23 Cdo 3124/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobce Mgr. Milana Edelmanna, se sídlem v Loděnici, Chrustenice 208, správce
konkurzní podstaty dlužníka P. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Janou
Taschnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, proti
žalované Strand View, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Sokolská 1605/66,
identifikační číslo osoby 28986300, zastoupené JUDr. Dalilou Pelechovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1364/20, v řízení o zrušení
rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka Valašské
Meziříčí pod sp. zn. 13 C 63/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2017, č. j. 8 Co 45/2017-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka Valašské Meziříčí usnesením ze dne 7. 12.
2016, č. j. 13 C 63/2014-198, zastavil odvolací řízení (bod I. výroku) a
rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením v
záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala
žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné
dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). Žalobce se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že
zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení rozhodnutí soudu
prvního stupně o zastavení odvolacího řízení; výroky o nákladech řízení se
dovolací soud proto nezabýval. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatelka ve svém dovolání namítá, že vyměřený soudní poplatek ve výši
147.540 Kč dle položky 17a Sazebníku soudních poplatků [jenž je přílohou zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních
poplatcích“)] za podané odvolání je nesprávný, když soudní poplatek za odvolání
proti rozsudku o zrušení rozhodčího nálezu činí 2.000 Kč (dle položky 22 odst. 1 písm. b/ Sazebníku soudních poplatků). Přípustnost dovolání spatřuje v tom,
že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přičemž
odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo
4438/2015. V rozhodnutí ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, se Nejvyšší soud
zabýval tím, zda nezaplacení zjevně nesprávně vyměřeného soudního poplatku může
být důvodem pro zastavení řízení, a to za situace, kdy v tam řešené věci byla
dovolatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 3.475 Kč,
který nezaplatila, když dle dovolatelky správná výše soudního poplatku činila
2.870 Kč.
Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí vyložil, že „poplatková povinnost
je stanovena zákonem a nesprávné určení výše poplatku soudem v žádném případě
nepůsobí její změnu, pouze výši soudního poplatku individualizuje. Jinak
řečeno, pokud soud ve výzvě nesprávně stanoví výši soudního poplatku, nevzniká
tímto rozhodnutím poplatníkovi povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši
nesprávně stanovené soudem, ale zůstává mu zachována poplatková povinnost
zákonná. Vzhledem k tomu, že následkem nezaplacení soudního poplatku je
zastavení řízení, vystavila se dovolatelka svou nečinností riziku, že bude
řízení zastaveno a tak se také stalo, ač byla výše poplatku za žalobu stanovena
nesprávně a žalobkyně nezaplatila poplatek proto, že tuto nesprávnost
považovala za zcela zřejmou“. Nejvyšší soud uzavřel, že „dovolatelka měla
možnost zpochybňovat výši vyměřeného soudního poplatku, či mohla zaplatit celou
vyměřenou částku a požadovat vrácení přeplatku zaplaceného soudního poplatku
podle § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, či mohla zaplatit správnou
výši soudního poplatku podle zákona. Pokud však dovolatelka vůbec nereagovala a
soudní poplatek nezaplatila ani ve správné výši určené zákonem, nelze dovodit,
že rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je
nesprávné“. V nyní projednávané věci soud prvního stupně zastavil odvolací řízení, jelikož
žalovaná na výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání dle
položky 17a bod a) Sazebníku soudních poplatků ve výši 147.540 Kč soudní
poplatek ve lhůtě k tomu určené nezaplatila. V podaném odvolání proti
rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení žalovaná argumentovala tím, že soudní
poplatek byl vyměřen nesprávně, když měl činit pouze částku 2.000 Kč. Dotazem
na soud prvního stupně odvolací soud následně zjistil, že soudní poplatek (v
jakékoli výši) zaplacen nebyl. Za této situace Nejvyšší soud neshledal důvod se od závěrů vyslovených v
rozhodnutí ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, které jsou
aplikovatelné i v této věci, odchýlit. Odvolací soud tedy správně dovodil, že
pokud žalovaná měla za to, že soudní poplatek byl vyměřen v nesprávné výši, a
chtěla se vyhnout zastavení řízení, neměla zůstat nečinná a spoléhat na to, že
soud si nesprávnost výše soudního poplatku dříve či později uvědomí a vyzve ji
k zaplacení soudního poplatku ve správné výši; žalovaná mohla zaplatit soudní
poplatek v zákonné výši a upozornit soud na to, že poplatek byl vyměřen
nesprávně. Závěru odvolacího soudu, dle něhož pokud žalovaná na vyměřený
poplatek žádnou částku nezaplatila, soud prvního stupně postupoval zcela
správně, pokud odvolací řízení zastavil, nelze ničeho vytknout. Konečně namítá-li dovolatelka kolizi s ústavně zaručenými právy dovolatelky,
Nejvyšší soud připomíná stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS – st. 35/13, v němž Ústavní soud mj. konstatoval, že případné
nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle § 9 odst.
1 zákona o soudních
poplatcích samo o sobě není způsobilé bezprostředně působit zásah do základních
práv a svobod poplatníka, nýbrž takový důsledek by bylo možné přičíst až
usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku,
nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku,
jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu. Ústavní soud rovněž
uzavřel, že určí-li soud ve výzvě výši poplatku nesprávně částkou vyšší, bylo
by nezákonným takové rozhodnutí, kterým by bylo řízení zastaveno pro
nezaplacení této „převyšující“ části.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu