Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Martina Kukusíka, zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Cardou, se sídlem Pod Věží 121/3, 568 02 Svitavy, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 582/2010-222 ze dne 15. listopadu 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 107/2005-205 ze dne 14. června 2010 za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení takto:
sp. zn. II. ÚS 793/12
ze dne 10. ledna 2013 se opravuje tak, že jeho výrok zní:
"Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 582/2010-222 ze dne 15. listopadu 2011 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 107/2005-205 ze dne 14. června 2010 ve výrocích VII a IX se ve vztahu ke stěžovateli ruší."
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel dne 22. 11. 2013 přípis Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 2013, kterým tento soud ve věci vedené u Ústavního soudu pod v záhlaví uvedenou spisovou značkou upozornil na absenci rozsahu, v němž se napadená soudní rozhodnutí nálezem č. j.
ze dne 10. 1. 2013 ruší. Obvodní soud uvedl, že ústavní stížností napadené a nálezem zrušené nákladové výroky pod body VII a IX rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 107/2005-205 ze dne 14. června 2010 se vedle stěžovatele týkají dalších deseti, resp. jedenácti žalobců. Obvodní soud z odůvodnění nálezu usoudil na "implicite zřejmý záměr zrušit napadené výroky toliko ve vztahu ke stěžovateli", což podrobněji rozvedl ve zmíněném přípise. Navrhl, aby Ústavní soud postupem dle § 164 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn, vydal opravné usnesení, jímž by vymezil účinky kasace nálezem dotčených rozhodnutí obecných soudů toliko ve vztahu ke stěžovateli.
Na základě citovaného podnětu Obvodního soudu pro Prahu 2 dospěl Ústavní soud k závěru o pochybení, k němuž došlo při písemném vyhotovení jmenovaného nálezu Ústavního soudu, kdy nákladové výroky pod body VII a IX rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 byly zrušeny jako celek, přestože se týkají i celé řady dalších účastníků řízení vystupujících na straně žalované, kterým však dobrodiní nálezu nesvědčí. Tentýž důvod se vztahuje i na rozhodnutí odvolacího soudu, a proto Ústavní soud přistoupil k opravě výroku ve vztahu k oběma napadeným soudním rozhodnutím.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
8. Podle vyjádření Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2012 k porušení ústavních předpisů a Listinou zaručených práv stěžovatele nedošlo, a tudíž považuje předmětnou ústavní stížnost za nedůvodnou. Jako soud odvolací se odkázal na dle jeho názoru dostačující argumentaci, jež obsahuje odůvodnění napadeného usnesení. S odkazem na výše uvedené Městský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost v případě meritorního rozhodování jako nedůvodná zamítnuta.
9. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření ze dne 24. července 2012 uvedl, že neaplikování předmětného ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. bylo zcela opodstatněno skutečností, že nebyla splněna podmínka závislosti rozhodnutí o výši peněžitého plnění na znaleckém posudku. Soud prvního stupně odkázal na komentované znění citovaného ustanovení, které umožňuje přiznat plnou náhradu nákladů řízení i pro případ, že účastník řízení nebyl úspěšný v plné výši požadovaného nároku z důvodu, že tuto výši na počátku sporu přesně neznal a ani znát objektivně nemohl. Obvodní soud usoudil, že projednávanou věc nelze chápat v těchto relacích, jelikož výše ušlého zisku je na rozdíl od určení výše bolestného a ztížení společenského uplatnění ve sporech o náhradu škody na zdraví skutečností objektivně zjistitelnou, tudíž ji nelze označit za závislou na vyčíslení znaleckým posudkem. Obvodní soud rovněž neshledává přiléhavou argumentaci přesahem do restitučního zákonodárství, jelikož v předmětném řízení restituční předpisy nebyly použity.
10. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti v poskytnuté lhůtě nevyjádřil, a proto s ním Ústavní soud dále jako s vedlejším účastníkem nejednal.
11. Ústavní soud následně zaslal vyjádření účastníků k replice stěžovateli, který ve svém podání ze dne 7. prosince 2012 zopakoval, že žalovaná strana nemohla předem přesnou výši újmy, zahrnutou do původní žaloby, zajistit, neboť ta je určena soudním znalcem, jmenovaným až v průběhu procesu žaloby. Žalovaná strana pro urychlení "již tak časově náročného soudního procesu s nižší výší majetkové újmy, stanovenou jmenovaným soudním znalcem, souhlasila". Souhlas byl však dle stěžovatele interpretován Obvodním soudem pro Prahu 2 jako "částečné zpětvzetí žaloby v řízení", tedy jako procesní zavinění na zastavení řízení. Stěžovatel vyzdvihl, že se cestou ústavní stížnosti snaží upozornit na skutečnost, že žalobci jsou sankciováni za dobrý úmysl přistoupit na nižší odhadnutou výši újmy za účelem urychlení procesu. Tato skutečnost jim dle jeho názoru je nakonec vyčtena a "ironicky posloužila soudu k rozhodnutí o údajném pozastavení procesu". V závěru svého vyjádření vyjádřil stěžovatel naději, že "Ústavní soud celou věc přehodnotí a rozhodne v prospěch žalobců".
13. Ústavní soud v prvé řadě považuje za nutné konstatovat, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy
sp. zn. III. ÚS 138/2000
ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451) in fine,
sp. zn. III. ÚS 303/04
ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555),
sp. zn. III. ÚS 351/04
ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375),
sp. zn. III. ÚS 501/04
ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445),
sp. zn. III. ÚS 606/04
ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421),
sp. zn. III. ÚS 151/06
ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57),
sp. zn. IV. ÚS 369/06
ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303),
sp. zn. III. ÚS 677/07
ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj., dostupné - stejně jako všechna další rozhodnutí v tomto nálezu uvedená - též na http://nalus.usoud.cz].
14. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 77/06
ze dne 15. února 2007 (30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 36]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost normativních právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné, ale i nikoli zanedbatelná míra anticipace postupu orgánů veřejné moci ve vztahu k těm subjektům práva, vůči nimž se pravomoci svěřené těmto orgánům právě realizují. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.
15. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozím odstavci, byly splněny. Ústavní soud shledal, že rozhodnutí obecných soudů v otázce náhrady nákladů bylo založeno na ústavně nekonformním výkladu jednoduchého práva, konkrétně ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, jakož i na absenci náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí.
16. K naplnění jednoho z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavku "spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchovy k zachovávání zákonů ... k úctě k právům jiných osob" obsaženého v § 1 o. s. ř., je z hlediska imperativu ústavněprávních limitů spravedlivého procesu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny zcela nezbytné, aby výsledek rozhodovací činnosti obecných soudů nejen odpovídal zákonu v meritu věci, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k procesním normám odpovídalo kardinálním kritériím "stanoveného postupu" [srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 176/96
ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151)]. Povinnost obecných soudů plynoucí z dikce ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř., a sice řádně odůvodnit svá rozhodnutí, jest jedním z principů představujících neopominutelnou součást pojmu právního státu, jejíž konkretizace zakotvená v § 157 odst. 2 o. s. ř. má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost činnosti soudních orgánů, a zamezit tak otevření cesty k potenciální libovůli v procesu jejich rozhodování.
17. Vyjma zákonných požadavků určitosti, srozumitelnosti a přesvědčivého vyložení skutkových a právních okolností předmětného sporu, jak požaduje § 157 odst. 2 o. s. ř., je obecným soudům v souladu s ustanovením § 132 téhož zákona uložena rovněž povinnost vypořádat se se všemi právně relevantními tvrzeními účastníků, jestliže mají k projednávané věci určitý, specifický vztah. Obecné soudy tak mají povinnost nejen objasnit nosné důvody svého rozhodnutí, ale zejména se racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení. Tento postulát nabývá na významu obzvláště v případě, kdy účastníky vznesená námitka zaujímá v daném řízení klíčové postavení. Jestliže obecné soudy nerespektovaly uvedený předpoklad ústavně konformního průběhu řízení, došlo k zatížení jejich rozhodnutí neakceptovatelnou vadou, jež zakládá zásah do základního práva na spravedlivý proces. K témuž závěru se uchýlil Ústavní soud kupř. ve svém rozhodnutí
sp. zn. IV. ÚS 563/03
ze dne 12. května 2004 (N 71/33 SbNU 209), jakož i rozhodnutí
sp. zn. I. ÚS 643/04
ze dne 6. září 2005 (N 171/38 SbNU 367).
18. Ačkoli Ústavní soud již v minulosti dospěl k akceptaci implicitní odpovědi na přesně formulované námitky účastníků řízení, je nutno reflektovat individuální kontextuální poměry, jež si vyžadují takovou míru přesnosti a šíře reakce na konkrétní námitku, kterou povaha předmětné věci připouští [kupř. nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 3441/11
ze dne 27. března 2012 (N 61/64 SbNU 723)]. Odvolací soud při námitce, jež je rovněž předmětem této ústavní stížnosti, tento postup zjevně nerespektoval. S ohledem na významnost a dosah uplatněné námitky v odvolacím návrhu co do náležitého obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí neobstojí pouhý odkaz na ustanovení, jež bylo dle jeho právního názoru soudem prvního stupně aplikováno oprávněně, přičemž vypořádání se s odvolací námitkou absentuje. Nadto Ústavní soud z pohledu naznačených kautel již ve své rozhodovací praxi deklaroval, že se "v podstatě jedná o věc principu - v této rovině se zobrazuje atribut právního státu zakazující libovůli; případy ignorování věcných námitek účastníků řízení zatěžují rozhodnutí soudů nepřezkoumatelností, a tím v rovině potencionality libovůli umožňují"[viz nález
sp. zn. I. ÚS 74/06
ze dne 3. října 2006 (N 175/43 SbNU 17)].
19. Jestliže tedy odvolací soud v předmětném odůvodnění rozhodnutí bral zřetel výlučně na skutečnost částečného úspěchu ve věci, přičemž aplikaci tohoto regulativu s absencí jakéhokoli zdůvodnění pouze potvrdil, a dále se již nezabýval stěžejní odvolací námitkou explicite směřující proti nepoužití § 142 odst. 3 o. s. ř., vykazuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu vážný nedostatek v odůvodnění jeho rozhodnutí, který nabývá ústavněprávní roviny a vyžaduje si ingerenci Ústavního soudu.
20. V neposlední řadě Ústavní soud považuje za nutné vyslovit se k ústavní konformitě interpretace předmětného ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Obvodní soud ve svém vyjádření argumentuje dosti restriktivně pojatým výkladem zákonodárcem užitého sousloví "záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku", jenž v náhledu komentovaného textu předpisu připouští přiznání plné náhrady nákladů pouze "měl-li účastník co do základu věci plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to právě a jen proto, že ji na počátku sporu přesně neznal (nemohl znát) a že z tohoto důvodu musela být stanovena pomocí znaleckého posudku" (viz Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 977). Bez důvodných pochybností lze souhlasit s vyloučením aplikace ustanovení na okruh případů, kdy je potřebné provést znalecký posudek k prokázání základu uplatňovaného žalobního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 1975 sp. zn. 5 Cz 11/75). Problematickou však Ústavní soud shledává otázku výkladu normativního předpokladu závislosti rozhodnutí soudu na určitých skutečnostech. V rámci projednávané věci obecné soudy nabyly přesvědčení, že pro účely subsumpce relevantních skutkových zjištění pod rozsah úpravy vymezené v § 142 odst. 3 o. s. ř. by musel k vyčíslení uplatňovaného nároku být zřetelný prvek nezbytnosti odborného posouzení, jako je tomu například při určení výše bolestného a ztížení společenského uplatnění, kdežto náhradu za ztrátu na výdělku posoudil obvodní soud jako objektivně určitelnou skutečnost, pro jejíž určení není s ohledem na známost vstupních údajů provedení znaleckého posudku zcela nepostradatelné. Ústavní soud však aplikovaný sylogismus považuje za příliš restriktivní a s uvážením možných důsledků oslabení předvídatelnosti výkladu jej shledává neakceptovatelným.
21. Ústavní soud nemohl přehlédnout podstatnou skutečnost, totiž že soud prvního stupně nejprve rozhodl mezitímním rozsudkem o základu žaloby, teprve poté ustanovil znalce za účelem stanovení výše ušlého zisku. Stanoví-li však soud znalce k posouzení výše ušlého zisku, což byl v posuzovaném případě hlavní úkol znalce (viz č. l. 132 příslušného soudního spisu), není možné, aby poté tentýž soud tvrdil, že jeho rozhodnutí v této otázce na znaleckém posudku vlastně nezáviselo, a to obzvlášť za situace, kdy o závěry znaleckého posudku tento soud opřel své výsledné rozhodnutí, tedy výši ušlého zisku z něj zcela převzal. Ve svém nálezu
sp. zn. I. ÚS 92/08
ze dne 25. února 2009 (N 36/52 SbNU 367) dal Ústavní soud zřetelně najevo, že ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je nutno rozumět tak, že se uplatní v těch případech, kdy výše žalovaného plnění závisela na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. To však v projednávané věci splněno nebylo, neboť nalézací soud vyšel plně ze zásady úspěchu ve věci, přestože k posouzení výše ušlého výnosu ustanovil znalce, jemuž tento úkol na prvním místě uložil a z jehož práce následně i vycházel.
22. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyslovil porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a přistoupil ke zrušení stěžovaných soudních rozhodnutí v rozsahu, který je uveden ve výroku. V případě napadeného usnesení Městského soudu v Praze bylo třeba zrušit rozhodnutí jako celek, ačkoliv se stěžovatel domáhal kasace toliko prvního výroku ve věci samé, poněvadž rozhodnutí obsahující toliko výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení jako výrok závislý přirozeně nemůže v takové podobě existovat.