U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a
stavebnictví, se sídlem v Praze 4, Roškotova 1225/1, PSČ 140 00, identifikační
číslo osoby 47114321, proti žalovanému MUDr. J. K., se sídlem v Praze 2,
Slovenská 182/13, identifikační číslo osoby 15078329, zastoupenému Mgr.
Ondřejem Malovcem, advokátem, se sídlem v Nymburku, Boleslavská třída 137/8, o
zaplacení 1,477.908,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 18 C 202/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 21. května 2014, č. j. 13 Co 173/2014-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje
za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci. Žalobkyně navrhuje dovolání žalovaného odmítnout. Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podotýká, že i
když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu,
z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud
proto nezabýval. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II
bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel
tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu týkající se posouzení námitky
promlčení vznesené žalovaným až poté, co bylo řízení v souladu s ustanovením §
118b o. s. ř. koncentrováno, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002,
uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod číslem
101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010, či ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 141/2010). Vytýkaná vada řízení (rozhodování věcně nepříslušným soudem) nezahrnuje žádnou
otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by spočívalo napadené
rozhodnutí, a nepředstavuje tak uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.