23 Cdo 3707/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci
žalobce P. Š., zast. JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou, se sídlem v Berouně,
Husovo nám. 44, proti žalovanému J. M., o určení vlastnictví a vydání vozidla,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 42/2005, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2008, č. j. 30
Co 555, 556/2007-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. února 2008, č. j.
30 Co 555, 556/2007-102, zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce proti
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též jen „soud prvního stupně“) ze
dne 11. září 2007, č. j. 8 C 42/2005-69, jímž tento soud rozhodl tak, že se
námitka zástupkyně žalobce do protokolace zamítá, dále potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 11. září 2007, 8 C 42/2005-73, jímž tento soud zamítl
žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem válečného vozidla SPZ: ADD 58-77,
později SPZ: AKR 14-48, v současné době evidovaného na MÚ Jilemnice pod RZ: 1L2
4684, tovární značky Dodge, typ WC 51 3.9 s otevřenou karosérií, rok výroby
1944, zamítl žalobu o vydání tohoto vozidla a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně tak, že žalobce je povinen žalovanému na jejich
náhradu zaplatit částku 5.472,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak,
že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na jejich náhradu částku 1.902,- Kč,
a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobce svým návrhem
domáhal určení, že je vlastníkem shora specifikovaného vozidla a požadoval po
žalovaném jeho vydání. Toto vozidlo předal do úschovy M. L. před nástupem do
výkonu trestu odnětí svobody za účelem jeho zabezpečení před poškozením a
odcizením, jenž vozidlo prodal majiteli autobazaru v Praze – Holešovicích, panu
V., který jej následně prodal žalovanému.
Odvolací soud dále uvedl, že po doplnění dokazování bylo v řízení prokázáno, že
žalovaný nabyl ve smyslu ust. § 446 obchod. zák. vlastnické právo k předmětnému
vozidlu na základě kupní smlouvy, v níž se strany (J. V. jako prodávající a
žalovaný jako kupující) ve smyslu ust. § 262 odst. 1 a 2 obchod. zák. dohodly,
že se jejich závazkový vztah řídí obchodním zákoníkem, přičemž vůle
nepodřazovat tento vztah režimu občanského zákoníku ze strany J. V. byla
prokázána též výslechem prodávajícího jako svědka. Protože kupující – žalovaný
kupoval vozidlo výlučně za účelem podnikání, je odvolací soud přesvědčen, že
neměl vůli řídit se při koupi vozidla občanským zákoníkem. V řízení nebylo
prokázáno, že žalovaný věděl nebo vědět měl a mohl, že v době uzavření
předmětné kupní smlouvy není prodávající vlastníkem automobilu a není oprávněn
ho zcizit, neboť vycházel z údajů uvedených v tzv. technickém průkazu, který má
povahu veřejné listiny a který potvrzuje pravost uvedených údajů, není-li
prokázán opak, v němž bylo uvedeno, že J.V. byl držitelem vozidla, které je
předmětem sporu. Kupní smlouvu odvolací soud po zjištění, že splňuje veškeré
náležitosti, hodnotil jako platnou, a proto uzavřel, že předpoklady uvedené v
ust. § 446 obchod. zák. pro nabytí vlastnického práva byly splněny a že žalobce
vlastnické právo k uvedenému automobilu neprokázal. Držení předmětného vozidla
žalovaným shledal odvolací soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně
oprávněným, přičemž pochybnosti žalobce o dobré víře žalovaného při koupi
automobilu nepovažoval soud za důvodné.
Dovoláním ze dne 2. června 2008 napadl žalobce odst. II a III výroku rozsudku
odvolacího soudu (jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen
a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení) s tím, že dovolání je
přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za otázku zásadního významu
označil, zda se soud mohou odchýlit od jednotlivých ustanovení o. s. ř. a
neprovádět důkazy, které by prokázaly, že účastníci smlouvy si sjednaly režim
obchodního zákoníku za účelem zastření získání a následného prodeje věci z
trestné činnosti.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že obecné soudy měly zjistit
okolnosti uzavření kupních smluv mezi žalovaným a J. V. a mezi panem L. a J. V.
a provést výslech těchto osob. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a
Nejvyššího soudu provádějící výklad ust. § 446 obchod. zák. ve znění účinném do
31. 12. 2000 a v platném znění dovolatel dovozuje, že se soudy měly více
zabývat otázkou existence dobré víry a hodnotit kolizi principu ochrany dobré
víry a ochrany vlastnického práva.
Z výše uvedených důvodů žalobce závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu v odstavcích II. a III výroku věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání, jak plyne z předkládací zprávy soudu prvního
stupně a obsahu spisu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že
dovolání bude s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednáno a
rozhodnuto o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále též „o. s. ř.“). Dovolací soud dále shledal, že
dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaným), včas, obsahuje stanovené
náležitosti, dovolatel byl zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.
s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto
mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z
podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z
hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání výslovně směřuje proti odst. II. výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žalob na určení a vydání
vozidla, jež je předmětem sporu, a o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně potvrzen.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., neboť odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý
rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnil. Námitky dovolatele směřující ke skutkovému stavu věci (návrh na výslech
žalovaného p. V. a pana L.) nemohou, jak to vyplývá z uvedeného, založit
přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Další námitky dovolatele pak směřují k výkladu ust. § 446 obchod. zák. Ze skutkových zjištění vyplývá, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný věděl
nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem předmětného automobilu,
neboť především vycházel z údajů uvedených v tzv. velkém technickém průkazu, v
němž bylo uvedeno, že pan V. byl držitelem předmětného vozidla, předtím byla v
technickém průkaze uvedena nepřetržitá řada předchozích držitelů, a ani z toho
nebylo možno dovodit, že vlastnictví k vozidlu bylo převáděno nevlastníkem. V projednávaném případě odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl
k závěru, že žalovaný jako kupující učinil všechna potřebná a při koupi vozidla
obvyklá opatření k prověření původu předmětné věci, přičemž odvolací soud
vycházel z názoru, že po kupujícím movité věci nelze požadovat, aby před jejím
nabytím prověřil každého z předchozích vlastníků a nabývací tituly všech
předchozích vlastníků, zvláště v případě, kdy daná movitá věc není předmětem
žádné zákonné evidence. Pokud odvolací soud za zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že
předmětná kupní smlouva je platná a předpoklady pro nabytí vlastnického práva
dle ust. § 446 obchod. zák. byly splněny, je jeho závěr v souladu s hmotným
právem a judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV ÚS 112/01, a Nejvyššího soudu
ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007). Dovolací soud, jak z uvedeného plyne, neshledal existenci podmínek daných
ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř., ani jiných okolností, z nichž by, s
přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek, bylo možno zásadní právní význam
rozhodnutí a přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovodit,
popř. dovodit, že právní posouzení věci provedené dovolacím soudem je v rozporu
s hmotným právem. Dovoláním žalobce napadl též výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí
povahou usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je
rozhodnuto ve věci samé. V ust. § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je
dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu
soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o
nákladech řízení není přípustné. Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že
dovolání žalobce není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a
dovolání proto podle ust. § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
a s přihlédnutím k tomu, že
procesně neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.