23 Cdo 3417/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobců a) P. H., a b) Mgr. M. H., obou zastoupených Mgr. Petrem Mikyskem,
advokátem se sídlem, Praha 2, Chodská 30, proti žalované Moravská stavební -
INVEST, a.s., Brno, Koliště čp. 1912, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby
25544756, zastoupené JUDr. Zdeňkem Machálkem, advokátem se sídlem Uherské
Hradiště, Růžová 1254, o zaplacení 101 500 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 379/2005, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2012 č. j. 27 Co
136/2011-247, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2012, č. j. 27 Co
136/2011-247, se zrušuje ve výroku I. a v závislých výrocích III. a IV. a věc
se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. června 2012, č. j. 27 Co 136/2011-247,
výrokem I. změnil vyhovující výrok II. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne
14. července 2010, č. j. 55 C 379/2005-170, tak, že žalobu o zaplacení 101 500
Kč s příslušenstvím zamítl; výrokem II. potvrdil uvedený rozsudek Městského
soudu v Brně ve výroku III. o zamítnutí žaloby týkající se částky 8 500 Kč s
příslušenstvím a ve výroku IV. o povinnosti žalobců nahradit společně a
nerozdílně náklady státu; výroky III. a IV. rozhodl o povinnosti žalobců
nahradit žalované společně a nerozdílně náklady řízení. Odvolací soud při posuzování napadeného výroku rozsudku soudu prvního stupně
ohledně nároku žalobců na zaplacení smluvní pokuty ve výši 101 500 Kč s
příslušenstvím za prodlení žalované s odstraněním vady dešťových svodů (okapů)
u terasy rodinního domu (zhotovovaného díla) dospěl k odlišnému právnímu názoru
než soud prvního stupně. Zatímco soud prvního stupně považoval tento uplatněný
nárok žalobců za oprávněný, opírající se o ujednání smluvní pokuty ve výši 500
Kč za každý den prodlení zhotovitele (žalované) s předáním díla v čl. X. článku
1.1. smlouvy o dílo, uzavřené mezi účastníky podle § 536 a násl. obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dne 29. 12. 2003, a neuznal obranu žalované,
že se jednalo o nový požadavek žalobců ohledně vyvedení okapů u terasy a
nikoliv o vadu stavby, odvolací soud naopak dovodil, že žalovaná ohledně
dešťových svodů svoji povinnost vyplývající ze smlouvy o dílo a následně i
kolaudačního rozhodnutí splnila. I když odvolací soud připustil, že ze
skutkového zjištění vyplývá, že vyvedení dešťových svodů (okapů) u terasy bylo
zahrnuto mezi soupis nedodělků a vad v zápisu o odevzdání a převzetí stavby ze
dne 14. 8. 2004 a v záznamu z jednání zástupců účastníků ze dne 6. 9. 2004, kde
byla otázka dešťových svodů uvedena spolu s ostatními vadami, dospěl k závěru,
že v dopise ze dne 9. 8. 2004 byl žalobci vznesen zcela nový požadavek na
předělání (jiné provedení) zaústění dešťových svodů, který z původní smlouvy o
dílo nevyplýval, jestliže původní smlouva konkrétní způsob provedení dešťových
svodů neupravovala. Uzavřel, že ve vztahu k této, mezi účastníky nově uzavřené
smlouvě o provedení dešťových svodů nelze vztáhnout dohodu o smluvní pokutě
sjednané jednoznačně pro případ nedodržení sjednaných termínů odstranění vad
díla provedeného podle původní písemné smlouvy o dílo, a proto považoval nárok
žalobců na zaplacení smluvní pokuty ve výši 101 500 Kč za nedůvodný. Mimoto
odvolací soud uvedl, že novou smlouvu o předělání (nové provedení) zaústění
dešťových svodů je nutno posuzovat za smlouvu uzavřenou podle občanského
zákoníku, když součástí dohody o obsahu smlouvy nebyla písemná dohoda o volbě
práva ve smyslu § 262 odst. 1 obch. zák. odvolací soud proto změnil vyhovující
výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení 101 500 Kč s příslušenstvím
na výrok zamítavý. Žalobci podali proti zamítavému výroku I. rozsudku odvolacího soudu a proti
jeho závislým výrokům III. a IV. dovolání s tím, že je přípustné podle § 237
odst. 1 písm.
a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnili
přitom dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým namítají,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. s tím, že skutkové zjištění, ze kterého napadené
rozhodnutí v uvedeném rozsahu vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé namítají, že z žádného z provedených důkazů neplyne, že by strany
uzavřely novou smlouvu o dílo, resp. že by vůbec měly vůli takovou novou
smlouvu uzavřít. Obě smluvní strany po celou dobu s předěláním dešťových svodů
nakládaly jako s vadou původního díla, a to jak v zápise o odevzdání a převzetí
díla ze dne 14. 8. 2004, kde bylo vyvedení okapů u terasy zahrnuto do soupisu
ojedinělých drobných nedodělků a vad, tak v záznamu z jednání konaného dne 6. 9. 2004, kde pod vadami a nedodělky nebránící řádnému užívání byl pod bodem 11
popsán požadavek na odstranění vady – přemístění dešťového svodu u terasy do
poslední spáry terasy. V tomto záznamu bylo zároveň ujednáno, že případné
nedodržení termínu odstranění závady bude sankcionováno stejně jako u uzavřené
smlouvy o dílo o zhotovení celého díla. Dovolatelé zdůraznili, že ohledně
vyvedení dešťových svodů nebyla mezi účastníky sjednána žádná nová smlouva a
ani takovou skutečnost žádná ze stran před soudem prvního stupně netvrdila,
když z jednání stran je zřejmé, že jejich vůlí bylo vyřešit odstranění vad díla
týkající se dešťového svodu. Odvolací soud však zcela ignoroval interpretační
pravidla (výklad projevu vůle stran) stanovená v § 266 obch. zák. a nesprávně
podle dovolatelů dovodil, že se účastníci dohodli na řešení dešťových svodů
novou smlouvu, jejíž plnění nebylo zajištěno smluvní pokutou. Dovolatelé navíc
poukazují na to, že nová smlouva o dílo ani nemohla platně vzniknout, neboť v
daném případě nebylo žádným provedeným důkazem prokázáno, že by se žalobci
zavázali uhradit žalované cenu nového díla za vyvedení dešťového svodu, takže
by taková nová smlouva postrádala podstatnou část smlouvy, a to závazek
objednatele uhradit cenu díla. Naopak ze všech provedených důkazů podle žalobců
vyplývá, že účastníci jednali s vědomím, že se jedná o odstraňování vad
původního díla. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil a v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou
zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými – žalobci (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.), dospěl k závěru, že
dovolání je ve věci samé přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a
opírá se o způsobilé dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a
dovolatelé ani takové vady v dovolání nenamítají. Dovolací soud se tedy dále zabýval dovolateli uplatněným dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který se pojí s námitkami, jejichž obsahem je
tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podstatnou částí se přitom
rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly
významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení
odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu
o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že
namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že
naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že
v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků
nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až § 135 o. s. ř. Nutno konstatovat, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu (str. 7 a 8
odůvodnění rozsudku) nevyplývá, že by účastníci vedli jednání o uzavření nové
smlouvy ohledně provedení dešťových svodů u terasy. Naopak ze skutkového
zjištění odvolacího soudu vyplývá, že vyvedení dešťových svodů (okapů) u terasy
bylo zahrnuto mezi soupis nedodělků a vad v zápisu o odevzdání a převzetí
stavby ze dne 14. 8. 2004 a v záznamu z jednání zástupců účastníků ze dne 6. 9. 2004. Ostatně odvolací soud též připustil, že v zápisu o předání a odevzdání
stavby ze dne 14. 8. 2004, jakož i v záznamu z jednání konaného dne 6. 9. 2004
je otázka dešťových svodů uvedena spolu s ostatními vadami. Přesto dospěl k
závěru, že sama tato skutečnost neznamená, že by se jednalo o vadu díla
provedeného na základě původní sjednané smlouvy o dílo ze dne 29. 12. 2004. Naopak dovodil, že účastníci s ohledem na dopis žalobců ze dne 9. 8. 2004
vznesli nový požadavek na zaústění dešťových svodů.
V dopisu ze dne 9. 8. 2004,
označeném jako reklamace vad a požadavků v souvislosti s dokončením stavby
rodinného domu, žalobci přitom vyslovili nesouhlas se způsobem provedení
dešťových svodů, byť zároveň požadovali, aby vyvedení svodů bylo provedeno
jiným způsobem. Je tedy namístě učinit závěr, že odvolací soud pominul při posouzení věci
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány či vyšly za
řízení najevo. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř. byl dovolateli uplatněn důvodně. Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Tím je
ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného
právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován
správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil
nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho
nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolatelé namítají, že odvolací soud zcela ignoroval interpretační pravidla
(výklad projevu vůle stran) stanovená v § 266 obch. zák. Zdůraznili, že ohledně
vyvedení dešťových svodů nebyla mezi účastníky sjednána žádná nová smlouva a
ani takovou skutečnost žádná ze stran před soudem prvního stupně netvrdila,
když z jednání stran je zřejmé, že jejich vůlí bylo vyřešit odstranění vad díla
týkající se dešťového svodu u terasy.
Nutno konstatovat, že výklad projevu vůle za použití výkladových pravidel
stanovených v normách hmotného práva je právním posouzením, otázka správnosti
takového posouzení je tedy otázkou právní (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1677/2008, veřejnosti dostupné na
webových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).
Jsou-li tedy pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje
se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy
v § 35 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“) a pro obchodní závazkové
vztahy speciálně v § 266 obch. zák.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98,
uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, vysvětlil, že
jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných
základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu
smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad
textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-
li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem
hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků
smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli
je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací
smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným
jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. Nález Ústavního soudu ze dne
14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod č. 84 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005).
Nutno zároveň připomenout, že výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního
úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že postup, který při výkladu smlouvy zvolil
odvolací soud, zákonným výkladovým pravidlům a ustáleným judikatorním závěrům
neodpovídá. Odvolací soud se omezil toliko na gramatický výklad samotného textu
smlouvy o dílo, v níž podle zjištění odvolacího soudu nebyla otázka konkrétního
provedení dešťových svodů řešena, a z územního rozhodnutí, že dešťové vody měly
být likvidovány vsakováním na jednotlivých pozemcích. Odvolací soud s ohledem
na znění těchto dokumentů a dopis ze dne 9. 8. 2004 dovodil, že žalobci pouze
požadovali vyvedení svodů jiným způsobem, resp. vznesli nový požadavek na
provedení svodů, který z původní smlouvy o dílo nevyplýval, byť připustil, že
ze skutkového zjištění vyplývá, že vyvedení dešťových svodů (okapů) u terasy
bylo zahrnuto mezi soupis nedodělků a vad v zápisu o odevzdání a převzetí
stavby ze dne 14. 8. 2004 a v záznamu z jednání zástupců účastníků ze dne 6. 9.
2004, kde byla otázka dešťových svodů uvedena spolu s ostatními vadami. Z
uvedených zjištění ohledně účastníky shodně zaznamenaných vad dešťových svodů
tak odvolací soud podle Nejvyššího soudu nesprávně dovodil, že žalobci vznesli
zcela nový požadavek na předělání (jiné provedení) zaústění dešťových svodů,
aniž by respektoval zřejmý projev vůle účastníků směřující k řešení odstranění
vad dešťových svodů zaznamenaný v zápisu o odevzdání a převzetí stavby ze dne
14. 8. 2004 a v záznamu z jednání zástupců účastníků ze dne 6. 9. 2004 a
konečně i požadavek žalobců v dopise ze dne 9. 8. 2004, v němž ve skutečnosti
požadovali provedení dešťových svodů v souladu s původní smlouvou o dílo,
jestliže žádali, aby svody byly provedeny takovým způsobem, který by plnil
jejich účel. Projev vůle účastníků v dané věci nesměřoval k uzavření nové
smlouvy ohledně provedení dešťových svodů, ale k odstranění jejich vadného
provedení.
Dovolatelé navíc správně namítají, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by
se účastníci dohodli na ceně nového díla za vyvedení dešťových svodů, proto
nebylo možno učinit závěr, že účastníci se dohodli na uzavření nové smlouvy o
dílo ohledně dešťových svodů, jestliže nebyla ujednána podstatná část smlouvy o
dílo, tj. cena za provedení prací. Závěr odvolacího soudu o uzavření nové
smlouvy o provedení dešťového svodu není tedy v souladu se zákonem vyžadovanými
podstatnými částmi smlouvy o dílo, jak požaduje ustanovení § 536 odst. 1 obch.
zák., podle něhož, smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého
díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení.
Nebyl-li tedy při výkladu projevu vůle dodržen postup odpovídající zákonu a
judikatuře a výklad projevu vůle účastníků nebyl proveden v souladu s § 266
odst. 1 obch. zák. a § 35 obč. zák., nelze než dospět k závěru, že je
opodstatněn uplatněný dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené podle § 243b odst. 2 o. s. ř.
zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I. a v závislých výrocích o
náhradě nákladů řízení III. a IV., a to bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.),
a v tomto rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d
odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních
nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu