32 Cdo 750/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobkyně ŠkoFIN s. r. o., se sídlem v Praze 5,
Pekařská 6, identifikační číslo 45 80 53 69, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, PSČ 110 00, proti žalované NASKY,
s. r. o., se sídlem v Hodoníně, Lipová alej 1, identifikační číslo 26 30 05
91, zastoupené JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně,
Velkomoravská 378/1, PSČ 695 01, o zaplacení částky 323.515,11 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 80/2006,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září
2008, č. j. 2 Cmo 107/2008-216, takto :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2008, č. j. 2 Cmo 107/2008-216,
se v měnícím výroku ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje
a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2008, č. j. 22 Cm
80/2006-184, zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 323.515,11 Kč s úroky
z prodlení ve výši 0,1 % denně od 11. května 2006 do zaplacení a náhradu
nákladu řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky bylo uzavřeno
celkem pět smluv o koupi, nájmu a zpětném prodeji vozidla (dále jen „smlouvy“).
Žalobkyně od třech z těchto smluv odstoupila a zbývající dvě vypověděla. Soud
prvního stupně uzavřel, že podle smluvních podmínek, které si pro případ
odstoupení či výpovědi smlouvy účastníci dohodli, žalobkyně má nárok na
zaplacení žalované částky
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2008, č.
j. 2 Cmo 107/2008-216, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky
220.441,22 Kč s úroky z prodlení. Ve zbývající části, tedy co do částky
103.073,84 Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu
zamítl a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního
stupně a náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně,
neztotožnil se však zcela s jeho právními závěry. Při posouzení platnosti
výpovědi dvou smluv (č. 516783 a č. 522548) dospěl odvolací soud, oproti soudu
prvního stupně, k závěru, že výpovědi vymezené pouze odkazem na článek
VI. odst. 2 Všeobecných podmínek smlouvy (dále též jen „obchodních
podmínek“), které učinili účastníci součástí smlouvy, jsou neurčité a
tudíž podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neplatné.
Článek VI. odst. 2 obchodních podmínek obsahuje různé výpovědní důvody.
Smlouvy č. 516783 a č. 522548 nezanikly způsobem předpokládaným článkem
VI. odst. 2 obchodních podmínek a žalobkyně se nemůže domáhat nároku
sjednaného pro případ ukončení smlouvy mezi účastníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovoláním
napadá výrok ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně
částečně změněn. Co do přípustnosti dovolání žalobkyně odkazuje na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní hodnocení výpovědí
dvou smluv č. 522548 a č. 516783. Dle dovolatelky nejsou ve výpovědích sice
uvedeny konkrétní výpovědní důvody, nicméně tyto výpovědi obsahují odkaz na
článek VI. odst. 2 obchodních podmínek, který kromě jiných výpovědních důvodů
obsahuje i výpovědní důvod, pro nějž byly předmětné smlouvy vypovězeny, tj.
„vyšly najevo takové skutečnosti týkající se obchodníka, za kterých by ŠkoFIN
s. r. o. se žalovanou smlouvu nikdy neuzavřela, pokud by o nich věděla“.
Žalovaná neplnila své povinnosti ze smluv č. 499200, č. 512636 a č. 512637, což
jsou skutečnosti týkající se žalované, za kterých by žalobkyně se žalovanou
další smlouvy nikdy neuzavřela, pokud by o nich věděla. Protože tyto
skutečnosti vyšly najevo po uzavření smluv č. 522548 a č. 516783, žalobkyně z
tohoto důvodu podáním ze dne 11. ledna 2005 v souladu s článkem VI. odst. 2
obchodních podmínek smlouvu vypověděla. Žalobkyně již v řízení před soudem
prvního stupně poukazovala na to, že žalovaná dobře věděla, z jakého důvodu
byly předmětné smlouvy vypovězeny, a tento výpovědní důvod jí proto musel
být znám. O tom svědčí skutečnost, že odstoupení od tří smluv a výpovědi
dvou smluv žalovaná bez výhrad přijala a předmětná vozidla žalobkyni
odevzdala. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že k nesprávnému závěru o
předmětných výpovědích dospěl, aniž by je vyložil za použití interpretačních
pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák., případně § 266 obchodního zákoníku
(dále též jen „obch. zák.“)
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12, čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým
vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu
zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Závazkový právní vztah mezi účastníky založený smlouvami spadá pod režim
obchodního zákoníku, když jde o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obch. zák.). Smlouvy uzavřené mezi
žalobkyní a žalovanou nejsou smlouvami o koupi najaté věci podle ustanovení §
489 a následujících obch. zák. a je nutno je posuzovat jako smlouvy inominátní,
uzavřené mezi podnikateli (§ 269 odst. 2 obch. zák.). Práva a povinnosti
účastníků se řídí především ustanoveními uzavřených smluv (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2000, sp. zn. 32 Cdo 2299/98).
Odvolací soud vycházel z obsahu výpovědí smluv č. 516783 a č. 522548. Výpovědi
byly datovány dnem 11. ledna 2005. Odvolací soud považoval obě výpovědi za
neurčité s tím, že článek VI. odst. 2 obchodních podmínek obsahuje různé
výpovědní důvody, a výpovědi vymezené pouze odkazem na tento článek obchodních
podmínek jsou proto neurčité. S tímto konstatováním bez dalšího výkladu
odvolací soud uzavřel, že výpovědi jsou podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatné.
Nejvyšší soud se se závěrem odvolacího soudu neztotožňuje. Výpověď je
jednostranný právní úkon, v jehož důsledku zaniká celý závazkový právní vztah.
Zatímco výpověď některých smluv je vázána jen na určité důvody v zákoně uvedené
(např. výpověď nájmu bytu - § 711 obč. zák.), výpověď podle § 582 obč. zák.,
nebo výpověď jako účastníky smluvený způsob zániku závazku, nemusí být dána z
nějakého konkrétního důvodu. V projednávané věci se ustanovení § 582 obč. zák.
neuplatní. Předmětné smlouvy o koupi, nájmu a zpětném prodeji vozidla byly
uzavřeny na dobu určitou. Oproti tomu ustanovení § 582 obč. zák. upravuje
výpověď jako způsob zániku závazků uzavřených na dobu neurčitou. Účastníci si
však v rámci smluvní volnosti dohodli, nastanou-li určité právní skutečnosti
předpokládané smlouvou (čl. VI. odst. 2 a 3 obchodních podmínek), možnost
žalobkyně smlouvu vypovědět a pro případ výpovědi určité právní následky. V
projednávané věci zákon, ani smlouva uzavřená mezi účastníky, nestanoví, že
obsahovou náležitostí sjednané výpovědi je uvedení výpovědního důvodu. Za této
situace nemůže mít absence konkrétního výpovědního důvodu ve výpovědi za
následek neplatnost výpovědi pro neurčitost, spočívající v tom, že ve výpovědi
nebyl konkretizován některý ze sjednaných výpovědních důvodů. Právní úkon nelze
považovat za neurčitý jenom proto, že neobsahuje náležitost, kterou obsahovat
nemusí, tedy která není právním předpisem stanovena nebo účastníky sjednána
jako nezbytná obsahová část právního úkonu. Neobsahovala-li výpověď učiněná
žalobkyní důvod výpovědi, nelze ji jenom proto považovat za neurčitou.
Závěr odvolacího soudu o neurčitosti výpovědi je proto nesprávný.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že je nutno odlišovat otázku, zdali je
výpověď jako právní úkon z hlediska jejích obsahových náležitostí určitá a
otázku, zdali nastala skutečnost sjednaná ve smlouvě jako důvod výpovědi.
Odvolací soud se zabýval zatím pouze otázkou určitosti výpovědi. V dalším
řízení odvolací soud posoudí, zdali důvod(y) výpovědi byl(y) dán(y) a je-li
dále dáno právo žalobkyně na plnění proti žalované v rozsahu smluvených
právních následků.
Nejvyšší soud současně z úřední povinnosti posuzoval, zda řízení netrpí jinými
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.), a dospěl k závěru, že řízení takovou vadou trpí, protože
rozsudek odvolacího soudu je zčásti nepřezkoumatelný.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v závěru, že nepřezkoumatelný je
rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění,
jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených
důkazů, aniž by bylo uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů se to
které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných
rozporů mezi nimi (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod
číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozsudek odvolacího soudu byl dovoláním napaden v měnícím výroku ve věci samé,
kterým odvolací soud shledal nedůvodným nárok žalobkyně na zaplacení částky
103.073,84 Kč. Z odůvodnění rozsudku přitom není zřejmé, jak odvolací soud k
této částce dospěl. Žalobkyně nárok uplatňovala z pěti smluv uzavřených mezi
účastníky. Odvolací soud dospěl k závěru o neplatnosti výpovědí dvou smluv č.
516783 a č. 522548. Z popsaných závěrů odvolacího soudu vyplývá, že částka
103.073,84 Kč by měla představovat součet žalobkyní uplatněných nároků ze smluv
č. 516783 a č. 522548. Žalobkyně přitom ze smlouvy č. 516783 uplatnila nárok ve
výši 39.871,14 Kč a ze smlouvy č. 522548 částku 50.112,75 Kč. Celkem tedy
89.983,89 Kč, nikoli 103.073,84 Kč.
Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 [nyní v § 157
odst. 2 až 4] o. s. ř. a ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává
nepřezkoumatelným, může představovat, a zpravidla také představuje, porušení
ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v článku 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. října
1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle § 243b
odst. 2 o. s. ř. zrušil pro neúplné (a tak i nesprávné) právní posouzení
a pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2010
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu