USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně I. C. Finance Corp., s.r.o., se sídlem v Lysé nad Labem, Vojanova 1076/21, identifikační číslo osoby 27126803, proti žalovanému J. B., zastoupenému Mgr. Robertem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1151/55, o zaplacení 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 359/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2024, č. j. 12 Co 193/2023-69, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
1. Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro zmeškání ze dne 19. 4. 2023, č. j. 18 C 359/2022-36, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 450 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
2. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro zmeškání s tím, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále také jen „o. s. ř.“, neboť žalovanému byla doručena spolu s platebním rozkazem vydaným dne 7. 10. 2022 do vlastních rukou žaloba a po podání odporu žalovaným mu pak bylo dne 21. 3. 2023 doručeno předvolání k jednání na den 19. 4. 2023. Žalovaný se k prvnímu konanému jednání nedostavil bez důvodné a včasné omluvy, ač byl poučen o následcích takového nedostavení, a žalobkyně současně při tomto jednání navrhla vydání rozsudku pro zmeškání.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2024, č. j. 12 Co 193/2023-69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud se ztotožnil s tím, že v projednávané věci byly splněny zákonné podmínky vydání rozsudku pro zmeškání. K odkazu žalovaného na judikaturu Ústavního soudu, podle které by měl soud při rozhodování o případném rozsudku pro zmeškání vzít v úvahu předchozí procesní aktivitu žalovaného (zda se vyjádřil k žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd.), odvolací soud uvedl, že v dané věci nebylo vydání rozsudku pro zmeškání přepjatým formalismem a rozsudek není nespravedlivý. Poukázal na to, že žalovaný sice nebyl ve sporu zcela nečinný, když soudu jednoznačně sdělil, že s žalobou nesouhlasí. Jeho vyjádření k věci ale dle odvolacího soudu neobsahovalo žádnou ucelenou obranu (včetně jasných tvrzení a důkazních návrhů) o tom, proč by žalobní požadavek na vrácení zápůjčky vůči němu neměl být důvodný.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení tří otázek procesního práva, z nichž dvě odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a jedna nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně dovolatel formuloval tyto otázky: a) Otázka posouzení předchozí procesní aktivity žalovaného jako překážky vydání rozsudku pro zmeškání. b) Otázka, zda rozsudek pro zmeškání musí obsahovat poučení o právu podat návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 4 o. s. ř. c) Otázka rozhodování o nákladech řízení v situaci, kdy žalovanému bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
6. U otázky pod bodem a) dovolatel namítal, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Odkázal na konkrétní rozhodnutí, podle nichž pro vydání rozsudku pro zmeškání nestačí, aby byly splněny pouze formální podmínky plynoucí z § 153b o. s. ř., ale je zároveň třeba věnovat pozornost také dalším materiálním hlediskům, mezi které je řazena předchozí procesní aktivita žalovaného. Z judikatury dle dovolatele vyplývá, že v případě, kdy je zřejmé, že žalovaný svojí procesní aktivitou dává najevo zájem o řízení, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě.
7. Dovolatel měl za to, že před vydáním rozsudku pro zmeškání projevil dostatečnou procesní aktivitu; poukázal na to, že podal odpor proti platebnímu rozkazu, následně se písemně vyjádřil k věci samé podáním ze dne 21. 11. 2022, ve kterém uvedl, že žalobou uplatněný nárok neuznává, popřel uzavření smlouvy o zápůjčce a sporoval, že by její uzavření vyplývalo ze směnky, kterou na důkaz toho předložila žalobkyně; následně podáním ze dne 12. 1. 2023 nesouhlasil s projednáním věci bez nařízení jednání. Podle dovolatele jsou shrnutá podání projevem jeho dostatečné procesní aktivity, z níž vyplývalo, že s žalobou nesouhlasí a chce se jí bránit, což mělo soud prvního stupně vést k tomu, aby nevydal rozsudek pro zmeškání. Dovolatel rovněž nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný sice nebyl nečinný, ale jeho podání neobsahovalo ucelenou obranu. K tomu uvedl, že mu nelze jakožto právnímu laikovi přikládat k tíži, že v době, kdy nebyl zastoupen advokátem, předložil soudu na svoji procesní obranu podání, které neobsahovalo jasná tvrzení a důkazní návrhy. Důležité je, že z jeho podání byly seznatelné základní teze jeho procesní obrany.
8. Otázka pod bodem b) nebyla dle dovolatele dosud v rozhodovací praxi řešena. Dovolatel má za to, že písemné vyhotovení kontumačního rozsudku má obsahovat i poučení o právu podat návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 4 o. s. ř. Ačkoli uvedené právo není opravným prostředkem, o kterém musí soud účastníky poučit podle § 157 odst. 1 o. s. ř., dovozuje dovolatel nezbytnost poučení o právu podle § 153b odst. 4 o. s. ř. přímo z obecného ustanovení § 5 o. s. ř. o poučovací povinnosti soudu. Dovolatel na podporu své argumentace odkázal na literaturu, podle níž § 5 o. s. ř. nemá toliko proklamativní charakter, ale uplatní se v případech, kdy procesní předpis upravuje právo či povinnost, ale neukládá o tom soudu zvláštní poučovací povinnost.
9. K otázce pod bodem c) dovolatel uvedl, že si je vědom, že proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné, ale pro případ, že by dovolací soud vyhodnotil dovolání jako přípustné, poukazuje na vadnost výroku o nákladech řízení spočívající v tom, že žalovanému bylo uloženo hradit náklady odvolacího řízení, ačkoli byl v době vydání rozhodnutí osvobozen od soudních poplatků.
10. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Rovněž navrhl, aby byla odložena právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku.
11. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
13. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
14. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
16. Dovolání není přípustné.
17. Dovolání žalovaného v rozsahu směřujícím proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, jehož se týkala dovolací otázka výše shrnutá pod bodem c), není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
18. Otázka výše shrnutá pod bodem b) ohledně toho, zda má písemné vyhotovení rozsudku pro zmeškání obsahovat i poučení o právu podat návrh na zrušení tohoto rozsudku podle § 153b odst. 4 o. s. ř., nezaloží přípustnost dovolání, neboť její řešení nemůže mít vliv na posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, a tudíž na takové otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (§ 205b o. s. ř.). Nejvyšší soud přitom ve svém rozhodování opakovaně uvedl, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
19. K tomu pak lze doplnit, že z obsahu spisu se podává, že žalovaný svého práva podat návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 4 o. s. ř. využil a bylo o něm rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 2. 2024, č. j. 18 C 359/2022-59, tak, že návrh byl pro nedůvodnost zamítnut. Žalovaný proti tomuto rozhodnutí odvolání nepodal. Z uvedeného vyplývá, že bez ohledu na obsah poučení v napadeném rozsudku nebyla (nemohla být) žalovanému v projednávané věci způsobena újma při uplatnění jeho práv.
20. Ani otázka výše shrnutá pod bodem a) nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
21. Nejvyšší soud (shodně s judikaturou Ústavního soudu) ve svém rozhodování vychází z toho, že soudy při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání musí brát v úvahu rovněž předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje. Srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, rozsudek ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, a ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013, usnesení ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013, a ze dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 ICdo 141/2017, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05, ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2785/07, a ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12.
22. Pokud odvolací soud vzal při svém právním posouzení v úvahu, že žalovaný sice podal dne 21. 10. 2022 odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu, následně podal dne 21. 11. 2022 vyjádření k žalobě a v reakci na výzvu soudu podáním ze dne 12. 1. 2023 sdělil soudu, že nesouhlasí, aby bylo ve věci soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na které se následně bez omluvy nedostavil, ačkoli byl řádně předvolán, a na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že popsanou procesní aktivitu žalovaného nelze považovat za dostatečnou pro vyloučení možnosti rozhodnout rozsudkem pro zmeškání (při současném splnění všech dalších podmínek kontumace podle § 153b o. s. ř.), pak se od výše citované judikatury neodchýlil.
23. V projednávané věci pak nelze především odhlédnout od toho, že žalovaný na usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. 12. 2022, č. j. 18 C 359/2022-22, kterým byl vyzván, aby se do 7 dnů od jeho doručení vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (s tím, že nevyjádří-li se této lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí), vyjádřil až dne 12. 1. 2023, tedy až po 17 dnech ode dne 26. 12. 2022, kdy mu byla uvedená výzva doručena, a to tak, že s rozhodnutím věci bez jednání vyjádřil nesouhlas. Načež se žalovaný následně na toto jednání, které bylo právě na základě jeho výslovného nesouhlasu s navrhovaným postupem soudu řádně nařízeno (předvolání bylo doručeno do datové schránky žalovaného, do níž se žalovaný včas přihlásil), bez jakékoli omluvy nedostavil.
24. Dospěl-li tak odvolací soud i při přihlédnutí k tomuto procesnímu postupu žalovaného k závěru, že nejde o situaci, kdy by se žalovaný skutečně aktivně podílel na soudním procesu a jeho úkony by vskutku směřovaly k tomu, aby spor byl co nejrychleji ve věci samé projednán a rozhodnut, čímž by byly splněny výjimečné okolnosti pro nevydání rozsudku pro zmeškání i při splnění všech podmínek podle § 153b o. s. ř., je jeho rozhodnutí v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu.
25. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. Žalovaný v dovolání rovněž navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalovaného na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nezabýval.
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu