23 Cdo 3598/2018-548 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. Jany Fialové, se sídlem Točitá 1964/34, 140 00 Praha 4, insolvenční správkyně úpadce MORAVIA SHOP INVEST, s.r.o., se sídlem Václavské náměstí 808/66, Nové Město, 110 00 Praha 1, IČO 25124986, zastoupené Jiřím Chlaněm, advokátem se sídlem Točitá 1964/34, 140 00 Praha 4, proti žalované GE Power s.r.o., se sídlem Olomoucká 3419/7, Židenice, 618 00 Brno, IČO 47916044, zastoupené JUDr. Vierou Štichovou, advokátkou se sídlem Erbenova 370/3, 602 00 Brno, o zaplacení 12 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/15/6/11 Cm 119/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2018, č. j. 5 Cmo 221/2017-516, t a k t o:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 49 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně JUDr. Viery Štichové, advokátky se sídlem Erbenova 370/3, 602 00 Brno.
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“)
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, dospěl po přezkoumání dovoláním napadeného výroku II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) ze dne ze dne 29. 3. 2018, č. j. 5 Cmo 221/2017-516, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 1. 2017, č. j. 36/15/6/11 Cm 119/2008-482, v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 12 000 000 Kč se zákonným
úrokem z prodlení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů, které má žalobkyně zaplatit žalované, k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se nemohl odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky možnosti sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti a nikoliv pro odstoupení od smlouvy, jelikož odvolací soud otázku možnosti a platnosti ujednání o smluvní pokutě neřešil, když posuzoval rozhodné ujednání kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 30. 1. 1998 v čl. V. bodu 8 jako zvláštní smluvní ujednání účastníků, které nepodléhá právní úpravě smluvní pokuty. Dovolatelkou poukazovaná judikatura Nejvyššího soudu, týkající se otázek spojených s možností uzavřít smluvní pokutu a její platnosti, tedy na danou věc nedopadá. Nejvyšší soud je nucen v této souvislosti konstatovat, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, kterou odvolací soud neřešil a která vychází z kritiky hodnocení důkazů odvolacím soudem a je založena na vlastních skutkových a právních závěrech dovolatelky o tom, že ze skutkových zjištění obsahu smlouvy vyplývá, že účastníci ve smlouvě sjednali neplatně smluvní pokutu. Nejvyšší soud se k potřebě vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, např. i v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, kdy judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Odvolací soud ze skutkových zjištění v dané věci nedovodil, že by ujednání v čl. V bodu 8 smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 30. 1. 1998 bylo ujednáním o smluvní pokutě, ale jako zvláštní smluvní ujednání účastníků, které je dovolené a neodporuje zákonu, když si strany toto ujednání zahrnuly do smlouvy zcela dobrovolně a musely si tak být vědomy jeho důsledků. Závěr odvolacího soudu je plně v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2239/2012, veřejnosti dostupného na www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud dovodil, že kromě zajišťovacích prostředků upravených v obchodním zákoníku nebo občanském zákoníku z roku 1964 (dále jen „obč. zák.“) mohou k zajištění závazků sloužit i jiná smluvní ujednání, vždy však za předpokladu jejich platnosti, zejména z hlediska § 37 a násl. obč. zák. Odvolací soud posoudil předmětné ujednání kupní smlouvy uzavřené účastníky v souladu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolání žalobkyně není tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že žalovaná podala k dovolání žalobkyně prostřednictvím svého zvoleného advokáta vyjádření, rozhodl Nejvyšší soud o náhradě nákladů řízení, jak ve výroku II. tohoto usnesení uvedeno. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba blíže zdůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2018