23 Cdo 3306/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobce Ing. Z. S., místem podnikání v Pardubicích, Na Drážce 418, PSČ
530 03, IČO 63603161, proti žalovanému P. G., místem podnikání ve Svratouchu,
Svratouch 112, PSČ 539 42, IČO 45520836, zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím
Klavíkem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Havlíčkova 99, PSČ 537 01, o
zaplacení částky 1 602 712,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 58 Cm 69/2011, o dovolání
žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 3
Cmo 47/2014–288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 5.
prosince 2013, č. j. 58 Cm 69/2011–269, rozhodl o povinnosti žalovaného
zaplatit žalobci částku 190 155 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od
1. 2. 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do částky 1 412
557,50 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem II), stanovil žalobci povinnost
nahradit žalovanému náklady řízení v částce 99 844 Kč (výrok pod bodem III) a
rozhodl o povinnosti žalobce i žalovaného nahradit státu náklady řízení (výroky
pod bodem IV a V).
K odvolání, kterým žalobce napadl nákladový výrok pod bodem III, Vrchní soud v
Praze usnesením ze dne 14. října 2014, č. j. 3 Cmo 47/2014–288, napadený
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III změnil tak, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 127 932,40 Kč a rozhodl o
povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4
126,10 Kč.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně při rozhodování o náhradě
nákladů řízení zohlednil, že ač bylo žalobě vyhověno pouze do výše 190 155 Kč s
příslušenstvím a ve zbývající části byla žaloba zamítnuta, závisela výše
přiznaného nároku zcela na znaleckém posudku, proto postupoval podle ustanovení
§ 142 odst. 3 o. s. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že
vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3453/2013, na něž
odkázal odvolací soud, dle dovolatele nedopadá na daný případ, neboť ztrátu
podnikatele bylo možné zjistit z účetnictví podnikatele, případně z jeho daňové
evidence, výše plnění proto nezávisí na znaleckém posudku. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky
ze dne 24. dubna 1975, sp. zn. 5 Cz 11/75, podle kterého nelze použít
ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. v těch případech, kdy byl znalecký posudek
prováděn jen k doložení základu uplatňovaného žalobního nároku. Z důvodů výše uvedených žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadené
usnesení odvolacího soudu tak, že potvrdí třetí výrok rozsudku soudu prvního
stupně. Žalobce se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil. Dovolací soud úvodem poznamenává, že v řízení o dovolání bylo postupováno podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění
účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod l. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II
bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení ve smyslu §
241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že
odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle § 142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný,
může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně
nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku
nebo na úvaze soudu. Již v rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 24. dubna 1975, sp. zn. 5 Cz 11/75, na které poukazuje dovolatel, Nejvyšší soud
uvedl, že ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. nelze použít v těch případech, kdy
byl znalecký posudek prováděn jen k doložení základu uplatňovaného žalobního
nároku. Znalecký posudek musí být prováděn proto, aby byla zjištěna výše
nároku, nikoli samotný základ nároku. Z výše uvedeného rozhodnutí vyplývá, že pro aplikaci ustanovení § 142 odst. 3
o. s. ř.
je třeba rozlišovat, co je úkolem znalce, zda posouzení výše plnění
nebo samotného základu nároku. Přímo z ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že takto lze o náhradě nákladů řízení rozhodovat pouze v těch
případech, kdy znalec posuzuje výši plnění. Pokud znalecký posudek zkoumá
samotný základ nároku, nelze podle § 142 odst. 3 postupovat. Krajský soud v
Hradci Králové usnesením ze dne 23. února 2012, č. j. 58 Cm 69/2011–74,
ustanovil Ing. Jaromíra Půlpána znalcem z oboru ekonomika. Úkolem znalce podle
tohoto usnesení bylo vyčíslení případné ztráty z podnikání žalovaného za období
08/07 – 12/10. V posuzovaném případě tedy znalecký posudek sloužil ke zjištění
výše plnění podle ztráty žalovaného. Nebylo sporu o tom, že žalovaný měl
žalobci vrátit poskytnutý vklad tichého společníka, spornou byla však výše
tohoto plnění, neboť závisela na ztrátě, popřípadě zisku žalovaného. Znalecký
posudek směřoval k určení výše ztráty žalovaného, tedy výši plnění a nikoli k
samotnému základu nároku. Postup odvolacího soudu byl proto správný, rozhodl-li
o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Pokud by podle
tohoto ustanovení odvolací soud nepostupoval, učinil by své rozhodnutí
nepředvídatelným. Dále dovolatel namítá, že odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3453/2013, není přiléhavý, neboť v
citovaném rozhodnutí se posuzovala náhrada za bolest a ztížení společenského
uplatnění, jež zcela závisí na znaleckém posudku. V daném případě však znalec
zjišťoval ztrátu podnikatele, kterou lze zjistit i z účetnictví podnikatele,
popřípadě z daňové evidence a není nutné zpracování znaleckého posudku. Této námitce dovolatele nelze přisvědčit. Stěžejní pro posouzení, zda bude o
náhradě nákladů řízení rozhodováno podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.,
není povaha nároku, ale to, že co do základu věci měl účastník ve věci plný
úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to právě a jen proto, že ji
na počátku sporu přesně neznal (nemohl znát) a že z tohoto důvodu musela být
stanovena pomocí znaleckého posudku (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 977.). Dovolatel se nesprávně domnívá, že odvolací soud při rozhodování o náhradě
nákladů řízení neměl postupovat podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť
znaleckým posudkem sice byla zjištěna výše ztráty podnikatele, ale tuto bylo
možno zjistit i jinak. Obdobný postup obecného soudu zkritizoval Ústavní soud v
nálezu ze dne 10. ledna 2013, sp. zn. II. ÚS 793/12. Ústavní soud uvedl, že
ustanoví-li soud znalce k posouzení výše ušlého zisku, není možné, aby poté
tentýž soud tvrdil, že jeho rozhodnutí v této otázce na znaleckém posudku
vlastně nezáviselo, a to obzvlášť za situace, kdy o závěry znaleckého posudku
tento soud opřel své výsledné rozhodnutí, tedy výši ušlého zisku z něj zcela
převzal. Odvolací soud postupoval správně, když rozhodl o náhradě nákladů řízení podle
ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše plnění závisela na znaleckém
posudku.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné. Rozhodnutí o náhradě nákladů se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2015
JUDr.
Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu