U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a
stavebnictví, se sídlem v Praze 4, Roškotova 1225/1, identifikační číslo osoby
47114321, proti žalovanému J. K., se sídlem v Praze 2, zastoupenému Mgr.
Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem v Nymburku, Boleslavská třída 137/8, o
zaplacení částky 1.477.908 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 202/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017, č. j. 13 Co 44/2017-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 10. 11. 2016, č. j. 18 C
202/2011-184, schválil soudní smír ve znění v tomto výroku blíže specifikovaném
(bod I. výroku) a zamítl návrh žalovaného na vrácení zaplaceného soudního
poplatku v celkové výši 118.240 Kč (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením v záhlaví uvedeným
usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání
s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
„částečně“ dosud nebyla vyřešena, respektive má být dovolacím soudem posouzena
jinak. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). K dovolání žalovaného se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Žalovaný předkládá dovolacímu soudu k posouzení dvě otázky procesního práva,
které podle žalovaného odvolací soud posoudil nesprávně. 1) „Lze za rozhodnutí ve věci samé, jehož vydání má za následek nesplnění
podmínky pro vrácení soudního poplatku v intencích ust. § 10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., považovat i takové rozhodnutí, které bylo Ústavním soudem ČR
označeno jako neústavní, resp. bylo vydané v řízení, v němž byla porušena
ústavně zaručená práva a svobody účastníka, pročež bylo Ústavním soudem takové
rozhodnutí zrušeno?“
2) „Je nalézací soud po zrušení meritorního rozhodnutí Ústavním soudem ČR
povinen zrušit související rozhodnutí vydané podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., vrátit účastníku řízení soudní poplatek zaplacený na základě
tohoto zrušeného usnesení v celém rozsahu a následně – v případě nového
meritorního rozhodnutí – znovu posoudit úspěch ve věci a případně vydat nové
rozhodnutí podle § 2 odst. 3 cit. zák.?“
Žádná z dovolatelem předložených otázek však přípustnost dovolání nezakládá. Právní otázka aplikace ustanovení § 10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o
soudních poplatcích již byla dovolacím soudem řešena v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1714/2015.
V citovaném rozhodnutí
Nejvyšší soud vyslovil závěr, že jestliže soud schválí smír poté, co jeho
předchozí rozhodnutí ve věci samé bylo zrušeno, zaplacený soudní poplatek se
nevrací (§ 10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb.). Dále též uvedl, že institut
vrácení soudních poplatků podle § 10 odst. 7 cit. zákona dopadá na situace, kdy
dojde ke schválení smíru uzavřeného mezi účastníky soudem před tím, než soud ve
věci poprvé meritorně rozhodne. Odvolací soud správně svůj závěr o nedůvodnosti návrhu žalovaného na vrácení
soudního poplatku odůvodnil s tím, že v souzené věci nenastala situace, kdy
došlo k uzavření a schválení smíru před tím, než soud vydá meritorní
rozhodnutí. Uvedl, že řízení sice skončilo smírem, ale až poté, kdy už bylo
rozhodováno rozsudky soudu prvního stupně, odvolacího soudu a usnesením
dovolacího soudu. Takový závěr je tedy zcela v souladu s výše uvedeným
rozhodnutím Nejvyššího soudu. Dovolatelem předkládaná právní otázka aplikace ustanovení § 10 odst. 7 zákona o
soudních poplatcích proto nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud
tuto otázku v napadeném rozhodnutí neřešil odchylným způsobem od rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, a současně Nejvyšší soud v souzené věci neshledává
důvod, proč by měl tuto otázku posoudit jinak (od své předchozí rozhodovací
praxe se odklonit). Na daném nic nemění ani skutečnost, že rozhodnutí soudu ve
věci samé bylo zrušeno rozhodnutím Ústavního soudu. Přípustnost dovolání nemůže založit ani druhá dovolatelem předkládaná otázka,
neboť žalovaný dovolacímu soudu nepředesílá žádnou právní otázku, na které by
rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo. Odvolací soud své rozhodnutí založil na
otázce aplikace ustanovení § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích s tím, že
v projednávané věci vycházel ze situace, kdy byl soudem prvního stupně schválen
smír poté, co jeho předchozí rozhodnutí ve věci samé bylo zrušeno. Námitky
dovolatele přitom směrují do jiného procesního rozhodnutí soudu prvního stupně. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu
soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013,
sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.