23 Cdo 3328/2021-546
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně RP SPACE, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Modřany, Borovanská 3387/4, PSČ 143 00, IČO 24812650, zastoupené Mgr. Soňou Houšovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Nuselská 499/132, PSČ 140 00, proti žalované BELAFOR s.r.o., se sídlem v Praze 2, Nové Město, Vyšehradská 1349/2, PSČ 128 00, IČO 02765471, zastoupené Mgr. Václavem Kubičkou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, PSČ 370 01, o zaplacení částky 208 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 19/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, č. j. 91 Co 421/2020-473,
Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, č. j. 91 Co 421/2020-473, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III). K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, č. j. 91 Co 421/2020-473, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Žalovaná současně podala „návrh na přiznání odkladného účinku dovolání“ s odůvodněním, že pokud bude nucena žalobkyni zaplatit za dosud nedokončené a řádně nepředané dílo, vznikne žalované hospodářská škoda ve výši přesahující 500 000 Kč, kterou nepředpokládá, že by po žalobkyni někdy vymohla zpět. Podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř“), může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma. Jedním z nezbytných předpokladů pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti je skutečnost, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016). V souladu se závěry, které dovolací soud formuloval a odůvodnil v tomto rozhodnutí, a od nichž se neodchýlil ani ve své navazující judikatuře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněné pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovodil, že v poměrech žalované v dané věci jsou naplněny předpoklady pro odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť v případě, že by žalovaná v důsledku neprodleného výkonu rozhodnutí či exekuce byla nucena žalobkyni plnit přisouzenou částku, hrozila by jí závažná újma. Odklad vykonatelnosti v projednávané věci se přitom nedotkne právních poměrů jiných osob než účastníků řízení. Jelikož Nejvyšší soud má v poměrech dané věci za splněné předpoklady, za kterých může být odložena vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, návrhu žalované vyhověl a vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu odložil do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2022
JUDr. Zdeněk Des předseda senátu
skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Žalovaná v dovolání převážně nepříliš koherentně polemizovala se skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu, pochybení odvolacího soudu přitom shledávala v tom, že se odvolací soud při právním posouzení věci opíral o skutková zjištění, jejichž „pravý obsah“ soud prvního stupně nedostatečně zjistil. Identifikovatelné dovolací námitky žalované lze pro přehlednost rozčlenit do několika množin – s přihlédnutím k obsahu dovolání tedy žalovaná konkrétně vytýká odvolacímu soudu, že: a) nesprávně řešil otázku vzniku práva na zaplacení ceny díla, když nepřihlédl k závěrům rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i k názorům odborné literatury, podle nichž právo na zaplacení díla vzniká až řádným provedením díla, nikoliv jeho předáním; b) se dopustil nesprávného zužujícího výkladu ustanovení § 2618 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o.
z.“), resp. ustanovení souvisejících, když nesprávně zastává názor, že otázka vědomé vady může být zohledněna jen za situace, kdy by byly porušovány zhotovitelem dobré mravy. c) nepřípustně zatížil důkazním břemenem žalovanou, neboť dovodil povinnost žalované opatřovat důkazy o energetické náročnosti a povinnost zajistit výpočty tepelných ztrát; d) nesprávně řešil otázku včasnosti uplatnění práva z vad s ohledem na poskytnutou záruku za jakost v délce 24 měsíců; e) nedostál své úlohy přezkumné instance, neboť se nedostatečně zabýval námitkami vznesenými v odvolání a přijal závěry soudu prvního stupně.
Jde-li o námitky shrnuté výše pod bodem a), vztahující se k okamžiku vzniku práva zhotovitele na zaplacení ceny díla, dovolatelka odkazovala in concreto na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 347/19, v němž Ústavní soud poukázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zastávající ve shodě se zde označenou odbornou literaturou názor, že nárok na zaplacení ceny díla vzniká (až) řádným provedením díla s tím, že povinnost zaplacení ceny díla lze vázat na jeho předání, ale za předpokladu tomu odpovídajícího ujednání ve smlouvě.
Dále odkazovala na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 1052/10, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011. Judikatorní závěry vyslovené v minulosti ve vztahu k § 548 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), pak dle dovolatelky Nejvyšší soud nezměnil ani v souvislosti se změnou právní úpravy. Dovolatelka tak považuje za „právně neudržitelný“ závěr, že objednatel je povinen zaplatit zhotoviteli za provedení díla, přestože bylo vadné a nebylo řádně provedeno.
Poukazuje na to, že její postup spočívající v nezaplacení zbývající části ceny díla byl správný, neboť dílo dosud nebylo zhotovitelem řádně provedeno. Tato argumentace však přípustnost dovolání nezaloží. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací.
Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) tak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází- li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj
vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). Dovolatelka svou argumentaci staví na vlastních tvrzeních neodpovídajících zjištěnému skutkovému stavu. Odvolací soud se v projednávané věci zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, ten přitom učinil ve věci konkrétní zjištění ohledně obsahu smlouvy o dílo a v této návaznosti rovněž o tvrzených vadách předmětu plnění. Za vyvrácená přitom považoval tvrzení, že předmětem smlouvy bylo vypočtení tepelné ztráty a návrh úsporného řešení topení, jakož i tvrzení o tom, že by dílo nebylo dodáno, resp. že by bylo nehotové, či že by trpělo vadami v podobě tvorby náledí u venkovní jednotky, nedostatkem izolace potrubí, hromadným dálkovým ovládáním a nedostatkem ekvitermní regulace. Za podstatné pak označil zjištění, že dodaná čerpadla nebyla repasovaná, jak tvrdila žalovaná, a šlo skutečně o žalovanou objednaný typ čerpadel. Rovněž bylo v řízení zjištěno, že čerpadla fungovala správně a svému účelu sloužila od 28. 10. 2015, solární ohřev pak od prosince 2015. Námitky dovolatelky představující buď přímou kritiku hodnocení důkazů, případně kritiku nepřímou – založenou na prezentaci vlastních tvrzení ohledně obsahu smlouvy o dílo a existence jí vytýkaných vad předmětu plnění, odborné způsobilosti žalobkyně realizovat dílo apod., tak s ohledem na výše citované judikatorní závěry nemohou zpochybnit právní posouzení odvolacího soudu. Ani otázka týkající se výkladu § 2618 o. z. [výše shrnutá pod bodem b)] nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že zhotovitel v době předání díla neměl vědomost o případných vadách později tvrzených objednatelem (žalovanou). Při takto zjištěném skutkovém stavu pak není podstatná otázka týkající se výkladu předmětných ustanovení o nemožnosti namítat opožděnost reklamace v případě vědomosti dodavatele o vadě v době předání věci. Je tedy irelevantní zabývat se dovolatelčinou námitkou zužujícího výkladu ustanovení § 2618 o. z., neboť odlišný výklad, než ten, k němuž dospěl odvolací soud, tohoto ustanovení by nevedl k jinému výsledku sporu. I kdyby odvolací soud bez dalšího na věc aplikoval § 2112 odst. 2 o. z., jehož aplikaci žalovaná v odvolacím řízení navrhovala, což neučinil s odkazem na speciální úpravu v § 2618 o. z., nedospěl by k odlišnému závěru, neboť základní předpoklad pro aplikaci § 2112 odst. 2 o. z. – vědomost prodávajícího (potažmo zhotovitele) o vadě v době předání věci – nebyl v řešené věci prokázán. Jinými slovy, i kdyby odvolací soud vyložil ustanovení § 2618 o. z. způsobem, který by dle dovolatelky nebyl zužující a který by podpořil její argumentaci o nemožnosti namítat opožděnost nároku z vad v případě vědomosti zhotovitele o vadách při předání věci, nevedlo by to k jinému výsledku sporu, neboť vědomost zhotovitele o žalovanou tvrzených vadách při předání věci (díla) nebyla v projednávané věci prokázána. Podle závěrů Nejvyššího soudu je přitom dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, na nichž spočívá dovoláním napadené rozhodnutí; tedy nikoliv pro otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze pro ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). Podobně pak nejsou otázkami způsobilými založit přípustnost dovolání rovněž otázky výše označené pod body c) a d), neboť na těchto otázkách napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Ve vztahu k argumentaci pod bodem c) je třeba poznamenat, že skutečnost, že žalovaná nepředložila žalobkyni jako zhotoviteli podklady k spočtení tepelné ztráty budovy a k navržení systému topení, zohlednil soud prvního stupně zejména při hodnocení důkazů, resp. při zjišťování, co bylo obsahem smlouvy mezi účastnicemi. Přihlédl-li odvolací soud k této okolnosti podpůrně rovněž při úvaze o vědomém porušení dobrých mravů, pak lze v této souvislosti odkázat na již výše uvedené závěry ve vztahu k otázce výkladu § 2618 o. z. Otázku významu poskytnuté záruky za jakost na zachování lhůty „bez zbytečného odkladu“ pro oznámení vad ze strany žalované odvolací soud neřešil a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Odkazuje-li dovolatelka na konkrétní judikaturu vztahující se k samotnému výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“ (mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2523/16), pak nelze shledat, že by se odvolací soud při řešení této otázky, kterou se opakovaně zabýval i Nejvyšší soud, odchýlil od ustálených judikatorních závěrů. Například ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2488/2020, Nejvyšší soud ve vztahu k včasnosti oznámení vady vycházel z početné předchozí rozhodovací praxe a poukázal na to, že používá-li zákonodárce formulaci „bez zbytečného odkladu“, znamená to relativně velmi krátkou lhůtu nepřekračující několik dní od zjištění vady. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že oznámila-li kupující prodávajícímu vady věci teprve po téměř dvou měsících poté, kdy vady zjistila, pak nelze mít za to, že tak učinila bez zbytečného odkladu. Pokud ze skutkových zjištění ve zde projednávané věci vyplynulo, že dovolatelka vytkla dle jejího názoru nedostatečný výkon tepelných čerpadel dne 11. 5. 2016, ačkoliv se o této skutečnosti dozvěděla již před koncem předchozího kalendářního roku, pak závěr odvolacího soudu o tom, že lhůta bez zbytečného odkladu zachována nebyla, nelze považovat za rozporný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Na závěru o nepřípustnosti dovolání pak ničeho nemění ani další odkazy dovolatelky na rozhodnutí Ústavního soudu bez zřejmé návaznosti na výše uvedené námitky (nálezy ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14, či ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05). Konečně přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky, jejichž prostřednictvím vytýkala odvolacímu soudu, že nedostál své úlohy přezkumné instance, neboť se nedostatečně zabýval námitkami vznesenými v odvolání, jakož i paušální námitky ohledně tvrzeného zásahu do práva na spravedlivý proces v důsledku přenášení důkazního břemene a vyhovění žalobnímu žádání žalobkyně. Těmito námitkami dovolatelka uplatňuje možné vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což ve zde projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních odvolacího soudu tudíž přípustnost dovolání založit nemohou (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3728/2018). Dovolatelčiny námitky se nadto zakládají na tom, že dovolatelka z provedených důkazů dovozuje skutková zjištění odlišná od skutkových zjištění soudů obou stupňů. Právo na spravedlivý proces však nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího (k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy blíže srovnej závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18). Ze shora vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu