23 Cdo 3640/2023-492
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Lenky Nerušilové, se sídlem v Olomouci, Nedvězí, Václava Buriana 180/19, identifikační číslo osoby 76572889, zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, proti žalované MOE Einkaufsservice & Logistik GmbH, se sídlem v Remscheid, Grund 23, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 12446, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Přívozní 1054/2, o zaplacení 29 820 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 173/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2023, č. j. 75 Co 65/2023-436, takto:
Věc vedená u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 3640/2023 se postupuje velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
1. Tříčlenný senát č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu věc projednat a rozhodnout o podaném dovolání, dospěl při posouzení otázky, zda mezi účastníky došlo k uzavření přepravní smlouvy, jež se řídí Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikovanou pod č. 11/1975 Sb., dále jen „Úmluva CMR“, či smlouvy zasílatelské, jež se Úmluvou CMR neřídí, k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 488/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 20/2013, dále jen „R 20/2013“, jakož i v na něj navazující judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1906/2019). Uvedená otázka má být podle názoru senátu č. 23 posouzena jinak. 2. Z výše již citovaného R 20/2013 se podává, že posouzení otázky, zda mezi stranami došlo k uzavření přepravní smlouvy, jež se řídí Úmluvou CMR, či smlouvy zasílatelské, jež se Úmluvou CMR neřídí, je vyhrazeno národním právním řádům; v tam řešeném případě (vzhledem ke skutkovým okolnostem konkrétní věci) k českému obchodnímu zákoníku. Zatímco smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje za úplatu přepravit věc (zásilku), smlouva zasílatelská je druhem smlouvy komisionářské a touto smlouvou se zasílatel zavazuje nikoliv přepravit věc, ale obstarat přepravu věci. Jde tedy o typ smlouvy obstaravatelské. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1906/2019. 3. Nejvyšší soud ovšem v rozsudku ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015, uveřejněném pod číslem 15/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož Úmluva CMR je unifikační úmluvou, jejímž účelem je sjednotit úpravu podmínek přepravní smlouvy v mezinárodní silniční nákladní dopravě (srov. znění preambule Úmluvy CMR). Z povahy věci by proto i výklad Úmluvy CMR měl být postaven na stejném základě ve všech smluvních státech, bez ohledu na to, ve kterém státě je nárok uplatňován. Pojmy Úmluvy CMR je tak třeba interpretovat nezávisle na jejich významu v právu vnitrostátním (neodkazuje-li na ně úmluva přímo). Dosažení obdobného účinku Úmluvy CMR ve všech signatářských státech vyžaduje autonomní výklad, který je činěn též s přihlédnutím k účelu, cílům a systematickému uspořádání Úmluvy CMR. 4. Předestřená autonomní interpretace Úmluvy CMR se ocitá v kolizi s již dříve vyjádřeným závěrem Nejvyššího soudu, zastávaným v R 20/2013 a na něj navazující judikatuře, dle které je posouzení otázky, zda mezi stranami došlo k uzavření přepravní smlouvy, jež se řídí Úmluvou CMR, či smlouvy zasílatelské, jež se Úmluvou CMR neřídí, vyhrazeno národním právním řádům. Není přitom pochyb, že čl. 1 odst. 1 Úmluvy CMR obsahuje výraz „smlouva o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem“, jejž je možné interpretovat autonomně, tedy nezávisle na jeho významu v právu vnitrostátním tak, aby bylo dosaženo obdobného účinku Úmluvy CMR ve všech signatářských státech. Tříčlenný senát č. 23 má za to, že autonomnímu výkladu pojmu smlouva o přepravě, jenž je obsažen v čl. 1 odst. 1 Úmluvy CMR je třeba dát přednost, a shora uvedenou otázku tak posoudit jinak než v R 20/2013. 5. Tříčlenný senát soudního oddělení č. 23 proto rozhodl podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, o postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti oběma jeho výrokům) podala žalovaná dovolání a spolu s ním návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně. Návrh na odklad vykonatelnosti žalovaná odůvodnila tím, že nuceným plněním přisouzené částky by s ohledem na její výši došlo k závažné újmě na právech a majetku žalované. Dále žalovaná uvedla, že v případě zrušení napadeného rozsudku se obává, že by žalobkyně poskytnuté plnění dobrovolně nevrátila a žalovaná by se jeho vrácení musela domáhat v jiném řízení, přičemž poukázala na to, že v minulosti již byla za tímto účelem nucena vést exekuční řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
V usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 (ze kterého usnesení sp. zn. 27 Cdo 5003/2017 výslovně vychází), Nejvyšší soud formuloval předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle výše citovaného ustanovení. Jedná se o předpoklady, které musí být splněny kumulativně, a to, že:
1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), 2) podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4) podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, 5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby).
Závažnost újmy hrozící na právech dovolatele se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů dovolatele, a to i se zřetelem k rozsahu majetku dovolatele a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, nebo ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2925/2021). Dovolání žalované nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné a je přípustné subjektivně (podané účastníkem, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná v dovolacím řízení) a též objektivně (neplatí pro něj omezení přípustnosti podle § 238 o.
s. ř.).
Charakter obou výroků napadeného rozhodnutí umožňuje nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit exekuci a odklad vykonatelnosti se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Přípustnost i důvod dovolání jsou vymezeny do té podoby, že nelze vyloučit, že dovolání může být za splnění některého z předpokladů stanovených v § 237 o. s. ř. přípustné, ani to, že může být úspěšné. Výkon rozhodnutí (exekuce) dovoláním napadeného rozhodnutí je způsobilý žalovanou závažně ohrozit na jejích právech, neboť v případě, že by dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil, avšak povinnost plnit přisouzenou částku by byla nuceným výkonem splněna, nezbylo by žalované než žádat na žalobkyni vydání zaplaceného plnění, a to případně i soudní cestou.
S ohledem na to, že v projednávané věci je dán mezinárodní prvek, jelikož žalovaná je zahraniční (německou) právnickou osobou a žalobkyně je fyzickou osobou podnikající na území České republiky, lze předpokládat, že případné zpětné vymáhání zaplacené částky by mohlo být spojeno se zvýšenými obtížemi. S tím by se pojily další zbytečné náklady a zejména by se prodlužovalo období právní nejistoty všech dotčených osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2979/2018). Rovněž se zřetelem k výši přisouzené částky nelze zcela odhlédnout od možného dopadu výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů žalované.
Nejvyšší soud proto rozhodl (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání), že vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí se odkládá do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání žalované. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozsah návrhu žalované posoudil s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu, jakož i k obsahu podaného dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), a dovodil, že vůči rozsudku soudu prvního stupně ve skutečnosti návrh na odklad vykonatelnosti nesměřuje, a proto bylo rozhodnuto toliko o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Rozsudek (výrok) soudu prvního stupně však nelze vykonat, jestliže byla odložena vykonatelnost na něj navazujícího rozsudku (výroku) odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 732/2023).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.