23 Cdo 3449/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně FAST střechy s.r.o., se sídlem v Náchodě, Smetanova 2065, PSČ 547 01,
identifikační číslo osoby 27537676, zastoupené JUDr. Ivetou Petrovou,
advokátkou, se sídlem v Novém Městě nad Metují, Nádražní 2151, proti žalované
S T A K O společnost s ručením omezeným, se sídlem v Hradci Králové, Bieblova
782, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 42228468, zastoupené JUDr. Robertem
Kubou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Bieblova 782, o zaplacení částky
320.541,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 33 Cm 26/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 23. dubna 2013, č. j. 1 Cmo 370/2012-196, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.003,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
zástupce.
s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 320.541,30
Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou existence aktivní věcné legitimace
žalobkyně v řízení, kterou prokazovala smlouvou o prodeji části podniku z 30. dubna 2008 uzavřenou mezi M. Š. jako prodávajícím a žalobkyní jako kupující. Dospěl přitom na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že aktivní věcná
legitimace nebyla v řízení prokázána. Při posouzení uvedené otázky přitom vycházel z ustanovení § 132, § 67a, § 125
odst. 1 písm. j), § 127 odst. 4, § 125 odst. 1 písm. c), d), e) a j) obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Z těchto ustanovení dovodil závěr, že souhlas
jediného společníka ke smlouvě o převodu podniku nebo jeho části musí být
udělen formou notářského zápisu, což se v řešeném případě nestalo. Poukázal
přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 282/2010. Dále upozornil
na ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., které se podle ustanovení § 135 odst. 2 obch. zák. vztahuje i na společnost s ručením omezeným. Uvedl, že ani
podmínku stanovení hodnoty nabývaného majetku na základě znaleckého posudku
znalce jmenovaného soudem předmětná smlouva o prodeji části majetku nesplňuje. Na základě uvedeného uzavřel, že smlouva o prodeji části podniku z 30. dubna
2008 je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor se zákonem. Žalobkyně tedy v řízení neprokázala své právní nástupnictví po zhotoviteli díla
a tím i existenci věcné aktivní legitimace ve sporu o zaplacení doplatku ceny
tohoto díla. Vzhledem k tomuto závěru již odvolací soud v souladu se zásadou
hospodárnosti řízení nezkoumal další podmínky oprávněnosti žalobního návrhu. Proti rozsudku odvolacího soudu (v plném rozsahu) podala žalobkyně dovolání s
tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud nesprávně zabýval platností uzavřené
smlouvy o prodeji podniku, když platnost smlouvy o prodeji podniku není v celé
záležitosti relevantní. Má za to, že je zcela nerozhodné, zda je smlouva o
prodeji podniku platná či neplatná, jelikož svým obsahem splňuje náležitosti
smlouvy o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 obč. zák. Uvádí, že
dle ustálené soudní praxe je závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho
neurčitost či nesrozumitelnost opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o
jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití výkladových pravidel. V doplnění dovolání pak žalobkyně upozorňuje na skutečnost, že žalovaná jako
dlužník svůj dluh vůči žalobkyni ve smyslu ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. uznala tím, že plnila částečně svůj závazek.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že je považuje za nepřípustné
Pro dovolací řízení v této věci je rozhodný občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2013, což se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že měl odvolací soud smlouvu o převodu části podniku
posoudit jako smlouvu o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 534 obč.
zák. Dovolává se tedy tzv. konverze právního jednání.
Otázkou tzv. konverze právního úkonu se zabýval Nejvyšší soud například v
usnesení ze dne 3. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 4355/2009, kde vyslovil
závěr, že k tzv. konverzi neplatného právního úkonu na jiný platný právní úkon
dojde toliko za předpokladu, je-li z okolností, za nichž byl učiněn, zřejmé, že
vyjadřuje vůli jednající osoby, tedy, jinak řečeno, že odpovídá tomu, co
jednající sledoval neplatným právním úkonem.
Nebylo-li možno v daném případě na základě skutkových zjištění soudů nižších
stupňů dovodit, že by jiné právní jednání (smlouva o postoupení pohledávky)
odpovídalo vůli jednajících osob, pak odvolací soud rozhodl v souladu s výše
citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka
byla posouzena jinak.
Poukazuje-li dovolatelka na ustálenou soudní praxi, že závěr o neplatnosti
právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze
tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za
použití výkladových pravidel, pak zřejmě přehlíží, že odvolací soud posoudil
smlouvu o prodeji části podniku ze dne 30. dubna 2008 jako absolutně neplatnou
nikoli pro její neurčitost či nesrozumitelnost, ale pro její rozpor se zákonem
ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák.
Namítá-li konečně dovolatelka, že žalovaná uznala svůj dluh ve smyslu
ustanovení § 407 odst. 3 obchodního zákoníku (tím, že částečně plnila svůj
závazek), neformuluje tímto svým tvrzením žádnou konkrétní otázku hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. března 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu