ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v
právní věci žalobce: MARSERVIS s. r. o., se sídlem Praha 5, nám. 14. října
1307/2, IČ 46886061, zastoupen JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem Na
Vyhlídce 53, Karlovy Vary, PSČ 360 21, proti žalovanému: Město Chodov, se
sídlem Chodov, Komenského 1077, IČ 00259349, zastoupenému JUDr. Vladislavem
Bílkem, advokátem, se sídlem Čsl. legií 143, Klatovy, PSČ 339 01, o určení
existence právního vztahu, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 20 C
352/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10.
března 2010, č. j. 25 Co 300/2008-254, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 10. června 2008, č. j. 20 C
352/2003-91, určil, že existuje nájemní poměr založený smlouvou uzavřenou
žalobcem jako nájemcem a žalovaným jako pronajímatelem dne 23. 12. 1993, jejímž
předmětem je nájem tepelných zařízení a dalšího majetku specifikovaného touto
nájemní smlouvou (výrok I.), žalobu o určení, že nájemní poměr založený
smlouvou uzavřenou žalobcem jako nájemcem a žalovaným jako pronajímatelem dne
23. 12. 1993 existuje ve znění dodatků k této smlouvě zamítl (výrok II.) a
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 46.363,99
Kč (výrok III.). Soud prvního stupně v tomto svém druhém rozsudku ve věci (první rozsudek byl
odvolacím soudem zrušen) na rozdíl od předchozího rozsudku dospěl k závěru, že
žalobce má naléhavý právní zájem, (§ 80 písm. c) občanského soudního řádu –
dále též „o. s. ř.“ pouze na určení, že nájemní poměr existuje ve znění smlouvy
z 23. 12. 1993, nikoliv však též ve znění dodatků k této smlouvě. Závazkový
vztah mezi účastníky soud posoudil jako vztah mezi podnikateli podle § 261
odst. 1 obchodního zákoníku („obch. zák.“), neboť žalobce je podnikatel a
žalovaný vystupoval při vzniku závazku jako samosprávná územní jednotka při
zajišťování veřejných potřeb, přičemž nájemní smlouva se řídí ust. § 663 an. občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“). Soud neposoudil nájemní smlouvu
jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, jak namítal žalovaný a
taktéž neshledal ujednání v čl. XIII. nájemní smlouvy neplatné pro neurčitost. Toto smluvní ustanovení předpokládalo právo výpovědi pro případ, že jiný
nájemce by stejnou činnost prováděl za zřetelně výhodnějších podmínek. Výpověď
žalovaného ze dne 30. 12. 2002 však nebyla dostatečně skutkově vymezena a
žalobce oprávněně odmítl doručenou výpověď uznat. Soud prvního stupně proto rozhodl, že nájemní poměr ve svém základu dále
existuje, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. Krajský soud v Plzni rozsudkem v záhlaví označeným výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že
existuje nájemní poměr založený smlouvou uzavřenou žalobcem jako nájemcem a
žalovaným jako pronajímatelem dne 23. 12. 1993, jejímž předmětem je nájem
tepelných zařízení a dalšího majetku specifikovaného touto nájemní smlouvou,
zamítl (výrok I.), dále řízení o odvolání žalovaného do výroku II. rozsudku
soudu prvního stupně zastavil (výrok II.) a žalobci uložil povinnost nahradit
žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 78.760,- Kč (výrok
III.). Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř. a zejména zopakoval dokazování výslechem bývalého starosty J. S. a
vzhledem k tomu, že z jeho výpovědi vyvodil odlišné skutkové závěry než soud
prvního stupně, vyzval žalobce ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění
důkazů na podporu jeho tvrzení, že záměr pronájmu majetku obce byl uveřejněn v
souladu se zákonem o obcích (zákon č. 367/1990 Sb.).
Odvolací soud vycházel z
právního názoru, že uzavření smlouvy o převodu či pronájmu nemovitého majetku
obce, byla-li uzavřena bez předchozího zveřejnění záměru obce (§ 36a odst. 4
zák. č. 367/1990 Sb.), je úkonem absolutně neplatným podle § 39 obč. zák. (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1659/97). Po doplnění dokazování
výslechy svědkyň H. V., Y. K. a L. B. ve spojení s výslechem bývalého starosty
J. S. pak dospěl odvolací soud k závěru, že nebylo prokázáno zveřejnění záměru
obce pronajmout nemovitý majetek obce, jak to ukládá výše cit. ustanovení
zákona o obcích. Záměr pronájmu mohl být v daném případě uveřejněn jen na
úřední desce a zároveň zaznamenán v písemně vedené evidenci. Neobstojí proto
závěr učiněný soudem prvního stupně, že nebylo-li zveřejnění zaznamenáno v
evidenci, neznamená to, že nebylo učiněno. Odvolací soud uzavřel, že nájemní smlouva sjednaná účastníky dne 23. 12. 1993
je absolutně neplatná, k čemuž je nutno vždy přihlédnout. K tomu odvolací soud
podotkl, že platností smlouvy se zabývat musel, neboť je-li předmětem řízení
žaloba o určení existence vztahu ze smlouvy, v tomto případě posouzení
platnosti výpovědi vztahu touto smlouvou založeného, je třeba jako předběžnou
otázku posoudit platnost smlouvy. Platnost smlouvy byla žalovaným v řízení
napadena, byť z jiných důvodů. Proto odvolací soud rozhodl, jak shora uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku,
když co do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně bylo odvolací řízení podle
§ 207 odst. 2 o. s. ř. zastaveno pro zpětvzetí odvolání v tomto rozsahu. Dovoláním ze dne 28. 4. 2010 napadl žalobce rozhodnutí odvolacího soudu, k
jehož přípustnosti odkázal na § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ohledně důvodů
dovolání namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, že rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování a konečně že odvolací soud
zatížil řízení vadou způsobující nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel má
napadený rozsudek za nepřesvědčivý a nepřezkoumatelný. Dovolatel v obsáhlém odůvodnění dovolání především napadl hodnocení klíčového
důkazu, za jaký pokládá originál „sešitu“ označeného jako „Úřední deska“,
obsahujícího evidenci listin, zveřejněných na úřední desce Městského úřadu v
Chodově za období od roku 1992 do roku 2002. Žalovaný totiž předložil údajně
ověřenou kopii pouze části sešitu, nikoli celého sešitu. Advokát žalobce nalezl
ve spise, a to teprve po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, pouze kopii,
která se neshoduje s originálem, přičemž tato kopie obsahuje zápisy nejen od
počátku roku 1993, původně uváděné, nýbrž již od počátku roku 1992, o čemž
žalobce nevěděl. Žalobce nemohl originál sešitu užít jako důkaz ve svůj
prospěch v úplném znění, protože jej neměl k dispozici. Odvolací soud se
nezabýval ani žádostí žalobce o odročení jednání dne 10. 3. 2010 a tím
znemožnil žalobci důkaz originálem úplného sešitu provést, který obsahoval
seznam listin zveřejněných na úřední desce. Dovolatel dále namítl, že v daném případě byly naplněny též oba dovolací důvody
podle § 241a odst.
2 písm. a) a b) o. s. ř., jakož i dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř., když odvolací soud připustil při ústním jednání dne 10. 3. 2010 provedení důkazu originálem sešitu a konfrontoval jej s výpověďmi
svědkyň, aniž by před tím originál sešitu identifikoval s jeho údajně ověřenou
kopií. Dovolatel v dovolání dále rekapituloval průběh celého dosavadního řízení ve
sporné otázce platnosti nájemní smlouvy a existence nájemního poměru. Dovolatel na základě uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení a přiznal mu náhradu
nákladů dovolacího řízení. V dalších podáních ze 7. 9. 2010 a 21. 12. 2010 dovolatel urgoval co
nejrychlejší rozhodnutí, přiložil rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze
dne 8. 12. 2010 o zrušení licence na rozvod tepelné energie, udělené žalobci. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. ) nejprve konstatoval, že na
dané dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava, obsažená v ust. § 236 an. občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
včetně novely zákona č. 7/2009 Sb., kterážto novela o. s. ř. nabyla účinnosti
dnem 1. 7. 2009, poněvadž napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno
(vyhlášeno) dne 10. 3. 2010 (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení cit. novely). Poté Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje
náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř. ) a že je přípustné, jelikož směřuje výslovně proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (a to souvisejícího výroku o nákladech
řízení ve výroku III.), takže přípustnost dovolání se opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel uplatnil všechny tři dovolací důvody, které se mu ze zákona nabízejí
(§ 241a odst. 2 písm. a), § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř.). Především nelze dovolateli přisvědčit, že v tomto případě jde o otázku
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel ve své argumentaci žádnou právní otázku, kterou by odvolací soud
nesprávně posoudil, neoznačil. Jeho námitky v tomto smyslu jsou pouze obecné
povahy, bez náležitého konkrétního vymezení, je však zřejmé, že by event. mohl
napadat výklad ust. § 36a odst. 4 zák. č. 367/1990 Sb., na němž rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá. Dovolací soud již v řadě svých rozhodnutí (např. rozsudku ze 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3757/2007) vyložil účel požadavku na publikaci závěru obce
stanoveného v § 36a odst. 4 zák. č. 367/1990 Sb. má-li být převeden či pronajat
obecní nemovitý majetek. Dále pak např. v rozhodnutí ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010 Nejvyšší soud zaujal názor, že byla-li uzavřena smlouva o
převodu nemovitého majetku obce bez předchozího zveřejnění tohoto záměru dle
ust. § 36a odst. 4 zák. č. 367/1990 Sb. je tento úkon podle § 39 obč. zák. neplatný pro obcházení zákona. Totéž platí i v případě pronájmu nemovitého
majetku obce – viz § 36a odst. 4 zák. č. 367/1990 Sb.
Bylo-li v řízení zjištěno, že záměr obce pronajmout předmětné nemovitosti nebyl
zveřejněn, je pak závěr o neplatnosti nájemní smlouvy, která byla přesto
uzavřena správný a v souladu s již ustálenou judikaturou.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel především napadá skutkové závěry
odvolacího soudu týkající se zveřejnění záměru obce pronajmout nemovitosti
popř. další zařízení sloužící k dodávkám tepla. Dovolatel je toho názoru, že
není správný závěr, že nebylo prokázáno zveřejnění tohoto záměru. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá ust. § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly
nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení
najevo, nebo v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem
vyplývajícím z ust. § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které
byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního
práva a jde tedy o případě, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou
nesprávného rozhodnutí. Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3
o. s. ř.. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení
důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není
možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod. V daném případě jde o hodnocení důkazů, jímž byly především svědecké výpovědi
(S., V., K., B.) a z tohoto posouzení nelze vyvodit, že by způsob hodnocení
těchto důkazů byl ve smyslu § 132 o. s. ř. nesprávný v tom směru, že by z něj
nevyplynulo učiněné skutkové zjištění o nezveřejnění záměru obce pronajmout
tepelné zařízení popř. že by tento záměr byl zveřejněn, aniž by o tom byl
učiněn příslušný zápis. Pokud dovolatel v dovolání namítá, že při jednání odvolacího soudu dne 10. 3. 2010 byl žalovaným, resp. jeho zástupcem předložen originál sešitu označeného
jako „úřední deska“ z období roku 1992 a odvolací soud touto listinou důkaz
neprovedl a že z údajů v „sešitě“ z položky č. 66 vyplývá, že v období od 29. 9. do 31. 10. 1992 bylo zveřejněno „výběrové řízení – teplofikace“, je k tomu
nutno uvést následující. Ze skutkového zjištění je zřejmé, že na základě 18. zasedání městského
zastupitelstva města Chodov ze dne 21. 10. 1993 na něm přijatého usnesení
včetně usnesení č. 90/10 a 99/10 byl přijat závěr pronajmout tepelné zařízení
včetně příslušných nemovitostí. Na základě tohoto usnesení byla poté dne 23. 12. 1993 uzavřena nájemní smlouva mezi účastníky řízení. Z toho je zřejmé, že pro řádné zjištění skutkového stavu věci bylo nerozhodné,
zda byl v roce 1992 zveřejněn záměr týkající se výběrového řízení na
teplofikaci či nikoliv.
Pro posouzení věci je určující záměr projednaný na 18. zasedání zastupitelstva města Chodova, na jehož základě byla předmětná nájemní
smlouva uzavřena a tento záměr, jak to vyplývá ze skutkových zjištění
odvolacího soudu nebyl zveřejněn. V tomto ohledu proto nelze dovodit, že neprovedení důkazů uvedeným sešitem,
jeho části týkající se roku 1992 došlo k vadě řízení, která by měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Z uvedeného se tudíž podává závěr, že v daném případě nebyl naplněn žádný z
uplatněných důvodů dovolání, jak byly shora rozebrány a Nejvyšší soud proto
dospěl k závěru, že rozhodnutí v napadeném rozsahu je správné a proto dovolání
jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce neměl v dovolacím řízení
úspěch, přičemž žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v
řízení o dovolání nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.