23 Cdo 3123/2023

23 Cdo 3123/2023-1452

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Pavla Horáka ve věci žalobkyně ČEZ Prodej, a.s., se sídlem v Praze 4, Duhová 425/1, identifikační číslo osoby 27232433, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované Správě železnic, státní organizaci, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby 70994234, zastoupené JUDr. Richardem Gürlichem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, o zaplacení částky 857 941 973 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 5/2013, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023, č. j. 4 Cmo 97/2022-1276, takto:

I. Vykonatelnost výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023, č. j. 4 Cmo 97/2022-1276, v rozsahu, ve kterém jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované k zaplacení úroků z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 726 857 234 Kč od 1. 5. 2011 do zaplacení, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalované podaném v této věci. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023, č. j. 4 Cmo 97/2022-1276, ve výroku I a ve zbývajícím rozsahu výroku II, se zamítá.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2022, č. j. 46 Cm 5/2013-1135, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 857 941 973 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 5. 2011 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni (výrok II). Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu co do částky 131 084 739 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 1.

5. 2011 do zaplacení zamítl (výrok I), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil jen co do lhůty k plnění tak, že částku 726 857 234 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 1. 5. 2011 do zaplacení je žalovaná povinna zaplatit do šesti měsíců od právní moci rozsudku, a jinak jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů žalobkyni za řízení před soudem prvního stupně (výrok III) a za odvolací řízení (výrok IV). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu všech jeho výroků, podala žalovaná rozsáhlé dovolání, v němž současně navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí ve výrocích I a II, neboť by jí neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila závažná újma.

Uvedla přitom, že po nabytí právní moci napadeného rozhodnutí již uhradila žalobkyni částku 726 857 234 Kč ve smyslu výroku II napadeného rozhodnutí a taktéž náklady řízení ve smyslu výroků III a IV napadeného rozhodnutí. Poukázala tak na to, že ode dne této úhrady (25. 4. 2023) již nedochází k dalšímu nárůstu úroků z prodlení. Podle žalované závažná újma spočívá právě ve výši úroků z prodlení, které téměř dosahují výše samotné jistiny. Poukázala též na další související spory se žalobkyní a na nutnost tvořit rezervy na úhradu přiznaných pohledávek v jednotlivých soudních sporech.

Podle ustanovení § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma. S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:

1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), 2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4) podle obsahu spisu nelze vyloučit, že dovolání může být přípustné vzhledem k hlediskům uvedeným v § 237 o. s. ř. a že byl uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř.,

5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7.

2018, sp. zn. 28 Cdo

1352/2018, jež je veřejnosti dostupné na http://www.nsoud.cz). Závažnost újmy, která dovolateli hrozí na jeho právech neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí, se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů povinného (dovolatele). V poměrech projednávané věci je s ohledem na výši přiznaného nároku na úroky z prodlení zřejmé, že bude-li podle dovoláním napadeného rozhodnutí zahájena exekuce, dovolateli hrozí závažná újma na jeho právech, neboť vymáhání takové částky je způsobilé významně zasáhnout do jeho poměrů. Dovolání žalované nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení,

je včasné a v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II napadeného rozhodnutí, je přípustné subjektivně (podané účastníkem, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná v dovolacím řízení) a též objektivně (neplatí pro něj omezení přípustnosti podle § 238 o. s. ř.). Charakter výroku II napadeného rozhodnutí umožňuje nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit exekuci a případný odklad vykonatelnosti se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Přípustnost i důvod dovolání jsou vymezeny do té podoby, že nelze vyloučit, že dovolání může být přípustné vzhledem k hlediskům uvedeným v § 237 o. s. ř. a že byl uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto (aniž by jakkoli předjímal výsledek rozhodnutí o dovolání) podle § 243 písm. a) o. s. ř. odložil vykonatelnost výroku II napadeného rozsudku v rozsahu, ve kterém jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalované k zaplacení úroků z prodlení, a to do právní moci rozhodnutí o dovolání žalované. Jelikož žalovaná podle vlastních tvrzení splnila odvolacím soudem uloženou povinnost k zaplacení částky 726 857 234 Kč, stává se za tohoto stavu zcela bezpředmětným její požadavek na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí v této části jeho výroku II. Předpoklady pro odklad vykonatelnosti dále nejsou splněny ve vztahu k výroku I napadeného rozhodnutí, neboť v tomto rozsahu podané dovolání žalované není subjektivně přípustné, když tímto výrokem byla žaloba co do požadavku na zaplacení částky 131 084 739 Kč (včetně úroku z prodlení) zamítnuta. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud návrh žalované na odklad vykonatelnosti výroku I a zbývající části výroku II napadeného rozhodnutí zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 11. 2023

Mgr. Jiří Němec předseda senátu

5. Odvolací soud se ztotožnil s tím, že soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle právní úpravy obsažené zejména v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Posuzoval naplnění zákonných znaků odpovědnosti za škodu způsobenou porušením smluvních povinností podle § 373 a násl. obch. zák. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalovaná porušila povinnost vyplývající ze smlouvy Trakce 2011 odebrat sjednané množství trakční energie a že již v minulosti přijal závěr, že případné „upřesňování“ dohodnutého množství elektřiny žalovanou bylo v rozporu se zásadou transparentnosti zadavatele (podle § 6 a 82 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách).

Oproti soudu prvního stupně nadto dodal, že možnost „upřesnění“ množství energie uvedená v čl. IV odst. 2 smlouvy Trakce 2011 však byla v projednávané věci nepodstatná, neboť tato možnost byla žalované smluvně dána pouze do 15. 10. 2010, žalovaná ji však v dané době nevyužila. Dopisy ze dne 7. 6. 2010 a 10. 8. 2010 považoval odvolací soud za zcela obecné, neboť neobsahovaly informace o žádném konkrétním množství elektrické energie, která bude odebrána, a chápal je pouze jako výzvu k jednání; dopis ze dne 4.

10. 2010, který již obsahoval konkrétní údaj o množství elektrické energie, kterou žalovaná v roce 2011 odebere, byl doručen žalobkyni opožděně (až dne 19. 10. 2010).

6. Odvolací soud se zčásti odchýlil od svého předchozího právního názoru vyjádřeného v (dřívějším) kasačním rozhodnutí, a proto nesouhlasil s právním názorem soudu prvního stupně při řešení dílčí otázky rozsahu porušení smluvní povinnosti žalovanou, tj. zda šlo o porušení právní povinnosti v rozsahu tolerance dané smlouvou. Shledal důvodnou námitku žalované ohledně tolerance 15 % veden i názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3646/2015 (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), v němž byl řešen spor mezi účastnicemi týkající se smlouvy „Trakce 2010“.

Konstatoval, že smlouva Trakce 2011 „v čl. IV odst. 2 upravovala možnou kontinuální korekci 15 % upřesněného množství (fakticky sjednaného, když k „upřesnění“ nedošlo) a pro případ nedodržení této tolerance obsahovala zvláštní cenové ujednání v čl. V odst. 1 písm. b)“ [odvolací soud takto zřejmě odkazoval na ujednání v čl. V odst. 1 písm. b) písemné smlouvy Trakce 2011, znějící: „Při nedodržení tolerance ročního množství ±15 % zaplatí zákazník za každou odebranou či neodebranou MWh navíc smluvní cenu ve výši 330 Kč/MWh“].

Při tomto výkladu smlouvy Trakce 2011 dovodil, že neodebrání elektrické energie žalovanou v rozsahu 15 % (sjednaného množství) nemohlo představovat porušení smluvní povinnosti, pokud smlouva sama předpokládala toleranci 15 % množství odebrané elektrické energie oběma směry. Při sjednaném odběru 1 312 000 MWh tak byla žalovaná povinna odebrat 1 115 200 MWh (1 312 000 x 0,85) a odebrala-li fakticky 24 003 MWh, představoval porušení smlouvy neuskutečněný odběr elektřiny v rozsahu 1 091 197 MWh.

7. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně spatřoval vznik škody v rozdílu mezi cenou elektrické energie vynaloženou žalobkyní v roce 2008 na krytí závazků plynoucích ze smlouvy Trakce 2011 (na základě smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a společností ČEZ, a. s.,) a cenou obdrženou dne 27. 10. 2010 při náhradním prodeji odřeknutého objemu elektřiny pro rok 2011, přičemž žalobkyně takto zaplatila společnosti ČEZ, a. s., ve dvou splátkách v důsledku vypořádání uskutečněného forwardového obchodu 857 941 973 Kč za neodebraných 1 287 997 MWh elektřiny.

Uvedenou výši škody odpovídající i závěrům znaleckého posudku znaleckého ústavu PricewaterhouseCoopers Česká republika pak odvolací soud přepočetl s ohledem na množství 1 091 197 MWh neodebrané elektřiny, v němž dovodil porušení smluvní povinnosti žalovanou, tj. na částku 726 857 234 Kč (857 941 973 / 1 287 997 x 1 091 197). Odvolací soud též shledal příčinnou souvislost mezi porušením smluvní povinnosti a vznikem škody. Souhlasil se závěry soudu prvního stupně v tom, že žalobkyně neporušila obecnou prevenční povinnost ani speciální prevenční povinnost, k čemuž zopakoval, že dopisy ze dne 7.

6. 2010 a 10. 8. 2010 byly zcela vágní a nekonkrétní, a nelze je tedy považovat za informaci, která by měla a mohla žalobkyni vést k urychlenému prodeji nakoupené elektrické energie, navíc v neznámém množství. Pokud by žalobkyně přistoupila k prodeji rezervovaného množství již dříve, než měla konkrétní informaci o nepožadovaném objemu, vystavila by se nebezpečí, že nebude schopna dostát své smluvní povinnosti. Žalobkyně podle odvolacího soudu nepochybila, jestliže v řádu dnů reagovala prodejem neodebraného množství elektřiny až na dopis jí doručený 19.

10. 2010. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci okolnosti vylučující odpovědnost žalované za škodu. V době po novelizaci energetického zákona nedošlo na trakční soustavě a jejím připojení k elektrické síti k žádným stavebním či technickým úpravám, nebyla nainstalována ani žádná konkrétní odběrná zařízení ČD, fakticky došlo pouze k tomu, že za svorkami trakčních napájecích stanic bylo žalovanou zřízeno virtuální odběrné místo ČD. Zdůraznil, že žalovaná mohla odmítnout připojení ČD z důvodu prokazatelného nedostatku kapacity pro distribuci podle § 25 odst. 11 písm. a) energetického zákona ve znění účinném od 4.

7. 2009 a že sama aktivně zmařila splnění své smluvní povinnosti, pokud při jednání s ERÚ souhlasila se zřízením (tehdy neexistujících) odběrných míst ČD a s jejich následnou registrací u OTE, a. s. Přitom věděla o technických možnostech své LDS a tedy i o tom, že lze připojit pouze jednoho odběratele a nelze již připojit jakékoliv jiné odběratele, neboť to systém neumožňuje, a nešlo tedy hovořit o zákonné povinnosti žalované připojit každého žadatele.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly včasná a obsáhlá dovolání žalobkyně i žalovaná.

Dovolání žalobkyně a vyjádření k němu

9. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku

I. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí ve výroku I (a v závislých výrocích III a IV o nákladech řízení) změnil tak, že se výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

10. Konkrétně se podle žalobkyně odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek: a) „zda je odvolací soud oprávněn se odchýlit od vlastního předchozího závazného právního názoru v téže věci, popř. za jakých podmínek, aniž by bylo porušeno právo účastníků řízení na spravedlivý proces“ (dále jen „první otázka“) a „předvídatelnosti soudního rozhodování“ (dále jen „druhá otázka“). S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 996/2021, ze dne 3.

5. 2021, sp. zn. 24 Cdo 411/2021, a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4918/2017, a na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), odvolacímu soudu vytkla, že se odchýlil od vlastního předchozího závazného právního názoru v téže věci, aniž by k tomu byly splněny předpoklady dané uvedenou judikaturou. Ve vztahu k předvídatelnosti soudních rozhodnutí a zákazu překvapivých rozhodnutí poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2441/2017, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 3477/21, a ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07. b) „aplikace výkladových pravidel právního jednání“ (dále jen „třetí otázka“). Odvolacímu soudu vytýkala pochybení při výkladu čl. IV odst. 2 a čl. V odst. 1 písm. b) smlouvy Trakce 2011, jestliže z nich dovodil právo žalované jednostranně měnit sjednaný objem elektrické energie dle svého uvážení a též, že v rozsahu 15% tolerance nedošlo k porušení smluvní povinnosti žalovanou.

Žalobkyně citovala několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkajících se výkladových pravidel, od nichž se podle ní odvolací soud odchýlil tím, že smlouvu Trakce 2011 nepodrobil řádnému výkladu jazykovému, systematickému ani logickému, jakož nezohlednil ani skutečnou vůli stran. Namítla, že právní závěr o rozsahu porušení smluvní povinnosti „zdůvodnil (v zásadě pouze) poukazem na poznámku dovolacího soudu v rozhodnutí o jiné věci týchž účastníků uvedenou pouze jako obiter dictum“. Žalobkyně též s odkazem na konkrétně citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu měla za to, že odvolací soud porušil zásadu pacta sunt servanda, uzavřel-li, že žalovaná smluvní povinnosti ze smlouvy Trakce 2011 plnit nemusela (resp. že bylo možné závazkový vztah měnit bez souhlasu stran).

11. Žalobkyně jako dosud dovolacím soudem neřešené v dovolání formulovala otázky: a) „vyplývá z příslušné hmotněprávní úpravy, že … smluvní ujednání, které dává odběrateli právo, aby konkrétním postupem za sjednaných podmínek do určitého množstevního objemu v rámci jednotlivé časové jednotky upravil rozložení sjednané dodávky v čase, a/nebo … smluvní ujednání, které upravuje odlišné jednotkové ceny plnění pro případ odběru nad či pod určitý stanovený limit, zakládá zároveň odběrateli právo až do výše limitu v tomto/těchto ujednání/ch uvedených před započetím plnění smlouvy jednostranně plnění dle takové smlouvy odmítnout, aniž by tím smlouvu porušil“ (dále jen „čtvrtá otázka“), b) „vyplývá z příslušné hmotněprávní úpravy, že v případě, kdy dodavatel sjedná z důvodů, které vyplývají z povahy zboží, toleranci určité odchylky na straně zákazníka v odběru a čase, jejíž vznik je dán právě touto povahou zboží a z toho plynoucími specifiky jeho odběru, je důsledkem skutečnost, že v tomto rozsahu zákazník nikdy neporuší smlouvu, bez ohledu na to, zda je neodběr zboží či jeho části způsoben právě onou povahou zboží, pro kterou je tolerance odchylky v určitém limitu sjednána, nebo důvody zcela libovolnými/prokazatelně odlišnými, s povahou zboží nesouvisejícími (zde svévolným rozhodnutím zákazníka, že své závazky ze smlouvy nesplní), resp., vzdává se dodavatel takovým ujednáním současně ve stejném rozsahu (je ve stejném rozsahu vyloučena) náhrady škody v případě, že neplnění zákazníka není dáno povahou zboží, ale jeho svévolným rozhodnutím odběratele smlouvu neplnit a zboží neodebrat“ (dále jen „pátá otázka“).

c) „zda je zadavatel oprávněn jednostranně odříci odběr sjednaného plnění ve výši 15 % (tedy v tomto rozsahu změnit předmět veřejné zakázky – předmět plnění dle smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku), z hlediska právní úpravy zadávání veřejných zakázek, a to za situace, kdy s žádnou takovou změnou zadávací podmínky veřejné zakázky nepočítaly (nestanovily objektivní předpoklady, za nichž ke změně předmětu veřejné zakázky může dojít)“ (dále jen „šestá otázka“). Žalobkyně tvrdí, že v daném případě šlo o podstatnou změnu smlouvy na veřejnou zakázku, že tato otázka již byla vyřešena v rozhodovací praxi Evropského soudního dvora, Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a Nejvyššího správního soudu a že se nelze odchýlit od uzavřené smlouvy, resp. ani uzavřená smlouva se nemůže odchýlit od zadávacích podmínek, které neobsahovaly jednoznačné a na vůli smluvních stran v podstatě nezávislé podmínky a předpoklady, za kterých by bylo možné v průběhu trvání smlouvy měnit předmět veřejné zakázky.

12. Žalobkyně v dovolání rovněž namítla existenci vad řízení, které podle ní měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud v rozhodnutí vycházel z tvrzení žalované o obsahu čl. IV odst. 2 smlouvy Trakce 2011 přednesených žalovanou v rozporu s koncentrací řízení a principem neúplné apelace poprvé až v odvolání proti druhému rozsudku soudu prvního stupně. Odvolacímu soudu též vytkla, že sice konstatoval, že vychází ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, své právní závěry však ve skutečnosti založil (resp. musel založit) na odlišném než takto deklarovaném skutkovém stavu ohledně vůle stran při uzavření smlouvy Trakce 2011. Napadené rozhodnutí žalobkyně považovala též za nedostatečně odůvodněné, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, jakož i vnitřně rozporné.

13. Žalovaná v obsáhlém vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Žalobkyně podle ní nevymezila řádně předpoklady přípustnosti dovolání, neboť nedostatečně konkretizovala rozhodovací praxi dovolacího soudu. K důvodnosti dovolání (mimo jiné), s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3646/2015, uvedla, že žalobkyně sjednáním 15% tolerance akceptovala, že žalovaná může odebrat až o 15 % elektrické energie méně (či více), než kolik činilo sjednané roční množství. Tvrzení žalobkyně, že možnost změny množství elektřiny měla být dána pouze na základě dohody smluvních stran, nikoliv jednostranným úkonem žalované, považovala za rozporné se zněním a účelem čl. IV odst. 2 smlouvy Trakce 2011. Žalobkyně nadto podle žalované dezinterpretovala závěry odvolacího soudu, tvrdila-li, že se jimi odvolací soud odchýlil od svého předchozího právního názoru.

14. Na vyjádření žalované reagovala žalobkyně podáním ze dne 26. 6. 2024, v němž (stručně shrnuto) setrvala na jí prezentovaném názoru o přípustnosti a důvodnosti dovolání. Dovolání žalované a vyjádření k němu

15. Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v rozsahu všech jeho výroků. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, případně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně žádala o odklad vykonatelnosti výroků I a II napadeného rozsudku do právní moci rozhodnutí o dovolání (o tomto jejím návrhu bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, č. j. 23 Cdo 3123/2023-1452). Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítala též nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro jeho nedostatečné odůvodnění.

16. Konkrétně podle žalované: a) odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při posouzení existence okolnosti vylučující odpovědnost, vyšel-li pouze z kusých a nekompletních skutkových zjištění soudu prvního stupně a nezohlednil-li závazný právní názor Nejvyššího soudu uvedený v rozsudcích ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3646/2015, a ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3724/2020, o povinnosti soudů nižších stupňů učinit si dostatečně jasno v technické stránce věci (dále jen „sedmá otázka“).

b) se odvolací soud nevypořádal s argumentací žalované uvedenou v doplněních odvolání, čímž postupoval v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu (ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3726/2007, ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3947/2007, a ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010) ohledně aplikace § 157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“. Napadený rozsudek proto též s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09, ze dne 22.

9. 2009, sp. zn. II. ÚS 961/09, ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 703/06, a ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1561/08, považovala za nepřezkoumatelný, vydaný v rozporu s právem na spravedlivý proces (dále jen „osmá otázka“). c) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3204/2014, a rozsudku ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009) při řešení otázky procesního práva týkající se přípustnosti skutkových a důkazních novot, tj. při výkladu a aplikaci § 205a o.

s. ř. (dále jen „devátá otázka“), jestliže se nezabýval novými tvrzeními a důkazními návrhy obsaženým v 2. doplnění odvolání žalované důležitými pro posouzení, zda byla žalovaná povinna podle § 25 odst. 11 písm. a) energetického zákona připojit ČD ke své LDS (odkazovala zejména na stanovisko Energetického regulačního úřadu ze dne 8. 6. 2022). d) dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena otázka, „zda je ve vztahu k povinnosti provozovatele distribuční soustavy připojit k distribuční soustavě a umožnit distribuci elektřiny každému žadateli splňujícímu podmínky dle § 25 odst. 11 písm. a) energetického zákona ve znění účinném od 4.

7. 2009 provozovatel distribuční soustavy v situaci, kdy technické podmínky distribuční soustavy neumožňují současné připojení více žadatelů, povinen připojit k distribuční soustavě a umožnit distribuci elektřiny alespoň jednomu žadateli, anebo v této situaci nesmí připojit k distribuční soustavě a umožnit distribuci elektřiny žádnému žadateli“ (dále jen „desátá otázka“). Měla za to, že odvolací soud nesprávně vyložil tam uvedený výraz „připojení každého“, a vyjádřila přesvědčení, že nemohla žádost ČD o připojení odmítnout, neboť nebyl splněn žádný ze zákonných důvodů pro odmítnutí připojení ČD.

Zdůraznila též, že podle § 4 odst. 7 a 8 vyhlášky č. 541/2005, Sb., o pravidlech trhu s elektřinou, byla povinna registrovat odběrná místa všech účastníků trhu s elektřinou připojená ke své LDS jako součást procesu připojení.

e) Nevěnoval-li se odvolací soud otázce existence souhlasu vlastníka nemovitosti k připojení, postupoval v rozporu se závazným pokynem Nejvyššího soudu uvedeným v rozsudku ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3724/2020, v němž Nejvyšší soud apeloval na soudy nižších stupňů, aby se vypořádaly s otázkou, zda vyplývá z § 25 odst. 11 písm. a) a § 28 odst. 1 písm. a) energetického zákona, a z § 2 písm. d) vyhlášky č. 51/2006 Sb., že právo žadatele vůči provozovateli distribuční soustavy na uzavření smlouvy o připojení a na připojení jeho odběrného zařízení k distribuční soustavě je podmíněno souhlasem vlastníka dotčené nemovitosti, a zda souhlas s umístěním odběrného zařízení ve vlastnictví ČD do místa připojení či zřízení užívacího práva ČD k odběrnému zařízení ve správě žalované a souhlas vlastníka nemovitosti s připojením tohoto odběrného zařízení k LDS žalované byl volním projevem žalované (dále jen „jedenáctá otázka“).

K tomu žalovaná též namítala, že se soudy nižších stupňů odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2218/2017, neboť nerespektovaly „povinnost … reflektovat ve svých rozhodnutích závěry vyšších soudů“, ačkoliv na danou rozhodovací praxi žalovaná ve své argumentaci poukazovala. f) se odvolací soud při řešení otázky speciální prevence ve smyslu § 384 obch. zák. odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 985/2002), podle které podmínkou aplikace uvedeného ustanovení není vznik škody ani nebezpečí jejího bezprostředního vzniku; postačuje, že zde existuje vážné ohrožení, v jehož důsledku vznikne v budoucnu škoda, která zatím jen hrozí (dále jen „dvanáctá otázka“).

Odvolací soud se podle ní odchýlil rovněž od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1061/2021, podle něhož k vyloučení aplikace § 384 odst. 1 obch. zák. nelze přistoupit v případech, v nichž pochybení (tedy porušení povinnosti) jedné smluvní strany bylo (muselo být) druhé smluvní straně zjevné v tom smyslu, že o něm a jeho možných důsledcích věděla, resp. vzhledem k okolnostem vědět měla a mohla a současně mohla vzniku škody, která z daného pochybení vzešla, vlastními přičiněním zamezit.

Žalovaná měla za to, že na základě obsahu dopisů (ze 7. 6. 2010 a 10. 8. 2010) v kontextu s již nastalými skutečnostmi v souvislosti se vztahem účastnic ze smlouvy Trakce 2010, si musela být žalobkyně vědoma toho, že žalovaná v roce 2011 neodebere silovou elektřinu za účelem její dodávky dopravcům, pokud si dopravci elektřinu zajišťovali sami právě prostřednictvím žalobkyně jako dodavatele elektřiny ČD. g) odvolací soud otázku speciální prevence neposuzoval ani v souladu se závěrem, který vyslovil ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 3.

10. 2017, č. j. 1 Cmo 41/2017-634, v němž uložil soudu prvního stupně, aby bedlivě posoudil, zda i při vynaložení potřebné odborné péče byly informace obsažené v dopisech žalované z 7. 6. 2010 a 10. 8.

2010 natolik vágní a nekonkrétní, že žalobkyni neumožňovaly realizovat náhradní prodej trakční energie dříve, a spokojil se s nedostatečně provedeným, a nikoliv bedlivým, zkoumáním předmětné okolnosti ze strany soudu prvního stupně. Tím se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4918/2017 (též od nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10), o vázanosti odvolacího soudu svým vlastním kasačním rozhodnutím (dále jen „třináctá otázka“). h) odvolací soud vyřešil otázku vyloučení náhrady škody podle § 376 obch. zák. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (usnesením ze dne 16.

7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1927/2019), podle níž se vylučuje nárok poškozené strany, je-li jednání poškozené strany příčinou nesplnění povinností povinnou stranou (dále jen „čtrnáctá otázka“). Tvrdila, že důvodem, pro který došlo k odřeknutí dodávek silové elektřiny pro rok 2011 žalovanou byla skutečnost, že v roce 2011 (a předtím i v roce 2010) si silovou elektřinu pro závislou trakci zajišťovali dopravci (prostřednictvím ČD) sami, přičemž právě žalobkyně uzavřela s ČD smlouvu na dodávku silové elektřiny pro závislou trakci (pouze žalobkyně byla na trhu schopna v uvedeném období dodat takový objem elektřiny), a následné vypovězení takové smlouvy žalovaná považovala za pouze účelové.

Odvolacímu soudu též vytkla pochybení, neprovedl-li důkazy navrhované žalovanou (výslech K.) a jejich neprovedení ani nezdůvodnil, čímž se měl dopustit v rozporu s (jí citovanou) judikaturou nepřezkoumatelnosti a protiústavnosti svého rozhodnutí pro existenci tzv. opomenutých důkazů. Současně namítala, že odvolací soud zatížil řízení vadou, pokud vycházel z neúplného skutkového stavu věci. i) odvolací soud při řešení otázky podstatné změny práv a povinností ve vztahu k zákonu o veřejných zakázkách (možnosti jednostranně upravit množství odebrané elektrické energie podle čl.

IV odst. 2 smlouvy Trakce 2011) postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. rozsudkem ze dne 11. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 381/2005), podle které postavení účastníka právního úkonu nelze dodatečně zhoršit tak, že dříve relativně neplatný právní úkon bude s odkazem na pozdější právní úpravu prohlášen za absolutně neplatný (dále jen „patnáctá otázka“). V této souvislosti namítala též odchýlení od nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01, aplikoval-li odvolací soud novelu zákona o veřejných zakázkách, která nebyla účinná v době okamžiku podpisu smlouvy Trakce 2011.

j) dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu (komplexně) vyřešeny (v souvislosti s výše uvedenou námitkou) otázky, „zda lze shledat neplatnost ustanovení smlouvy uzavřené v režimu zákona o veřejných zakázkách a shledat také neplatnost jednání jedné ze smluvních stran na základě takové smlouvy, a to z důvodu rozporu s principem transparentnosti ve smyslu § 6 a § 82 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách (kteréžto ustanovení však bylo účinné až od 1.

dubna 2012) a jaký (a zdali vůbec) má pro posouzení této neplatnosti význam stanovisko generálního advokáta Evropského soudního dvora, jež bylo vydáno bezprostředně před uzavřením smlouvy“ (dále jen „šestnáctá otázka“), „zda lze zhoršit postavení účastníka jednostranného právního jednání, přičemž toto právní jednání je činěno na základě platně uzavřené a účinné smlouvy, a to tak, že toto jednání (úkon) bude prohlášeno za relativně neplatné v důsledku pozdější právní úpravy, přijaté však na základě rozhodnutí Evropského soudního dvora vyhlášeného před uzavřením smlouvy, na jejímž základě se napadené právní jednání uskutečnilo“ (dále jen „sedmnáctá otázka“), a „… zda je soud oprávněn pro výklad zákonné normy využít stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie“ (dále jen „osmnáctá otázka“).

17. Žalobkyně v obsáhlém vyjádření k dovolání žalované navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Dovolání považovala za (zčásti též objektivně a subjektivně) nepřípustné a také za nedůvodné. Podle žalobkyně výtky žalované směřují do zjištění skutkového stavu a tvrzených vad řízení, popř. na posouzení vymezených právních otázek napadené rozhodnutí nezáviselo. Žalobkyně též podrobně zopakovala svá tvrzení prezentovaná již v řízení před soudy nižších stupňů zejména, že žalovaná sama vlastním vědomým volním jednáním právní úpravou nikterak nevynuceným v kooperaci s ČD (tím, že pro ČD zřídila do té doby neexistující odběrná místa) znemožnila plnění vlastní zákonem uložené povinnosti zajišťovat dodávky trakčního proudu dopravcům a tím současně i splnění svých smluvních závazků, a že taková okolnost nemohla založit překážku vylučující odpovědnost žalované. K otázce povinnosti speciální prevence žalobkyně uvedla, že pro soudy nižších stupňů nebylo rozhodné posouzení otázky, zda povinnost speciální prevence vzniká již v době hrozby vzniku budoucí škody, či nikoliv, nýbrž otázky, od jakého okamžiku bylo zřejmé, že náhradní prodej je opatřením, které je způsobilé škodu snížit, aniž by způsobilo hrozbu škody jiné a od jakého okamžiku bylo takové opatření reálně možné provést. Tvrdila též, že porušení smlouvy Trakce 2011 nemohlo být zapříčiněno jednáním žalobkyně spočívajícím v tom, že následně uzavřela smlouvu o dodávce elektřiny ČD a že tvrzení o tom, že nesplnění povinnosti žalované mělo být způsobeno jednáním žalobkyně, a tedy náhrada škody vyloučena podle § 376 obch. zák., žalovaná uplatnila až v druhém odvolacím řízení. III. Přípustnost dovolání

18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

20. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Přípustnost dovolání žalované

21. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Ve vztahu k výrokům III a IV, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení, však dovolání není (objektivně) přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ve vztahu k výroku I, kterým byl co do částky 131 084 739 Kč s příslušenstvím změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku bod bodem I a v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta, rozhodnutí nezpůsobuje v poměrech žalované žádnou újmu odstranitelnou tím, že dovolací soud toto rozhodnutí změní či zruší. Dovolání je tedy v tomto rozsahu podáno neoprávněnou osobou, je tzv. subjektivně nepřípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015). Ve vztahu k té části výroku II, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I pouze ohledně lhůty k plnění povinnosti žalované k zaplacení částky 726 857 234 Kč s příslušenstvím tak, že lhůta byla prodloužena na šest měsíců od právní moci rozsudku, dovolání žalované v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje žádnou dovolací argumentaci (dovolací důvod či některý z předpokladů přípustnosti dovolání). V tomto rozsahu je tedy dovolání žalované vadné, přičemž tyto nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.

22. Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dovolání žalované přípustné podle § 237 o. s. ř. v rozsahu, v jakém jím byla napadena část výroku II rozsudku odvolacího soudu potvrzující rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 726 857 234 Kč s příslušenstvím.

23. Přípustnost dovolání nezaloží sedmá otázka. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že argumentem, podle něhož odvolací soud nerespektoval (popř. nerespektoval důsledně) závazný právní názor vyslovený v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, dovolatel vystihuje předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 771/2018, nebo usnesení ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3309/2020). Rozhodnutí Nejvyššího soudu žalovanou zmíněná v dovolání, které podle ní odvolací soud nerespektoval, však byla vydána v jiné věci týchž účastníků (ohledně nároku ze smlouvy Trakce 2010) a nešlo tedy o kasační rozhodnutí dovolacího soudu v nyní posuzované věci. Nadto v daném rozhodnutí dovolací soud odkazovanými formulacemi nevyslovil závazný právní názor ohledně řešení konkrétní právní otázky, nýbrž šlo pouze o vyjádření pokynu soudům nižších stupňů pro další postup v řízení v tam projednávané věci (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1075/2024). Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se tak odvolací soud nemohl odchýlit.

24. Pro úplnost lze dodat, že v napadeném rozhodnutí odvolací soud vycházel z konkrétních skutkových zjištění ohledně technické stránky věci, tj. ze skutkových závěrů o tom, z čeho (z jakých zařízení) sestávala před novelou energetického zákona trakční napájecí soustava a LDS žalované, jak byly tyto soustavy na sebe napojeny, dále ze zjištění, že k žádným technickým změnám v tomto ohledu po novele energetického zákona nedošlo, a též ze zjištění, ve kterém místě a jakým způsobem z hlediska technického došlo k připojení odběrného zařízení ČD (kde bylo zřízeno fiktivní odběrné místo ČD). Tvrdí-li žalovaná, že taková zjištění byla „kusá a nekompletní“, ve skutečnosti tím nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014].

25. Závěr o přípustnosti dovolání žalované není způsobilá založit ani osmá otázka, která je fakticky námitkou vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). Nadto nelze přisvědčit námitce žalované o nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť z jeho z obsahu jsou zcela zřejmé a srozumitelné důvody, pro které odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu ve věci rozhodl (včetně závěrů o neexistenci okolnosti vylučující odpovědnost žalované za škodu).

Odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalovanou v možnosti uplatnění dovolacích námitek, jak je zřejmé i z jejího obsáhlého dovolání (srov. například rozsudek 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 100/2013“). Ze závěrů odvolacího soudu k otázce existence okolnosti vylučující odpovědnost žalované též vyplývá, že již neměl důvod se zabývat některými dalšími argumenty žalované, neboť pro posouzení věci za zjištěného stavu již nebyly rozhodné.

Ostatně z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález ze dne 12.

2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).

26. Též devátá otázka je fakticky námitkou vady řízení. Navíc odvolací soud neprovedl důkazy navrhované žalovanou v 2. doplnění odvolání nikoliv proto, že by snad tyto důkazy považoval za tzv. „nepřípustné novoty“ v odvolacím řízení ve smyslu § 205a písm. f) o. s. ř., jak se mylně domnívá žalovaná v dovolání, nýbrž (též) provedení těchto důkazních návrhů žalované zamítl pro nadbytečnost (odůvodněným) usnesením vyhlášeným v průběhu ústního jednání před odvolacím soudem. Posouzení, zda navrhované důkazy splňovaly podmínky § 205a o. s. ř., tedy nebylo pro napadené rozhodnutí určující. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující, je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

27. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky desáté, neboť na jejím řešení (výlučně) napadené rozhodnutí nezáviselo. Rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k závěru o neexistenci okolnosti vylučující odpovědnost žalované bylo založeno na závěru, že žalovaná neměla po nabytí účinnosti novely energetického zákona s ohledem na technické možnosti své LDS povinnost připojit kohokoliv, kdo o to požádá, a dále na závěru, že po novele energetického zákona nedošlo na trakční soustavě a jejím připojení k elektrické síti k žádným stavebním či technickým úpravám, nebyla v ní nainstalovaná žádná konkrétní odběrná zařízení ČD a žalovaná zmařila splnění své povinnosti ze závazkového vztahu svým aktivním jednáním, neboť na základě žádosti ČD o připojení v té době neexistujících odběrným míst ČD, taková virtuální odběrná místa pro ČD nejprve sama zřídila. Prostřednictvím desáté otázky přitom žalovaná v dovolání zpochybňuje pouze první z těchto závěrů, zatímco druhý ze závěrů, který byl sám o sobě postačujícím důvodem pro dovození neexistence okolnosti vylučující odpovědnost žalované za vzniklou škodu, nebyl dovoláním žalované relevantně zpochybněn, a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu. Ani případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení desáté otázky by tak nemohla opodstatnit zrušení rozhodnutí odvolacího soudu či jeho změnu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Pro úplnost lze dodat k námitce žalované, že podle prováděcích předpisů byla povinna registrovat u OTE, a. s., odběrná místa jako součást procesu připojení, že žalovaná nesprávně v dovolání zaměňuje registraci odběrného místa se samotným zřízením (existencí) takového odběrného místa.

28. Jedenáctá otázka nemůže založit přípustnost dovolání z obdobných důvodů jako otázka sedmá, neboť ani pokyn Nejvyššího soudu soudům nižšího stupně ke zkoumání otázky souhlasu vlastníka nemovitosti s připojením odběrného zařízení v rozhodnutí v jiné věci účastnic, nebyl vyjádřením závazného právního názoru dovolacího soudu v nyní projednávané věci. Přípustnost dovolání přitom nezaloží ani odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2218/2017, neboť závěry tam uvedené nejsou přiléhavé na projednávanou věc, v níž je z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu patrné, že ve vztahu k dovození neexistence okolnosti vylučující odpovědnost žalované za škodu postačovala již skutková zjištění a závěry obsažené výše v odstavci 28 (každý z nich mohl obstát samostatně) a bylo nadbytečné zabývat se též zjišťováním existence souhlasu vlastníka nemovitosti a argumentací žalované k tomu uplatněnou.

29. Dvanáctá otázka přípustnost dovolání nezaloží, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu citované žalovanou. Při posouzení, zda žalobkyně dostála povinnosti speciální prevence podle § 384 obch. zák., totiž vycházel ze zjištění učiněných již soudem prvního stupně, podle kterých žalobkyně přistoupila k náhradnímu prodeji elektřiny v přiměřené době poté, co se z dopisu žalované doručeného dne 19. 10. 2010 dozvěděla o tom, že žalovaná neodebere určité konkrétní množství elektrické energie v roce 2011, tj. žalobkyně učinila opatření ke zmírnění škody již v době, kdy jí teprve hrozil budoucí vznik škody (budoucím porušením povinnosti žalované neodebrat elektřinu v roce 2011). Dřívější dopisy žalované ze dne 7. 6. 2010 a 10. 8. 2010 přitom podle hodnocení odvolacího soudu (provedeného i s přihlédnutím k dalším okolnostem věci, v níž šlo o povinnost k odběru značného množství elektřiny, a v kontextu s předchozím postupem žalované ve vztahu ke smlouvě Trakce 2010 – srov. odstavec 32 rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) žalobkyni neumožňovaly pro jejich vágnost a nekonkrétnost přistoupit k náhradnímu prodeji elektřiny (nebylo z nich patrné, v jakém množství již může žalobkyně přistoupit k náhradnímu prodeji elektřiny, aby tím zamezila či zmírnila hrozící škodu neodebráním elektřiny a současně sama neporušila své smluvní povinnosti vůči žalované). Ani v tomto ohledu se tedy odvolací soud neodchýlil od další žalovanou citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek sp. zn. 23 Cdo 1061/2021), neboť na základě uvedených dopisů žalobkyně ještě nemohla vědět o konkrétních důsledcích budoucího hrozícího porušení povinností žalovanou, tak aby je mohla vlastním opatřením (náhradním prodejem elektřiny) zmírnit.

30. Z obsahu výše uvedeného je též zřejmé, že odvolací soud nepostupoval v rozporu se závěrem, který sám vyslovil v předchozím kasačním rozhodnutí, o nezbytnosti posoudit, zda i při vynaložení potřebné odborné péče mohla žalobkyně realizovat náhradní prodej již na základě informací z dopisů žalované ze dne 7. 6. 2010 a 10. 8. 2010. Přípustnost dovolání tudíž není způsobilá založit ani třináctá otázka. Odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně vázanosti vlastním kasačním rozhodnutím.

31. Zpochybňovala-li žalovaná v dovolání samotné skutkové závěry soudů nižších stupňů (hodnocení důkazů o nedostatečnosti dřívějších informací pro to, aby žalobkyně mohla přistoupit k náhradnímu prodeji konkrétního množství elektřiny), z nichž při právním posouzení odvolací soud vycházel, pak lze opět připomenout závěry R 4/2014, podle kterých přípustnost dovolání nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu.

32. I nesprávnost právního posouzení věci při řešení čtrnácté otázky zakládá žalovaná na vlastních skutkových závěrech, že příčinou nesplnění smluvní povinnosti žalovanou byla skutečnost, že žalobkyně uzavřela s ČD dne 28. 6. 2010 smlouvu na dodávku silové elektřiny a že její vypovězení bylo pouze účelovým jednáním. Takové skutkové závěry odvolací soud neučinil. Vycházel totiž ze zjištění, že v době, kdy žalovaná oznámila žalobkyni (dopisem doručeným dne 19. 10. 2010), že konkrétní množství elektřiny neodebere (z důvodu, že si dopravci zajistili vlastní dodávky trakční elektřiny prostřednictvím ČD – což předtím umožnila žalovaná tím, že pro ČD zřídila do té doby neexistující odběrná místa), žalobkyně smlouvu na dodávku elektřiny pro ČD na rok 2011 uzavřenu neměla, neboť smlouva ze dne 28. 6. 2010 byla hned druhý den po svém uzavření žalobkyní vypovězena. S tvrzením o účelovosti výpovědi smlouvy na dodávku elektřiny uzavřené mezi žalobkyní a ČD nadto přichází žalovaná poprvé až v dovolání (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

33. K námitce tzv. opomenutého důkazu – výslechu Mgr. Kele – lze uvést, že o opomenutý důkaz nešlo, neboť odvolací soud neprovedení navrhovaných výslechů osob (spolu s neprovedením dalších důkazů – viz výše v odstavec 27) odůvodnil nadbytečností s ohledem na dostačující průběh a rozsah dokazování před soudem prvního stupně, a to v usnesení vyhlášeném v průběhu ústního jednání před odvolacím soudem za účasti zástupců účastnic. Závěr o přípustnosti dovolání není způsobilá přivodit ani námitka žalované, že napadené rozhodnutí soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, neboť jejím prostřednictvím žalovaná nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jímž může být toliko nesprávné právní posouzení věci.

34. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázek patnácté až osmnácté, jejichž prostřednictvím žalovaná zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem o možnosti jednostranně upravit množství odebrané elektrické energie podle čl. IV. odst. 2 Trakce 2011 vzhledem k ustanovením zákona o veřejných zakázkách a zásadě transparentnosti postupu zadavatele v něm uvedené. Na jejich řešení totiž napadené rozhodnutí nezáviselo. Žalovaná zřejmě přehlédla, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyšel ze zjištění, že podle čl. IV odst. 2 smlouvy Trakce 2011 bylo „upřesnění“ množství odebrané energie umožněno do 15. 10. 2010, avšak žalovaná do uvedeného dne upřesnění množství elektřiny pro rok 2011 neučinila a konkrétní údaj o množství elektrické energie, kterou v roce 2011 odebere, žalobkyni doručila (opožděně) až dne 19. 10. 2010. Proto považoval posuzování otázky, zda žalobkyně byla podle smlouvy skutečně oprávněna takto „upřesnit“ množství odebrané elektřiny, za nepodstatné a nadbytečné.

35. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl jako podané neoprávněnou osobou [§ 218 písm. b) o. s. ř. ve spojení s 243c odst. 3 věta první o. s. ř.] v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku I napadeného rozsudku. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti výrokům III a IV, jej odmítl pro objektivní nepřípustnost, a ve zbylém rozsahu bylo dovolání žalované odmítnuto pro nepřípustnost (zčásti též pro vady) – vše podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání žalobkyně

36. První otázka nezaloží přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se sice zčásti odchýlil od svého dřívějšího právního názoru vyjádřeného ve zrušujícím usnesení, avšak při tomto částečném odklonu nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího (i Ústavního) soudu citovanou žalobkyní v dovolání. Odvolací soud totiž v novém rozhodnutí zaujal odlišný právní názor v otázce, v jakém rozsahu porušila žalovaná smluvní povinnost odebrat sjednané množství elektřiny, na základě odlišného zjištění o tom, co strany sjednaly ve smlouvě Trakce 2011, než z jakého vycházel ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí. Konkrétně jinak vyložil zejména obsah čl. IV odst. 2 a čl. V odst. 1 písm. b) smlouvy Trakce 2011, z nějž dovodil, že množství elektřiny, které mělo být dodáno žalobkyní a odebráno žalovanou, bylo již ve smlouvě sjednáno s předpokládanou tolerancí ± 15 %, tj. jinak řečeno uzavřel, že již samotná smlouva předpokládala toleranci ročního množství odebrané elektrické energie oběma směry v rozsahu 15 % z hodnoty 1 312 000 MWh a pro případ nedodržení této tolerance smlouva obsahovala zvláštní ujednání o ceně elektřiny. Odlišné právní posouzení odvolacího soudu tedy bylo založeno na odlišném výsledku výkladu obsahu smlouvy Trakce 2011, tj. na výsledku, k němuž odvolací soud dospěl na základě jím odlišně zjištěného skutkového stavu věci při zjišťování obsahu tohoto právního úkonu.

37. Prostřednictvím druhé otázky žalobkyně ve skutečnosti namítá vadu řízení spočívající v nepředvídatelnosti a překvapivosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K této námitce dovolací soud přihlédl při posouzení důvodnosti dovolání žalobkyně (viz níže).

38. Dovolání není přípustné ani pro řešení čtvrté, páté a šesté otázky, neboť tyto otázky odvolací soud neřešil (na jejich řešení napadené rozhodnutí nezáviselo). Při jejich formulaci žalobkyně zčásti vychází ze závěrů, které odvolací soud neučinil. Odvolací soud totiž neměl za to, že byla sjednána tolerance určité odchylky na straně zákazníka v odběru a čase „z důvodu, které vyplývají z povahy zboží“ a „specifik jeho odběru“, ani neuzavřel, že by se ujednáním o toleranci odchylky dodavatel „vzdával náhrady škody“. Stejně tak nevycházel ze zjištění, že by smlouva zakládala žalované právo „jednostranně odříci odběr sjednaného plnění ve výši 15 %“ tedy v tomto rozsahu „změnit předmět veřejné zakázky – předmět plnění dle smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku“, pokud uzavřel, že samotný předmět plnění dle smlouvy (sjednané množství elektřiny) již byl dohodnut s tolerancí ve výši 15 % oběma směry. Své právní posouzení odvolací soud též nezaložil na předpokladu, který žalobkyně uplatňuje v rámci argumentace k šesté otázce, že šlo o „podstatnou změnu smlouvy na veřejnou zakázku“. Nadto čtvrtou a pátou otázku žalobkyně vztahuje k „příslušné hmotněprávní úpravě“ bez toho, aniž by z její dovolací argumentace bylo zřejmé, k výkladu jakého konkrétního ustanovení právního předpisu mají tyto otázky směřovat.

39. Přípustnost dovolání nezaloží též námitky žalobkyně uplatněné v rámci argumentace k třetí otázce, v nichž odvolacímu soudu vytýkala porušení zásady pacta sunt servanda. Žalobkyně v nich vychází z vlastního závěru o výkladu smlouvy Trakce 2011 odlišného od závěru odvolacího soudu. Odvolací soud totiž neměl za to, že by žalovaná byla oprávněna jednostranně měnit obsah závazkového vztahu, tj. že by mohla v určité části smlouvu neplnit, nýbrž vycházel z výkladu smlouvy Trakce 2011, podle kterého byl rozsah smluvního plnění předem dohodnut s určitou tolerancí, tj. že plnění povinností smluvních stran v limitu dohodnuté tolerance (nad nebo pod určité konkrétní množství elektřiny) bylo stále plněním povinností podle smlouvy.

40. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky třetí, jíž žalobkyně zpochybňuje postup odvolacího soudu při výkladu právního úkonu, konkrétně při výkladu čl. IV a čl. V odst. 1 písm. b) smlouvy Trakce 2011, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání

41. Dovolání je důvodné.

42. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

43. Podle § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).

44. Nejvyšší soud ve své judikatuře již opakovaně vysvětlil, že při pochybnostech o obsahu právního úkonu vyjádřeného slovy je třeba jeho obsah zjistit za použití výkladových pravidel (§ 35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy též § 266 obch. zák.), která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným nejen na jazykovém vyjádření právního úkonu, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby v okamžiku uzavírání smlouvy). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).

Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, a ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015). Ústavní soud pak k tomu vyložil, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit.

Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14.

4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, z následné judikatury Nejvyššího soudu srov. rozsudky ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5196/2017).

45. Pro právní úkony v oblasti obchodních závazkových vztahů pak platí, že při výkladu projevu vůle podle § 266 obch. zák. je v první řadě určující úmysl jednající smluvní strany, a to za předpokladu, že její úmysl byl druhé straně znám anebo jí musel být znám (tj. podle tzv. subjektivního hlediska). Nebyl-li druhé smluvní straně úmysl jednajícího znám a ani jí nemohl být znám (tedy není-li možné skutečnou nebo předpokládanou znalost vůle jednajícího prokázat), vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení adresáta, popř. podle toho, jaký význam se výrazům použitým v právních úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní zvyklosti přikládá (tj. podle tzv. objektivního hlediska). Při výkladu projevu vůle podle subjektivního nebo objektivního hlediska současně platí, že musí být přihlédnuto jednak ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jednak k následnému chování stran, připouští-li to povaha věcí (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 268/2012, a ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3348/2020). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012).

46. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že čl. IV odst. 2 smlouvy Trakce 2011 umožňoval kontinuální korekci 15 % upřesněného množství (resp. sjednaného množství, neboť k „upřesnění“ nedošlo“) a že čl. V odst. 1 písm. b) smlouvy na dodávku elektřiny pro případ nedodržení této tolerance obsahoval zvláštní cenové ujednání, tj. že smlouva sama předpokládala toleranci 15 % množství odebrané elektrické energie oběma směry. Odkázal též na názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2017, č. j. 32 Cdo 3646/2015-680.

47. Ačkoliv ohledně výkladu čl. IV odst. 2 a čl. V odst. 1 písm. b) smlouvy Trakce 2011 panovala mezi stranami neshoda, odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí takto pouze sdělil své představy o obsahu smlouvy, aniž by svůj závěr založil na řádně provedeném výkladu smlouvy podle výše zmíněných interpretačních pravidel. Výklad citovaných smluvních ujednání přitom byl podle odvolacího soudu podstatný pro závěr, v jakém rozsahu porušila žalovaná svou smluvní povinnost (uvedenou v čl. II odst. 2 smlouvy Trakce 2011) „odebrat sjednané množství elektřiny … podle podmínek této Smlouvy“.

48. Odvolací soud nejenže podrobněji na základě výsledku dokazování nezkoumal, jaká byla v příslušné sporné otázce skutečná vůle smluvních stran (jejich úmysl) se zřetelem k okolnostem případu, popřípadě jaký význam by takovým smluvním ujednáním přikládala strana smlouvy ve smyslu 266 odst. 1 věty druhé obch. zák., pokud by skutečný úmysl stran nebyl zjištěn. Ani samotné jazykové vyjádření zachycené ve smlouvě nepodrobil řádnému výkladu jazykovému, systematickému a logickému. Nedostál tedy požadavkům vyplývajícím z citované judikatury, a jeho právní posouzení proto není správné.

49. Lze též dodat k odkazu odvolacího soudu na závěry vyjádřené Nejvyšším soudem jako obiter dictum ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3646/2015, v němž byl řešen spor účastnic ze smlouvy Trakce 2010, jejíž znění bylo obdobné, že odvolací soud patrně přehlédl, že dovolací soud tyto závěry vyslovil pouze jako upozornění na to, aby soudy (v tam řešené věci) v dalším řízení neopomenuly posoudit (též) význam práva na „upřesnění“ objemu elektřiny, které bylo sjednáno v čl. IV odst. 2 smlouvy a důsledky, které by takové případě „upřesnění“ objemu elektřiny mohlo mít. Uvedené upozornění se výslovně týkalo práva na „upřesnění“, které však podle odvolacího soudu v nyní posuzované věci nebylo žalovanou (včas) realizováno. Zjevně přitom nešlo o závazný právní názor dovolacího soudu ohledně výkladu smlouvy, neboť otázka výkladu smlouvy nebyla předmětem právního posouzení Nejvyšším soudem v tam řešené věci.

50. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spočívá v absenci řádně provedeného výkladu čl. IV odst. 2 a čl. V odst. 1 písm. b) smlouvy Trakce 2011. Nejvyšší soud tímto rozhodnutím nikterak nepředjímá výsledek, k němuž má odvolací soud při řádném užití zákonných výkladových pravidel v dalším řízení dospět.

51. Za situace, kdy bylo dovolání žalobkyně shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (v rozsahu napadeném přípustným dovoláním žalobkyně).

52. Považovala-li žalobkyně napadené rozhodnutí za nedostatečně odůvodněné a tudíž nepřezkoumatelné, Nejvyšší soud takovou vadu neshledal, neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí dosahuje takové míry argumentace, která nijak nekrátila žalobkyni v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jejího obsáhlého dovolání (srov. R 100/2013).

53. Důvodnou není ani námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí. Rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu je ustálena v závěru, že soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu. Účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. Překvapivým je přitom takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, jestliže odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. O překvapivé rozhodnutí naopak nejde, jestliže účastníkům řízení muselo být zřejmé, že soud se danou otázkou musí zabývat (srov. například rozsudky Nejvyššího soud ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013, ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3753/2018, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, či ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11). V nyní projednávané věci se odvolací soud zabýval výkladem čl. IV odst. 2 a čl. V odst. 1 písm. b) smlouvy Trakce 2011 vzhledem k odvolací námitce žalované ohledně tolerance 15 % odebraného množství elektřiny, k níž se v rámci odvolacího řízení věcně (a nesouhlasně) vyjadřovala též žalobkyně. Rozhodnutí založené na výkladu uvedených článků smlouvy Trakce 2011 (byť odlišném od představy žalobkyně) ve svém výsledku přisvědčujícím odvolací námitce žalované tedy nemohlo být pro žalobkyni překvapivé ve smyslu výše citované judikatury. Skutečnost, že při výkladu smlouvy odvolací soud nepostupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu přitom byla výše shledána dovolacím soudem jako nesprávné právní posouzení věci. V tomto směru je již nerozhodné, zda odvolací soud takto při nesprávně provedeném výkladu smlouvy fakticky vycházel z odlišných skutkových zjištění o obsahu smlouvy (o jejím výkladu), než z jakých vycházel soud prvního stupně, ačkoliv ve svém rozhodnutí deklaroval (v rozporu s výše uvedeným), že vychází ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně.

54. Nelze přisvědčit ani námitce o uplatnění tvrzení žalované v rozporu se zásadou koncentrace řízení, resp. v rozporu s principem neúplné apelace, neboť na význam 15% odchylky v množství odebrané elektřiny pro posouzení nároku žalobkyně [konkrétně na obsah čl. V odst. 1 písm. b) smlouvy trakce 2011] poukazovala žalovaná již ve svých dřívějších podáních.

55. Nejvyšší soud nesdílí ani názor žalobkyně o vnitřní rozpornosti napadeného rozhodnutí v posouzení možnosti jednostranné změny smlouvy s ohledem na právní úpravu veřejných zakázek, neboť odvolací soud nezaložil svůj závěr o tom, že v rozsahu tolerance 15 % nemohlo jít o porušení smluvní povinnosti, na předpokladu možnosti následné jednostranné změny smlouvy, nýbrž na výkladu smlouvy, podle kterého již samotný předmět plnění dle smlouvy (sjednané množství elektřiny) byl dohodnut s tolerancí ve výši 15 % oběma směry, tj. že již samotná smlouva předpokládala toleranci sjednaného množství elektřiny.

56. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu jeho výroku I a v závislých výrocích o nákladech řízení (výroky III a IV), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř.

57. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

58. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém konečném rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 3. 2025

Mgr. Jiří Němec předseda senátu