23 Cdo 3604/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem
v Praze 1, Templová 747, PSČ 110 01, IČO 471 16 617, s adresou pro doručování
Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group - pracoviště Ostrava,
právní úsek, Ostrava, Zámecká 19, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) P. O.,
zastoupenému JUDr. Zuzanou Havlíčkovou, advokátkou, se sídlem v Havířově –
Podlesí, Karolíny Světlé 22, PSČ 736 01, a 2) Vojenské zdravotní pojišťovně
České republiky, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1404/4, IČO 471 14 975, o
341 721 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22
C 64/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
4. prosince 2008, č.j. 11 Co 403/2008-126, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2008, č.j. 11 Co
403/2008-126, se v měnícím výroku II. a v závislých výrocích o náhradě nákladů
řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 20. května 2008, č.j. 22 C 64/2007-80,
ve znění opravného usnesení ze dne 10. června 2008, č.j. 22 C 64/2007-85,
výrokem I. zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně po žalovaném 1) domáhala
zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 289 806 Kč za dobu od 11.11.2006
do 8.1.2007; výrokem II. uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni
částku 289 806 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,5% ročně za dobu od 9.1.2007 do
30.6.2007, ve výši 9,75% ročně za dobu od 1.7.2007 do 31.12.2007, ve výši 10,5%
ročně za dobu od 1.1.2008 do 20.5.2008 a za dobu od 21.5.2008 do zaplacení s
ročním úrokem z částky 289 806 Kč ve výši, která odpovídá výši repo sazby
stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni každého jednotlivého kalendářního
pololetí, v němž bude trvat prodlení žalovaného 1), zvýšené o 7 procentních
bodů; výrokem III. uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni částku 51
915 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně od 21.11.2006 do 31.12.2006, ve
výši 9,5% ročně za dobu od 1.1.2007 do 30.6.2007, ve výši 9,75% ročně za dobu
od 1.7.2007 do 31.12.2007, ve výši 10,5% ročně za dobu od 1.1.2008 do 20.5.2008
a za dobu od 21.5.2008 do zaplacení s ročním úrokem z částky 51 915 Kč ve výši,
která odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni
každého jednotlivého kalendářního pololetí, v němž bude trvat prodlení žalované
2), zvýšené o 7 procentních bodů; výrokem IV. zamítl žalobu v části, v níž se
žalobkyně po žalovaném 2) domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z
částky 51 915 Kč za dobu od 17.11.2006 do 20.11.2006; výrokem V. až
VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 9.8.2003 došlo v autokempu v
katastru obce Hartvíkovice k dopravní nehodě automobilu, který řídil S. J. po
předchozím požití alkoholických nápojů, za což byl odsouzen. Při dopravní
nehodě byl zraněn spolujezdec M. N. a žalovaný 1). Na základě pojistné smlouvy
vyplatila žalobkyně, jako bolestné, ztížení společenského uplatnění a věcnou
škodu žalovanému 1) 579 613 Kč a žalované 2) za náhradu léčení žalovaného 1)
částku 103 829 Kč. S ohledem na skutečnost, že dne 20.9.2006 obdržela žalobkyně
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.7.2006, sp. zn. 5 Tdo
829/2006, kterým bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudku
Okresního soudu v Třebíči v částech týkajících se náhrady škody s ohledem na
spoluzavinění žalovaného 1), žalobkyně stanovila spoluzavinění žalovaného 1) na
pojistné události ve výši 50%, neboť žalovaný nebyl, jak vyplynulo ze
znaleckého posudku a svědecké výpovědi R. G., při dopravní nehodě připoután
bezpečnostním pásem a ze skutkových zjištění zároveň vyplynulo, že věděl o tom,
že řidič před jízdou požil alkoholické nápoje. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný 1) svým jednáním porušil povinnost
přepravované osoby stanovenou v § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.,
zákona o silničním provozu, tj. být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním
pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního
předpisu. Dále dovodil, že žalovaný 1) svým jednáním porušil obecnou prevenční
povinnost ve smyslu § 415 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a že
porušení této povinnosti bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody. Žalovaný
1) podle závěru soudu naplnil předpoklady pro odpovědnost za škodu podle § 441
obč. zák., které stanoví, že pokud byla škoda způsobena také zaviněním
poškozeného, nese škodu poměrně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovaný 1) odpovídá za vzniklou škodu v rozsahu minimálně 50-ti %, když ve
zbývajících 50-ti % odpovídá řidič J., který svým jednáním situaci vyvolal. Uzavřel, že žalobkyně oprávněně vyzvala žalovaného 1) k vrácení 50% vyplaceného
pojistného plnění, tj. k vrácení částky 289 806 Kč, a žalovanou 2) k vrácení
částky 51 915 Kč, a to v souladu s § 451 a násl. obč. zák., a že žalovaný1) je
povinen žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 289 806 Kč a žalovaná 2) ve výši
51 915 Kč, a to včetně úroků z prodlení, jak byly určeny ve výrocích I. a II. vrátit, resp. tyto částky zaplatit. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby v části, týkající se úroku z prodlení z
částky 289 806 Kč za dobu od 11.11.2006 do 8.1.2007, soud prvního stupně řízení
v této části výrokem I. zastavil. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. prosince 2008, č.j. 11 Co
403/2008-126, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v
části, jíž byla žalovanému 1) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 115
923 Kč se specifikovanými úroky z prodlení z této částky a ve výroku III.
v
části, jíž byla žalované 2) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 766
Kč se specifikovanými úroky z prodlení z této částky; výrokem II. ve zbylé
napadené části výroků II. a III. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
zamítl žalobu vůči žalovanému 1) na zaplacení částky 173 883 Kč s
příslušenstvím a vůči žalované 2) na zaplacení částky 31 149 Kč s
příslušenstvím a změnil rozhodnutí soudu prvního ve výrocích V. až VIII. o
úhradě nákladů řízení; výrokem III. odmítl odvolání žalované 2) do výroku I. a
IV.; výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze stejného skutkového základu jako soud prvního stupně,
změnil však částečně jeho rozsudek ve věci samé z toho důvodu, že dospěl k
jinému závěru o výši spoluzavinění žalovaného 1) na vzniku škody. Spoluzavinění
žalovaného 1) ohodnotil odvolací soud 20% s odůvodněním, že míra zavinění
spolujezdce – žalovaného 1) na vzniku škody je výrazně nižší, jestliže se v
dané věci nejednalo o situaci, kdyby se žalovaný 1) sám aktivně podílel na
vzniku škody. S ohledem na uvedený právní názor odvolací soud uzavřel, že
žaloba vůči žalovanému 1) je důvodná v 20%, tj. v částce 115 923 Kč, včetně
úroků z prodlení specifikovaných soudem prvního stupně v rozsudku ve výroku
II., a vůči žalované 2) rovněž v 20%, tj. v částce 20 766 Kč, včetně úroků z
prodlení specifikovaných soudem prvního stupně v rozsudku ve výroku III.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání do výroku II., IV. a
V. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka namítá, že odvolací soud při hodnocení spoluzavinění žalovaného 1)
nedostatečně přihlédl k významu porušení právní povinnosti žalovaného 1)
spočívající v nepřipoutání se za jízdy bezpečnostním pásem, jako příčiny vzniku
škody. Poukazuje na to, že k poškození žalovaného 1), vážnému poranění jeho
hlavy, došlo právě porušením jeho povinnosti připoutat se ve vozidle za jízdy
bezpečnostním pásem, což podle dovolatelky vyplývá i ze znaleckého posudku, kdy
bezpečností pás je jedním z ochranných prvků dopravních prostředků používaných
za účelem minimalizace úrazových následků v případě kolize. Při připoutání se
bezpečnostním pásem by charakter poranění žalovaného 1) byl méně závažný,
netýkal by se poranění hlavy, a ke škodě na jeho zdraví by nedošlo vůbec nebo v
mnohem méně závažném rozsahu. Podle dovolatelky porušení povinnosti ze strany
řidiče vozidla bylo jednou z příčin vzniku škody, ale nikoliv hlavní a
podstatnou příčinou vzniku škody na zdraví žalovaného 1) a její závažnosti. K
míře spoluzavinění žalovaného 1) na vzniku škody je třeba podle dovolatelky
přičíst i to, že věděl o podnapilosti řidiče a přesto se za této situace
zúčastnil jízdy, proto souhlasí se soudem prvního stupně, který ohodnotil míru
zavinění žalovaného 1) na vzniklé škodě ve výši 50%.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího
soudu ve výroku II. a v závislých výrocích o náhradě nákladů zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání žalobkyně vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím
odvolacího soudu a rovněž s rozhodnutím soudu prvního stupně. Domnívá se, že
jeho spoluzavinění na vzniku škody může být v rozsahu maximálně 10%. Namítá, že
u obou soudů došlo k neobjektivnímu posouzení důkazů. Nesouhlasí se závěrem, že
bylo prokázáno, že by nebyl ve vozidle při nehodě připoután a že by si byl
vědom, že řidič před jízdou požil alkoholické nápoje.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí
odvolacího soudu (4.12.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady
řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání
výslovně nenamítá.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně aplikoval ustanovení §
415 obč. zák., podle něhož je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, a rovněž
ustanovení § 441 obč. zák., které stanoví, že pokud byla škoda způsobena také
zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho
zaviněním, nese ji sám. Odvolací soud ale nesprávně ustanovení § 441 obč. zák.
interpretoval. S ohledem na skutkové zjištění, že žalovaný 1) se účastnil jízdy
s řidičem, o němž věděl, že požil alkoholické nápoje a ve vozidle se za jízdy
nepřipoutal bezpečnostním pásem, odvolací soud nesprávně posoudil míru zavinění
poškozeného na vzniku škody. Nejvyšší soud poukazuje na rozhodnutí, které vydal
Nejvyšší soud dne 30.9.2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007 – publikované na
www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že poškozený (spolujezdec)
tím, že vědomě podstoupil jízdu vozidlem, které řídila osoba, o níž věděl, že
její řidičské schopnosti jsou ovlivněny požitím alkoholu, podstatně přispěl ke
vzniku škodlivého následku a že podíl tohoto spolujezdce, který při nehodě
utrpěl smrtelné zranění, je na této újmě vyšší než jen 20% a limitně se může
blížit až jedné polovině.
Jestliže odvolací soud určil míru zavinění žalovaného 1) jako spolujezdce
20-ti%, není uvedený závěr podložen žádným skutkovým zjištěním. Pokud byl ve
věci proveden důkaz znaleckým posudkem, znalec se zabýval jen otázkou, zda byl
spolujezdec ve vozidle při jízdě připoután bezpečnostním pásem, ale již se
nezabýval otázkou, jakou mírou se skutečnost, že se žalovaný 1) nepřipoutal při
jízdě bezpečnostním pásem, mohla mít vliv na vznik škody, resp. jeho míru
zranění. Znalec pouze obecně uvedl, že bezpečností pás je jedním z ochranných
prvků dopravních prostředků používaných za účelem minimalizace úrazových
následků v případě kolize.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
byl uplatněn důvodně a rozhodnutí odvolacího soudu není správné.
Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné,
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v
uvedeném rozsahu, a to bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude
soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem
o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. října 2010
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu