23 Cdo 3603/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobce Ing. V. Č., zastoupeného JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem, se
sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, proti žalované A & M ELEKTRONIC spol. s
r.o., se sídlem v Praze 10, Štěrboholská 12, identifikační číslo 45281238,
zastoupené JUDr. Michalem Moškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Myslíkova 28,
o zaplacení částky 68 087 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 19 Cm 17/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. února 2008, č. j. 8 Cmo 251/2007-338, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2008, č.j. 8 Cmo 251/2007-338,
a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č.j. 19 Cm
17/2000-292, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Podanou žalobou se žalobce po tvrzeném zániku smluvního vztahu
odstoupením domáhal vrácení zaplacené kupní ceny oproti vydání předmětu koupě
(počítač s příslušenstvím), který koupil od žalované za cenu 68 087 Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 7. února 2007, č. j. 19
Cm 17/2000-292, výrokem I. zamítl žalobu o povinnosti žalované vydat žalobci
bezdůvodné obohacení ve výši 68 087 Kč s příslušenstvím a o povinnosti žalobce
vydat žalované bezdůvodné obohacení spočívající v počítači Pentium 166,
MHZ/32MB, výrobní číslo 98102, fax modem WELLVT-336SAR, tiskárna HP 670C,
monitor 15‘‘, klávesnice, polohový ovladač, spojovací kabely; výroky II. a III.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne
21. prosince 2005, č.j. Cmo 401/2005-186, v němž jej odvolací soud zavázal
právním názorem, že za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření
kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 409 a násl. obch. zák., je třeba posuzoval
uplatněný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obch. zák. (správně obč. zák., tedy občanského zákoníku). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná poskytla žalobci plnění
specifikované dle faktury č. 97/358 ze dne 29.12.1997 a faktury č. 98/14 ze dne
21.1.1998 v celkové částce 68 087 Kč, kterou žalobce žalované uhradil. Ze
znaleckého posudku bylo zjištěno, že cena 68 087 Kč byla v době prodeje
počítače cenou obvyklou, v dalším písemném doplnění stanovil znalec cenu
hodnocené soustavy na částku 54 000 Kč s odůvodněním, že cena počítačů je
proměnlivá, a proto je obě ceny nutno považovat za správné a možné v
posuzovaném období. Soud prvního stupně dovodil, že podle § 154 odst. 1
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je pro rozsudek rozhodující stav
v době vyhlášení. Aplikoval § 451 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce získal od žalované řádné
a požadované plnění a zaplatil za něj částku, jejíž výši znalec shledal za
přiměřenou a obvyklou v dané době. Z cenových důvodů došlo ke znehodnocení
tohoto plnění, a to již po čtyřech letech od vlastní dodávky. Jelikož cena
uhrazená v době dodání byla ekvivalentem k poskytnutému plnění, soud prvního
stupně uzavřel, že se nikdo neobohatil na úkor jiného. Z výše uvedeného důvodu
soud prvního stupně žalobu zamítl. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. února 2008, č. j. 8
Cmo 251/2007-338, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k
závěru, že oba účastníci přijali plnění nepodložené kupní smlouvou, tedy plnění
bez právního důvodů podle § 451 obč. zák. Konstatoval, že podle § 458 odst. 1
obč. zák. musí být v takovém případě vydáno vše, co bylo bezdůvodným obohacením
nabyto. Není-li to dobře možné, zejména proto, že plnění záleželo ve výkonech,
musí být poskytnuta peněžitá náhrada. V daném případě ale odvolací soud dospěl
k závěru, že počítač ztratil na hodnotě vzhledem k jeho morálnímu zastarání,
jak je zřejmé ze zjištění soudu prvního stupně, a proto dovodil, že vypořádání
podle § 458 odst. 1 obč. zák. by v řešeném případě porušilo zásady poctivého
obchodního styku, neboť peněžitá částka 68 087 Kč již není ekonomickou
protihodnotou počítače. Odvolací soud proto uzavřel, že nárok nelze podle § 265
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) přiznat, a proto napadený rozsudek
jako věcně správný potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost zakládá
na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Za otázky zásadního právního významu
považuje, zda morální zastarání movité věci, které žalobce nezavinil, způsobené
plynutím času v rámci zdlouhavého soudního sporu, může být důvodem pro
nepřiznání práva na vydání bezdůvodného obohacení, a k jakému okamžiku je nutno
posuzovat vznik, existenci a výši bezdůvodného obohacení, zda ke dni obdržení
plnění na základě neplatné smlouvy nebo ke dni vyhlášení rozsudku. Dovolatel
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zejména z
důvodu nesprávné aplikace § 458 odst. 1 obč. zák. Namítá, že v daném případě
došlo k bezdůvodnému obohacení pouze na straně žalovaného, neboť pouze žalovaný
získal peněžité plnění bez právního důvodu ve výši 68 087 Kč. Žalobce žádné
bezdůvodné obohacení nezískal, neboť v důsledku absolutní neplatnosti kupní
smlouvy uzavřené se žalovaným ohledně předmětné počítačové sestavy nikdy
nenabyl k této počítačové sestavě vlastnické právo. Dovolatel považuje rovněž
za zcela nesprávný i závěr odvolacího soudu, že vydání předmětu bezdůvodného
obohacení je v daném případě v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku s
ohledem na ztrátu hodnoty počítačové sestavy v důsledku jejího morálního
zastarání. Dovolatel se domnívá, že mu nelze přičítat k tíži délku trvání
soudního řízení, za níž pochopitelně došlo k zastarání předmětné počítačové
sestavy. Přijetí napadeného právního názoru odvolacího soudu by vedlo k tomu,
že vydání bezdůvodného obohacení by nebylo v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku jedině tehdy, pokud by soud rozhodl o podané žalobě
neprodleně. Žalobce má tedy za to, že odvolací soud pochybil, pokud výši nároku
na vydání bezdůvodného obohacení neposuzoval ke dni, k němuž bezdůvodné
obohacení vzniklo, ale ke dni vyhlášení rozsudku. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela o. s. ř. provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného
zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) řádně zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je
dovolání v dané věci přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř.
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném
případě dána není, neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nebylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané
věci soud prvního stupně poté, co byl zavázán právním názorem odvolacího soudu
o posouzení věci z titulu bezdůvodného obohacení, nerozhodl ve věci samé jinak,
než v dřívějším zamítavém rozsudku. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z
toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti či
úplnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost
dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné, neboť právní otázka výše bezdůvodného obohacení byla v
napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu s hmotným právem i
dosavadní judikaturou.
Nutno konstatovat, že rozsah a obsah restituční povinnosti je upraven v § 457
obč. zák., resp. § 458 obč. zák. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení je
založena na principu naturální restituce, tj. na principu navrácení v předešlý
stav; tím je určen především rozsah restituovaného plnění. Obsah restituční
povinnosti je pak vymezen tak, že musí být zásadně vráceno to, co bylo
bezdůvodně přijato. Pouze tehdy, není-li to dobře možné (pokud plnění bylo
poskytnuto kupř. jako služba), musí být poskytnuta peněžitá náhrada jako
ekonomická protihodnota toho, co nemůže být vydáno. Navrácením bezdůvodného
obohacení musí být dosaženo stavu, jaký zde byl v okamžiku, kdy bylo bezdůvodné
obohacení získáno, tj. v okamžiku poskytnutí plnění z neplatné smlouvy či
poskytnutí plnění bez právního důvodu. Je nerozhodné, že v mezidobí došlo ke
snížení hodnoty získaného obohacení nebo jeho spotřebování. Z hlediska výše
náhrady je tedy rozhodující to, oč se povinný k vydání bezdůvodného obohacení
obohatil v době jeho vzniku. Je tomu tak proto, že ve smyslu § 457 obč. zák.
vzniká povinnost vrátit plnění (a tedy i právo na jeho vrácení) již v okamžiku
přijetí takového plnění (srov. zprávu NS SSR ze dne 21.12.1978, sp.zn. Cpj
37/78, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1979, a
zprávu NS SSR ze dne 22.11.1985, sp. zn. Pls 2/85, uveřejněnou tamtéž pod R
25/1986, a též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, sp. zn. 33 Odo
1031/2004, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu).
Odvolací soud založil své rozhodnutí o potvrzení zamítnutí žaloby na
ustanovení § 265 obch. zák., podle něhož výkon práva, který je v rozporu
se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Odvolací soud
dospěl k závěru, že by byla porušena zásada poctivého obchodního styku, pokud
by se použilo vypořádání podle § 458 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy počítač
vzhledem k jeho morálnímu zastarání ztratil na hodnotě. Odvolací soud ale
pominul, že výši bezdůvodného obohacení je nutno posuzovat s ohledem na dobu
jeho vzniku (tj. dodání počítače a zaplacení kupní ceny). Zastarání počítače
vlivem času a rozvojem technologií pro posouzení výše bezdůvodného obohacení je
nerozhodné. Skutečnost, že v době rozhodnutí odvolacího soudu nebyla hodnota
počítače ekonomicky ekvivalentní částce 68 087 Kč, nemůže jít k tíži žalobce,
stejně tak délka soudního řízení, která byla příčinou opotřebení počítače v
čase za situace, kdy žalobce chtěl počítač vrátit ještě v nezastaralém stavu,
ale žalovaná odmítla mu poskytnout v tomto směru součinnost. Odepřel-li tedy
odvolací soud žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení, je rozhodnutí
odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 2
písm. b) o. s. ř.] - na nesprávné aplikaci § 265 obch. zák. a § 457 a § 458
odst. 1 obč. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu není tedy v souladu s hmotným
právem a ani s ustálenou judikaturou (viz výše).
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. listopadu 2010
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu