23 Cdo 3573/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně S. P. spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, proti žalované
Č. r. – M. p. a o., o zaplacení částky 630 378 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 175/99, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2003, č. j. 13 Co
158/2003-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
od 1. 1. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok pod bodem II).
Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po prvním žalovaném T. – t. a z. ú. t. a
p. P. (dále jako „T.“) a po druhé žalované Č. r. – M. d. a s. zaplacení částky
630 378 Kč. Žalovaná částka odpovídá dani z přidané hodnoty (dále jako „DPH“),
kterou zaplatila žalobkyně z přijaté částky ve výši 82 924 ECU za dodávku
kalibračního zařízení příspěvkové organizaci T. na základě smlouvy ze dne 8. 8.
1994 uzavřené mezi žalobkyní a Ministerstvem hospodářství, právním předchůdcem
druhé žalované.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ve smlouvě ze dne 8. 8. 1994 uzavřené
mezi Ministerstvem hospodářství jako kupujícím a žalobkyní jako dodavatelem ve
prospěch třetí osoby (příspěvkové organizace T.) se žalobkyně zavázala dodat ve
smlouvě specifikované zboží příspěvkové organizaci T. za dohodnutou cenu ve
výši 82 924 ECU, která byla žalobkyni uhrazena z programu P. Cena jednotlivého
zboží byla uvedena v ceníku, který tvořil jako příloha B) uzavřené smlouvy její
nedílnou součást. Platbu za dodané zboží mělo provést Ministerstvo
hospodářství. Žalobkyně dodala organizaci T. zboží specifikované ve smlouvě a
Ministerstvo hospodářství zaplatilo dohodnutou cenu 82 924 ECU. Tento skutkový
stav byl mezi účastníky řízení nesporný.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že cena zboží byla ve smlouvě stanovena
jednoznačně, konkrétně a určitě a takto dohodnutá cena byla také zaplacena.
Cena zboží byla věcí dohody účastníků smlouvy v rámci jejich smluvní volnosti.
Pokud se žalobkyně považovala za plátce DPH, bylo její povinností, aby si DPH
do dohodnuté ceny započítala, a to předem, neboť DPH je součástí ceny. Pokud
tak neučinila, jednalo se podle soudu prvního stupně jednoznačně o pochybení na
straně žalobkyně, která toto své pochybení nemůže přenášet na jiné účastníky
smlouvy. Zásada, která by ukládala účastníkům smlouvy akceptovat dodatečné
navýšení ve smlouvě dohodnuté kupní ceny z důvodu povinnosti odvádět DPH, by
byla zcela v rozporu se zásadou smluvní volnosti účastníků soukromoprávních
vztahů.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2003,
č. j. 13 Co 158/2003-77, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod
bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body II a
III). Za druhou žalovanou před odvolacím soudem vystupovalo Ministerstvo
informatiky.
Odvolací soud vycházel stejně jako soud prvního stupně ze skutkového stavu,
který byl mezi účastníky nesporný. Odvolací soud se při posuzování důvodnosti
žaloby zabýval pouze otázkou, zda byla cena zboží ve smlouvě sjednána s DPH či
nikoli. V hodnocení této otázky se odvolací soud plně ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně. Vyšel přitom ze skutkového zjištění, že „ceny zboží jsou
uvedeny v ceníku (příloha B). Celková hodnota objednávky činí 82 924 ECU“.
Ujednání o ceně obsažené ve smlouvě je srozumitelné, jednoznačné a určité.
Smlouva však o DPH nehovoří, proto s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002, odvolací soud
uzavřel, že DPH je součástí ceny zboží ve smyslu § 2 odst. 1 zák. č. 526/1990
Sb., a proto nelze cenu zboží dodatečně o DPH navyšovat. Pokud žalobkyně
předložila u jednání odvolacího soudu všeobecné obchodní podmínky pro
dodavatelské smlouvy financované z fondů P., nepovažoval je odvolací soud za
novou skutečnost podle ustanovení § 205a občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“), neboť samotná smlouva uzavřená mezi účastníky na tyto podmínky
odkazuje. Odvolací soud měl však za to, že ustanovení o tom, že daně, poplatky
a jiné výdaje budou vyloučeny z financování ze strany Evropského společenství,
nemůže mít vliv na smluvní vztah mezi účastníky navzájem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
zakládá na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v posouzení otázky, zda může
prodávající požadovat po kupujícím jako osobě povinné zaplacení daně z přidané
hodnoty vedle ve smlouvě uvedené, fakturované a zaplacené kupní ceny, přestože
kupní cena je ve smlouvě upravena tak, že nemá zahrnovat DPH. Žalobkyně je toho
názoru, že odvolací soud vyřešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle dovolatelky spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním
posouzení věci, dovolatelka tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud pominul skutečnost, že v
projednávaném případě bylo dohodnuto, že kupní cena neobsahuje daň z přidané
hodnoty, a citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2003, sp. zn.
32 Odo 835/2002, proto svědčí jednoznačně ve prospěch žalobkyně. Dovolatelka
dále argumentuje § 2 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, který ve větě
druhé stanovuje, že daň může být součástí ceny pouze podle určených podmínek. Z
toho dovolatelka dovozuje, že pokud si smluvní strany nesjednají, že součástí
ceny je i příslušná daň (DPH), pak z uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá,
že v ceně DPH zahrnuta není.
Dovolatelka je tedy toho názoru, že aby byla příslušná daň součástí kupní ceny,
musí být smluvními stranami takto sjednána, tzn. musí být ve smlouvě expresis
verbis uvedeno, že se kupní cena sjednává včetně DPH. Pokud tomu tak není, je
kupní cena sjednána bez DPH a při posuzování daňové povinnosti bude nutné
postupovat podle příslušné právní úpravy týkající se daně z přidané hodnoty.
Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud nezabýval jejím tvrzením, že při
uzavírání smlouvy bylo mezi účastníky naprosto zřejmé, že daň z přidané hodnoty
není součást ceny, neboť se jednalo o dodávku v rámci programu P., kdy
financování jakýchkoli daní a poplatků vynaložených v rámci programu P. je
vyloučeno. Skutečnost, že DPH nebyla součástí sjednané kupní ceny, vyplývá dle
dovolatelky jednoznačně z příloh ke kupní smlouvě, které stanoví podrobnou
kalkulaci ceny.
Dovolatelka dále uvádí, že bez ohledu na to, zda byla kupní cena sjednána s DPH
nebo nikoli, nemá toto na daňovou povinnost podle § 7 odst. 1 zákona č.
588/1992 Sb. žádný vliv. Žalobkyně je pouze plátcem DPH a musí odvádět DPH
státu. V konečném důsledku má ale přímý nárok vůči osobě, která je povinna daň
z přidané hodnoty platit. Tou je v případě dovozu zboží osoba, v jejíž prospěch
je zdanitelné plnění uskutečňováno.
Dovolatelka proto navrhla zrušení napadeného rozsudku i rozsudku soudu prvního
stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dne 1. 6. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 110/2007 Sb., o některých opatřeních v
soustavě ústředních orgánů státní správy, souvisejících se zrušením
Ministerstva informatiky a o změně některých zákonů. Podle § 1 tohoto zákona se
zrušuje Ministerstvo informatiky. Podle § 2 odst. 1 působnost Ministerstva
informatiky stanovená zvláštními zákony přechází na Ministerstvo vnitra, včetně
působnosti správce kapitoly podle rozpočtových pravidel, s výjimkou působnosti
ve věcech elektronických komunikací a poštovních služeb, která přechází na
Ministerstvo průmyslu a obchodu, a působnosti ve věcech veřejných dražeb, která
přechází na Ministerstvo pro místní rozvoj. Funkce zřizovatele příspěvkové
organizace T. – T. a z. ú. t. a p. P. přechází na Ministerstvo průmyslu a
obchodu (§ 2 odst. 2).
Za druhou žalovanou tedy v dovolacím řízení od 1. 6. 2007 podle § 21a odst. 1
písm. b) o. s. ř. vystupovalo Ministerstvo průmyslu a obchodu (spor se týká
dodávky telekomunikačního zařízení).
Po podání dovolání byla první žalovaná - příspěvková organizace T. – t. a z.
ú. t. a p. P., zrušena podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky
a jejím vystupování v právních vztazích, rozhodnutím ministra průmyslu a
obchodu č. 34/2008 ze dne 22. února 2008 s účinností ke dni 30. června 2008.
Podle ustanovení § 54 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky
a jejím vystupování v právních vztazích, pokud zvláštní právní předpis
nestanoví jinak, může organizační složka vykonávající zřizovatelskou
(zakladatelskou) funkci v souladu s odstavcem 2 nebo odstavcem 3 rozhodnout o
zrušení státní příspěvkové organizace. Tato organizace zaniká dnem, který tato
organizační složka určí. S majetkem, s nímž organizace hospodařila (odstavec 1)
ke dni svého zániku, hospodaří nadále organizační složka, která o zrušení
státní příspěvkové organizace rozhodla. Závazky, jejichž nositelem byla státní
příspěvková organizace ke dni svého zániku, přecházejí na stát a tato
organizační složka v souvislosti s uvedenými závazky plní úkoly podle tohoto
zákona (§ 38).
Jelikož v průběhu dovolacího řízení ztratila první žalovaná způsobilost být
účastnicí řízení, přičemž její procesní nástupkyní se stala Česká republika, za
níž podle ustanovení § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a § 54 odst. 4 zákona č.
219/2000 Sb. vystupuje před soudem Ministerstvo průmyslu a obchodu, Nejvyšší
soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) podle ustanovení § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. usnesením ze dne 1. října 2009,
č. j. 23 Cdo 3573/2007-103, rozhodl, že v řízení bude na straně první žalované
pokračováno s Českou republikou, za níž před soudem vystupuje Ministerstvo
průmyslu a obchodu.
Účastníkem řízení tak na straně žalované nadále zůstal pouze jediný subjekt, a
to Česká republika, za kterou před soudem vystupuje Ministerstvo průmyslu a
obchodu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a
obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z
uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Z hlediska veřejného práva ukládajícího povinnost plátci daně odvést státu v
zákonem stanovených případech daň z přidané hodnoty je podstatné, zda předmětné
plnění podléhá DPH a kdo je jejím plátcem a poplatníkem. Z hlediska soukromého
práva je však podstatné pouze to, zda mezi účastníky smlouvy byla kupní cena
sjednána jako cena konečná, či ze smlouvy vyplývalo, že kupující je povinen
hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky.
Ze skutkového zjištění učiněného odvolacím soudem „ceny zboží jsou uvedeny v
ceníku (příloha B). Celková hodnota objednávky činí 82 924 ECU“ vyplývá, že
kupní cena ve smlouvě byla sjednána jako cena konečná. Tento závěr je
podporován i zjištěním odvolacího soudu, že podle všeobecných podmínek pro
dodavatelské smlouvy financované z fondů P. budou daně, poplatky a jiné výdaje
vyloučeny z financování ze strany Evropského společenství. Základní zásada
soukromého práva – pacta sunt servanda – stanovuje, že odpovědnost za znění
smlouvy a plnění smluvních povinností nesou smluvní strany. Žalobkyně tak v
případě, že smlouva neobsahuje povinnost žalované zaplatit ke kupní ceně i DPH,
resp. kdy smlouva stanoví konečnou cenu zboží, nemůže přenášet svou odpovědnost
za odvedení DPH státu na žalovanou, i kdyby k zaplacení DPH byla žalovaná
povinna.
Odvolací soud dospěl k závěru, že je-li ve smlouvě stanovena kupní cena jako
cena konečná (ze smlouvy tedy nevyplývá, že kupující je ke sjednané kupní ceně
povinen platit navíc ještě další částky), není prodávající oprávněn dodatečně
navyšovat konečnou kupní cenu o daň z přidané hodnoty. Tento právní závěr
odvolacího soudu, na němž je rozhodnutí založeno, je v souladu s rozhodnutím
Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002, na něž odvolací
soud odkazoval, a není v rozporu s hmotným právem.
Protože nejsou splněny ani další podmínky ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
nemá napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti němu tedy není
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalované žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu