U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobkyně: Mgr. I. Č., zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se
sídlem Oldřichova 23, Praha 2, PSČ 128 00, proti žalovanému: R. F., o zaplacení
Kč 112.050,- s přísl., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68
Cm 58/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
12. dubna 2010, č. j. 3 Cmo 431/2009-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 16. listopadu
2009, č. j. 68 Cm 58/2006-196, rozhodl, že žaloba na zaplacení částky Kč
107.200,- s 3,5% úrokem z prodlení jdoucím od 1. 1. 2003 do zaplacení, se
zamítá (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech řízení
částku Kč 61.202,- (výrok II.), dále uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na
nákladech řízení částku Kč 6.740,- (výrok III.) a konečně uložil žalobkyni
zaplatit státu částku Kč 2.092,- (výrok IV.)
V průběhu řízení omezila žalobkyně žalobu do částky Kč 4.850,- s příslušenstvím
a v tomto rozsahu soud prvního stupně řízení zastavil. Předmětem řízení bylo vypořádání předčasně ukončené mandátní smlouvy,
zahrnující doplatek za výkon práce delegáta ve výši Kč 108.550,- a cenu letenky
za let Antalya – Praha dne 26. 7. 2002 v částce Kč 3.500,-. Na základě provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že účastníci uzavřeli
dne 14. 5. 2002 platnou písemnou mandátní smlouvu podle § 566 an. obchodního
zákoníku (dále též „obch. zák.“), na jejímž základě měla žalobkyně vykonávat
pro žalovaného služby delegáta cestovní kanceláře v Turecku v období 21. 5. –
30. 10. 2002. Za žalovaného smlouvu podepsala v řízení slyšená svědkyně M. S. Žalovaný prostřednictvím M. S. dopisem z 29. 6. 2002 smlouvu předčasně ukončil
pro porušení smluvního ujednání, a to k 30. 6. 2002. Soud prvního stupně dovodil, že ukončení (výpověď) smlouvy bylo podle § 272
odst. 2 obch. zák. platným úkonem, jak potvrdil i odvolací soud v předchozím
řízení, v němž dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Výpověď byla
dána osobou oprávněnou M. S. jako vedoucí delegátského oddělení, což je
obvyklým jednáním ve smyslu § 15 odst. 1 obch. zák. Jak bylo prokázáno
výpověďmi svědků M. S. a L. M., důvodem výpovědi byla špatná komunikace
žalobkyně s klienty i spolupracujícími partnery v destinaci. Svědkyně M. výslovně uvedla, že stížnosti na žalobkyni vznášeli jak místní spolupracující
partneři, tak i další delegátky a klienti a oprávněnost stížností byla
potvrzena. Svědkyně S. jak uvedla, že hlavním důvodem výpovědi byla
nespolupráce žalobkyně s tureckým partnerem. Soud proto s ohledem na provedené důkazy, posoudil výpověď smlouvy jako
důvodnou a platnou. Soud prvního stupně současně zdůraznil, že pokud žalobkyně nevykonávala činnost
sjednanou v mandátní smlouvě po celé smluvní období, nemá nárok na úplatu za
celé smluvené období. Pokud jde o nárok na zaplacení ceny letenky, soud
konstatoval, že žalovaný zajistil žalobkyni letenku k návratu do ČR na určitý
termín, avšak žalobkyně zůstala o své vůli v dané destinaci déle, než bylo
sjednáno a následně si sama zajistila odlet domů. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl,
že rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích I., II. a IV. potvrzuje a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
odvolacího řízení Kč 31.356,-. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 211 an. o. s. ř. v napadených výrocích I., II. a IV. a odvolání neshledal důvodným.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně v souladu se závazným právním
názorem, obsaženým v předchozím zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu doplnil
dokazování v potřebném rozsahu a ze zjištěného skutkového stavu vyvodil správný
právní závěr. Pokud byl až při jednání odvolacího soudu navrhován výslech
svědkyně K. A., soud takový důkaz jako nepřípustný neprovedl s odkazem na
princip neúplné apelace. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že mezi účastníky byla
platně uzavřena mandátní smlouva, včetně její přílohy č. 3, v níž účastníci
ujednali výši odměny delegáta. Pro její ukončení pak nebyla nutná písemná
forma. Výpověď ze smlouvy dala za žalovaného M. S., která smlouvu též uzavírala
a byla k uzavírání a vypovídání mandátních smluv oprávněna ve smyslu § 15 odst. 1 obch. zák. Výpověď byla podle názoru odvolacího soudu – stejně jako soudu
prvního stupně – platná i z hlediska obsahového, neboť v ní byl uveden důvod
odpovídající smluvnímu ujednání. V řízení bylo prokázáno, že důvodem výpovědi
byla špatná komunikace žalobkyně s klienty i partnery v destinaci Turecko. Odvolací soud shledal správným i závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti
žaloby v rozsahu požadované náhrady nákladů na letenku pro návrat do ČR, když
žalovaný zajistil pro žalobkyni takovou letenku na určitý termín, který
žalobkyně sama nevyužila, jelikož zůstala v destinaci o své vůli déle, než bylo
sjednáno a poté si letenku zajistila sama. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně v napadených
výrocích potvrdil, jak shora uvedeno. Žalobkyně podala proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání „v celém
rozsahu“. Přípustnost dovolání odvozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost dovolání spatřuje v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí bylo postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka namítá absolutní neplatnost výpovědi žalovaného ze dne 29. 6. 2002
z hlediska jejího obsahu. Ve výpovědi je uveden důvod spočívající v porušení
ujednání vyplývajícího z mandátní smlouvy, avšak výpověď neobsahuje jediné
označení povinnosti, kterou měla žalobkyně porušit. Žalovaný se následně snažil
tento nedostatek odstranit a v další korespondenci některé důvody uváděl,
přičemž je stále měnil. Naposledy tak učinil v dokumentu nazvaném „porada
vedení“, který je však uměle vytvářený – zfalšovaný. Sám žalovaný ve svém
písemném vyjádření v této věci uznal výpověď za neplatnou. Dovolatelka od
počátku považovala výpověď za neplatnou a její delegát nadále vykonával svou
činnost v destinaci a teprve pro vyčerpání svých soukromých prostředků byl
nucen se vrátit do ČR. Podle názoru dovolatelky důkazní břemeno o porušení mandátní smlouvy spočívalo
na žalovaném a ten je neunesl, když předložil pouze falešné důkazy. Výpověď
však nebylo možné konvalidovat a je pro neurčitost a nedodržení ujednání v čl. 7 odst. 1 mandátní smlouvy absolutně neplatná.
Nepravdivým se jeví i tvrzení
svědkyně S., že pro výpovědi jednotlivých delegátům byla vybavena plnou mocí,
protože tento důkaz žalovaný nedoložil. Svědkyně K., která je stále u
žalovaného zaměstnána, vypověděla, že žádné záznamy okolo daného případu nebyly
vedeny. Dovolatelka míní, že i z hlediska procesního měl soud respektovat závazný názor
odvolacího soudu a za dané procesní situace rozsudek soudu prvního stupně
zrušit a žalobě vyhovět. Dovolatelka též žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §
243 o. s. ř. a dále navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na
dané dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava v občanském soudním řádu v ust. § 236 an. ve znění novely, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009. Dovolací soud dále konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje
náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a na prvním místě se musel zabývat přípustností dovolání, jelikož
dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.)
V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., na které také dovolatelka poukazuje a podle něhož dovolání
je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudku i usnesení), jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b), [podle tohoto písmena v dané věci dovolání
přípustné není, neboť soud prvního stupně v dalším svém rozhodnutí rozhodl
stejně jako ve svém dřívějším rozhodnutí] a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelka namítá, se zřetelem na skutečnosti, týkající se daného případu, že
výpověď z mandátní smlouvy je neplatná pro neurčitost a pro rozpor s čl. 7
odst. 1 mandátní smlouvy.
Dovolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudů prvního stupně a odvolacího, z
nichž vyplývá, že podle čl. 7 odst. 1 smlouvy mandátní ze dne 14. 5. 2002 „FIRO-
tour je oprávněn smlouvu vypovědět (mimo jiné) v případě porušení ujednání
vyplývající z této smlouvy nebo právních předpisů na ni navazujících ze strany
delegáta“. Ve výpovědi ze dne 29. 6. 2002, označené jako „předčasné ukončení
mandátní smlouvy na destinaci Turecko – oblast Fethye ze strany CK FIRO-tour
Chomutov“ byl uveden „výpovědní důvod sjednání v mandátní smlouvě, a to
porušení ujednání vyplývající z mandátní smlouvy“ (viz č. l. 7 a 30 spisu)
sjednaný ve smlouvě.
Z uvedeného se podává, že posouzení neplatnosti výpovědi je odvislé od
hodnocení uvedených právních úkonů. Dikce smlouvy a výpovědi (resp.
„předčasného ukončení smlouvy“) jsou v podstatě shodné a určení neplatnosti
„výpovědi“ tak závisí na posouzení určitosti tohoto právního úkonu ve smyslu §
37 odst. 1 občanského zákoníku se zřetelem k uvedeným skutkovým okolnostem,
popř. na výkladu těchto právních úkonů dle ust. § 35 odst. 2 obč. zák. č. § 266
obch. zák.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že výpověď předmětné mandátní smlouvy je
platná, nelze tomuto závěru ničeho vytknout a dovolací soud nedospěl k závěru,
že by tuto otázku měl posoudit jinak a tím byla založena přípustnost dovolání
dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010,
sp. zn. 32 Cdo 750/2009, v němž byl zaujat názor, že pokud smlouva či zákon
nestanoví, že obsahovou náležitostí výpovědi je uvedení konkrétního výpovědního
důvodu, nemůže mít absence takto konkretizovaného výpovědního důvodu ve
výpovědi za následek její neplatnost pro neurčitost.
V posuzované věci z mandátní smlouvy ze 14. 5. 2002 a jejího čl. 7.1 nevyplývá,
že by si strany smlouvy sjednaly povinnost uvést ve výpovědi konkrétní
výpovědní důvod, a proto dovolací soud nevidí důvod odchýlit se od závěrů
obsažených v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Dovolací soud i v případě námitky dovolatelky ohledně oprávněnosti M. S. jednat
jménem žalovaného v případě uzavření mandátní smlouvy a podání výpovědi
nedospěl taktéž k závěru, že by tuto otázku měl posoudit jinak, neboť oprávnění
vyplývá z ust. § 15 odst. 1 obch. zák., jak správně dovodil odvolací soud.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a tudíž
dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o.
s. ř.) Pokud dovolatelka napadla dovoláním i výrok o nákladech řízení, není
proti tomuto výroku dovolání přípustné, neboť přípustnost dovolání nevyplývá z
ust. § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. a i zde je nutné dovolání odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 první věta,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., protože dovolání bylo odmítnuto,
přičemž žalovanému v řízení o dovolání podle obsahu spisu žádné prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. prosince 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu