23 Cdo 3404/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. ve věci
žalobkyně SPS engineering, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 22, PSČ
120 00, identifikační číslo osoby 45798851, zastoupené JUDr. Janem Dvořáčkem,
advokátem, se sídlem v Benešově, Tyršova 177, proti žalované PRO-XET s.r.o., se
sídlem v Praze 4, Návršní 1547/6, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby
25706471, zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na
Poříčí 19, o zaplacení částky 5 303 118,90 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 201/2002, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2007, č. j. 1 Cmo
111/2007-253, takto:
I. Dovolání žalované se v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2007, č. j. 1 Cmo
111/2007-253, pod bodem I v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2006, č. j. 3 Cm 201/2002-205, ve
výroku pod bodem II, v němž byla žaloba co do nároku na zaplacení částky 1 910
525,70 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 376 954,80 Kč od 23. 1. 2001 do
zaplacení a s 8% úrokem z prodlení z částky 1 533 570,90 Kč od 24. 7. 2001 do
zaplacení zamítnuta, odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2007, č. j. 1
Cmo 111/2007-253, se v části výroku pod bodem I, kterou byl potvrzen rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2006, č. j. 3 Cm 201/2002-205, ve
výroku pod bodem I, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 3
392 593,20 Kč s 10% úrokem z prodlení od 23. 1. 2001 do zaplacení, a ve výroku
pod bodem III, a ve výroku pod bodem II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října
2006, č. j. 3 Cm 201/2002-205, ve výroku pod bodem I, kterým bylo žalované
uloženo zaplatit žalobkyni částku 3 392 593,20 Kč s 10% úrokem z prodlení od
23. 1. 2001 do zaplacení, a ve výroku pod bodem III, kterým bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2006, č. j. 3 Cm 201/2002-205,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3 392 593,20 Kč s 10% úrokem z
prodlení od 23. 1. 2001 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu co do částky 1
910 525,70 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 376 954,80 Kč od 23. 1. 2001 do
zaplacení a s 8% úrokem z prodlení z částky 1 533 570,90 Kč od 24. 7. 2001 do
zaplacení zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako zhotovitelka uzavřela
29. 2. 2000 s žalovanou jako objednatelkou smlouvu o dílo, jejímž předmětem
bylo provedení stavby „Adaptace domu N. 225/44, P. 1“ s dohodnutým termínem
plnění do 15. 8. 2000. Dne 31. 7. 2000 účastníci uzavřeli dodatek č. 1 ke
smlouvě, kterým byl rozšířen předmět plnění o změny požadované objednatelkou a
byla navýšena cena díla na částku 29 881 522 Kč bez DPH, nebylo však dohodnuto
prodloužení termínu dokončení díla. V článku VI bodu 2, 3, 4 a 6 smlouvy o dílo
byly platební podmínky sjednány tak, že úhrady plateb za provedené dílo budou
realizovány formou tzv. zálohových listů vystavovaných měsíčně na základě
předloženého soupisu provedených prací a dodávek odsouhlasených technickým
dozorem objednatele, a to až do výše 90 % smluvní ceny díla s tím, že
zbývajících 10 % ceny díla zaplatí objednatel zhotoviteli na základě konečné
faktury vystavené zhotovitelem do 14 dnů po odstranění všech vad a nedodělků
uvedených v protokolu o předání a převzetí díla. Účastníci učinili nesporným
provedení prací vyúčtovaných žalobkyní pěti zálohovými fakturami a také
převzetí díla žalovanou dne 30. 11. 2000 s vadami a nedodělky, které byly
promítnuty do přílohy č. 2 předávacího protokolu. Neuhrazena zůstala konečná
faktura vystavená žalobkyní na částku 5 303 118,90 Kč, jejíhož zaplacení se
žalobkyně domáhá v tomto řízení. Soud prvního stupně neshledal námitku žalované týkající se neprovedení
některých prací vyúčtovaných předmětnými pěti zálohovými fakturami důvodnou. Vyšel ze zjištění, že některé práce uvedené v příloze předávacího protokolu
sice nebyly žalobkyní provedeny ke dni vystavení zálohových faktur, byly však
dokončeny v následném období v prosinci 2000 a že žalobkyně cenu prací, které
neprovedla, odečetla z celkové fakturované částky. Soud prvního stupně posoudil jako nedůvodnou obranu žalované, podle níž se
žalobkyně ocitla v prodlení s dokončením a předáním díla žalované. Podle závěru
soudu prvního stupně žalobkyně sjednaný termín plnění 15. 8. 2000 sice
nedodržela, stalo se tak však v důsledku prodlení žalované, která jí neposkytla
nutné spolupůsobení ke splnění jejího závazku. Z důkazů totiž vyplynulo, že
žalovaná požadovala řadu změn oproti původnímu projektu, a to jak před 15. 8. 2000, tak zejména po tomto datu. Z toho důvodu nevzniklo žalované podle závěru
soudu prvního stupně právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 585 720 Kč za
prodlení žalobkyně s odevzdáním a dokončením díla (článek XV. bod 2 smlouvy o
dílo), ani nárok na náhradu škody ve výši 3 611 952 Kč, která jí měla ze
stejného důvodu vzniknout. Žalovaná tudíž nebyla oprávněna k zápočtům uvedených
částek oproti nároku žalobkyně na úhradu ceny díla. Žalovaná v rámci své procesní obrany dále uplatňovala vůči žalované částce
námitku započtení ve výši 2 880 000 Kč představující smluvní pokutu za prodlení
s odstraněním vad nebo nedodělků díla po lhůtě.
Podle článku XV bodu 3 smlouvy
o dílo za prodlení s odstraněním vad nebo nedodělků uhradí zhotovitel
objednateli smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý i započatý den prodlení, a
to za každou vadu nebo nedodělek zvlášť. Soud prvního stupně posoudil uvedenou
dohodu o smluvní pokutě jako neurčitou a tudíž ve smyslu § 37 odst. 1
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neplatnou, neboť z tohoto ani jiného
článku smlouvy nevyplývá žádná konkrétní lhůta pro odstranění vad a nedodělků. Naproti tomu shledal soud prvního stupně důvodnou námitku žalované, že
žalobkyně neprovedla dílo řádně, neboť je odevzdala s vadami a nedodělky, které
neodstranila. Za této situace nebyla žalobkyně oprávněna vystavit žalované
konečnou fakturu a požadovat zaplacení celkové ceny díla včetně DPH. Tento
závěr vyplývá jednak ze smluvních ujednání v článku VI odstavec 4 a článku XIII
odstavec 1 smlouvy o dílo, ale také z ustanovení § 548 odst. 1 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni
vznikl nárok na zaplacení pouze 90 % z žalované částky, což činí 3 392 593,20
Kč, nikoliv na zbývajících 10 % ceny díla a DPH v celkové výši 1 910 525,70 Kč. K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne
13. prosince 2007, č. j. 1 Cmo 111/2007-253, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal odvolání žádného z účastníků důvodným. Přisvědčil
závěru soudu prvního stupně, že se žalobkyně neocitla v prodlení s dokončením
díla, přestože je neodevzdala v dohodnutém termínu do 15. 8. 2000, neboť svůj
závazek nemohla splnit ve smyslu ustanovení § 365 a § 370 obch. zák. v důsledku
prodlení žalované, která jí neposkytla nutné spolupůsobení. Na základě
požadavku žalované na řadu změn díla oproti původnímu projektu došlo k nutnosti
posunout termín dokončení díla. Vzhledem k tomu tak žalované nevzniklo právo na
zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 585 720 Kč, ani na náhradu škody ve výši 3
611 952 Kč. Ohledně uplatněného nároku na úhradu ceny díla vyšel odvolací soud stejně jako
soud prvního stupně z článku VI bodu 4 smlouvy o dílo, podle něhož měly být
provedené práce hrazeny formou zálohových listů do výše 90 % smluvní ceny díla. Zbývajících 10 % ceny díla měl objednatel zaplatit zhotoviteli na základě
konečné faktury vystavené zhotovitelem do 14 dnů po odstranění všech vad a
nedodělků uvedených v protokolu o předání a převzetí díla. Jelikož bylo v
řízení nesporné, že žalobkyně neodstranila všechny vady a nedodělky uvedené v
zápisu o odevzdání a převzetí díla z 30. 11. 2000, nevzniklo žalobkyni právo ve
smyslu uvedeného článku vystavit konečnou fakturu. Soud prvního stupně proto
nepochybil, když žalobnímu návrhu nevyhověl co do 10 % ceny a dále co do
vyúčtované 5% DPH, kterou byla žalobkyně oprávněna účtovat až v konečné faktuře.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně
ohledně dohody účastníků o smluvní pokutě za prodlení s odstraněním vad a
nedodělků díla v článku XV bodu 3, podle něhož měl zhotovitel hradit smluvní
pokutu ve výši 1 000 Kč za každý i započatý den prodlení s odstraněním vad a
nedodělků po lhůtě, a to za každou vadu a nedodělek zvlášť. V souladu se
závěrem soudu prvního stupně posoudil tuto dohodu jako neurčitou, neboť z ní
nevyplývá, jakou konkrétní lhůtu si účastníci pro odstranění vad díla dohodli. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. stanovící jako jednu z náležitostí právního úkonu
jeho určitost, ji toto ujednání nesplňuje, je proto neplatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci odvolacím
soudem [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“)], řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.]. Dovolatelka označuje za otázky zásadního právního významu posouzení „zda je
platná dohoda o smluvní pokutě, jejíž výše je stanovena jako konkrétní částka
za každý den prodlení se splněním povinnosti, zda byla žalobkyně jako
zhotovitel v prodlení s předáním díla, když bylo zjištěno, že dílo při předání
vykazovalo vady, které nebyly odstraněny, zda prodlení věřitele má za následek
prodloužení sjednané doby plnění o dobu, po kterou byl věřitel v prodlení, a to
s ohledem na ustanovení §§ 365, 371 a 372 obch. zák., neboť v řízení měl soud
zjistit, jak dlouho trvalo prodlení toho kterého účastníka a zda je objednatel
oprávněn využít oprávnění dané § 439 odst. 4 (§ 564) obch. zák. neplatit do
doby odstranění vad část ceny odpovídající nároku na slevu, jestliže by vady
nebyly odstraněny“. Dovolatelka dále namítá odvolacím soudem nesprávné posouzení dohody o smluvní
pokutě směřující k sankcionování prodlení s odstranění vad jako neplatné, když
stranám bylo jasné, kdy k prodlení dojde, event. mohla být použita subsidiárně
úprava podle ustanovení § 340 odst. 1 a 2, § 436 odst. 2 a § 437 odst. 2 obch. zák., a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03. Dovolatelka
také nesouhlasí se závěry obou soudů o tom, že žalobkyně jako zhotovitel nebyla
v prodlení s plněním díla, když oba soudy zjistily, že předala dílo s vadami a
nedodělky, které neodstranila. To je v rozporu s § 365 obch. zák., podle něhož
je dlužník v prodlení, pokud nesplní svůj závazek řádně a včas. Oba soudy podle
názoru dovolatelky, aniž zkoumaly, jak dlouho mělo prodlení žalované trvat,
uzavřely, že žalobkyně plnila předáním díla dne 30. 11. 2000 včas. Doba
prodlení věřitele se však musí přičíst ke sjednané době plnění, což vyplývá z
poslední věty ustanovení § 365 obch. zák., podle něhož není dlužník v prodlení,
pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. Žalovaná má dále
za to, že oprávněně neuhradila část ceny díla, a to s ohledem na § 439 odst. 4
ve spojení s § 564 obch. zák. podle něhož není kupující do doby odstranění vad
povinen platit část kupní ceny, jež by odpovídala jeho nároku na slevu,
jestliže by vady nebyly odstraněny. Nesprávné právní hodnocení shledává
dovolatelka také ve výkladu projevu vůle mezi účastníky a v hodnocení článku IV
odst. 3 smlouvy upřesňující dobu plnění tak, že „dílo bude provedeno v době
uvedené v článku IV bod 1 i v tom případě, že vícepráce zhotovitele nepřesáhnou
5 % sjednaného rozsahu plnění. Přesáhnou-li toto procento, dohodnou smluvní
strany dodatkem k této smlouvě přiměřené prodloužení doby plnění“.
Dovolatelka
dále poukázala na ustanovení § 551 a 552 obch. zák. ukládající zhotoviteli
povinnost upozornit na nevhodné pokyny objednatele a § 340 odst. 2 obch. zák.,
podle něhož není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn
požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek
splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Dovolatelka je toho názoru, že ujednání v předávacím protokolu o tom, že vady a
nedodělky budou odstraněny do 10. 12. 2000, resp. do 15. 12. 2000, je třeba
vykládat jako požádání věřitele o plnění. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud své rozhodnutí dostatečně
neodůvodnil, neboť se nezabýval při posuzování platnosti smluvní sankce za
neodstranění vad okolnostmi projevu vůle, dopustil se logického rozporu v
závěru, že na straně žalobkyně nedošlo k prodlení a zároveň, že došlo k
odevzdání díla s vadami, které nebyly odstraněny, nevysvětlil, proč považoval
právě den 30. 11. 2000 za datum řádného plnění ze strany žalobkyně a neuvedl,
proč žalovaná nemohla jako objednatel využít svého práva nezaplatit část ceny
díla, jež by odpovídala jejímu nároku na slevu z ceny díla do doby odstranění
vad (§ 564 ve spojení s § 439 odst. 4 obch. zák.). Dovolatelka konečně poukazuje na to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Za rozhodné
skutkové okolnosti, které nebyly podloženy dokazováním, považuje dovolatelka
závěr odvolacího soudu týkající se zjištění o prodlení v plnění závazků u obou
účastníků řízení. Toto skutkové zjištění je totiž rozhodující pro možnost
žalované namítat započtení jejích pohledávek za žalobkyní vůči žalované částce,
a proto se jím měl soud zabývat. Napadený rozsudek také postrádá odůvodnění
závěru, že žalobkyně měla plnit svůj závazek ze smlouvy o dílo do 15. 8. 2000,
když smlouva jasně hovoří o splnění k datu 21. 8. 2000 a o vyklizení k 5. 9. 2000. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že jednotlivé body dovolání byly již
před soudy obou stupňů uplatněny a byly oběma soudy posouzeny. Dovolání
žalované není podle jejího názoru přípustné, neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu nemá zásadní právní význam. Nejde totiž ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ani o řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, napadené rozhodnutí ani neřeší právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Nejsou tak naplněny podmínky přípustnosti dovolání dané § 237
odst. 1 písm. c). o. s. ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“) provedená
zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto
vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. června 2009. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř.
oprávněnou osobou a obsahuje
stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je v posuzovaném případě dovolání
žalované přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Podle § 240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z
povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je
oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího
soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma
na jejích právech (tzv. subjektivní přípustnost dovolání -srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28). V projednávané věci napadá žalovaná rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o plnění ve výši 3
392 593,20 Kč s příslušenstvím a o plnění ve výši 1 910 525,70 Kč s
příslušenstvím. Tím, že soud prvního stupně rozhodl o žalované částce dvěma
samostatnými výroky, došlo k rozdělení původně žalovaného nároku na dva
samostatné nároky. Přípustnost dovolání je třeba zkoumat u každého nároku
samostatně. Dovolání žalované je v rozsahu, v němž napadá rozsudek odvolacího
soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně
týkající se částky 1 910 525,70 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 376 954,80
Kč od 23. 1. 2001 do zaplacení a s 8 % úrokem z prodlení z částky 1 533 570,90
Kč od 24. 7. 2001 do zaplacení, subjektivně nepřípustné (tedy podané někým, kdo
k takovému podání není oprávněn), neboť tímto rozhodnutím nebyla způsobena újma
na jejích právech. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v rozsahu, ve kterém směřovalo proti
výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně v jeho zamítavém výroku, podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud dále posuzoval přípustnost zbývající části dovolání směřující
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byly potvrzeny výroky rozsudku
soudu prvního stupně pod bodem I a pod bodem III. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí
zrušil.
Dovolatelka se však mýlí, pokud přípustnost dovolání dovozuje z tohoto
ustanovení, neboť přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. chybí v dané věci jeho základní znak – soud prvního stupně totiž nerozhodl
poté, co byl jeho první rozsudek ve věci odvolacím soudem zrušen v části, jíž
žalobě vyhověl, jinak. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přípustné za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni částku 3 392 593,20 Kč s 10% úrokem z prodlení od 23. 1. 2001 do
zaplacení (výrok soudu prvního stupně pod bodem I), přípustné, neboť odvolací
soud v rozporu s hmotným právem posoudil právní otázky prodlení žalobkyně s
provedením díla a otázku určitosti ujednání účastníků o smluvní pokutě za
prodlení žalobkyně s odstraněním vad a nedodělků díla v článku XV bodu 3, podle
něhož měla žalobkyně uhradit žalované smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý
i započatý den prodlení s odstraněním vad a nedodělků po lhůtě, a to za každou
vadu a nedodělek zvlášť. K první otázce posouzení prodlení žalobkyně s provedením díla se odvolací soud
ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle kterého se žalobkyně
nedostala do prodlení s provedením díla, ač nedodržela dohodnutý termín
provedení díla 15. 8. 2000, neboť podle ustanovení § 365 obch. zák. ve spojení
s ustanovení § 370 obch. zák. nemohla svůj závazek splnit v důsledku prodlení
žalované, která neposkytla nutné spolupůsobení, neboť „v průběhu provádění díla
požadovala řadu změn oproti původnímu projektu a na základě řady změnových
listů došlo k nutnosti posunutí termínu dokončení“. Podle ustanovení § 365 obch. zák. dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně
a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby,
kdy závazek zanikne jiným způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže
plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. Prodlení dlužníka nastává
objektivně, jestliže nesplní svůj závazek včas a řádně. Prodlení trvá, jestliže
závazek nezanikl odstoupením od smlouvy, do doby kdy je splněn, resp. pokud
bylo plněno vadně a závazek nezanikl odstoupením od smlouvy, do uspokojení práv
z odpovědnosti za vady. Prodlení dlužníka nenastává jen v případě, že dlužník
nemohl splnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele podle ustanovení § 370
obch. zák. Podle ustanovení § 370 obch. zák.
věřitel je v prodlení, jestliže v rozporu se
svými povinnostmi vyplývajícími ze závazkového vztahu nepřevezme řádně
nabídnuté plnění nebo neposkytne spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl
splnit svůj závazek. Prodlení má, i pokud jde o prodlení věřitele, objektivní
charakter. Nastává, jestliže věřitel poruší své povinnosti ze závazku bez
ohledu na okolnosti a příčiny, které k tomu vedly. Pokud však nebylo nabídnuto
řádné plnění, neporušil věřitel své povinnosti tím, že je nepřevzal, neboť jeho
povinností je převzít jen řádně nabídnuté plnění. Proto v tomto případě jeho
prodlení nenastane. Spolupůsobení nutné ke splnění závazku představuje obvykle
konkrétní závazek, popřípadě závazky podle smlouvy. Nebude-li takový závazek
řádně a včas splněn, je věřitel v prodlení. Může jít také o spolupůsobení
nutné, které nebude v daném závazkovém vztahu (ať ze vztahu ze smlouvy nebo
vzniklém z jiné právní skutečnosti) výslovně a přesně určeno s určením doby pro
jeho plnění. V takovém případě je vždy nutno posoudit, zda jde o spolupůsobení
věcně nutné a ve které době bylo nutné je poskytnout, aby dlužník mohl splnit
svůj závazek, neboť jen poskytnutí nutného spolupůsobení je povinností věřitele
(srov. shodně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1026). Právní posouzení odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nebyla v prodlení s
plněním svého závazku ze smlouvy o dílo, v důsledku prodlení žalované, která
neposkytla spolupůsobení nutné ke splnění závazku žalobkyně, je nesprávné. Ze skutkových zjištění soudů nevyplynulo žádné porušení či nesplnění závazku
žalované ze smlouvy o dílo významné pro případné prodlení žalobkyně jako
zhotovitelky s plněním díla. Žalovanou (příp. projektantem, statikem či
technickým dozorem) vznášené požadavky na další práce nepředstavují
neposkytnutí jejího tzv. nutného spolupůsobení významného pro případné prodlení
žalobkyně s plněním. Účastníci ve smlouvě o dílo předpokládali, že možné změny
smlouvy o dílo mohou být provedeny dodatkem ke smlouvě. To se i stalo uzavřením
dodatku č. 1 dne 31. 7. 2000, který však na předpokládaném termínu dokončení
ničeho nezměnil. Z dodatku je zřejmé, že došlo k rozšíření předmětu plnění mj. o změny požadované žalovanou prostřednictvím tzv. změnových listů. Pokud po
uzavření dodatku č. 1 žalovaná předkládala žalobkyni další změnové listy a mezi
účastníky nedošlo k uzavření dalšího dodatku o změně rozsahu předmětu díla s
případnou změnou termínu provedení díla, není argumentace odvolacího soudu o
neposkytnutí spolupůsobení žalovanou ke splnění závazku žalobkyní v důsledku
předkládání právě těchto dalších změnových listů, případná. Účastníci si ve
smlouvě o dílo v článku XIII bodu 1 (v souladu s ustanovením § 554 odst. 1
obch. zák.) dohodli, že zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho
řádným ukončením a předáním objednateli včetně odstranění vad a nedodělků.
Namítá-li proto dovolatelka nesprávné právní posouzení nároku žalované na
smluvní pokutu podle článku XV bodu 2 vázané na prodlení žalobkyně s provedením
díla, je v tomto rozsahu její dovolání důvodné. Dovolání žalované je důvodné i ve vztahu k právnímu posouzení ujednání o
smluvní pokutě podle článku XV bodu 3 smlouvy odvolacím soudem jako ujednání
neurčité a proto neplatné. Právní posouzení neurčitosti takového ujednání je
neúplné, tudíž nesprávné. V článku XV bodu 3 si účastníci dohodli povinnost
žalobkyně uhradit žalované smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý i započatý
den prodlení s odstraněním vad a nedodělků po lhůtě, a to za každou vadu a
nedodělek zvlášť. Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. formulují výkladová
pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního
úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření
právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících
osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto
nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu
jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti
použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého
právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí,
jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k
přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z
jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního
úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska
subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska
objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát
náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání
o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i
následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007). Soudy vyšly toliko z jazykového vyjádření ujednání o možném „prodlení žalobkyně
s odstraněním vad a nedodělků po lhůtě“, aniž by pochybnosti o výkladu
jazykového vyjádření „lhůty“ pro odstranění vad podrobily výše popsaným
výkladovým pravidlům, zejména ujednání o „lhůtě“ konfrontovaly s následným
chováním účastníků, kteří se v zápise o odevzdání a převzetí díla ze dne 30. 11. 2000 dohodli na lhůtě do 10. 12. 2000, v níž jednotlivé vady a nedodělky
mají být odstraněny. Nedůvodná je naopak dovolací námitka žalované poukazující na ustanovení § 439
odst. 4 obch. zák. Účastníci si ve smlouvě dohodli podmínky, za nichž žalobkyně
může požadovat zaplacení ceny díla pamatujíce i na situaci, že dílo bude trpět
vadami či nedodělky. Ustanovení § 439 odst. 4 obch. zák. se vzhledem k dohodě
účastníků proto neuplatní. V článku VI bodu 2, 3, 4 a 6 smlouvy o dílo byly
platební podmínky sjednány tak, že úhrady plateb za provedené dílo budou
realizovány formou tzv.
zálohových listů vystavovaných měsíčně na základě
předloženého soupisu provedených prací a dodávek odsouhlasených technickým
dozorem objednatele, a to až do výše 90 % smluvní ceny díla s tím, že
zbývajících 10 % ceny díla zaplatí objednatel zhotoviteli na základě konečné
faktury vystavené zhotovitelem do 14 dnů po odstranění všech vad a nedodělků
uvedených v protokolu o předání a převzetí díla. Vzhledem k tomuto ujednání je
však soudům nutno vytknout, že přiznaly-li žalobkyni částku 3 392 593,20 Kč s
příslušenstvím a nepřiznaly částku 1 910 525,70 Kč s příslušenstvím,
neodpovídají tyto částky ujednání článku VI bodu 4 smlouvy, podle kterého v
rozsahu 10 % ceny díla a DPH byla žalovaná povinna žalobkyni plnit na základě
konečné faktury vystavené zhotovitelem do 14 dnů po odstranění všech vad a
nedodělků uvedených v protokolu o předání a převzetí díla. To vše za situace,
kdy cena díla byla smluvena ve výši 29 881 552,- Kč bez DPH. Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud již nezabýval dalšími dovolacími
námitkami žalované směřujícími do tvrzených vad řízení. Ze shora uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není v
rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, správný. Nejvyšší soud jej proto
podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v tomto rozsahu
zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozhodnutí soudu
prvního stupně v jeho výroku pod bodem I a ve výroku pod bodem III a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení se soud bude rovněž zabývat důsledky prodlení žalované s
provedením díla na žalovanou uplatněné nároky na náhradu škody a smluvní pokutu
podle článku XV bodu 2 smlouvy. Současně posoudí otázku vzájemného vztahu a
přiměřenosti ujednání podle článku XV bodu 2 o smluvní pokutě vázané na
prodlení s provedením díla (podle článku XIII bodu 1 smlouvy jeho řádným
ukončením a předáním včetně odstranění vad a nedodělků) a ujednání o smluvní
pokutě vázané na prodlení s odstraněním vad a nedodělků podle článku XV bodu 3
smlouvy. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.