjevně absurdní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 196/2012).
46. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že čl. IV odst. 2 smlouvy
Trakce 2011 umožňoval kontinuální korekci 15 % upřesněného množství (resp.
sjednaného množství, neboť k „upřesnění“ nedošlo“) a že čl. V odst. 1 písm. b)
smlouvy na dodávku elektřiny pro případ nedodržení této tolerance obsahoval
zvláštní cenové ujednání, tj. že smlouva sama předpokládala toleranci 15 %
množství odebrané elektrické energie oběma směry. Odkázal též na názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2017, č. j. 32 Cdo
3646/2015-680.
47. Ačkoliv ohledně výkladu čl. IV odst. 2 a čl. V odst. 1 písm. b)
smlouvy Trakce 2011 panovala mezi stranami neshoda, odvolací soud v odůvodnění
napadeného rozhodnutí takto pouze sdělil své představy o obsahu smlouvy, aniž
by svůj závěr založil na řádně provedeném výkladu smlouvy podle výše zmíněných
interpretačních pravidel. Výklad citovaných smluvních ujednání přitom byl podle
odvolacího soudu podstatný pro závěr, v jakém rozsahu porušila žalovaná svou
smluvní povinnost (uvedenou v čl. II odst. 2 smlouvy Trakce 2011) „odebrat
sjednané množství elektřiny … podle podmínek této Smlouvy“.
48. Odvolací soud nejenže podrobněji na základě výsledku dokazování
nezkoumal, jaká byla v příslušné sporné otázce skutečná vůle smluvních stran
(jejich úmysl) se zřetelem k okolnostem případu, popřípadě jaký význam by
takovým smluvním ujednáním přikládala strana smlouvy ve smyslu 266 odst. 1 věty
druhé obch. zák., pokud by skutečný úmysl stran nebyl zjištěn. Ani samotné
jazykové vyjádření zachycené ve smlouvě nepodrobil řádnému výkladu jazykovému,
systematickému a logickému. Nedostál tedy požadavkům vyplývajícím z citované
judikatury, a jeho právní posouzení proto není správné.
49. Lze též dodat k odkazu odvolacího soudu na závěry vyjádřené
Nejvyšším soudem jako obiter dictum ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 32 Cdo
3646/2015, v němž byl řešen spor účastnic ze smlouvy Trakce 2010, jejíž znění
bylo obdobné, že odvolací soud patrně přehlédl, že dovolací soud tyto závěry
vyslovil pouze jako upozornění na to, aby soudy (v tam řešené věci) v dalším
řízení neopomenuly posoudit (též) význam práva na „upřesnění“ objemu elektřiny,
které bylo sjednáno v čl. IV odst. 2 smlouvy a důsledky, které by takové
případě „upřesnění“ objemu elektřiny mohlo mít. Uvedené upozornění se výslovně
týkalo práva na „upřesnění“, které však podle odvolacího soudu v nyní
posuzované věci nebylo žalovanou (včas) realizováno. Zjevně přitom nešlo o
závazný právní názor dovolacího soudu ohledně výkladu smlouvy, neboť otázka
výkladu smlouvy nebyla předmětem právního posouzení Nejvyšším soudem v tam
řešené věci.
50. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nesprávnost právního posouzení
věci odvolacím soudem spočívá v absenci řádně provedeného výkladu čl. IV odst.
2 a čl. V odst. 1 písm. b) smlouvy Trakce 2011. Nejvyšší soud tímto rozhodnutím
nikterak nepředjímá výsledek, k němuž má odvolací soud při řádném užití
zákonných výkladových pravidel v dalším řízení dospět.
51. Za situace, kdy bylo dovolání žalobkyně shledáno přípustným, se
Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda ve věci
existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (v rozsahu napadeném přípustným dovoláním
žalobkyně).
52. Považovala-li žalobkyně napadené rozhodnutí za nedostatečně
odůvodněné a tudíž nepřezkoumatelné, Nejvyšší soud takovou vadu neshledal,
neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí dosahuje takové míry argumentace, která
nijak nekrátila žalobkyni v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé
i z obsahu jejího obsáhlého dovolání (srov. R 100/2013).
53. Důvodnou není ani námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu je ustálena v závěru, že
soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu. Účastníci
nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu.
Překvapivým je přitom takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě
zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených
tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, jestliže odvolací soud
(oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků
řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování
soudu prvního stupně. O překvapivé rozhodnutí naopak nejde, jestliže účastníkům
řízení muselo být zřejmé, že soud se danou otázkou musí zabývat (srov.
například rozsudky Nejvyššího soud ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo
1019/2009, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, ze dne 24. 2. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 2023/2013, ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či ze
dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3753/2018, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne
24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, či
ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11). V nyní projednávané věci se odvolací
soud zabýval výkladem čl. IV odst. 2 a čl. V odst. 1 písm. b) smlouvy Trakce
2011 vzhledem k odvolací námitce žalované ohledně tolerance 15 % odebraného
množství elektřiny, k níž se v rámci odvolacího řízení věcně (a nesouhlasně)
vyjadřovala též žalobkyně. Rozhodnutí založené na výkladu uvedených článků
smlouvy Trakce 2011 (byť odlišném od představy žalobkyně) ve svém výsledku
přisvědčujícím odvolací námitce žalované tedy nemohlo být pro žalobkyni
překvapivé ve smyslu výše citované judikatury. Skutečnost, že při výkladu
smlouvy odvolací soud nepostupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu přitom byla výše shledána dovolacím soudem jako nesprávné
právní posouzení věci. V tomto směru je již nerozhodné, zda odvolací soud takto
při nesprávně provedeném výkladu smlouvy fakticky vycházel z odlišných
skutkových zjištění o obsahu smlouvy (o jejím výkladu), než z jakých vycházel
soud prvního stupně, ačkoliv ve svém rozhodnutí deklaroval (v rozporu s výše
uvedeným), že vychází ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně.
54. Nelze přisvědčit ani námitce o uplatnění tvrzení žalované v rozporu
se zásadou koncentrace řízení, resp. v rozporu s principem neúplné apelace,
neboť na význam 15% odchylky v množství odebrané elektřiny pro posouzení nároku
žalobkyně [konkrétně na obsah čl. V odst. 1 písm. b) smlouvy trakce 2011]
poukazovala žalovaná již ve svých dřívějších podáních.
55. Nejvyšší soud nesdílí ani názor žalobkyně o vnitřní rozpornosti
napadeného rozhodnutí v posouzení možnosti jednostranné změny smlouvy s ohledem
na právní úpravu veřejných zakázek, neboť odvolací soud nezaložil svůj závěr o
tom, že v rozsahu tolerance 15 % nemohlo jít o porušení smluvní povinnosti, na
předpokladu možnosti následné jednostranné změny smlouvy, nýbrž na výkladu
smlouvy, podle kterého již samotný předmět plnění dle smlouvy (sjednané
množství elektřiny) byl dohodnut s tolerancí ve výši 15 % oběma směry, tj. že
již samotná smlouva předpokládala toleranci sjednaného množství elektřiny.
56. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud
jej, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu jeho výroku I a v závislých výrocích o
nákladech řízení (výroky III a IV), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř.
57. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
58. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací
soud rozhodne v novém konečném rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 3. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu