23 Cdo 3413/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně České Radiokomunikace a.s., se sídlem v Praze 6 - Břevnov, Skokanská
2117/1, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 24738875, zastoupené JUDr. Luďkem
Chvostou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, proti žalované
Telefónica Czech Republic, a.s., se sídlem v Praha 4 - Michle, Za Brumlovkou
266/2, PSČ 140 22, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené JUDr. Karlem
Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 193/2, o
zaplacení 3.107.900.211,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 15 Cm 56/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 4. června 2013, č. j. 3 Cmo 126/2013-437, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. února 2013, č. j. 15 Cm 56/2012-368,
přerušil řízení do skončení správního řízení se společností žalovaného vedeného
u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ČR (dále jen „ÚOHS“) pod sp. zn.
S109/2011/DP.
K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu
prvního stupně změnil tak, že řízení se nepřerušuje.
Uvedl, že má ve shodě s žalovanou za to, že v důsledku přerušení řízení může
dojít v předmětném řízení ke značným průtahům, neboť prvostupňové rozhodnutí
ÚOHS může být napadeno rozkladem jako řádným opravným prostředkem, a proti
rozkladovému rozhodnutí předsedy tohoto Úřadu lze podat správní žalobu, což by
případně mohlo vést k dalšímu přerušení řízení. Upozornil, že není správná
úvaha žalobkyně, že předmět daného řízení „se celý překrývá s řízením vedeným
před ÚOHS“. Předmětem řízení u soudu prvního stupně je nárok na náhradu škody,
který není a nemůže být uplatněn v probíhajícím správním řízení Nalézací soud
si naproti tomu v souladu s ustanovením § 135 odst. 2 zákoně č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v
řízení o náhradu škody může sám předběžně posoudit, zda došlo k tvrzenému
správnímu deliktu. Krom toho odvolací soud přihlédl k věcným výhradám žalované
k uplatněnému nároku a také k námitce promlčení. Uzavřel tedy, že za uvedených
okolností se v této fázi řízení jeví jeho přerušení přinejmenším jako
předčasné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za
přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci. Dovolatelka má za to, že odvolací soud v napadeném usnesení nesprávně vyložil
ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Vyslovuje otázku, zda soud v řízení
o žalobě na náhradu škody způsobené porušením § 11 zákona č. 143/2001 Sb., o
ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOHS“), má
přerušit řízení do pravomocného rozhodnutí ÚOHS ve správním řízení vedeném
proti žalované, ve kterém ÚOHS zkoumá, zda žalovaná svým jednáním, které je
zároveň předmětem civilní žaloby, porušila ustanovení § 11 ZOHS. Podle dovolatelky hlavním kriteriem pro rozhodnutí o přerušení řízení má být
východisko hospodárnosti. Odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a
nepřerušením řízení ohrozil právo žalobkyně domoci se náhrady škody v civilním
řízení. Dovolatelka dále odůvodňuje svůj tvrzený nárok ve věci samé a poukazuje na
návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o určitých pravidlech upravujících
žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních
předpisů členských států EU v oblasti hospodářské soutěže COM (2013) 404, 11. června 2013. K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že dovolání považuje za
nepřípustné a nedůvodné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013)
se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovolání žalobkyně není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu
§ 237 o. s. ř. Předkládá-li dovolatelka k řešení právní otázku, „zda soud v řízení o žalobě o
náhradu škody způsobené porušením § 11 ZOHS má přerušit řízení do pravomocného
rozhodnutí ÚOHS ve správním řízení vedeném proti žalovanému, ve kterém ÚOHS
zkoumá, zda žalovaný svým jednáním, které je zároveň předmětem civilní žaloby,
porušil § 11 ZOHS“, nejedná se (oproti mínění dovolatelky) o otázku hmotného či
procesního práva ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Ve skutečnosti totiž
dovolatelka polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu o tom, že v
případě přerušení řízení do rozhodnutí ÚOHS by došlo k výrazným průtahům v
řízení. Dovolatelkou namítaná nesprávná skutková zjištění však nejsou podle
současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). K předpokladům a zákonným hlediskům, které mají být ze strany soudů zkoumány
při posuzování, zda má být řízení podle § 109 odst. 2 o. s. ř. přerušeno do
skončení jiného řízení, lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu vyslovené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn.
30 Cdo 5270/2009, či
ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, s nimiž je napadené usnesení v
souladu. Odvolací soud se správně zabýval (při zohlednění okolností daného
případu) tím, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky
předmětného (hlavního) řízení účelné, zda takovým postupem nemůže v posuzovaném
řízení dojít ke značným průtahům, nebo zda si otázku, která může mít význam pro
jeho rozhodnutí (zda došlo k tvrzenému správnímu deliktu), vyřeší předběžně
sám. Přípustnost dovolání nezakládá ani poukaz dovolatelky na návrh dosud neúčinné
úpravy výše citované směrnice Evropského parlamentu a Rady, o určitých
pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v
případě porušení právních předpisů členských států EU v oblasti hospodářské
soutěže. Dovolatelka proto svou polemikou se závěry odvolacího soudu uvedenými v
napadeném rozhodnutí přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože
rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu