U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobce Zemědělského družstva Košťálov, se sídlem v Košťálově, PSČ 512 02,
IČO 00128881, zastoupeného JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem, se sídlem v
Říčanech, Kamlerova 795, PSČ 251 01, proti žalované Hasičské vzájemné
pojišťovně, a. s., se sídlem v Praze 2, Římská 2135/45, PSČ 120 00, IČO
46973451, zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Novotného lávka 5, PSČ 110 00, o zaplacení částky 2 018 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 126/2012, o
dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2013,
č. j. 9 Cmo 136/2013-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 10 273 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Bohumila Růny, advokáta, se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795, PSČ 251 01.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2013,
č. j. 9 Cmo 136/2013-219, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí
nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodnutích dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena. Za nevyřešenou otázku považuje, zda žalobce může
vzít žalobu účinně zpět bez souhlasu žalovaného poté, co mu žalovaný poskytl
plnění na základě pravomocného rozhodnutí věcně nepříslušných soudů obou
stupňů, když dovolací soud tato rozhodnutí zruší s odůvodněním, že byla vydána
také v rozporu s hmotným právem. Nevyřešenými otázkami podle dovolatelky jsou i
otázky, který z účastníků za uvedené situace zavinil zastavení řízení a kdo má
v popsaném případě právo na náhradu nákladů řízení a v jakém rozsahu. K dovolání se vyjádřil žalobce, který se ztotožnil s právním názorem odvolacího
soudu. Brojí-li dovolatelka proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
výrok usnesení soudu prvního stupně pod bodem I o zastavení řízení pro
zpětvzetí žaloby podle § 96 odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru,
že v této části není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolatelce
nelze přisvědčit, že by napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Rozhodnutí odvolacího soudu v této napadené části je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu - srov. například rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 16. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, publikované v Soudní
judikatuře pod číslem 54/2000, v němž Nejvyšší soud dovodil, že pokud vzal
žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany
žalovaného, pak žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby.). Vzhledem k tomu, že v dané věci byla splněna povinnost, jejíž realizace se
žalobce žalobou domáhal, a to z důvodu chování žalované (bez ohledu na to, že
se tak zjevně stalo na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí
odvolacího soudu), nemohl by soud, pokud by pokračoval v řízení, rozhodnout
jinak, než zamítnout žalobu právě pro splnění této povinnosti, aniž by zkoumal,
zda nárok žalobce byl po právu či nikoliv – srov. též rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 932/2013, veřejnosti dostupné na
www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud dovodil, že pokud vezme žalobce svou žalobu
zpět proto, že uplatňovaná pohledávka zanikla splněním ze strany dlužníka,
ztrácí spor z pohledu obou účastnických stran i z pohledu ustanovení § 1 a 2 o. s. ř. své opodstatnění a veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění
svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné. Nutno dodat, že žalovaná měla sice právo ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř.
vyjádřit se ke zpětvzetí žaloby, a pokud by se zpětvzetím žaloby nesouhlasila z
vážných důvodů, soud byl povinen k jejímu vyjádření přihlédnout a řízení
nezastavit, tudíž řízení z tohoto důvodu trpí vadou, jestliže žalované nebyla
poskytnuta možnost vyjádřit se ke zpětvzetí žaloby, ale zároveň je třeba dospět
k závěru, že tato vada nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
tedy nesprávné právní posouzení, neboť dovolatelkou specifikované námitky,
resp. důvody nesouhlasu se zpětvzetí žaloby nemohou být považovány za vážný
důvod (viz výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu), pro který by neměl soud
řízení zastavit, vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že žalovaná mu požadovanou
pohledávku uhradila. Pokud dovolatelka brojí v dovolání proti části usnesení odvolacího soudu, jíž
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v
této části dovolání rovněž není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť tato
otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části v souladu s právním názorem
vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 1. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo
342/2014, ve kterém dovolací soud došel při řešení stejných otázek, jaké
dovolatelka položila v této věci, k závěru, že zavinění prezentované v § 146
odst. 2 o. s. ř. je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, ne podle
hmotného práva, protože pak by byl soud nucen po zastavení řízení zkoumat
důvodnost nároku ve věci samé. Druhá věta tohoto ustanovení pak dopadá na
případy, kdy žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět v důsledku chování
žalovaného, typicky tedy v případech, kdy žalovaný po podání žaloby nárok
žalobce uspokojil. Pak je ovšem na místě uložit žalovanému povinnost k náhradě
nákladů řízení vzniklých žalobci. V daném případě sice žalobce procesně zavinil
zpětvzetí žaloby, avšak pro chování žalované, která po podání žaloby nárok
žalobce uspokojila, tudíž žalobci by příslušelo právo na náhradu nákladů
řízení. Chování žalované bylo ale vyvoláno rozhodnutím soudu, které bylo v
daném případě následně dovolacím soudem zrušeno. Odvolací soud proto z tohoto
důvodu aplikoval § 150 o. s. ř., který mu umožňuje výjimečně náhradu nákladů
řízení zcela nebo zčásti nepřiznat, existují-li důvody hodné zvláštního
zřetele. Toto ustanovení ovšem umožňuje pouze možnost nepřiznat náhradu nákladů
řízení účastníku, který by jinak měl na přiznání náhrady nákladů řízení právo,
tedy v daném případě nepřiznat právo na náhradu řízení žalobci; nemohlo však
založit právo na náhradu nákladů žalované. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné v žádné jeho části,
Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí,
může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).