23 Cdo 3648/2023-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně ŠkoFIN s.r.o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 635/6, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému K. V., zastoupenému JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504/24, o zaplacení 71 416,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 32 C 62/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2023, č. j. 95 Co 7/2023-69, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud v Mostě rozsudkem pro zmeškání ze dne 16. 8. 2022, č. j. 32 C 62/2022-36, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 416,34 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rovněž žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyni (výrok II).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že vyřešená právní otázka má být
dovolacím soudem posouzena jinak.“ Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla změnit napadené rozhodnutí tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
4. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5049/2016, a ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 216/2008, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1547/99 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) a od nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz) při řešení otázky, zda žalobní (skutková) tvrzení vedla k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce domáhá a zda došlo k rozporu mezi těmito tvrzeními a žalobním petitem. Namítla, že podmínka určitosti a úplnosti žalobních tvrzení byla naplněna. Odvolací soud podle ní pochybil při „posouzení intenzity neúplnosti“ žalobních tvrzení.
8. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že jsou-li splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, omezuje se právní posouzení věci soudem prvního stupně v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, zda nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti (§ 153b odst. o. s. ř.). Další „právní posouzení“ věci tkví v úvaze, zda uplatněný nárok vyplývá ze žalobních návrhů, tj. zda z tvrzení žalobce obsažených v žalobě o skutkových okolnostech věci vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 669/2003, a ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 216/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98). Základem pro vydání rozsudku pro zmeškání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem (petitem) v rozporu, neumožňují vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2272/2000, uveřejněné pod číslem 40/2001 Sb. rozh. obč., a ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1335/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1845/2021).
9. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným pro řešení uvedené otázky, neboť od citovaných judikaturních závěrů se odvolací soud neodchýlil, považoval-li skutková tvrzení žalobkyně v žalobě za neúplná, neumožňující přiznat žalobkyni právě to plnění, kterého se domáhala žalobním petitem.
10. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že se žalovaným dne 31. 7. 2017 uzavřela smlouvu o operativním leasingu, jejímž předmětem bylo v žalobě blíže specifikované motorové vozidlo, a že předmět leasingu byl žalovanému předán do užívání dne 2. 10. 2017. Žalovaný se zavázal platit měsíční splátky leasingu po dobu 48 měsíců a následně vozidlo vrátit ve stavu odpovídajícím běžnému opotřebení žalobkyni. Konkrétně k povinnosti vrácení žalobkyně tvrdila její sjednání v čl. 14.2 obchodních podmínek tak, že po uplynutí doby operativního leasingu byl žalovaný povinen vozidlo bez zbytečného odkladu vrátit žalobkyni ve stavu odpovídajícím stáří a počtu najetých kilometrů podle Driver setu.
Jinak byl povinen uhradit náklady vynaložené na uvedení vozidla do takového stavu. Žalobkyně současně tvrdila, že „po uplynutí sjednané doby trvání Smlouvy o operativním leasingu bylo předmětné vozidlo vráceno zpět žalobci tak, jak bylo ujednáno ve Smlouvě. Následně byla žalovanému vyúčtována sjednaná spoluúčast škodní události za dobu trvání Smlouvy.“ Tuto škodní událost pak blíže popsala číslem faktury a částkou 75 686,67 Kč s tvrzením, že šlo o událost ze dne 1. 9. 2021, za kterou pojišťovna neposkytla náhradu (z důvodu výluky), neboť k poškození vozidla došlo vlivem nesprávné obsluhy posunutím nákladu na přípojném vozidle.
Doplnila, že proto přeúčtovala žalovanému částku za opravu vozidla v plné výši. Přeplatek evidovaný z předchozích úhrad žalovaného ve výši 4 270,33 Kč pak žalobkyně započetla na snížení dluhu z předmětné faktury vyúčtované škodní události.
11. Nelze přisvědčit názoru žalobkyně prezentovanému v dovolání, že z takového obsahu žaloby bylo zřejmé, že žalovaný způsobil na vozidle škodu, na jejíž opravu vynaložil žalobce částku ve výši 75 686,67 Kč, která představovala náklady žalobce vynaložené na uvedení vozidla do stavu, ve kterém mělo být vozidlo vráceno, kdyby nedošlo ke způsobení škody žalovaným, tedy že ze žaloby bylo patrné tvrzení o naplnění předpokladů nároku na náhradu škody podle § 2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“), který aplikoval soud prvního stupně (porušení smluvní povinnosti škůdcem, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi). Tvrdila-li totiž žalobkyně v žalobě, že „po uplynutí sjednané doby trvání Smlouvy o operativním leasingu bylo předmětné vozidlo vráceno zpět žalobci tak, jak bylo ujednáno ve Smlouvě“, pak (bez ohledu na její tvrzení o existenci škodné události, z níž se ani nepodávalo, že by nesprávnou obsluhu vozidla, která byla důvodem poškození vozidla, provedl právě žalovaný) z takového tvrzení vyplývalo, že žalovaný vrátil vozidlo řádně a včas, tj. ve stavu odpovídajícím stáří a počtu najetých kilometrů.
Nebylo z něj zřejmé tvrzení o porušení smluvní povinnosti. Žaloba pak neobsahovala ani tvrzení, která by odůvodňovala povinnost finančního plnění žalovaného vůči žalobkyni v souvislosti se škodní událostí i v případě, že řádně vrátil vozidlo tak, jak bylo ujednáno ve smlouvě. Pokud žalovaný až nyní v dovolání tvrdí, že škodu na vozidle způsobil žalovaný a že musel vynaložit náklady na uvedení vozidla do stavu, v jakém mělo být vráceno, kdyby nedošlo ke způsobení škody (tj. že vozidlo v řádném stavu ve skutečnosti vráceno nebylo), jde o nové doplňující tvrzení, které se z obsahu žaloby nepodávalo.
12. Jako rozporný s výše citovanou judikaturou Nejvyšší soud neshledal ani závěr odvolacího soudu o neúplnosti tvrzení ve vztahu k uplatněném úroku z prodlení. Žaloba neobsahovala tvrzení, z nichž by bylo patrné, na základě čeho žalobkyně požaduje úrok z prodlení právě za dobu od 21. 12. 2021 (i kdyby rozpor mezi tvrzením o požadavku úroku z prodlení „v zákonné výši 8,31 % denně“ a žalobním petitem požadovaným úrokem z prodlení „v zákonné výši 8,31 % ročně“ bylo možno považovat za zjevnou chybu v psaní, resp. za zjevnou nesprávnost, která nezpůsobuje vadu žaloby, jak namítá žalobkyně v dovolání). Žalobkyně neuvedla, kdy a na základě čeho nastala splatnost žalované částky. Samotné tvrzení o vyúčtování „sjednané spoluúčasti škodní události“ žalovanému fakturou nebylo dostatečné, neboť neobsahovalo žádný časový údaj. Upomínkou pak byl podle žalobních tvrzení žalovaný vyzván až dne 2. 2. 2022. Tvrdí-li žalobkyně až v dovolání, že splatnost nastala dne 20. 12. 2021 na základě splatnosti předmětné faktury, pak jde opět o nové doplňující tvrzení, které se z obsahu žaloby nepodávalo. Nelze přisvědčit ani její argumentaci, že datum splatnosti bylo patrné z faktury, na níž bylo v žalobě odkázáno a která k ní byla připojena. Z obsahu žaloby nevyplývá, že by žalobkyně na tento důkaz odkázala ve vztahu k tvrzení o splatnosti žalované částky. Rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom vyžaduje, aby z odkazu obsaženého v žalobě, bylo patrno, že připojený listinný důkaz je listinou, která popisuje nárok po skutkové stránce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sb. rozh. obč.). Samotné označení důkazu nepostačovalo, neboť v případě rozhodování rozsudkem pro zmeškání soud dokazování neprovádí.
13. Pokud žalobkyně dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5049/2016, namítala nesprávnost právního posouzení, neboť podle ní v řešené věci došlo k naplnění všech tří podmínek pro aplikaci § 2913 o. z., a pokud současně tvrdila, že absence její zmínky v žalobě o tom, že úhradu žalované částky požaduje z titulu náhrady škody, byla zcela nerozhodná, pak ani tyto námitky přípustnost dovolání nezaloží. Pro napadené rozhodnutí totiž nebyl určující závěr o nenaplnění podmínek § 2913 o. z. či o absenci právní kvalifikace požadovaného plnění v žalobě, ale závěr o tom, že skutková tvrzení obsažená v žalobě byla nedostatečná (částečně i vnitřně rozporná), a že tudíž na základě nich nebylo možné jednoznačně dospět k závěru, že žalobkyni lze přiznat plnění, kterého se v žalobě domáhá. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
14. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Z dovolání, jehož přípustnost má být založena na posledním ze čtyř předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, však musí být zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od kterého svého rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odklonit, neboť tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud nyní odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč.).
16. Těmto požadavkům žalobkyně nedostála, pokud spatřovala naplnění předpokladů přípustnosti dovolání rovněž v tom, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. V dovolání totiž nijak nepolemizovala se správností řešení konkrétní právní otázky již přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a ani se nedožadovala, aby se od tohoto řešení dovolací soud v této věci odklonil. Pokud snad měla žalobkyně uvedenou formulací na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak také nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Vytčený nedostatek těchto obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
17. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti pro vady).
18. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se řízení končí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.), a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 4. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu