23 Cdo 4119/2007

23 Cdo 4119/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci

žalobců a) Mgr. R. P. a b) JUDr. P. K., CSc. proti žalované AKRO investiční

společnost, a. s., se sídlem v Praze 6, Slunná 547/25, PSČ 162 00, IČ

49241699, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1,

Opletalova 4, o zaplacení částky 5 598 773 Kč s příslušenstvím, vedené u

Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 42/2004, o dovolání žalobce b) a

žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna

2007, č. j. 3 Cmo 264/2006-198, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.

ledna 2007, č. j. 3 Cmo 264/2006-198, se zrušuje a věc se vrací tomuto

soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. února 2006, č. j. 7 Cm 42/2004-147,

zamítl žalobu ve vztahu k žalobci a) na zaplacení částky 803 400 Kč se 4%

úrokem z prodlení od 20. ledna 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil

žalované zaplatit žalobci b) částku 4 961 598,35 Kč se 4% úrokem z prodlení od

20. května 2004 do zaplacení (výrok pod bodem II), zamítl žalobu v rozsahu, v

níž se žalobce b) domáhal úhrady částky 637 174,65 Kč se 4% úrokem z prodlení

od 20. května 2004 do zaplacení (výrok pod bodem III) a rozhodl o

náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV a V). Soud prvního stupně vyšel z tvrzení žalobců, že rozhodnutím Ministerstva

financí ČR ze dne 19. března 1997 byla zavedena nucená správa C. S. Fondu, a. s., investiční společnosti, s jejímž správcem uzavřel žalobce a) dne 24. března

1997 smlouvu o poskytování právních služeb k zajišťování a ochraně majetku

podílníků uvedeného fondu. Dne 1. července 1997 pak Ministerstvo financí ČR

rozhodlo o nuceném převodu bývalého C. S. Fondu, a. s., investiční společnosti,

na žalovanou. Soud prvního stupně citovanou smlouvu posoudil jako smlouvu

mandátní uzavřenou podle § 566 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) a

dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná s ohledem

na to, že dne 11. května 1998 došlo k odvolání plné moci žalobci a), který

měl za této situace nejpozději do konce června 1998 požadovat plnění za

provedené úkony; žalobu však podal až dne 31. května 2004. Ohledně

nároků žalobce b) soud prvního stupně zjistil, že žalobce b) uzavřel se

žalovanou dne 8. července 1997 smlouvu o právní pomoci, v níž se zavázal

poskytovat žalované právní pomoc ve všech věcech souvisejících se správou fondů

převedených na žalovanou z C.S. Fondu, a.s., investiční společnost,

v níž byla sjednána měsíční paušální odměna žalobce b) ve výši 10 000 Kč. Dodatkem k této smlouvě ze dne 30. října 1998 a dalším dodatkem ze

dne 14. května 1998 měla být účastníky sjednána další odměna žalobce b) ve výši

5 – 7 % pro případ vymožení pohledávky vůči Plzeňské bance a. s. a pohledávky

vůči společnosti UMANA, s. r. o. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že

smlouva o právní pomoci ze dne 8. července 1997 je absolutně neplatná s ohledem

na to, že rozhodnutí Ministerstva financí ČR o nuceném převodu obhospodařování

na žalovanou bylo vydáno dne 1. července 1997 a bylo možno proti němu podat

rozklad se suspenzivním účinkem, takže žalovaná nebyla oprávněna již dne 8. července 1997 za, v té době jí ještě nespravované, fondy jednat. Soud prvního

stupně dále dospěl k závěru (zejména z výslechu svědků), že mezi účastníky byla

uzavřena nová dohoda (nikoliv dodatek k původní smlouvě) o podílové odměně z

vymožené částky ve výši 5 % v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové,

takže žalobci b) vznikl nárok na smluvní podílovou odměnu, který je vyšší než

žalobcem b) požadovaná mimosmluvní odměna za úkony, které provedl ve prospěch

žalované a které jí byly schváleny, a to v řízení vedeném před Krajským soudem

v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 221/1997 co do částky 3 056 340 Kč a v

řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 44/2000 co do

částky 1 905 258.35 Kč, celkem tedy 4 961 598,35 Kč. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. ledna

2007, č. j. 3 Cmo 264/2006-198, rozsudek soudu prvního stupně v

napadeném výroku pod bodem II v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit

žalobci b) částku 2 413 057,50 Kč se 4% úroky z prodlení od 20.

května 2004 do

zaplacení potvrdil, ve zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že žaloba o

zaplacení částky 2 548 540,85 Kč se 4% úroky z prodlení od 20. května

2004 do zaplacení se zamítá a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi

žalobcem b) a žalovanou před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval

některé listinné důkazy a dospěl ke zjištění, že ve smlouvě o

právní pomoci uzavřené mezi žalobcem b) a žalovanou dne 8. července 1997

se její účastníci dohodli na tom, že žalobce b) jako mandatář poskytne žalované

jako mandantu právní pomoc ve všech věcech souvisejících se správou fondů,

převedených na mandanta z C.S. Fondu, a. s., investiční společnosti, s tím, že

právní pomocí se rozumí zejména právní porady, písemná podání soudu nebo jinému

orgánu, účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, sepsání

právního rozboru věci, jednání s protistranou či obchodním partnerem, sepsání

listiny o právním úkonu, za měsíční paušální odměnu 10 000 Kč. Na rozdíl od

soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že předmětná smlouva o

právní pomoci ze dne 8. července 1997 byla uzavřena platně, neboť byla

podepsána žalobcem b) a statutárním orgánem žalované. Z obsahu dodatku č. 1 k

této smlouvě a dalších důkazů je pak patrná jednoznačná vůle účastníků, která

směřovala ke sjednání zvláštní podílové odměny, tedy záměr smluvních

stran vyjmout věc vedenou u Krajského soudu v Hradci Králové z této

paušální smluvní odměny ve výši 10 000 Kč měsíčně. Odlišná situace však nastala

v právní pomoci týkající se sporu vedeného u Obvodního soudu

pro Prahu 2, která podle závěru odvolacího soudu podléhala obecné dohodě o

právní pomoci ze dne 8. července 1997 se sjednanou paušální odměnou 10 000 Kč

měsíčně. Ohledně výše žalobcem b) účtovaných nákladů vycházel odvolací soud z

toho, co bylo Krajským soudem v Hradci Králové v předmětné věci rozsudkem ze

dne 10. března 2003 žalované k rukám jejího advokáta, tj. žalobce b),

přisouzeno na nákladech řízení, tj. z částky 2 144 950 Kč. Vedle této částky

pak shledal důvodným i nárok žalobce b) na částku 153 162,50 Kč představující

jednu polovinu úkonu za návrh na vydání předběžného opatření, s náhradou

režijního paušálu a 5% DPH ve výši 114 907, 50 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu, resp. jeho měnícímu výroku, kterým byla

zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 548 540,85 Kč s příslušenstvím, podal

žalobce b) dovolání, podle jeho obsahuje uplatňuje dovolací důvod podle § 241a

odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Žalobce b) vytýká odvolacímu soudu, že

nerespektoval obsah výpovědi svědků, kteří se vyjadřovali k odměně žalobce b)

jako takové, neredukované jen na určité řízení (řízení jen před Krajským soudem

v Hradci Králové). Žalobce b) je také přesvědčen, že odvolací soud při přijetí

svých skutkových závěrů porušil svoje povinnosti, neboť přestože z výpovědí

svědků, tedy důkazů provedených v předchozím řízení, dovodil jiný skutkový

závěr než soud prvního stupně, tyto důkazy v souladu s § 213 odst.

2 a odst. 3

o. s. ř. nezopakoval, případně nedoplnil sám jinými důkazy, což je v rozporu

také se stávající judikaturou. Žalobce b) dále namítá, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod

podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], které žalobce b) spatřuje v nesprávném

výkladu projevu vůle účastníků odvolacím soudem a nerespektování výkladových

pravidel stanovených v § 266 ObchZ. Odvolací soud podle názoru žalobce b) také

pochybil v tom, že se nikterak nevypořádal s právním odůvodněním absolutní

neplatnosti smlouvy o právní pomoci z července 1997 provedené soudem prvního

stupně s ohledem na to, že v době uzavření této smlouvy ještě nebylo pravomocné

rozhodnutí Ministerstva financí ČR z 1. července 1997, a žalovaná

nebyla oprávněna jednat za fondy, jichž správcem ještě právně účinně nebyla. Odůvodnění odvolacího soudu, který zaujal názor opačný, že předmětná smlouva je

platná z důvodu jejího podepsání žalobcem b) a statutárním orgánem žalované, je

tudíž nesprávné, když statutární orgán žalované ještě nebyl oprávněn za

žalovanou předmětnou smlouvu uzavřít. Žalobce b) dále poukazuje na to, že

odvolací soud se nezabýval otázkou výkladu pojmu „správa“ fondů a

„obhospodařování“ fondů, který měl rozhodující význam pro posouzení následků

smlouvy o právní pomoci. Byla-li proto posuzována platnost smlouvy o právní

pomoci i v odvolacím řízení, měl se odvolací soud uvedenou otázkou zabývat. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobce b) ztotožňuje se skutkovým

zjištěním odvolacího soudu, že mezi žalobcem b) a žalovanou nebyla uzavřena

ústní dohoda o podílové odměně. Odvolací soud správně neopakoval důkazy

výpověďmi svědků Ing. Ř. a Ing. K., kteří vypověděli pouze to, co slyšeli na

schůzi podílníků v roce 2003, tj. o více než 5 let později, než měla být

předmětná dohoda uzavřena. Dále poukazuje na okolnost, že obě strany projevily

vůli uzavřít smlouvu písemně, její ústní forma byla proto podle § 272 odst. 1

ObchZ vyloučena. Z listinných důkazů, které odvolací soud provedl, vyplývá

podle jejího názoru závěr o tom, že nedošlo k uzavření platné dohody o další

podílové odměně žalobce b) nad rámec smlouvy o právní pomoci. Dokazování

ohledně existence takové dohody bylo nadbytečné také s ohledem na to, že se

žalobce b) žalobou domáhal zaplacení žalované částky podle vyhlášky č. 177/1996

Sb. jako mimosmluvní odměny za provedené úkony. K namítané neplatnosti smlouvy

o právní pomoci poukazuje na to, že tuto smlouvu uzavírala svým jménem, nikoliv

jménem podílových fondů, a proto je nerozhodné, že Ministerstvo financí ČR

rozhodlo o převodu správy podílových fondů až po jejím uzavření. Argumentace

žalobce b) ohledně správy a obhospodařování podílových fondů byla podle názoru

žalované vyvrácena argumentací uvedenou v rozsudku odvolacího soudu. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu

prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobci b) částku 2 413

057,50 Kč s příslušenstvím, podala dovolání žalovaná, uplatňujíc dovolací důvod

podle § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci

odvolacím soudem spatřuje žalovaná v jeho závěru, že z dodatku č. 1 ke smlouvě

o poskytování právní pomoci č. 1 ze dne 4. ledna 2000 vyplývá vůle účastníků

vyjmout z obecného režimu daného smlouvou o právní pomoci z 8. července 1997 zastupování žalované ve sporu s Plzeňskou bankou a. s. Podle

názoru žalované byly tímto dodatkem sjednány dva případy odkládacích podmínek

podle § 36 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). V prvém případě šlo o

dosažení soudního smíru v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod

sp. zn. 39 Cm 221/97 a plnění Plzeňské banky a.s. na základě tohoto soudního

smíru. Tato podmínka se však nenaplnila, neboť na Plzeňskou banku a.s. byl

prohlášen konkurz a řízení bylo přerušeno. V druhém případě bylo jako podmínka

sjednáno plnění Plzeňské banky a.s. ve prospěch žalované na základě

pravomocného rozsudku vydaného v uvedeném řízení. Ani tato podmínka se nemohla

naplnit s ohledem na zmíněné prohlášení konkurzu. Pokud nebyla naplněna žádná z

uvedených podmínek, žalobci b) nárok na zvláštní podílovou odměnu nevznikl a

nadále platil pro všechny případy právní pomoci obecný režim daný smlouvou o

právní pomoci ze dne 8. července 2000. Žalobce b) ve vyjádření k dovolání žalované předně uvádí, že dovolání není

přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní

význam, když žalovaná neformulovala žádnou právní otázku zásadního právního

významu a domáhá se přezkumu toliko skutkových závěrů odvolacího soudu. Poukazuje na tři rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen

„Nejvyšší soud“), v nichž dovolací soud dospěl k závěru, že zjišťuje-li se

obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění. Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků projevená ve smlouvě o

právní pomoci a dodatku č. 1 k ní, je proto otázkou skutkovou, a dovolání

žalované je tudíž nepřípustné. Řešení uvedené jedinečné skutkové otázky navíc

postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, což je dalším

důvodem nezpůsobilosti dovolací námitky založit přípustnost dovolání podle §

237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodující bylo, podle názoru žalobce b), jaké

náklady byly žalobci b) přisouzeny Krajským soudem v Hradci Králové, resp. i

Obvodním soudem pro Prahu 2 s tím, že je podle jeho názoru nepodstatné, že

došlo k prohlášení konkurzu na jednoho ze dvou žalovaných, neboť standardní

judikatura vychází z toho, že při kumulaci nároků uplatněných vůči více

subjektům prohlášením konkurzu na některého z nich nedochází k přerušení řízení

i vůči ostatním účastníkům sporu. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy

nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009

Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

(§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II

uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního

řádu ve znění účinném do 30. června 2009.

Rozsudek odvolacího soudu byl napaden dovoláním žalobce b) i žalované. Proti

jeho měnícímu výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 548

540,85 Kč s příslušenstvím, podal dovolání žalobce b). Proti výroku rozsudku

odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do

povinnosti žalované zaplatit žalobci b) částku 2 413 057,50 Kč s příslušenstvím

podala dovolání žalovaná. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z

důvodů uplatněných v dovolání. Z obsahu dovolání žalobce b) je zřejmé, že uplatňuje dovolací důvody podle §

241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a § 241a odst. 2 písm. b) (rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Ve smyslu § 213 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej

zjistil soud prvního stupně; platí však, že pokud se odvolací soud míní

odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě

svědeckého důkazu provedeného před soudem prvního stupně, je nutno aby sám

zopakoval svědecké důkazy a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně

odlišné zhodnocení svědeckého důkazu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze

dne 29. 5. 2000 č. j. IV. ÚS 275/98 publikované ve Sbírce nálezů a

usnesení Ústavního soudu ČR jako nález č. 79, svazek č. 18, str. 183). Jestliže odvolací soud v posuzované věci uvedený postup nedodržel a přestože

dospěl k odlišnému závěru při hodnocení svědeckých výpovědí /z nichž, spolu s

účastnickou výpovědí žalobce b), soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky

byla uzavřena mandátní smlouva se sjednanou podílovou odměnou/ tyto

nezopakoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci a současně jednal v rozporu s principy spravedlivého

soudního procesu chráněnými článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 32 Odo

328/2004). Otázka platnosti či neplatnosti dohody o právní pomoci je základní právní

otázkou, kterou je třeba pro rozhodnutí ve věci posoudit. Soud prvního stupně

dospěl k závěru, že smlouva o právní pomoci je neplatná, jelikož žalovaná

nebyla oprávněna již dne 8. července 1997 za v té době jí nespravované fondy

jednat. Odvolací soud dospěl na základě posouzení jiných skutečností k opačnému

závěru, aniž by přezkoumal důvody, které vedly soud prvního stupně k závěru o

neplatnosti smlouvy o právní pomoci. Odvolací soud se při posouzení platnosti

smlouvy omezil na konstatování, že byla podepsána žalobcem b) a statutárním

zástupcem žalované. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto pro nedostatek

právních důvodů neúplné, tudíž nesprávné. Další právní otázkou, kterou se oproti soudu prvního stupně odvolací soud

podrobněji nezabýval (i když dovodil platnost smlouvy o právní pomoci), je

hodnocení obsahu této smlouvy, resp. rozsahu poskytované právní pomoci podle

této smlouvy – konkrétně zda zastupování žalované ve věcech náhrady škody spadá

nebo nespadá pod rozsah této smlouvy o právní pomoci.

Soud prvního stupně po

provedeném dokazování dospěl k závěru, že zastupování v soudních sporech o

náhradu škody pod rozsah smlouvy o právní pomoci ze dne 8. července 1997

nespadá. Odvolací soud, aniž by se vypořádal s odůvodněním rozhodnutí soudu

prvního stupně, tuto otázku výslovně neřešil. Z odůvodnění napadeného

rozhodnutí lze dovodit, že odvolací soud dospěl k závěru, že zastupování

žalované ve věcech náhrady škody pod rozsah smlouvy o právní pomoci spadalo. Dodatkem č. 1 ke smlouvě o právní pomoci bylo vyňato z jejího rozsahu

zastupování proti Plzeňské bance a.s. a UMANA, s. r. o., před Krajským soudem v

Hradci Králové, sp. zn. 39 Cm 221/97, zastupování ve sporu proti České

republice zastoupené Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem financí před

Obvodním soudem pro Prahu 2, sp. zn. 21 C 44/2000, z rozsahu dohody o právní

pomoci vyňato nebylo. Posouzení otázky, zda zastupování před soudy ve věcech

náhrady škody spadalo pod dohodu o právní pomoci, má pro posouzení oprávněnosti

nároku žalobce b) zásadní význam. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé

dokazování a v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložil, na čem zakládá svůj

právní názor, že zastupování žalované ve věcech náhrady škody pod rozsah

smlouvy o právní pomoci nespadá. Odvolací soud dospěl k opačnému závěru, aniž

by z odůvodnění jeho rozhodnutí bylo seznatelné, zda použil výkladová pravidla

podle ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ (případně § 266 ObchZ) a zda prověřoval

skutečnou vůli jednajících osob. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné a

tudíž i nesprávné (shodně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. června

2000, sp. zn. I. ÚS 220/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního

soudu ČR, svazku 18, ročníku 2000). Podle ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba

vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle

toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle ustanovení § 266 ObchZ projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající

osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo

jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit

podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla

přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy

používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který

se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle

odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s

projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi

sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí

(odstavec 3). Výše uvedená ustanovení formulují výkladová pravidla, která

ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil

výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu

zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob.

Jazykové

vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve

vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých

použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či

systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná

vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli

účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového

vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze

jím projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004). Při nemožnosti zjištění hlediska

subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících) tak přichází na řadu hlediska

objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát

náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání

o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i

následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005). Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu

prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobci b) částku 2 413

057,50 Kč s příslušenstvím, podala dovolání žalovaná, uplatňujíc dovolací důvod

podle § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu

prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s

hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání

podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka

měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku,

na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Dovolání žalované je přípustné. Pro otázku platnosti Dodatku č. 1 ke smlouvě o

právní pomoci, nastolenou žalovanou v dovolání, je samozřejmě určující také

posouzení platnosti samotné smlouvy o právní pomoci. Shora popsanou

argumentaci dovolacího soudu o neúplných a tudíž nesprávných

závěrech odvolacího soudu o posouzení platnosti smlouvy o právní pomoci lze

proto plně vztáhnout i na dovolací důvody uplatněné žalovanou ve vztahu k té

části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně

potvrzen. Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska

dovolacích důvodů uplatněných dovolateli správný. Nejvyšší soud jej proto podle

ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil

Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

V dalším řízení se musí odvolací soud zabývat nejprve otázkou platnosti

smlouvy o právní pomoci ze dne 8. července 1997 a vypořádá se také se

závěry soudu prvního stupně, pro něž tento soud dovodil její neplatnost. V

případě, že dospěje k závěru o její platnosti, za použití výše popsaných

výkladových pravidel posoudí, zda řízení ve věcech náhrady škody spadá pod

rozsah dohody o právní pomoci či nikoli. V případě, že nespadá, pak se odměna

žalobce b) za zastupování před soudy ve věcech náhrady škody řídí právním

předpisem určenou sazbou a žalobce b) má právo na mimosmluvní odměnu. Pokud

zastupování ve věcech náhrady škody spadá pod rozsah dohody o právní pomoci,

pak se nárok žalobce b) za zastupování žalované v řízené před

Obvodním soudem pro Prahu 2 řídí smlouvou o poskytování právní

pomoci. V případě platnosti smlouvy o právní pomoci se odvolací soud bude

zabývat i výkladem Dodatku č. 1 ze dne 4. ledna 2000 k této smlouvě a posoudí,

zda nastaly Dodatkem č. 1 stanovené podmínky pro nárok žalobce b) na podílovou

odměnu za zastupování žalované v řízení před Krajským soudem v Hradci

Králové. Uvedené platí, pokud odvolací soud na základě provedeného dokazování

nedospěje k závěru, že mezi žalobcem b) a žalovanou byla uzavřena jiná platná

mandátní smlouva, která by zastupování před soudy ve věcech náhrady škody

vyjímala z rozsahu smlouvy o právní pomoci ze dne 8. července 1997, jak k

tomu dospěl soud prvního stupně. O náhradě nákladů řízení rozhodne odvolací soud v novém řízení ve věci. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. prosince 2010