23 Cdo 3327/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci
žalobkyně F. n. B., zast. JUDr. H. K., advokátkou, proti žalované V. z. p. Č.,
zast. Mgr. O. T., advokátem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C
76/96, o 173.927,52 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 2007, č. j. 26 Co 143/2005-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 10.300,- Kč k rukám její advokátky JUDr. H. K., a to
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. února 2007,
č. j. 26 Co 143/2005-129, v odst. I výroku potvrdil část odst. I výroku (v
pořadí třetího) rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního
stupně“) ze dne 19. ledna 2005, č. j. 20 C 76/96-114, jímž tento soud uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni 173.927,52 Kč do patnácti dnů od
právní moci rozsudku, a ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně ohledně soudem
prvního stupně uložené povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z částky
173.927,52 Kč ve výši 15 ročně od 1. 11. 1995 do zaplacení a ohledně náhrady
nákladů řízení před soudem prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (odst. II výroku rozsudku odvolacího soudu).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se právní
předchůdkyně žalobkyně žalobou ze dne 10. 3. 1996, doplněnou podáním ze dne 6. 6. 2000 a podáním učiněným ústně do protokolu u jednání před soudem prvního
stupně dne 10. 1. 2005, domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni
173.927,52 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1995 do zaplacení s
odůvodněním, že žalovaná nezaplatila na základě smlouvy „o úhradě za potřebnou
zdravotní péči poskytnutou v rámci zákona o všeobecném zdravotním pojištění č. 550/1991 Sb.“ ze dne 17. 8. 1992 (dále též „smlouva o zdravotní péči“), ve
znění dodatků, částku 173.927,52 Kč z celkové fakturované částky
2.413.887,95 Kč, neboť si žalovaná tuto nezaplacenou částku započetla za
tvrzené pohledávky za žalobkyní. Tato pohledávka žalované za žalobkyní měla
vzniknout v důsledku dříve poskytnuté úhrady za zdravotní péči v prvním až
třetím čtvrtletí roku 1994 prováděnou M. K., působivší v uvedenou dobu u
právní předchůdkyně žalobkyně jako logopedka. Odvolací soud se ztotožnil s
názorem soudu prvního stupně, že se strany ve smlouvě „o úhradě za potřebnou
zdravotní péči poskytnutou v rámci zákona o všeobecném zdravotním pojištění č. 550/1991 Sb.“ ze dne 17. 8. 1992 dohodly ve smyslu ust. § 262 obchod. zák. na
tom, že se vztahy mezi nimi, založené touto smlouvou o zdravotní péči, budou
řídit obchodním zákoníkem, a proto je nutné na zjištěný skutkový stav aplikovat
ustanovení obchodního zákoníku. Odvolací soud při posouzení započtení vycházel
z ust. § 580 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zák. č. 509/1991 Sb. a pozdějších předpisů (dále též „občan. zák.“), a ust. § 358 a
násl. zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchod. zák.“) a s odkazem na své předchozí usnesení ze dne 25. června 2004, č. j. 26
Co 336/2001, jímž byl (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 6. 2001, č. j. 20 C 76/96-86, zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení, dovodil, že žalovaná projevila vůli započíst si svou tvrzenou
pohledávku ve výši 173.927,52 Kč v dopise ze dne 29. 9. 1995 adresovaném právní
předchůdkyni žalobkyně. Tento projev vůle byl dle názoru odvolacího soudu
určitý, a proto pohledávka žalované mohla zaniknout ve smyslu ust. § 580 občan. zák. započtením. Odvolací soud se dále zabýval otázkou splatnosti faktury č. 789 95, vystavené dne 10. 10. 1995, a dovodil, že fakturovaná částka
2.413.887,95 Kč, z níž žalovaná mj. neuhradila částku 173.927,52 Kč, protože si
v uvedeném rozsahu započetla svoji pohledávku za žalobkyní, byla splatná
nejpozději dne 7. 11. 1995. Dále zjistil, že žalovaná žalobkyni ve smyslu ust. § 340 obchod. zák. nevyzvala k zaplacení tvrzené pohledávky ve výši 173.927,52
Kč, vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalobkyni, neboť
žalobkyni bylo žalovanou poskytnuto plnění v této výši bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že projev vůle směřující k započtení jí tvrzené pohledávky na
pohledávku žalobkyně, obsažený v dopise žalované ze dne 23. 10. 1995 (v němž
žalovaná odkazovala na dopis z 29. 9.
1995), se dostal do sféry dispozice
žalobkyně dne 24. 10. 1995, pak tento úkon směřoval k započtení pohledávky
nesplatné na pohledávku taktéž nesplatnou. Odvolací soud s poukazem na
judikaturu Nejvyššího soudu zastává názor, že podle § 580 obchod. zák. nelze –
s výjimkou ust. § 359 a § 360 obchod. zák. – jednostranným úkonem započíst
pohledávku dosud nesplatnou, a proto i v případě, že by byla dána existence
tvrzené pohledávky žalované za žalobkyní, nebylo by možné ji v době učinění
tohoto jednostranného právního úkonu žalovanou považovat za splatnou. Tvrzený
nárok žalované vůči žalobkyni na vydání bezdůvodného obohacení ve výši
173.927,52 Kč, kterou si žalovaná započetla, nevedl dle odvolacího soudu k
zániku v řízení uplatněného nároku na zaplacení částky 173.927,52 Kč. Odvolací
soud dále ohledně vzniku bezdůvodného obohacení žalobkyně vůči žalované
dovodil, že M. K. jako osoba bez vysokoškolského lékařského vzdělání mohla, jak
plyne z vyhlášky č. 258/1992 Sb., ve znění vyhlášky č. 90/1994 Sb., v období
prvního až třetího čtvrtletí roku 1994 s ohledem na svoji kvalifikaci
(středoškolské vzdělání a rozšiřující studium speciální pedagogiky pro učitele
mateřských škol) provádět úkony označené kódy 9301, 9302, 9303, 9305, 9311 a
9312, a proto za poskytnutí těchto úkonů žalobkyní jí od žalované příslušela
odměna. Odlišně tomu je dle odvolacího soudu u úkonů označených kódy 28001 a
20001, jež M. K. v uvedeném období prováděla, neboť ty smí provést pouze lékař,
a tak „lze uvažovat o důvodnosti argumentace žalované v tom smyslu, že za
provedení těchto výkonů žalobkyni (…) nenáleží úhrada“. Protože soud prvního
stupně neodůvodnil svůj výrok týkající se povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni úrok ve výši 15 % ročně od 1. 11. 1995 do zaplacení, byl tento výrok
jako nepřezkoumatelný, taktéž akcesorický výrok rozsudku soudu prvního stupně o
náhradě nákladů řízení, odvolacím soudem zrušen.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 21. 5. 2007 žalovaná napadla odst. I výroku rozsudku
odvolacího soudu s tím, že dovolání je – na rozdíl od poučení uvedeného v
rozsudku odvolacího soudu - přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a své
dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu uvedenému v ust. § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť je přesvědčena, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že odvolací soud nesprávně
aplikoval ust. § 563 občan. zák. na otázku splatnosti bezdůvodného obohacení.
Vzhledem k tomu, že smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče ze dne 17. 8.
1992, uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou, je podřízena režimu obchodního
zákoníku, je nutné na otázku splatnosti aplikovat ust. § 340 odst. 2 obchod.
zák., přičemž dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 35
Odo 619/2002. Odvolacímu soudu žalovaná dále vytkla pochybení spočívající v
hodnocení jím učiněných skutkových zjištění ohledně splatnosti pohledávky
žalované na vydání bezdůvodného obohacení v době provádění zápočtu. Dovolatelka
je přesvědčena, že žalobkyni k vydání bezdůvodného obohacení a splnění dluhu ve
smyslu § 340 odst. 2 obchod. zák. vyzvala v dopise ze dne 29. 9. 1995, jak
plyne ze slov „požádat o vydání bezdůvodného obohacení“. Úkon směřující k
vyzvání věřitele k vydání bezdůvodného obohacení nelze dle žalované vykládat
tak, že musí obsahovat „explicitní výzvu věřitele k plnění, ale že za tuto
výzvu je třeba považovat jakýkoliv úkon věřitele, ze kterého lze vyvodit jeho
vůli požadovat vydání bezdůvodného obohacení a způsobit tak zánik pohledávky“.
Zdůraznila, že jednotlivé úkony byly prováděny při běžném obchodním styku
účastníky bez právního vzdělání, a proto je nutné zohlednit zejména obsah
tohoto úkonu. Dovolatelka je přesvědčena, že její pohledávka na vydání
bezdůvodného obohacení byla v době provedení zápočtu dne 23. 10. 1995 splatná a
způsobilá k započtení.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 13. 6. 2007 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a zejména uvedla,
že dovolatelkou uplatněný důvod nesprávného právního posouzení dle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. nemůže založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Dále
uvedla, že dopisem ze dne 29,. 9. 1995 bylo oznámeno započtení pohledávky a
neobsahuje výzvu k plnění a v dalším odkázala na odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu, s nímž se ztotožňuje. Žalobkyně uvedla, že dovoláním napadené rozhodnutí
nemá dle jejího názoru zásadní právní význam, a dovolání není tak dle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, přičemž „i kdyby dovolací soud konstatoval
nesprávnost aplikace právní úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského
zákoníku na obchodní závazkové vztahy, nemělo by toto konstatování vliv pro
výsledek tohoto sporu“.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl a přiznal
žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. února 2007, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud jako soud dovolací
projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s.
ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno osobou oprávněnou (žalovanou), včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byla potvrzena část odst. I výroku (v
pořadí třetího) rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. ledna 2005, č. j. 20 C
76/96-114, jímž tento soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
173.927,52 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku, tzn. soud prvního stupně
sice rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 11.
června 2001, č. j. 20 C 76/96-86, jenž byl (v pořadí druhém) usnesením
odvolacího soudu ze dne 25. června 2004, č. j. 26 Co 336/2001-102, zrušen,
avšak nikoli proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, neboť soud prvního stupně vycházel při rozhodování
z jiných právních důvodů, než pro které bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka odvolacímu soudu vytkla aplikaci nesprávné
normy na zjištěný skutkový stav, neboť v souzené věci bylo nutné na otázku
splatnosti aplikovat ust. § 340 odst. 2 obchod. zák. a nikoli ust. § 563 občan.
zák. Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah dopisu
ze dne 29. 9. 1995, neboť z něj dle dovolatelky lze vyvodit její vůli
„požadovat vydání bezdůvodného obohacení a způsobit tak zánik pohledávky“.
Dovolatelka je přesvědčena, že její pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení
byla v době provedení zápočtu dne 23. 10. 1995 splatná a způsobilá k započtení.
Rozsudek odvolacího soudu je (v dovoláním napadeném rozsahu ohledně jistiny)
postaven na závěru, že projev vůle obsažený v dopise ze dne 23. 10. 1995 „v
návaznosti na její dopis ze dne 29. 9. 1995“, neobsahoval výzvu k vydání
bezdůvodného obohacení, a proto v době provedení zápočtu pohledávky žalované za
žalobkyní na vydání bezdůvodného obohacení nebyla pohledávka splatná. Protože
jednostranným úkonem nelze započíst pohledávku dosud nesplatnou, nedošlo k
zániku žalobou uplatněného nároku na zaplacení částky 173.927,52 Kč započtením
a žalobkyně má právo na její zaplacení.
Ze skutkových zjištění dovoláním nezpochybněných plyne, že strany uzavřely
smlouvu „o úhradě za potřebnou zdravotní péči poskytnutou v rámci zákona o
všeobecném zdravotním pojištění č. 550/1991 Sb.“ ze dne 17. 8. 1992, jejímž
předmětem byl závazek žalobkyně poskytovat pojištěncům žalované potřebnou
zdravotní péči, kterou byla oprávněna na základě své zřizovací listiny
vykonávat, podle § 2 odst. 1 a 2 zák. č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním
pojištění v rozsahu a objemu dle této smlouvy. Žalobkyně za poskytnutou péči
dle shora uvedené smlouvy žalované vyúčtovala fakturou č. 789 95 ze dne 10. 10.
1995 částku 2.413.887,95 Kč. Žalovaná neuznala nárok žalobkyně co do částky
108.286,68 Kč, s čímž žalobkyně souhlasila, neboť se jednalo o péči poskytnutou
pojištěncům jiných pojišťoven, zahrnutých dle žalobkyně do vyúčtování omylem. Z
částky 2.305.601,27 Kč žalovaná uhradila 2.127.041,73 Kč a neuhradila částky
173.927,52 Kč a 4.632,02 Kč s odůvodněním, že z kontroly oprávněnosti
vykazovaných a účtovaných zdravotních výkonů poskytovaných pojištěncům VZP dle
revizní zprávy vyplynulo, že žalobkyni žalovaná proplatila částku vyšší o
173.927,52 Kč. V dopise ze dne 29. 9. 1995, značky, žalovaná žalobkyni sdělila,
že „částka Kč 173.927,52 bude vypořádána zápočtem podle § 580 Obč. zákoníku s
fakturovanou částkou za poskytnutou péči našim pojištěncům v období září 1995“
a dopisem ze dne 23. 10. 1995, značky, bylo žalovanou žalobkyni s odkazem na
předchozí dopis ze dne 29. 9. 1995, značky, sděleno, že výkony v rozsahu částky
173.927,52 Kč neuznává a odkázala na dopis ze dne 29. 9. 1995.
Podle § 340 odst. 1 obch. zák. je dlužník povinen splnit závazek v době
stanovené ve smlouvě. V § 340 odst. 2 obch. zák. je stanoveno, že pokud není
doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku
ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného
odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán.
Pro posouzení započtení pohledávek je i pro obchodnězávazkové vztahy, jako je
to v daném případě, nutno použít ustanovení § 580 občan. zák., podle něhož mají-
li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu,
zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků
učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy
se setkaly pohledávky způsobilé k započtení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3028/2008).
Dovolatelce nelze dát za pravdu, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným
právem, jestliže dovodil, že částka ve výši 173.927,52 Kč, jež byla započítána
na pohledávku žalobkyně vůči žalované ve výši 2.127.041,73 Kč, nebyla splatná
ke dni započtení. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že žalobkyně nebyla
vyzvána k zaplacení částky 173.927,52 Kč, použité k započtení. Toto nevyplývá
ani z dopisu ze dne 29. 9. 1995, značky, v níž žalobkyně projevila vůli
toliko započíst si uvedenou pohledávku.
S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud dospěl k správnému
závěru, že ke splatnosti jednostranně započtené pohledávky žalované z titulu
bezdůvodného obohacení a zániku žalobkyní vymáhané pohledávky nedošlo, neboť
jednostranně nelze započíst nesplatnou pohledávku žalované vůči splatné
pohledávce žalobkyně.
K námitce dovolatelky, že výzva k zaplacení žalované částky byla obsažena v
tomtéž dopise ze dne 29. 9. 1995, značky, v němž žalovaná žalobkyni oznámila
započtení částky 173.927,52 Kč, je nutno uvést, že v jedné listině by nebylo
možné vyzvat žalobkyni k zaplacení pohledávky a zároveň platně započítat tuto
pohledávku na pohledávku žalované. Započtení může být totiž provedeno platně až
poté, kdy je započítávaná pohledávka splatná. Podle § 340 odst. 2 obchod. zák.
je dlužník povinen závazek splnit až bez zbytečného odkladu po té, kdy byl
věřitelem o plnění požádán, není-li sjednáno jinak. Ustanovení § 340 odst. 2
obchod. zák. není sice podle § 263 odst. 1 obchod. zák. kogentním ustanovením,
avšak od uvedené dikce zákona odlišné ujednání o splatnosti pohledávky soudy v
posuzovaném případě nezjistily.
K uvedené věci pokládá dovolací soud za vhodné poznamenat, že ani v případě
opačného závěru o splatnosti předmětné pohledávky by nebylo možné dospět k
závěru, že došlo k jejímu započtení. Z dopisu ze dne 29. 9. 1995 nelze totiž
dovodit projev vůle směřující k započtení, neboť z jeho textu pouze vyplývá, že
zápočet bude proveden následně, a to v rámci faktury za poskytnutou péči v září
1995.
Lze uzavřít, že nepožádala-li žalovaná žalobkyni o zaplacení žalované částky,
nebyla její pohledávka splatná a způsobilá k započtení.
Pokud žalovaná v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ust. §
241a odst. 3 o. s. ř. brojila proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou
stupňů, je k tomu třeba uvést, že se skutkový základ sporu v dovolacím řízení
nemůže změnit; lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust.
§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Byla-li přípustnost dovolání teprve podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
zvažována, nemohla být námitka směřující proti skutkovým zjištěním pro
posouzení přípustnosti dovolání rozhodná.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalované
není podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ani podle ust. § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že dovolatelce, která po procesní
stránce zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo nahradit žalobkyni k
rukám jejího advokáta částku 10.300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4, § 10
odst. 3, § 14 a 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu