23 Cdo 3650/2014-227
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně DESIGN CIS, s.r.o., se sídlem v Šumperku, Fialova 963/12, PSČ 787 01,
identifikační číslo osoby 62360230, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem,
advokátem, se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalované DITREX s.r.o.,
se sídlem v Olomouci - Slavoníně, Za Kostelem 448/24, PSČ 783 01, identifikační
číslo osoby 25848909, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hlavešem, advokátem, se sídlem v
Šumperku, Slovanská 20, o zaplacení 407.130,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci pod sp. zn. 20 Cm 34/2012, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. dubna
2014, č. j. 5 Cmo 458/2013-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.390,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalované.
407.130,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 407.130,- Kč s
příslušenstvím zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje
za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že má za to, že se odvolací
soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního
předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že v daném
případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by v obecné
rovině přicházela v úvahu podle ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit
námitky dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro žalobkyni
překvapivé, že odvolací soud opomenul posouzení žalovanou uplatněnou obranu
proti žalobnímu nároku, že právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná „jednala
s péčí řádného hospodáře, když (…)“, je v nesouladu se skutkovými zjištěními
učiněnými soudem prvního stupně (s nimiž se odvolací soud ztotožnil). Takováto
argumentace žalobkyně totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvádí-li dovolatelka, že má za to, že „zmaří-li jeden z účastníků smlouvy
naplnění jejího smyslu svévolným jednáním, je v rozporu s principem
spravedlnosti, aby z takového jednání porušujícího smyslu uzavřené smlouvy měl
prospěch ten účastník, který tento smysl porušuje a majetkovou újmu ten
účastník, který smysl této smlouvy naplnil“, je třeba konstatovat, že
rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na posouzení této otázky. Přípustnost
dovolání přitom může založit jen taková otázka, na níž výrok odvolacího soudu
byl z hlediska právního posouzení založen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 2. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013 veřejnosti dostupné na
www.nsoud.cz). Namítá-li dále dovolatelka, že odvolací soud při výkladu smluvního vztahu mezi
účastníky nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu řešící
používání zákonných výkladových pravidel při interpretaci právních úkonů, pak
dovolací soud upozorňuje, že ačkoliv dovolatelka cituje z rozhodnutí dovolacího
soudu, není z dovolání zřejmé, jakým svým řešením určité konkrétní otázky se
odvolací soud odchýlil od uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Podle dovolacího
soudu přitom (naopak, na rozdíl od mínění dovolatelky) dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu o výkladu
právních úkonů je (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 32 Cdo 2061/99, ze dne 30. srpna 2011, 23 Cdo 3404/2008).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř.
Žalobkyně podala dovolání výslovně „proti celému výroku“ rozsudku odvolacího
soudu, tedy zřejmě i proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II. a
III. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 až
238a o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání.
Tomuto požadavku však dovolatelka v rozsahu, ve kterém zřejmě dovolání
směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II. a III.,
nevyhověla.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně (proti výroku
odvolacího soudu pod bodem I. i ve výrocích pod bodem II. a III.) odmítl (§
243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se
žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2015
JUDr.
Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu